Karel Hrubý

Politická jara Karla Kosíka

V letošním roce by dovršil Karel Kosík (26. 6. 1926–21. 2. 2003) osmdesát let. Byl jedním z mála marxistických myslitelů v Československu, jimž při všech zákrutech, kterými marxistická filosofie ve 20. století prošla, nebylo lze upřít opravdovost při hledání její skutečné podstaty. Sestupoval k jejím kořenům, analyzoval její pojmy, teze, hledal, co v ní neuneslo zkoušku času a co naopak podle něho i nadále tvoří „neotřesitelný“ filosofický základ pro stavbu komunistické budoucnosti, v jejíž spásnost záhy uvěřil. Odvrhoval nánosy pozdějšího ideologického a politického znetvoření, které přinesl stalinismus a hrubý pragmatismus komunistických ideologů, byrokratů a vůdců. Jeho Dialektika konkrétního z roku 1963 byla pozoruhodnou myšlenkovou událostí v situaci, kdy bolševické vedení se po odhalení stalinských podvodů a zločinů snažilo ukáznit filosofickou a kulturní frontu a slepit novým dogmatismem otřesenou důvěru ve vládnoucí režim a jeho ideologii. Kosíkova odpověď byla při vší jeho tehdejší loajalitě ke straně vzdorná.

Byl také jedním z mála našich filosofů, jejichž myšlení mělo přímo bytostný vztah k politickému životu země. Snad jen Masaryk, Rádl, Patočka a několik málo dalších promýšlelo od konce 19. století politické a sociální aspekty novodobého národního života tak intenzivně a hluboce jako on. Právě v politické angažovanosti jeho myšlení se odvíjí dramatická cesta generace, která se brzy po druhé světové válce nadchla pro komunistickou ideologii, jejímuž kolektivistickému pojetí velkoryse obětovala svéprávnost individuálního občana, a ve svém zanícení plánovitě rozbíjela ducha i instituce demokracie, aby na konci svého života doznala, že právě individuální občanská práva a demokracie radikálně pojatá jsou pro jednotlivce i společnost nezbytností, bez nichž žádný socialismus není hoden svého jména. Už pro tuto myšlenkovou a mravní deviaci poválečných let, z níž se jen těžko hledalo zotavení a posléze vystřízlivění, je Kosíkova cesta typickou ukázkou zmarnění myslitelského talentu, který svá nejplodnější léta nasazoval pro vylepšení teorie i praxe systému už dávno odsouzeného k zániku pro svou násilnou povahu, neodborné centralistické komandování a pyšnou neomylnost.

Jaro zaníceného mládí

Na jaře 1945 se Kosík vrací z nacistického vězení jako přesvědčený stoupenec komunistické ideologie. Vstupuje do strany, která se tehdy ještě prezentuje jako národní a nezávislá varianta radikálně pojatého socialismu. Stává se zaníceným vojákem revoluce, která překoná starý svět a povede lidstvo k vyššímu stadiu života. Studuje filosofii nejdříve na pražské FF (1945–1947), poté v Leningradu a v Moskvě (1947–1949), vrhá se do ideového života země, píše úvahy a eseje poplatné vládnoucí ideologii. Tak např. ostře odsuzuje masarykismus jako kontrarevoluční ideologii buržoazie slovníkem v té době běžným: „Dnes je masarykismus ideologií svržených a rozdrcených vykořisťovatelských tříd a jeho jedinými veřejnými hlasateli jsou vlastizrádci a imperialističtí agenti v zahraničí.“ Masarykův největší hřích vidí v jeho „přisluhování buržoasní reakci v období imperialismu a proletářských revolucí“. (Filosofický časopis, 1953, s. 196 a násl.) Neboť revoluce, marxistická teorie tříd a třídního boje uskutečňovaného diktaturou proletariátu byly tehdy pro Kosíka závaznou filosofickou, historickou i politickou směrnicí. Jemu i těm, kteří se nezalekli ani poprav generály Píky, Milady Horákové a jiných – a kterým se žaludek začal svírat úzkostí a nedůvěrou teprve při popravách Slánského a druhů, se tehdy ještě jevil svět a smysl života jinak než statisícům politických vězňů, statisícům vyvlastněných zemědělců a milionům těch, kteří se nejrůznějšími způsoby stávali obětí byrokratického naplňování socialistické teorie. Ti pozorovali drastické změny kolem sebe bez klamných brýlí bolševické ideologie, a už tím byli uchráněni před falešným svodem marxismu-leninismu, jemuž tehdy nekriticky podléhala značná část intelektuální mládeže.

O to otřesnější bylo pro Kosíka odhalení zločinných praktik stalinismu a jeho byrokraticko-policejních struktur v roce 1956. Rozhoduje se podrobit myšlenkové revizi, v čem se teorie i stranická praxe odchýlila od principů dynamického marxismu. Jeho loajalita ke straně jako nositelce revoluce sice ještě nějaký čas převažuje. Když ale vedení KSČ v březnu 1959 vydává rezoluci O současné situaci ve filosofii, v níž dává pokyny filosofické obci, jak má myslet a v níž za hlavní nebezpečí je označen nikoli stalinismus, ale – revizionismus, reaguje Kosík vpravdě filosoficky. Jeho Dialektika konkrétního (1963) je nejen kritickou revizí marxistické teorie, o jejíž životnosti v původní intenci je skálopevně přesvědčen, ale i pokusem o otevření nových perspektiv socialistického humanismu. Co je jeho nezbytným předpokladem, vyslovuje otevřeně o několik let později na IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967, kde apeluje na rozum a svědomí jednotlivce, které mají určovat postoje občana proti moci pokleslého dogmatu. Jeho projev je vzdornou odpovědí Straně a výzvou k intelektuálům, aby si uvědomili tíhu své odpovědnosti za skluz strany do bahna dogmatu a nelidskosti. Když se brzy nato rozkolísané vedení KSČ odhodlá k odstranění Novotného a jeho kamarily, stává se Kosík jedním z hlavních teoretiků reformního proudu.

Jaro zmoudřelého hledání

Krizi, kterou po pádu režimu A. Novotného chtěl reformní proud v KSČ řešit novým uspořádáním existujícího systému, vidí Kosík v souvislosti s hlubší krizí, která zachvacuje moderní dobu obecně. Oba soudobé systémy, kapitalismus i (státní) socialismus, si podřídily člověka, zbavily ho svobody. Žádný z nich neukazuje nadějnou cestu do budoucnosti. Alternativou k nim může být jen socialistická demokracie.

Co se pod tím rozumělo? Podle Dubčeka a Akčního programu KSČ měl být existující socialistický systém zachován, znárodnění nemělo být odbouráno, poražená buržoazie měla zůstat vyvlastněna, a pokud časem sama nekonvertovala k socialistické víře, i nadále politicky vyřazena; v Národní frontě nebylo místo pro opozici – postavení komunistů v ní a ve společnosti mělo být pořád zvýhodněné. Metody vládnutí KSČ měly být ovšem jiné, tvrdosti minulosti a byrokratické chyby byly odsouzeny a společnosti přislíbena demokratizace veřejného života. Vláda KSČ tak měla na rozdíl od dosavadního systému dostat „lidštější tvář“.

Heretikové jako Kosík sice rovněž považovali revoluční nastolení diktatury proletariátu v únoru 1948 za neodvolatelný mezník v životě země, měli však poněkud jinou představu o jejím dalším vývoji. Ten měl vést nejen k jinému pojetí státu a k většímu zapojení občana do sféry rozhodování, ale především k posílení vědomé občanské odpovědnosti proti dosavadní převaze anonymní moci strany, v níž Kosík spatřoval hlavní příčinu společenské a režimní krize. Podaří-li se přesunout odpovědnost od anonymního byrokratického systému k občanovi, mohl by se systém socialismu stát opravdovou alternativou, třetí cestou mezi dosud soupeřícími systémy spočívajícími na působení anonymních sil (ekonomiky nebo moci), socialistickou demokracií.

V Naší nynější krizi (s výstižným podtitulem: Studie o problematice člověka a světa, která byla na pokračování otiskována v Literárních novinách č. 7–12 a později zařazena do souboru esejí nazvaného Století Markéty Samsové, z jejíhož 2. vydání z roku 1995 je zde citováno), podává v roce 1968 v hlavních rysech charakteristiku tohoto nového systému. Moderní socialismus je podle něho nepředstavitelný bez rozvinuté techniky a bez zespolečenštění výrobních prostředků. Ale nejpodstatnější je, aby se neodchýlil od svého dějinného smyslu, jímž je osvobození člověka: „Socialismus má historické oprávnění jen pokud je revoluční a osvobozující alternativou: alternativou k bídě a vykořisťování, k útlaku, k nespravedlnosti, ke lži a mystifikaci, k nesvobodě, k nedůstojnosti a pokořování.“ (s. 48) Požaduje více než pouhou opravu stávajícího systému. Dosavadní náběh k reformám rozhodně nelze považovat za výraz celé proměny člověka, moci, společnosti. „Ony minimální krůčky, jimiž se zříkáme politických zločinů, nemohou zastřít nebo oddálit naléhavost základních otázek, jichž jsme se dosud ani nedotkli a bez nichž je socialismus jako revoluční alternativa lidí ve 20. století nemyslitelný.“ (s. 49) U vědomí toho, že myšlenkové „otevření“ této autentické alternativy je teprve na začátku, byl Kosík daleko před politickými pragmatiky reformního proudu v KSČ, jimž Pražské jaro bylo už prostou výměnou elit a „demokratizací“ politiky i ekonomie dostatečným receptem pro budoucnost. Přesto ani on se nezbavil předsudků, které celé reformní hnutí poznamenávaly. Nejvážnější bylo pojetí socialismu jako univerzálního cíle dějin, jako modelu uspořádání společenských vztahů, které bude závazné pro všechny občany: „Místo přežitého schématu partijní – bezpartijní se může v dnešní krizi vytvořit nové politické spojenectví komunistů, socialistů, demokratů a ostatních občanů, založené na politické rovnoprávnosti a plnoprávnosti a vycházející ze zásad socialismu a humanismu. Socialistická demokracie je integrální demokracie, nebo není demokracií vůbec, K jejím základům patří jak samospráva socialistických výrobců, tak politická demokracie socialistických občanů, jedno bez druhého degeneruje.“ (s. 36)

Tato Kosíkova formulace obnažuje stejný rozpor, jaký byl obsažen i v postulátech dubčekovského Akčního programu. Jako reformní „demokratický socialismus“, tak i Kosíkova „socialistická demokracie“ (substantiva tohoto spojení ukazují podstatný rozdíl, na co je kladen hlavní důraz v obou pojetích!) počítá jen se stoupenci socialismu (ať spontánními, či teprve „vychovanými“). Jednotná „socialistická“ ideologie Národní fronty, do které reformní Dubčekovo křídlo chtělo vtěsnat komunisty i nekomunisty, byla mystifikací, jejíž úskalí zřejmě ani Kosík neprohlédl. Spojení „socialistický občan“ (kvalitativně odlišné od výrazu „občan socialistického státu“) diskriminuje apriori ty občany, kteří svou základní orientací socialističtí nejsou. Ať už proto, že je komunistická ideologie a praxe poúnorových let z této kategorie sama vyřadila (likvidace třídních nepřátel, vyvlastnění a politická blokáda politických a ideových odpůrců), anebo proto, že socialističtí ve smyslu této reformně komunistické občanské jednoty být prostě nechtějí, protože chtějí být jiní. Socialismus v tomto „očištěném“ pojetí jako závazný (i když demokraticky pojatý) model pro všechny je jen novým, byť milosrdnějším omezením občanské svobody a rovnosti. Člověku socialismem údajně osvobozenému se tak navléká politický chomout, do kterého se mu svobodně vůbec nechce. Kosíkův požadavek, aby se odstranil stav, v němž velkému počtu lidí je upírána politická vůle a vnucována zvnějšku vůle cizí, pervertuje tak v pravý opak: socialistická demokracie je projektem jen pro socialisty. Jak bude socialista či socialismus definován, záleží zase – na marxistickém výkladu. A ten, jak Kosík sám dobře věděl, se často měnil – a ne vždy k lepšímu.

Zdánlivě univerzalistické pojetí Kosíkovo tak končí v jeskyni komunistické teorie už předtím, než Pražské jaro – toto bezesporu monumentální vzepětí proti diktátu bolševického komunismu sovětského typu – bylo „spojeneckými vojsky“ a normalizátory zardoušeno. Ani političtí pragmatikové „lidské tváře“, ani teoretici socialistického humanismu včetně Kosíka nepochopili, že šlo – při všem zjemnění prostředků – stále o naplňování jejich pojetí světa a společnosti, jak to tehdy výstižně připomenul Ivan Sviták v článku „Vaše nynější krize“ (Student č. 18/1968) Stanovisko těch, kteří byli „únorem“ oloupeni o občanská práva a často i o majetek a svobodu, bylo i reformním proudem a jeho mysliteli nedoceněno. Podpora se strany nesocialistů či „jiných socialistů“ byla reformisty sice vítána, jejich požadavky však nesměly jít „příliš daleko“ (např. sociální demokracie nesměla být obnovena). Touto jednostranností byl a zůstal význam Pražského jara i Kosíkova projektu socialistické demokracie trvale relativizován a uzavřen v hranicích komunistického režimu a jeho teorie.

Jaro těch druhých

Jestliže v roce 1968 byly podmínky pro instalaci nového systému socialistické demokracie uvnitř Československa ještě relativně příznivé, po listopadovém zhroucení komunistického režimu se tyto podmínky radikálně změnily. Změnil se charakter třídy, na které režim stavěl: dělnická třída devadesátých let už nebyla dělnickou třídou doby Marxovy ani Gottwaldovy, ba ani ne tou, která ještě po srpnu 1968 setrvávala v linii „třetí cesty“. Vnější pouta, která držela Československo pevně v komunistickém bloku, se sice uvolnila, sovětský systém sám se octl na cestě k transformaci, ale občané Československa se už nedovedli nadchnout vyhlídkou na vylepšenou koncepci demokratického socialismu, jak ji před dvěma desetiletími vzbuzovalo Pražské jaro, ani na socialistickou demokracii, jejíž formy Kosík teprve hledal. Chtěli pro svou budoucnost především svobodu – nejen v podobě státní suverenity, ale také individuálně, občansky pojatou. Heslem doby byla institučně a právně zajištěná demokracie, skutečná rovnoprávnost a důstojná životní úroveň, k níž patřila i možnost volného pohybu po světě. Po krátkém hledání se prosadilo polovičaté řešení v podstatě liberální a kapitalistické, které však trvalo na zachování určitých sociálních ohledů a „jistot“.

To naplňovalo Kosíka obavami a nespokojeností. Byl stále ještě přesvědčen, že v Pražském jaru „klíčily zárodky dějinné alternativy“. Ve zkoušce historie, kterou poskytoval okamžik transformace ze zbankrotělého systému do systému nového, neobstál podle Kosíka ani disent, neboť s obnovením demokracie restauroval kapitalismus. Kosík ve své kritice ignoruje skutečnost, že jakýkoli socialismus neměl tehdy ve střední Evropě už žádnou šanci na uskutečnění. Komunistický režim navodil takové znehodnocení idejí socialismu, že jakákoli jeho verze byla pro většinu občanstva přinejmenším podezřelá. I u nás bylo daleko více odpůrců komunismu, i toho reformovaného, než si stoupenci Pražského jara dovedli připustit. Kosík však stále ještě věřil v jeho životnost. Třicet let po nezdařeném pokusu o reformu komunismu píše o něm stále jako o události „která fakticky skončila, ale svým významem trvá a přesahuje do přítomnosti“. (Událost. Pražské jaro 1968. Esej vyšel v příloze Práva Salon 31. prosince 1998. Knižně v Posledních esejích, Filosofia, Praha 2004, s. 67) I jeho krutá porážka může mít podle něho inspirující význam. „Zamyšlení nad prohrou je počátek hledání jak podstatného, kterého se nedostává, tak nebezpečí, které hrozí“. (s. 69) Ale i on nahlíží, že v dané chvíli není už cílem „ustavení ideální společnosti s věčnou, konečně nalezenou harmonií, ale pokus odvrátit nebezpečí, které visí nad soudobým lidstvem: postavit se na odpor proti planetární panské jednotě dobyvatelů a trhovců“. (tamt. s. 73)

Nehledá už „třetí cestu“ v oblasti společenské organizace, nýbrž přesouvá pozornost ke kultuře, která „proti bezmezné žádostivosti TRHU, který chce všechno pohltit, proti agresivitě SÍLY, která chce všechno komandovat, proti přízemnosti předsudků a ideologií, které všechno strhávají do své zaslepené omezenosti – vytváří a obhajuje časoprostor, který je útočištěm svobody, vznešenosti, poetičnosti“. (Infernální kruhy, 1993, knižně v Předpotopních úvahách, Torst 1997; str. 129) Nejde už tedy primérně o to, postavit proti kapitalistickému systému systém „ideální společnosti“, nýbrž je nyní třeba obrátit se především proti nebezpečí, které ohrožuje celou civilizaci, ba celou planetu. Lidstvo se dostává do totální závislosti na anonymních silách kapitálu a bezbřehého konzumerismu, prvořadým úkolem je „záchrana osobnosti, aby se nerozplynula v masovosti a neklesla na bezmocné příslušenství nihilistických procesů“. (Událost, s. 74)

Základní změna může podle něho vyrůst z kritického uvažování o tom, jaké osvobozující možnosti v sobě tají zcela moderní útvar, jímž je symbióza vědy, techniky, ekonomie. Avšak místo objektivních historických „zákonitostí“, jimiž druhdy marxismus vysvětloval převratné změny a kterými byla zdůvodňována i nutnost „vítězného února“, staví nyní Kosík do popředí faktory subjektivní, morální a psychologické, kterých se dotkl už ve svém projevu Rozum a svědomí na spisovatelském sjezdu v roce 1967: vyzývá k duchovní a mravní velikosti, která se upne k nové myšlence, jež jako zázrak nového světla vyšlehne uprostřed „prosincové noci“. Neboť český kalendář není podle něho ještě u konce. Po Únoru, Srpnu a Listopadu zůstává nadějí – vítězný Prosinec. Dovolává se svědectví Jakuba Demla o básnickém pojetí velkého svátku prosincového, jak ho vyjádřil Otokar Březina: „Uprostřed chladu a tmy, jež se zdají bez konce, zableskne nenadále, zčista jasna, jakoby zázrakem, jiskra, zazáří světlo: narodí se dítě a s ním i naděje.“ Tato básnická vize probouzí v Kosíkovi i imaginaci politickou: „Uprostřed honby za funkcemi, majetkem, slávou, uprostřed uspěchanosti a ideologického blábolení, lhostejnosti a intrikánství, nestoudnosti, rozčarování, korupce povyšované na druhou přirozenost, vyšlehne náhle, jakoby z ničeho, jiskra, jiskra-myšlenka, a rázem zpochybní všechnu převrácenou normalitu. Otvírá se šance vystoupit z jeskyně do světa.“ (Předpotopní úvahy, s. 255)

A někdejší hlasatel socialistické demokracie uzavírá: „Vítězný prosinec je konjunkce ,vyšší duchovní pravdy‘ s integrální demokracií: bez radikální demokracie je vyšší duchovní pravda bezmocná, bez vyšší duchovní pravdy upadá každá demokracie do polovičatosti.“ (tamt.) Vize vpravdě masarykovská. (Ostatně Masaryk měl na rozdíl od kritiky z padesátých let pro Kosíka už dávno pozitivní význam stejně jako Palacký, Havlíček.) O socialismu už zde nepadne ani slovo. Patří zřejmě k tomu podstatnému, co je třeba teprve nalézt. Pozoruhodná proměna kdysi zaníceného komunisty, v níž se odráží i jeho pozdější ocenění hodnot a myšlenkových výkonů západoevropské nemarxistické filosofie. Jeho poslání není už být prorokem nového světa totožného se socialistickou demokracií, ale Kassandrou neblahé současnosti.

Kosíkova účast v politice měla vždy význam spíše mobilizační, morální, nikoli funkcionářský, mocenský. Působil na veřejnost kritickými analýzami, výzvami adresovanými „zdravému rozumu“ a dramatickým varováním před neprohlédnutými silami, které deformují člověka a smysl jeho existence. Zatímco mnozí jeho souputníci z let šedesátých se ještě po Listopadu pokusili aktivně zasáhnout do politického dění, Kosík, věrný svým tématům i svému naturelu, zůstával v politickém osamění. Nemilosrdně odhaloval negativní rysy globálního Superkapitálu. Pro novou situaci světa však neměl žádný nový koncept, pro který by bylo možno mobilizovat veřejnost. Nemohl se postavit ani za politiku žádné ze stran, které ovládly naši politickou scénu. Už tím se octl mimo aktivní proud polistopadové politiky, která se odvíjí v jiných horizontech, než byly horizonty Kosíkovy. Zůstal kritikem, ne však architektem nového. V dějinách politické teorie – naší i světové – má však přesto nezastupitelné místo.

Karel Hrubý

Reakce:
Alena Wagnerová: Ještě o Karlu Kosíkovi

Související články

Karel Hrubý: (Ještě) o humanitní tradici

Alena Wagnerová: Cenné životy ve stínu zdi

Stanislav Holubec: Ideologie: co vyznáváme, co potřebujeme

Bibliografická kronika

Obsah Listů 4/2006

Karel Hrubý

Politická jara Karla Kosíka

Jaro zaníceného mládí

Jaro zmoudřelého hledání

Jaro těch druhých

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu