Andrzej Stasiuk

Dětský pokoj

Stalo se, co se mělo stát. Mé zemi vládnou dvojčata. Má země je ze dne na den stále víc dvojznačná a stále melancholičtější. Všichni odtud chtějí odjet, ale dvojčata stále říkají, že je to nejlepší země ze všech, nejlepší z vlastí a země zaslíbená. Zanedlouho ve školách zavedou hodiny lásky k vlasti. V opačném případě tu totiž zůstanou jenom slabí, staří, ne moc chytří a ti bez peněz na letenku.

Dvojčata jsou smutná. Jim se pravděpodobně zdá, že je to vážnost, ale na jejich tvářích se zračí smutek, nevyléčitelná melancholie oněch končin: Chopin, vrba u cesty a pasáček v zalátaných kaťatech, hrající na fujaru.

Moje země vůbec začala být v poslední době jakási dětinská a připomíná pasáčka s fujarkou. Sama dvojčata mají buclaté dětské obličeje. Kdosi je zarytě obléká do světlých pastelových košil a stříbřitých kravat, jako by je schválně chtěl posunout do ještě hlubšího dětství. Jsou chvíle, kdy připomínají zestárlá, unavená nemluvňata. Tkví v tom zřejmě nějaká hlubší pravda a zjevuje se v tom skrytý smysl demokracie. Nuže, můj národ vybral ze svého středu nejlepší představitele, vybral představitele ideální, poněvadž můj národ je unavený, je na smrt unavený a připomíná na smrt unavené dítě. Únava, která je dána staršímu věku, nás dostihuje v mládí, dostihuje nás v kolébce. Než se naučíme chodit, cítíme slabost jak po dlouhém pochodu. Ještě jsme nedospěli, a už cítíme únavu pozdního stáří. Zavřeni v dětském pokoji dýcháme vzduch starobince. A snad není herců, kteří by lépe odehráli národní drama, než ta unavená, ustaraná dvojčata s oválnými fyziognomiemi. Je docela možné, že národ instinktivně zvolil krev své krve, kost ze svých kostí.

Tkvíme v současnosti, připomínáme si minulost, naprosto nevěříme v budoucnost. Ti, co v ni věří, odjíždějí, aby ji hledali jinde. Ti, kteří zůstávají, věří, že se současnost nějakým zázrakem změní v lepší budoucnost. Dvojčata právě jim přinášejí útěchu, poněvadž ve skutečnosti netouží nic měnit. Dvojčata hlásají dobrou novinu o mém národě, o jeho výjimečnosti, neopakovatelnosti, o jeho velikosti. Můj národ nepotřebuje žádné změny – postačí, že v sobě znova objeví všechny ty vlastnosti, které vždycky, od úsvitu věků měl. Nic nepotřebujeme zvenčí, protože všechno máme, nic nečekáme od budoucnosti, protože budoucnost má být pouze neustále aktualizovanou minulostí.

Zdá se, že dvojčata trpí čímsi, co bychom mohli nazvat „syndrom dětského pokoje“. Nechtějí ho opustit. Nechtějí být dospělá. A takto odpírají právo na dospělost mé zemi. Vidí sama sebe v roli přísného, ale spravedlivého dvouhlavého otce národa. Promlouvají důstojně, jako by byli pomazáni, vědomi si váhy vlastních slov, a každá jejich promluva připomíná poselství nebo aspoň nějaký příslib. Učinili z vládnutí divadlo, které připomíná nejlepší léta monarchie nebo komunistické obřadnosti. Ani na chvíli nejde v jejich chování zahlédnout přirozenost. Usazeni za stolem moci poučují, ohlašují, přikazují, kárají, někdy uhodí pěstí, ale zároveň působí dojmem, že židle, na niž usedli, je příliš vysoká, a že nedosáhnou nohama na zem. Moc jim prostě a jasně zastírá realitu. Tak jako jim zastírá jejich vlastní omezení a jejich vlastní „dvojčecí“ komediálnost. Kterou si zřejmě uvědomují, ale jíž se bojí jako ohně.

Proto jsou tak smutní. Kdyby to dovedli, stali by se nejveselejším, nejnevšednějším politickým párem Evropy. Bohužel, nedovedou to. Jejich kulaté zakaboněné tváře nepřejí dobré náladě. Zaclánějí slunce. Naplnili sami sebou veškerá politická a společenská nebesa. Jejich trochu zlověstná a trochu komediální všudypřítomnost způsobuje, že všední den získává bizarní rysy.

Má země žije jako v pohádce, jejíž pokračování nelze předvídat.

Dvojčata udělala z naší politické scény divadlo, ale je to divadlo loutkové. Všechny postavy, ti ministři, viceministři, vicepremiéři a tak dále působí jako loutky, marionety. Dvojčata tahají za provázky, dvojčata si hrají divadlo v dětském pokoji. Když na nějakou postavu zapomenou, když upustí provázky, ta postava, ten ministr, ta loutka okamžitě zaniká v nebytí. Ano, zdá se, že je to nejloutkovější vláda, jaká mé vlasti doposud vládla.

Samozřejmě se to všechno změní. Po dvojčatech přijde někdo ojedinělý a levicový. Dvojčata odejdou. Asi nemají vyhlídky na vytvoření dynastie, třebaže při královském zápalu, jakým se vyznačují, by po tom mohli toužit. Jenom jedno z dvojčat má dítě, a to dceru. V patriarchální tradiční společnosti, jejímiž mluvčími jsou, ženy nemají vyhlídky na převzetí nejvyšší moci. Takže dvojčata odejdou a my zůstaneme sami. V dětském pokoji, ze kterého nás nechtěla pustit.

Andrzej Stasiuk (1960) je polský prozaik, esejista a publicista. Jeho knihy vyšly i česky (Haličské povídky, Jak jsem se stal spisovatelem, Dukla).

Související články

Rozhovor s Václavem Havlem a Adamem Michnikem

Václav Burian: Polská kontinuita, česká diskontinuita?

Judit Reimanová: Evropa Witolda Gombrowicze a Sándora Máraie

Obsah Listů 4/2006

Andrzej Stasiuk

Dětský pokoj

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu