Petr Borkovec

U oceánu

„Oceán šumí, jistě – ale naráz z tolika vzdáleností. Večer se různé dřeviny různě pohupují, borovice, palma, nízký těžký keřík… hotelová vlajka na stožáru dojemně kývá oslí hlavou… vypnutá kůže městské pláže, čalounění za stahující se vlnou, rozsvěcování a vyhasínání písku, vybírám škeble z té sedačky pod slabou lampou.“

Seděl jsem proti vodě a dělal si takové zápisky. Později jsem se díval na dokument o francouzských vulkanolozích Katie a Maurici Kraftových. Poprvé jsem viděl oheň na dně moře; kameny vyhořívající tam klidným plamenem celé hodiny. Ale všechno okouzlení, dobrodružství a snění se točilo kolem těch už mrtvých manželů, zobrazených na starých barevných filmech a fotografiích. Jejich polní laboratoře pod otřásajícími se horami, malé pracovní stoly, kamery a magnetofony, police, diáře, přístroje a pouzdra. Dva krásní štíhlí lidé, vždycky vážní a usměvaví; práce, místa, jejich vztah, společná smrt při natáčení a nahrávání sopky a pastelová, jakoby opršelá barevnost záznamu toho všeho. Film skončil a – jak to říct jinak – díval jsem se přes terasu k oceánu Mauriceovýma očima a cítil neodbytnou pobídku k další práci. Jako bych právě něco vyčerpávajícího dokončil. Rybář daleko ve tmě sklepával udici a kolem něj poskakovaly oranžové nitky: prut byl na konci rozžhavený. Neslyšný příliv, přepnuto na pevninu, keře, hmyz. Racek opisoval nad propustí malé kružnice a pak váhavě odlétal – jako by se nemohl rozhodnout pro směr, jako by letem kreslil listy na gigantické lodyze. Šel jsem spát.

A druhý den jsem ho potkal poprvé. Snídal jsem brzy; v šeru obrovské roztočené hejno albatrosů, které úplně rozebralo nábřeží dole. Zprvu jsem sledoval jiného starce, jak ze sloupu u úvaziště strhává prstenec smutečních oznámení. Foukalo, jemu nesloužily nohy a papír se bavil: někdy se odloupl v celé vrstvě tlusté jak dřevo a stařec vyviklával ta dvířka z pantů, pak se zas dlouho poddával jen po tenkých útržcích. Vítr sílil, sloup stál skoro holý, vzteklý a vratký stařík se měnil v bizarní černobílou pinii plnou vzduchu, když se oko vydalo jinam. Rybářský člun Coucoun Coucounette proplul jako každé všední ráno vzdálenějším zdymadlem a přirazil ke svému molu: maličké krevety, které rybář vyklápěl z hlubokých přepravek do mělčích, stříhaly tykadly, přelézaly se – z balkonu se zdálo, že nad nimi krouží hejna much. Vtom celý výjev něco přeškrtlo, něco, slepec, mrzák, obří ploštice –

Loudal se pláží, k nerozeznání od strýců mezi padesáti a osmdesáti, které jsem vídal v baru U delfínů. (Znal jsem vlastně jenom jejich záda s našlehanými světle modrými košilemi a opasky, jimž se věčně nedostávalo poutek.) Detektor, kterému – zdálo se mi – nevěnoval mnoho pozornosti, připomínal jakousi obzvlášť protivnou protézu: horní část rukojeti byla několika koženými řemínky přichycena k ramenu a pasu, spodní pohyblivou partii přístroje měl upoutanou k dlani, mezi palec a ukazováček. Triangl na konci se ledabyle potácel nad pískem a prskal; bylo až nesnesitelné, jak si ten muž nevšímá své práce – skutečně vypadal jako slepý mrzák, když se tak díval na moře a něco křičel na vyplouvající lodníky. Ale jakmile se sršení detektoru začalo sbírat k vysokému tónu, ustalovat se na něm, zarazil, sevřel tyč, celý se nahrbil a počal pomalu kroužit nad pískem. Strojek zaječel, stařec se bleskově sehnul, zašátral v nánosu. Pracoval náhle rychle, sebranou věc, snad to byla věc, hodil do brašny, aniž by ji zkoumal – a už se zas díval do odpoledního provozu v zálivu. Občas zdvihl i zajímavější škebli, větší ústřičný slepenec, hvězdici, jimiž tu některé dny bylo poseto.

Stopoval jsem ho několik dní a hloupě si představoval historii, kterou na konci získám. Ale setkání, které jsem tak vypracovával, skončilo zle. Nelíbil jsem se mu, nevěřil mi, nechtěl se mnou vůbec mluvit. Má prý povolení, pracuje pro město. Řekl, že o mně ví, ví, že ho šmíruju. Potom se prořekl, aspoň to – na otázku, co s nálezy dělá, odsekl, že cetky pro teplouše jako jsem já. „Něco od vás koupím,“ zkusil jsem to znovu. Neotočil se.

Tím historie skončila. Dal jsem mu jméno Patrick. Ve zdech a na zdech betonových doků, kam jsem ten den šel, jsem si prohlížel výztuhu pod obitou hmotou, helmy prázdných lamp, prasklá kotevní zaváží a kovovou výstelku otvorů. Dílce z ohýbaných tyčí se chvěly na tenkých drátech, úvazní sloupky vsazené do stěn vypadaly jako malé vinné lisy. Matice, vložky, štěpy, nýtované překlady se mi proměňovaly v náramky, prsteny, hodinky a náušnice (ty se škeblemi od jiného moře), v kožené peněženky, pouzdra s kováním a ztracené látky. Představil jsem si dětské plastikové nádobí, z něhož vystřihuje čtverečky do nových náhrdelníků. Viděl jsem pokojík nebo kajutu nebo vnitřek maringotky (ta romantika) posetý odznaky z hvězdic a provrtanými mincemi. Boudu plnou démantů, klíčů od domů a aut, kapesních nožů, zapomenutých knih, na jejichž desky lepí vyplavené ohlazené střepy a krabí klepeta. Vnitřek entomologické krabice, v níž se na špendlících leskne a trvá smetí. Patrickovu grottu nastaveného času, která šumí z tolika vzdáleností a s určitým úspěchem konkuruje oceánu.

červenec 2006

Petr Borkovec

Související články

Petr Borkovec: Hák

Petr Borkovec: Obrácený kámen

Petr Borkovec: Tulačka

Obsah Listů 4/2006

Petr Borkovec

U oceánu

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu