Václav Jamek

Já bych chtěl mít tvé foto aneb Snášenlivý Sokrates

Tak prý se polský prezident nedávno tuze rozezlil, když o něm jakýsi německý levicový časopis napsal, že je hlava bramborová (k tomu asi také něco meritorně zostouzejícího a zdůvodněného, ale to už neprošlo českým informačním sítem). Polský prezident rázem zapomněl, jak my vyspělejší národové poučujeme divochy o svobodě a demokracii, osopil se rovnou na celé Německo představované tamní vládou a také se celému Německu pomstil, a to odřeknutím schůzky s nejvyšší makovicí německou a potažmo také francouzskou. Plakali všichni psové a německá vláda zaslala cyklostylovaný přípis s názvem „Civilizace odpovídá“, v němž se komunistům, lidožroutům, saracénům, rohatým a dalším případným barbarům objasňuje, že vláda není majitelem zlobivého periodika, tudíž mu nemůže nic nařizovat, a komu se to nelíbí, ať s tím jde k soudu. A pak se divte mohamedánům, když se ani počestný člen Evropské unie na řetězu neudržel!

Až na to, že kvůli polskému prezidentovi nešly tisíce zuřivých Poláků rabovat diplomatické mise Německa a jeho spojenců. Polský prezident má totiž daleko nejen do Mohameda, ale i do posvátného důstojenství křesťanského (jsa pouze dvojjediný), takže vzrušení vůdcovo na lid se nepřeneslo. Tím neodbytněji se ovšem vnucuje naší trvalé úvaze to muslimské pozdvižení spjaté s takzvanými karikaturami proroka Mohameda, a v té souvislosti také některé naše postoje.

To nejbláhovější bylo žádat, abychom ohleduplně dbali muslimského ikonoklasmu, který shledává zločin v pouhém napodobivém zobrazení. Takže naše vlastní civilizace zhruba po tři století odstraňovala své vlastní zákazy a tabu, a najednou by měla dodržovat zákazy, které tvrdošíjně udržují kultury jiné? Jsme tak laskaví, že umožníme každému, kdo nechce jíst vepřové maso, aby ho v naší společnosti jíst nemusel, a najednou bychom si ze samé ohleduplnosti měli vepřové maso sami zakázat, aby to muslimy a židy případně nezraňovalo?

Klade se samozřejmě otázka, zda je tato ohleduplnost vzájemná, a samozřejmě konstatujeme, že není. Muslimové ani židé se podobnými starostmi nezatěžují, a mají pravdu; pak ať se ale nediví a nedotírají. Není na nás, abychom dodržovali zákazy a příkazy jiných. Což neznamená, že nemáme svoje vlastní měřítka vhodnosti a slušnosti, a věrni sami sobě bychom být měli.

Navíc – s ikonoklasmem to v současné muslimské kultuře zřejmě nebude tak žhavé: islám má svou kinematografii, televizi a otřesné videonahrávky teroristických poprav, zveřejňovány jsou fotografické snímky všemožných ajatolláhů a islámský tisk má podle všeho i vlastní karikatury (íránský nápad s předháněním v karikaturním nevkusu). Paradoxním důsledkem islámského ikonoklasmu je nakonec to, že kresby označované jako „karikatury proroka Mohameda“ vlastně proroka Mohameda zobrazovat nemohou – jeho portrét je asi tak věrohodný jako svatá Anežka na české padesátikoruně. Tím by mělo být jasnější – a kupodivu asi není – že ze sémiologického hlediska nemají zlopověstné karikatury s osobou proroka Mohameda nic společného. Skutečně karikovat lze Chomejního, protože máme jeho foto, obrázek „Mohameda“ je však pouhou synekdochou (neboli rétorickou zkratkou), která shrnuje některé (z hlediska Západu) neblahé rysy současné „Mohamedovy“ civilizace – a jejíž opodstatněnost se vzápětí potvrzuje tím nejpádnějším způsobem, totiž nedůtklivou a násilnou reakcí přímo na tyto karikatury.

Šlo tedy nejen o provokaci, ale o dokonalou past, do níž se islám pěkně přímočaře chytil: svou reakcí potvrdil to, co mu karikatury vytýkaly. Obmyslná mi v této souvislosti připadá výhrada zleva, že dánský časopis, který karikatury zveřejnil, jednal vlastně v rozkladném zájmu extrémní pravice, čímž se jeho počin jaksi automaticky znehodnocuje. Nelze přece vyčítat pravici, že se někdy trefí do černého, spíš je potřeba takové slabiny odstraňovat. Islám má spoustu problémů sám se sebou a jeho rozepře se světem je tím částečně určena; ty problémy si bude muset vyřešit, a zavírat před tím oči by ničemu nepomohlo. Když ale máme s někým vycházet, a to bychom asi měli, není zrovna dobré ho urážet.

Základní neshoda mezi naším současným uvažováním a uvažováním islámu tkví v tom, že to naše je složeno z velkého množství dílčích perspektiv a „obecné“ stanovisko či obrys naší civilizace se z toho získává dost perně, což ale neznamená, že jsme o ně přišli. Islám potřebuje stále chápat svět uceleně a jednolitě a roztříštěnost ho mate; nadměrně rezonuje s událostí jinak celkem bezvýznamnou, kterou si navíc z větší části sám vytvořil. Francouzi mají ovšem pravdu, když pod dojmem té aféry zdůrazňují, že ve Voltairově vlasti blasfémii nikdo zakazovat nebude. Přiznat nedotknutelnou úctu některým posvátným hodnotám, jak se toho rychle začala dožadovat katolická církev, někdy za překvapivé podpory intelektuálů, je naštěstí pro všechny – i pro jakoukoli duchovnost – jen pošetilý sen, protože zdroje našich hodnot jsou dnes různorodé, a už nějakou dobu v naší civilizaci platí: co strpí Sokrates, musí strpět i Ježíš s Panenkou Marií. (Z ryze pragmatických důvodů nelze nedotknutelně uctívat všechno, co je komu svaté, protože pak by v našem mentálním světě prostě nebylo k hnutí.) Úctu vzdáváme jen nevynucenou, a to je přece dobře! Díky tomu si naše civilizace uchovává jednu hodnotu, která je jí i při své zdánlivé proměnlivosti a neuchopitelnosti vlastní – otevřenost, schopnost přijímat a vymýšlet nové, a tedy snad také obnovovat svou životaschopnost. Muslimové by nejspíš měli pochopit jednu podstatnou věc: jejich místo mezi námi je zaručeno, a nikoli zpochybněno tím, že je jiní smějí beztrestně hanět.

Tuto napohled podivnou myšlenku osvětlím srozumitelněji několika příklady z Andorry, ale až příště, protože musím mimo téma zavčasu zaznamenat jeden veřejně vyslovený názor, který mě naplnil úžasem a rozhořčením. V Právu z 29. července dostal možnost vyložit své představy o důchodovém systému pan Hoidekr, takto „šéf“ České správy sociálního zabezpečení. Překvapivá míra sociální necitelnosti, kterou tento sociální pracovník projevil (když někdo delší lhůtu pro odchod do důchodu fyzicky nevydrží, ať se holt udře, nedá se nic dělat), vyvrcholila neskutečnou představou, vytaženou z bůhvíjaké posvátné knihy, že bezdětným lidem by se neměl státní důchod vůbec přiznávat, „protože nevytvořili plátce“. Pan Hoidekr je přesvědčen o tom, že tato představa je racionální. Svatá prostoto. Započítat do systému jako faktor něco, co neexistuje, to je přece vrchol absurdního účetnictví – navíc jen na jedné, ideologicky příhodné straně rovnice – protože když „nevytvořím plátce“, nevytvořím pravděpodobně ani penzistu, nula od nuly pojde, nula na straně příjmů rovná se nula na straně výdajů, ale nějak se přitom zapomnělo, že já, ač bezdětný, jsem sám po celou dobu svého pojištění jakožto plátce někomu sám důchod platil, protože taková už je zásada sociální odpovědnosti a solidarity, a na tomto základě očekávám, že se o mne zase pokud možno postarají dnešní pracanti; na tom, kolik jsem vyrobil příštích plátců, opravdu prd záleží.

Pominu-li demokraticky fakt, že pan Hoidekr jakožto úředník má pouze dbát o řádný chod stávajícího systému, a nikoli vytvářet koncepce systému příštího, musím se alespoň zeptat, jakým dopuštěním se stalo, že máme na čele Správy sociálního zabezpečení fašistu. Čekám, že to nějaký chytrý novinář z Práva investigativně zjistí.

Václav Jamek

Související články

Václav Jamek: Odkládaný Mohamed čili Útlocit

Václav Jamek: Nekonečný Malcolm aneb Sám sobě ústředním výborem

Václav Jamek: Spotřební Sisyfos aneb Vysvětlete to žralokům

Obsah Listů 4/2006

Václav Jamek

Já bych chtěl mít tvé foto aneb Snášenlivý Sokrates

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu