Jiří Kratochvil

Růže pro Hitchcocka

1

Napřed si dlouho prohlížel na internetu nabídky realitních kanceláří a říkal si: Nespěchám, nespěchám, vůbec nespěchám, protože jak si teď ustelu… Ale potom si taky ještě řekl: Je nejvyšší čas opustit tenhle ošklivý byt na té nejošklivější ulici světa a s těmi nejprotivnějšími sousedy, jaké pro mě mohla ta potvora náhoda vymyslet. A nakonec si ještě řekl: Jak jsem tady vůbec mohl tak dlouho žít? A pocítil teď dokonce jakýsi obdiv k tomu pozoruhodnému tvoru, kterého tady každého rána vídal v zrcadle a který nesl tíhu tak ošklivého života až do dnešního dne docela statečně. Pak se už oholil, oblékl a do kapsy čerstvě z čistírny přinesených kalhot spustil svůj amulet, kamínek, který si kdysi, ale to už je opravdu hodně dávno, odnesl z vrcholu třetí nejvyšší hory světa.

Ten jednoposchoďový domek, co si vybral, byl v Žabovřeskách, v té nejkrásnější brněnské čtvrti.

Když si přistavíte žebřík k téhle zídce, radil mu teď už bývalý vlastník, uvidíte odtud přes čtyři zídky zahradu, v níž básník Vítězslav Nezval sepsal na prázdninách u svých rodičů básnickou sbírku Sbohem a šáteček.

Mirek Vlasatý procházel vilkou okouzlen každou kachličkou nad schodištěm, ale i každým zrníčkem slídy lesknoucím se ve fasádě. Činžák, z něhož sem přicházel, byl plný křiku děcek a hluku z pouliční frekvence a bezmála za každou stěnou toho nájemního bytu stál televizor nějakého souseda. Kdežto tady přebývalo ticho jen ornamentálně přizdobené hlasy ptáků ze zahrad a vrznutím špatně promazané branky.

V prvním poschodí budu bydlet a do přízemí si dám nájemníka. Ale musím vybírat stejně pečlivě, jako jsem vybíral tenhle domek.

Jestli se mu už v telefonu jevil sympatický, tak teď, když ho uviděl, okamžitě nabyl jistoty, že to už je ten nájemník, kterého hledal. Nejspíš jeho vrstevník, tedy kolem čtyřicítky, příslušník lepší střední vrstvy, to bylo hned vidět, nejen podle toho, jak se oblékal (snad tak trochu jako profesor Pirk, ten elegán mezi chirurgy), ale už podle každého jeho gesta. I když něco Mirka Vlasatého na jeho budoucím nájemníkovi přece jenom zarazilo. A v první chvíli vlastně nevěděl co. Ale pak už mu to došlo. Chyběl mu lalůček na levém uchu. Totiž abychom to nepřehnali, jen půlka lalůčku levého ucha. Ale kupodivu mu to dodávalo jistého mužného půvabu, blesklo Vlasatému hlavou, aby si hned vzápětí uvědomil, že tohle je teda pitomej postřeh.

A pak ho pozval k sobě nahoru, aby si tam vyložili pravidla hry.

Položil na stolek svoje doklady: jmenoval se Mgr. Karel Chlupatý (to Mirka okouzlilo už v tom telefonu, Vlasatý a Chlupatý! to odradí případné bytové zloděje, napadlo ho, ale vzápětí mu zas došlo, že je to zase jen pitomej nápad), a přiznal se, že sice není ženatý, ale žije se stabilní partnerkou, lékařkou specializující se na infarkty a mozkové příhody.

Zatím nejsem v tom věku, zavtipkoval Mirek, ale obávám se, že taky jednou nadejde.

Nezlobte se, ale mýlíte se, už nadešel, už jste v tom věku.

Vlasatý se na Chlupatého překvapeně podíval, mínil to varování vážně anebo to byl jen teď tak velice módní paradoxní kompliment? Ale to už Chlupatý zahalekal z okna chodby a řidič se závozníkem zvedli hlavy, každý od svého Blesku, a otevřeli špeditérský náklaďák a vynesli velký mahagonový stůl a za ním hned klavír.

Nelekejte se, hraju jen velice sporadicky, a nikdy ne v pozdních večerních anebo brzkých ranních hodinách. A zato nemám televizor, toho mastodonta hlučnosti.

Ale já přece nic neřekl.

Však to by bylo zlé, kdybych čekal, až řeknete.

Následovalo pár židlí, starožitný sekretář, šatník, nějaký kuchyňský nábytek a další nezbytnosti, jakož i několik půvabných maličkostí, jež zušlechťují náš život mezi čtyřmi stěnami, a Chlupatý patřil už na první pohled mezi ty, co si zušlechťují všechno, nač narazí.

Mirek Vlasatý měl na druhém konci Brna, v Husovicích, bazar kombinovaný se zastavárnou, cosi, co teprve rozjížděl, stejně jako ten svůj žabovřeský dům. Předtím šílená léta dělal skladníka v národním podniku Zábrdovická mostárna, který po převratu prošel několikerýma rukama, až teď, v prvních letech nového století, vzal za své za dost podivných okolností. A když Vlasatý přišel náhle k penězům, začal uskutečňovat své sny. Chtěl mít starožitnictví, ne bazar a zastavárnu, ale na starožitnictví si musel vydělat právě provozováním zastavárny. A jak teď viděl těch několik starožitných kousků mezi tím vším, co se vyvalilo z Chlupatého stěhováku, zase se mu zastesklo po tom zatím nenaplněném snu, po velké výkladní skříni starožitnictví, kam rozmístí něco takového, co nalistoval v aukčních katalozích, třeba biedermeierovskou sedací soupravu, rokokové zrcadlo s japonskou šperkovnicí, příborník s benátským sklem a v pozadí na panelech rozvěšené krajinky z Chitussiho školy. Nabyl velkého cviku ve snovém komponování své budoucí výkladní skříně a při obcházení brněnských starožitností si jen stále znova potvrzoval, že je mezi slepými jednookým králem, protože jestli on bude co starožitník naprostým začátečníkem, tihle nikdy ani pořádně nezačali, je to jen ubohý plebs, pro nějž starožitnosti nebyly nikdy snem, jen kšeftařskou záležitostí, a tak pak ty jejich výlohy takhle vypadají.

V bazaru a zastavárně větší část dne hospodařila Lída Šilhavá. Vlasatý tam za ní jezdil jednou denně, vždycky jen na pár hodin, a rozčiloval ji tím, že pendluje po štatlu tramvají a přitom má doma v trezoru přinejmenším na dva cadillaky. Však tvrdil jí, že nemá ani ten trezor, taková sláva to prý zas nebyla, všechno se spotřebovalo koupí toho žabovřeského domu a husovického kvelbu. Nevěřila mu, protože Vlasatý byl vždycky divnej brouk. Dodnes ji do toho svého domu nevzal a prohlašoval, že ji tam pozve, až bude trochu zařízenej, ale Lída věděla, že je mu jen teďka dobrá jako spolehlivá pracovní síla v téhle špinavé zastavárně a že bývalej skladník míří teď hodně vysoko a už tomu začíná přizpůsobovat i své partnerské nároky. Nepouští si ji už k tělu, což sice neznamená, že ji občas neošukne, ale to vždycky jen tak ve spěchu, jako když si někdo na peróně koupí párek v housce a zhltne ho, dřív než položí nohu na stupátko vagónu.

Když se odpoledne vrátil z krámu v Husovicích, uslyšel z přízemního okna klavír a ženský hlas. Zpívala song Evy Olmerové Tam pod nebeskou bání a nedal se tomu upřít jistý půvab. Nepěstěný hlas, ale na lékařku, infarktoroložku, překvapivý výkon. A Chlupatý by se zas mohl živit jako kavárenský pianista, to mu Vlasatý bez váhání přiznal.

Sotva zavřel ta pořád ještě hlučná venkovní vrata (celá by je měl vyměnit, nejen panty!), přestali hrát a zpívat a infarktoroložka a mozková příhodoložka – jak mu ji včera Chlupatý představil – otevřela dveře na schodiště a Vlasatý znova musel ocenit, že je to dáma, která se k elegantnímu Chlupatému hodí zrovna tak jak lehká bríza k plavbě plachetnicí. Chvilku tam na schodišti proti sobě stáli a usmívali se.

Moc byste nás potěšil, kdybyste k nám dneska přišel na večeři. Pokud nemáte nic proti telecím kotletám po baskicku.

Cítím se poctěn vašim pozváním, zablekotal Vlasatý. A opovážil bych se přijít.

Budeme okouzleni vaší opovážlivostí, usmála se zas mozková příhodoložka.

Soužití domácího pána s nájemníky bylo tak říkajíc příkladné a k Vlasatého nemalému potěšení mu čímsi vybavovalo úsměvnou atmosféru českých protektorátních filmů. Jen kdybych měl ve všem takové štěstí jako tady s nájemníky, a pomyslel přitom na Lídu Šilhavou, které se už brzy musí zbavit, protože by se styděl představit ji svým nájemníkům. A sotva na to pomyslel, už to bylo tady: Však stavte se k nám někdy taky s vaší partnerkou, nabídla infarktoroložka a Vlasatý se honem omluvil, že se s ní právě rozešel. Což příštího dne už bez otálení udělal. Byla to bouřlivá scéna a nezbylo než dopřát Lídě velkorysé odstupné a ještě jí ze zastavených předmětů přistrčit kufříkový elektrický šicí stroj s tím rizikem, že si ho původní majitelka třeba přijde vyplatit. Teď se ovšem musel sám starat o zastavárnu, pobýval tam od devíti do čtyř, ale na druhé straně, obchůdek přece jenom vynášel a taky nájemník platil velice slušný, neregulovaný nájem (zajímavé jistě bylo, že za něho platila jakási firma s neidentifikovatelnou zkratkou). A tak Vlasatý měl oprávněný pocit, že se už octl v liftu, který ho bezpečně táhne kamsi nahoru.

2

Víš, že jsem bazarník, vysvětloval Mirek, a tak jsem si hned všiml, že máš na pravé ruce krásný stříbrný náramek. Troufl bych si hádat, že to bude něco rodinného.

Nemýlíš se, Chlupatí byli vždycky úctyhodná famílie. Kdyby sis například zašel na Centrálku, viděl bys, jak výstavnou hrobku tam máme. Ale ten náramek si bohužel blíž neprohlédneš, protože se nedá sundat. Prostě nejde to.

Mirek se chtěl toho neobvyklého náramku aspoň dotknout, ale Karel prudce odtáhl ruku, což Mirka uvedlo do rozpaků, takže rychle uhnul očima a zastavil je na otevřeném a teď opuštěném laptopu:

Ale vidím, že jsem tě vyrušil z práce. Promiň, přijdu třeba jindy.

Karel ho však levou rukou, tou bez náramku, přidržel jemně na židli a v té chvíli se ve dveřích kuchyňky objevila Milada s koflíky švédského čaje (černého čaje s mlékem) a Karel se k ní otočil a vysvětlil jí, že se teď právě chystal povědět tady Mirkovi něco o své práci, o tom, co má tam v tom laptopu.

To mu jistě nakrásně povíš, ale napřed ukliď ze stolu, ať se tam můžem posadit.

Karel uvolnil lehký stisk na Mirkově rameni a zatímco Milada stanula se šálky a talířkem s lineckým pečivem nad stolkem, zvedl se, zaklapl laptop a stáhl ho ze stolku spolu se všemi těmi rozevřenými publikacemi, které tam měl rozložené.

Tak odkud začnem? No, možná si ještě vzpomeneš, že za komunistů se tady v Brně Masarykova univerzita jmenovala Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. Teprve v roce 1990 se mohla vrátit zpátky ke svému jménu.

Ale Milada ho přerušila: Kdepak, mýlíš se. Ne v lednu 1990, ale už v prosinci 1989.

To bych neřek, hádal se Karel, v prosinci ještě nebyl čas na takové s prominutím podružnosti. Vždyť tenkrát, vzpomeň si, nezbyl čas ani na přejmenování republiky. Ještě nějaký čas jsme byli československá socialistická.

Mirek okamžitě vycítil to nevysvětlitelně silné napětí mezi nimi. Ale taky okamžitě zaznamenal, že Karel s Miladou tomu ihned zaťali tipec. Ale už vzápětí měl zas pocit, že si to jen vymyslel a že nic takového mezi nimi nebylo. A hned poté zas věnoval pozornost tomu, jak Milada drží šálek se švédským čajem. Dříve si toho nevšímal (vždyť s nimi už několikrát večeřel a jednou dokonce i snídal, byli nesmírně přátelští, tomu se myslím dřív říkalo: přijali mě do rodiny), ale teď si vzpomněl, že Lída Šilhavá vždycky držela šálek tak, že jeden prst, malíček, nad ním úporně tyčila. Protože si prý kdesi přečetla, že takhle drží šálky pravé dámy.

Jan Evangelista Purkyně – pokračoval ve svém výkladu Karel – byl lékař, přírodovědec, fyziolog, anatom, filozof-panteista a národní buditel, ale především objevitel buněčné struktury, však je taky po něm pojmenována. A to jste se jistě učili ve škole. Ale nejspíš ti neřekli, že Jan Evangelista se dožil na svou dobu nezvykle vysokého věku, dvaaosmdesáti let, zatímco jeho syn Karel Purkyně, neobyčejně talentovaný malíř, zemřel už ve čtyřiatřiceti, a de facto to byla sebevražda. Sám sebe popravil, tak říkajíc, byl svým žalobcem, soudcem i katem.

Mirek teď zřetelně viděl, že Milada vůbec nevztyčuje malíček nad šálkem. Jistěže to neznamená, že snad není pravá dáma, nýbrž nejspíš to, že Lída Šilhavá si tenkrát zas cosi vymyslela, aby byla zajímavá.

Mě zajímá Karel Purkyně, protože byl co malíř stejně geniální jako jeho otec co přírodovědec. Ale na rozdíl od svého otce zůstal tenkrát naprosto nepochopen. Vlastní otec ho neodpustitelným způsobem přezíral, takže v něm vyvolal hluboký pocit viny, což pravděpodobně vedlo k té sofistikované sebevraždě. Jako malíř rozhodujícím způsobem předběhl svou dobu, a to nejen u nás, kde to bylo snadný, protože tady vládl ženíškovský akademismus, ale já tvrdím, že předběhl celou tehdejší Evropu, dokonce bych si ho troufl některými jeho obrazy přiřadit k tomu, čemu se ve dvacátých letech dvacátého století říkalo Nová věcnost, a co se tedy objevilo víc než padesát roků po Purkyňově smrti, tedy k malbě s přehnanou přesností zobrazování, která byla tak sugestivní, až měla v sobě cosi až magického. Takové jsou některé Purkyňovy portréty a autoportréty a lovecká zátiší s bažanty a sněžnou sovou. Nejseš kunsthistorik, a tak tě tím nechci unavovat, ale snad ještě tolik, že nejsem samozřejmě první, kdo o Purkyňovi píše, ale moje studie posouvá purkyňovská bádání tak daleko, že i já narazím na nepochopení. To srovnání s Novou věcností je natolik výstřední, že vyvolá prudký odpor a možná – usmál se – mě budou chtít historici umění ukamenovat. Jenže já už tady nebudu.

A kde budeš? chtěl se Mirek zeptat, ale v poslední chvíli ho jakoby cosi varovalo, a tak se nezeptal.

Měsíc míjel za měsícem a Mirek stále žil se svými nájemníky v dokonalé pohodě a poté, co se mu podařilo zaměstnat ve svém husovickém krámku aspoň trochu spolehlivého prodavače (který ho okrádal o něco míň než Lída Šilhavá neblahé paměti), trávil teď s nimi víc času a našel si zvláštní zálibu: začal se věnovat malým všedním záhadám svých nájemníků.

Záhadou například bylo, že paní doktorka zřejmě vůbec nevykonávala svou praxi, vždyť byla stále poblíž svého partnera. Když byl doma, taky nevytáhla paty z domu (a zas občas provázela zpěvem jeho klavírní ragtimy), a když někam šel, byla vždy po jeho boku a vždycky se s ním zas vracela: kde byl on, tam byla taky ona.

Někdy v tom čase taky nastalo padesáté výročí Nezvalovy smrti: pražské metro zaplnily panely s Nezvalovými verši, a protože i Brno chtělo přispět svou troškou do mlejnice, tak doslova na poslední chvíli naklusali televizáci do zahrady, v níž Nezval kdysi napsal svou sbírku Sbohem a šáteček, a zinscenovali tam hraný dokument, jak Nezval na zahradě píše Sbohem a šáteček. Z hradu Bítova si přivezli za tím účelem tamějšího kastelána, básníka Jiřího Kuběnu, jehož tělesná podoba s Nezvalem byla v té době už omračující, a nechali ho ťukat do staré remingtonky. Mirek stál na žebříku opřeném o zahradní zídku a díval se na ten televizní mumraj, když tu jeho zraky náhodně zalétly k oknu svých nájemníků a uviděl z té výšky – mezerou mezi garnyží a horní částí okna – Karla a Miladu, jak tam hrají šachy. A když pak nabyl jistoty, že oni ho nemůžou vidět, ledaže by obraceli oči v sloup, začal lézt na ten žebřík i po Nezvalově výročí.

Vídal je tak při různých činnostech, ale nikdy při něčem intimním, ba ani při nejmenším náznaku něčeho intimního. A přitom bylo nepředstavitelné, že by jejich denní soužití neprovázely takové ty drobné důvěrné doteky, kterým se, dejme tomu, z noblesního studu vyhýbali v jeho přítomnosti, ale které určitě měly náležet k jejich mileneckému soukromí tak jako k manžetě stříbrný knoflíček.

Nepovídej, tak tohle je pro tebe záhadou? Tož ti prozradím, že existuje cosi, čemu se říká vyhoření, stav, v němž člověka ovládne naprostá lhostejnost k tomu, co dělá, a tohle nebezpečí se týká naprosto všech náročnějších profesí. A tak když Miládka zjistila, že už to na ni taky leze, že jsou pro ni pacienti už jen housky na krámě, tak se rozhodla na nějaký čas vypřáhnout. Přestože jsme už nějaký čas v Evropské unii, některé dobré evropské návyky jsme si ještě neosvojili, u nás vyhořelí dál vykonávají i tu nejnáročnější profesi a ohrožují tak majetek i životy lidí. Upřímně řečeno, někdy mám pocit, že celá naše společnost je vyhořelá, jestli mi teď rozumíš.

Tomu by snad Mirek i rozuměl, možná, že i on cítil, že celá naše společnost je vyhořelá, ale dál ho přitom trápila ta neintimita denního provozu Karla a Milady. Ale přece jen nesebral odvahu zeptat se: Denně se na vás dívám ze zahradního žebříku, ale vaše chování jeví se mi čímsi nedostačivé, co je to s váma, přátelé? Pak ho ovšem napadlo, že přece vyhoření se zrovna tak může týkat i lidských vztahů, zvláště těch nejintimnějších. Anebo ještě jinak: co když nejsou milenci, vždyť Karel nic takového vysloveně neřekl, mluvil jen o partnerství, což může mít více významů, nebo ne? Co když je spojuje něco zcela jiného? I přestal trávit čas na žebříku a zastyděl se za to šmírování.

3

Vlasatého nájemník sedával někdy celé dny u svého laptopu, nad svou studií o malíři Purkyňovi, ale pak se zas překvapivě věnoval naprosto jiným činnostem. Měl italský terenní vůz (garážoval ho kdesi na druhém konci Žabovřesk), kterému říkal neuvěřitelně Ottavio Rinuccini (Podívej se z okna, vidíš, přistavil jsem Ottavia Rinucciniho a byl bych moc rád, Mirku, kdyby ses s náma dneska projel, máme namířeno někam k Tišnovu!), ale jezdíval taky na koni. Byl totiž členem Žabovřeského jezdeckého oddílu, ale jak v Ottaviovi Rinuccinim, tak na jezdeckých výpravách ho vždy doprovázela jeho společnice a někdy se s ním střídala u volantu a někdy si zas během jízdy prohodili své čiperné vraníky a Milada se vracela na Karlově a Karel na Miladině. Ať tak či onak, vždycky byla v jeho těsné blízkosti.

Zvlášť půvabné bylo vidět je na těch černých hřebcích v zimě (ano, čas chvátá, už se v tom domě dočkali první společné zimy!), protože to pak letěli zasněženými ulicemi jak poselstvo brabantského vévody ke španělskému králi. A tenkrát by Vlasatý třeba uvítal, kdyby pro něho přistavili třetího koně. Ale to se nikdy nestalo. To je nikdy nenapadlo.

A tak si tam pokojně žila tahle nesourodá trojice, sympatický i když podivínský kunsthistorik, štíhlá a půvabná, ale trochu odtažitá infarktoroložka a domácí pán provozující zastavárnu, ale snící přitom o velké prodejně starožitnosti na náměstí Svobody. Ale pak se najednou všechno obrátilo vzhůru nohama a rázem se ukázalo, že všechno je dočista jinak a všichni jsou, anebo vzápětí budou, někým úplně jiným. Ale nespěchejme s tím. Jen hezky krok za krokem:

Ráno uviděl Vlasatý odcházet Chlupatého směrem k zastávce tramvaje a uvědomil si, že s ním tentokrát nejde Rezavá. Krátce poté ji potkal na chodbě. Zeptala se, jestli už snídal. A co by říkal na lívanec s jablky a výbornou vídeňskou kávu. A tak se octl v bytě, co pronajal Chlupatému, a vlastně poprvé bez přítomnosti Chlupatého. Po vídeňské kávě následovalo něco alkoholu. Chtěl se tomu úporně bránit, ale to, co zakoušel, byla tak zběsilá síla, že s ním prostě zametla. Vždyť naposledy to měl, když nebudem počítat samoobsluhu, s dávno už zapomenutou Lídou Šilhavou, a to nikdy nestálo za moc. A jestli se mu Milada Rezavá – na základě žebříkových pozorování – jevila jako dost odtažitá patronka, tak teď dostal příležitost přesvědčit se, že to je naopak mnohohlavá sexuální dračice.

Pak mu zazvonil mobil v kalhotách pohozených na zemi.

Myslím, že bys to měl vzít.

Nezlob se, ale zrovna se mi nechce nic brát.

Ale Rezavá se natáhla a zvedla Vlasatého kalhoty a vytřepala z nich mobil a podala mu ho. Byl to Chlupatý. A Vlasatému rázem změkl ten jeho poustevník a zároveň ztuhl jazyk.

Budeš muset něco říct, napověděla tiše Milada.

Slyšíš, Mirku, opakoval už potřetí Karel, čekám tě na Maliňáku, před Domem umění! Nech všeho, co teď právě děláš, a okamžitě přijeď, tohle musíš vidět!

Vlasatý ochromen teď intenzivním pocitem viny, nedokázal při nejlepší vůli něco namítnout či jakkoliv vzdorovat. Všechno se to odehrálo tak strašně rychle – rezavá vichřice a pak hned chlupaté naléhání – že Vlasatý nebyl teď skoro při smyslech, a tak automaticky posbíral své věci a svedl zápas s nohavicemi a šel k sobě nahoru se doobléknout maje jakési hodně vzdálené tušení, že venku je cosi jako surová zima, a tak se zabalil do několika vrstev, nejsa si vůbec jistý tím, co to na sebe namotal a jestli se do toho omylem nepřipletly taky nějaké památeční součástky oděvů po jeho rodičích.

Chlupatý zimomřivě podupával před Domem umění, ruce zaražené hluboko do kapes elegantního zimníku s kožešinovým límcem, a když uviděl Vlasatého, šel mu rychle vstříc.

Proboha, jak ses to nahastrošil? Takhle tam nemůžem. Pojď blíž, upravím tě.

A chvíli tam stáli těsně proti sobě a Chlupatý se činil jak maminka na špatně oblečeném školáčkovi před odchodem do školy. A Vlasatý držel, stále ještě v drápech toho pustošivého pocitu provinění (vždyť se vyspal s partnerkou toho, kdo mu nejenže platí vysoký, neregulovaný nájem, ale navíc se k němu od začátku velice přátelsky chová, zrovna teď o něho pečuje příkladným způsobem a je to gentleman každým coulem něco jako Jeremy Irons, jen v lehounce provinčním provedení, a tady Vlasatého poklesek vůbec neomlouvá, že Chlupatý a Rezavá už spolu nic nemají, jak se to aspoň jevilo z dvaačtyřicáté příčky dlouhého žebříku).

Chlupatý se ještě hluboce sehnul, ba přidřepl a zastrčil prokřehlými prsty jakousi strakatou látku klubající se Vlasatému z kalhot a poodstoupil a zamručel, že tohle by už šlo a už ho vlekl ke vchodu do Domu umění.

V Praze stály na tuhle výstavu obrovské fronty, jak už dlouho na nic. Brno je v tomhle ohledu jaksi flegmatičtější. Ale taky to bude asi tím, že v Praze byla výstava předloni na jaře, kdežto sem doputovala až za těchhle třeskutých mrazů, pravil Chlupatý a zaplatil za oba vlezné a už stanuli před velkým portrétem na jednom z pilířů vstupní haly.

Jemně Vlasatým zatřepal a zeptal se ho: Už seš schopen vnímat? Jsi dnes po ránu jaksi nesoustředivej. Ulítly ti snad včely?

Vlasatý zavrtěl hlavou, že mu neulítly včely.

Na velkém portrétu seděl kdosi v křesle, levou ruku opřenu loktem a dvěma prsty obtíženými prsteny se dotýkal tváře pod spánkem, a hleděl směrem, kde bylo lze tušit portrétistu se štaflemi a pozvednutým štětcem.

Ale možná, přemýšlel Chlupatý nahlas, že je to ještě jinak. Brňáci mají prostě lepší vkus než Pražáci. Ihned pochopili, že Dalibor Kotek nestojí za tolik pozornosti, pokud vůbec za nějakou. Byl to současník Karla Purkyně, ale na rozdíl od něho velice úspěšný. Portrétista tehdejší pražské smetánky, jehož pěstěný akademismus byl jak stvořený na zpodobení zbohatlické vznešenosti. Celej Dům umění je zaplněnej Kotkem, je zde na tři stovky portrétů a rodinných výjevů v různých velikostech, určených významem a penězi portrétovaných. Kotek ale přitom zase není o nic horší než třeba František Ženíšek, jenže nedostal žádnou zakázku při výzdobě Národního divadla, takže nebyl vyzvednut na Olymp. Ve své době ho znal každej, dneska po něm neštěknou ani slovníky výtvarných umělců. Bylo nesmírně obtížné dát dohromady tu expozici, protože čtyři pětiny obrazů je z majetku dědiců těch portrétovaných. Ale proč tak obrovskej zájem pražské veřejnosti? Co je tam přitáhlo? Určitě nejen ta vlezlá srozumitelnost akademického malířství, nýbrž taky to kukátkové divadlo nahlížející do tehdejší high society, do toho salónního snu o úspěšnosti.

Chlupatý provázel Vlasatého všemi sály Domu umění, od jednoho portrétu k druhému, tím zástupem duchů, jejichž jména dnes už nikdo nezná, protože skutečná vznešenost se vždy zákonitě míjí s penězotoky. I když tam nakonec bylo přece jenom několik portrétů skutečných osobností, průmyslníka Emila Škody, stavitele a mecenáše Josefa Hlávky, ale i Jana Evangelista Purkyně, kterého portrétista přece jenom nemohl pominout. Ta procházka zástupy duchů byla vlastně velice úmorná, tváře a gesta splývaly, odlišovaly se vlastně jen sem tam nějakými výraznějšími detaily: velký prsten s kamejí, trochu bizarnější náhrdelník, jakýsi neidentifikovatelný metál nad kapsičkou portrétovaného, opravdu krásné neoklasicistní krbové hodiny v pozadí portrétu. Ale Vlasatý najednou utkvěl před jedním obrazem. Chlupatý postával vedle něho a rád by ho už posunul dál, nerozuměl tomu, co Vlasatého tak zaujalo, ale Vlasatý moc dobře věděl: kroužek dam popíjejících čaj a všechny měly malíčky pozvednuty nad šálky.

Kristova svatá noho, zaúpěl Chlupatý, vždyť je to jeden z nejblbějších obrazů tady! Skutečný extrát blbosti! A já ti přitom teď chci ukázat něco skutečně výjimečného. A Chlupatý Vlasatého popostrčil, dokonce se snad dá říct, že jím lehounce smýkl.

A pak se to už tedy odehrálo. Chlupatý dostrkal Vlasatého před ten portrét. A teď už od něho upřímně čekal, že tady se zastaví, zasekne a začne skutečně trčet. A taky se dočkal.

Na portrétu před Vlasatým seděl totiž Vlasatý, jen navlečený do tehdejší dobové strůje. A ještě něco velice zvláštního: vedle křesla s portrétovaným se opíral o zeď široký meč.

4

Dneska už se tomu směju, jak říká Adina Mandlová ve svých pamětech. Vždyť vypadá to všechno jako taková nepovedená anekdota. Už ta jejich příjmení prosím: Chlupatý a Rezavá! Jejich skutečná jména samozřejmě neznám, ale mužou mi být ukradená. Čím míň toho vím, tím líp.

Sedím v tom svém velkém starožitnictví na náměstí Svobody, v sousedství domu U čtyř mamlasů a obchodního centra Omega, a přes výkladní skříň se dívám, jak tam lidi pobíhají a valí se všemi směry s jediným cílem, někde si něco urvat, slevu v akci týdne, last minute v cestovní kanceláři, lístky na Rolling Stones či aspoň proměnit svý špinavý love za kousek love story.

Shrňme fakta. Před několika lety se v Brně likvidovala nešťastná Zábrdovická mostárna. Pracoval jsem tam jako skladník, ale ti, co mostárnu tunelovali, mě požádali, abych jim dělal „bílýho koně.“ Vůbec se mi do toho nechtělo, ale nabídli slušný balík a byli si jisti, že je všechno perfektně zajištěno a že do toho nikdo nespadne. Mýlili se. Byla z toho velká aféra a směřovalo to k velkému procesu. Moc jsem se bál, že do toho spadnu taky, však o mě se nikdo nezajímal, až to bylo hodně divný. Usoudil jsem pak, že je to tím, že ti dva tuneláři jsou Pražáci a proces se odehrává v Praze a na mě se tak pozapomnělo. Ale raději jsem počkal celej rok. Mezitím jeden skončil v kriminále, druhej prý utekl někam do Singapuru a všechno zas utichlo. A tak jsem si z toho balíku koupil domek v Žabovřeskách, pořídil zastavárnu a začal pomaloučku střádat na ten svůj sen, na velké starožitnictví.

Původně jsem vůbec nebyl ani mezi kandidáty. Ti, co hledali, věděli, že jde o něco naprosto mimořádného, co nemá v jejich dosavadní zkušenosti obdoby, a proto se neodvážili spolehnout jen na pouhou racionální kalkulaci, potřebovali tak říkajíc prst z nebe (anebo spíš z pekla), který by na dotyčného ukázal. A toho se jim dostalo.

Jeden z těch, co byli pověření hledáním, byl vyšetřujícím soudcem, který měl zrovna na stole případ vytunelování nešťastné Zábrdovické mostárny. Listoval slohou a vytáhl z ní moji fotografii a četl si k ní všechna data, když kolega strčil hlavu do dveří a připomněl, že se měl pro něho stavit, aby šli spolu na výstavu salónního malíře Dalibora Kotka. Soudce se otočil ke dveřím a řekl kolegovi, že hned. Pak zavřel slohu a šel ji uklidit do trezoru, protože to byly nesmírně choulostivé materiály. Oblékl se, a když se před odchodem rozhlédl po místnosti, zjistil, že fotku nechal na stole. Nechtělo se mu znova otvírat trezor, ale protože nic z těch materiálů nesmělo nikde ležet, strčil si moji fotografii do náprsní kapsy a spěchal za kolegou.

A na výstavě se to pak stalo. Překvapeně se zastavil před jedním obrazem a zajel rukou do náprsní kapsy a stál tam a střídavě se díval na moji fotografii a na portrét muže v křesle a se širokým mečem opřeným o zeď. Ta neuvěřitelná podobnost byla samozřejmě naprosto náhodná, jak jinak, ale rozhodla. Soudce usoudil, že to je ten prst z nebe či z pekel, na který čekal. V příštích dnech mě bez mého vědomí „prokádrovali“ a zjistili, že mám přesně ty vlastnosti, jež ta věc vyžaduje (bázlivý samotář, jehož okruh lidí, s nimiž se stýká, je docela nicotný, nechodí do hospody a nemá zrovna žádnou partnerku, a pokud má, není problém ho o ni připravit, a je snadno infikovatelný pocitem viny). A tak soudce vyřadil mé materiály ze slohy, protože kauza, k níž jsem teď byl přiřazen, byla nadřazena kauze nešťastné Zábrdovické mostárny.

Takto mi Chlupatý s Rezavou vysvětlili, jak a proč jsem byl vybrán.

Všechno bylo náležitě připraveno a jestli o mé volbě rozhodla náhodná podobnost s portrétem z druhé poloviny devatenáctého století, tak další kroky už byly důkladně promyšleny. Jak důkladně, o tom svědčí i to, že výstava Dalibora Kotka putovala napřed po celém Česku (a byla dokonce přednostně zapůjčena do Bratislavy) a teprve pak přišla do Brna, v tu pravou chvíli, kdy už bylo na čase konfrontovat mě s mým řekněme posláním. A všechno, co tomu předcházelo, byl jen dlouhý čas čekání, vrcholící tím ránem, kdy mě Rezavá pozvala na snídaní, aby mě pak z jejich ložnice odvolal Chlupatý a přistrkal až k tomu obrazu.

Meč opřený na tom portrétu o zeď je popravčí meč a mistři popravčí tenkrát patřili a zároveň nepatřili k elitě. Patřili, protože byli mohovití, tohle řemeslo mělo vždycky zlaté dno, ale zároveň nepatřili, protože byli obezděni odvěkým tabu a společenská smetánka by je mezi sebe nepřijala. Ale portrétistu zajímalo jenom to, jestli dostane od portrétovaného dobře zaplaceno. A vzpomínáš si ještě – pokračoval Chlupatý – jak tě zaujal tenhle můj stříbrný náramek? A zvedl pravou ruku a odhrnul rukáv. Nejmenuju se Chlupatý a na mém jméně ti už nemusí záležet, pro tebe jsem od této chvíle odsouzenec a ten náramek monitoruje mé pohyby. Ani Rezavá se nejmenuje Rezavá a je to můj hlídač, kápo, dozorce. A ty – usmál se – jsi Vlasatý a budeš dál Vlasatým i poté, co vykonáš, co se od tebe čeká. Ale doporučil bych nám oběma, abychom se od téhle chvíle zas vrátili k neutrálnímu vykání. A přejděme hned k praktickým věcem. Takže, pane Vlasatý, v těchto dnech naskočí na vaše konto značně vysoká částka, a poté, co vykonáte svou práci, bude vám ztrojnásobena.

Po chvilce mlčení jsem namítl, že trest smrti byl u nás přece zrušen.

Mě se to zrušení bohužel netýká. Mám holt, ušklíbl se, svá privilegia… Ale právě proto, že se to vymyká, tak se to musí řešit takhle pokoutně.

Zeptal jsem se, proč jsem byla teda vybrán já, když jsou jistě tací, co by to vykonali profesionálně.

Protože to je můj vrtoch, má kapric. Rozumějte, jsem opravdu kdosi, kdo si i v téhle situaci může dopřát vrtochy. Dopustil jsem se čehosi, a nechtějte vědět čeho, za co si zasloužím absolutní trest, ale zároveň mám na svém kontě obrovské zásluhy. Beze mě by, pane Vlasatý, už dávno nebyl náš svět tak bezpečný, jak dosud pořád je. Ale na druhé straně nemůže být kvůli tomu akceptován takový zločin. Jsem privilegovaný natolik, že do ortelu můžu žít relativně na svobodě, jestli se tomu tak dá říct, a můžu dokončit studii o svém oblíbeném malíři. A jsem privilegovaný natolik, že jsem mohl trvat na tom, že to nesmí být profesionální zabiják, nýbrž nějaký, promiňte, roztomilý špinaveček, nějaký maličký, omlouvám se, chamtiveček, který si na mě namastí kapsu. To je ten můj vrtoch.

A kdybych ale…

To ani nevyslovujte. Byla by obnovena kauza Zábrdovické mostárny a vytáhli by na světlo boží vaši účast v ní. Navíc by se zjistilo, že ve vaší zastavárně je plno kradeného zboží. A dovedu si představit, že byste se pak třeba zoufale pokusil někomu vyprávět, jak jste byl najat jako mistr popravčí… A kdyby vás i někdo bral vážně, což je nepředstavitelné, protože celá tahle historie je, co si budem povídat… Ale kdybyste se o to přece jenom pokusil, tak, no, zkuste uhodnout, co by následovalo.

Byl bych… vymazán.

Ale vida, to je pěkné slovo. Prozraďte mi, pane Vlasatý, proč se neživíte jako tiskový mluvčí?

Ale jak můžu vědět, že až vykonám, co mám vykonat, nebudu pak taky… vymazán?

Proto jsme u vás tak dlouho přebývali a jednali s vámi jako přátelé, abyste se naučil věřit, že oboustranné dohody budou vždy spolehlivě dodrženy. Ale ještě jedna otázka vás asi přece jenom trápí, že. Jaktože sám odsouzenec se tak pečlivě stará o svou exekuci?

A podíval se na tu, která se ještě před chvíli jmenovala Rezavá, aby odpověděla za něho.

Je v jeho zájmu, aby všechno proběhlo, abych tak řekla náležitě. Kdyby se buď pokusil o nějaký podraz anebo nezabránil ohrožení plynulého průběhu, ztratil by všechna svá privilegia a bylo by to neodkladně vykonáno tím nejhrubším způsobem. Byl by svěřen jinojazyčným zabijákům.

A tak to všechno nejspíš bylo. Ale něco mi přece jenom neřekli. Odsouzenec využil svého privilegovaného času taky k sepisování žádostí o milost. Samozřejmě se nikdy nedovím, komu byly určeny, kam směřovaly, ale zato vím, že to klaplo.

Tentokrát mě navštívili už v mém právě otevřeném starožitnictví, postáli před rokokovým nábytkem, zapreludovali si na koncertním křídle Steinway, otevřeli zásuvku empírového manžetníku a bylo vidět, že o tom něco vědí a dokáží to ocenit, a pak mi vysvětlili, že to, co jsem nabyl, mi už zůstane, že nemusím nic vracet, i když nakonec dostal milost.

Přišli jsme se rozloučit, už nikdy se neuvidíme. Svět, k němuž náležím, je vzdálen tvému světu, takže bych neočekával, že se můžem ještě někde potkat. A pak se přátelsky usmál: My zapomeneme na tebe, ty zapomeneš na nás, ale nebudem se zlobit, když kdesi ve svém srdéčku zachováš pár rezavých zrníček a pár veselých chloupků.

Teprve chvíli po jejich odchodu jsem si uvědomil, že u mě něco zapomněli. Vyběhl jsem na náměstí Svobody, rozhlížel se na všechny strany, ale kde jim byl konec.

5

Vlasatého starožitnictví prosperovalo. Naučil se v tom chodit a stal se opravdovým odborníkem. Nakupoval z pozůstalostí a na inzeráty a někdy i na aukcích, ale vždycky šikovně, chytře a se znalostí věci. A jak lidé kolem vůčihledě bohatli, tak starožitnosti šly zas dobře na odbyt a Vlasatý si stavěl další, ještě krásnější domek se zahradou kousek za Brnem, v Modřicích, a těšil se, že už brzo svěří krám mladičkému, ale pracovitému a poctivému příručímu, konečně se ožení, založí rodinu a starožitný krám a nákupy bude řídit z Modřic internetem. Do vyprázdněného přízemí žabovřeského domku přijal svobodnou matku s třemi malými dětmi a zachoval se k ní velkoryse: nájem odpovídal její sociální situaci. Byla zaměstnána jako učitelka v mateřské školce, kam si brala i své děti a vracela se s nimi až večer.

Pak zas nastaly mrazivé dny, které Vlasatému připomněly ten zimní čas, kdy do brněnského Domu umění doputovala výstava Dalibora Kotka a kdy Chlupatý, který nebyl Chlupatým, a Rezavá, která nebyla Rezavou, se na vranících proháněli zasněženými ulicemi Žabovřesk a Jundrova. I vystoupal do podkroví, kde měl uložené velké a dlouhé černé pouzdro. Původně se domníval, že to u něho Chlupatý a Rezavá zapomněli. Ale pak mu došlo, že nikdy nic na světě není zadarmo a že je nejvyšší čas, aby za to všechno, co mu zdánlivě jen tak spadlo do klína, zaplatil. Ale bude s tím umět zacházet? A byl přesvědčen, že až přijde ta chvíle, dokáže to. A pak se tedy rozhodl, že tu chvíli už nelze dál odkládat. Už zítra je ten nejvhodnější den. K večeru jedenáct pod nulou, ulice se vyprázdní a v televizi poběží jednadvacátý díl Harryho Pottera (Harry Potter a vlkodlak Abron), takže všechno překryje zvuková kulisa.

Sotva odešla nájemnice s dětmi do školky, zatloukl Vlasatý v jejím bytě laťáky okna, aby neměly kudy utéct, a když se večer vrátily a zasedly k obrazovce s Harry Potterem, zamkl speciálními zámky dveře do ulice a do zahrady. Ale pak uslyšel shora telefon. Ihned ho napadlo, že nájemnice taky sepisovala žádosti o milost pro sebe a své děti, a když teď ten telefon zvedne, dozví se, že ji má i s dětmi propustit, a bude si zas muset hledat dalšího nájemníka a dlouho se s ním sžívat, aby získal jeho důvěru, a všechny jeho krásné plány se tak zase odloží. I vyběhl nahoru a vytrhl telefon ze zdi. Nastalo ticho. Jen když se líp zaposlouchal, uslyšel z bytu nájemnice, jak Harry Potter uhání se spřežením okšírovaných vlkodlaků.

A tak nastal čas otevřít to dlouhé černé pouzdro. I sundal pečeť, odklopil víko a vyděsil se. Uvnitř totiž byla obrovská živá růže na dlouhém stonku. Když ji zvedl oběma rukama, okvětím se dotýkala stropu. Můj Bože, polekal se, kde pro ni najdu tak velkou vázu? Ale pak mu došlo, jak je to zase hloupá obava. Bezradně se posadil a opřel růži vedle křesla o zeď.

Jiří Kratochvil (1940) je spisovatel.