Milan Znoj

Havlovy prezidentské reflexe

Letos vydané Havlovy prezidentské úvahy jsou příznačně zaobaleny. Na přední straně obálky, jejímž autorem je Havlův přítel Joska Skalník, vidíme pana prezidenta en face. Obrysy má trochu rozmazané, hlavu poněkud sklopenou a oči si zakrývá dlaní. To neznamená, že nevidí, to by nám kniha slibovala zápisky ztraceného. Pan prezident přece vidí, ale možná tomu, co vidí, nechce věřit, nebo by to raději neviděl, anebo v jakémsi platónském zaujetí naznačuje, že před zrakem smyslovým dává přednost zraku duchovnímu. Zadní strana nám dopoví. Pana prezidenta vidíme zezadu, jak kráčí po písečném pobřeží přímo k moři, zanechává za sebou stopu ostrou a vyhraněnou, leč pořád jenom stopu písečnou, moře je ale klidné, do daleka otevřené, žádný příboj, jen úzký pás neúprosných vln, pak už jen širé moře, přecházející v mlžné nebe.

Je to příliš mnoho symbolů najednou, ale duchovidný platonismus z první strany obálky je přiměřeně obroušen. Nečeká nás tedy nic jasnozřivého, vyhlídky jsou docela nejisté, nicméně zamlžený platonismus udává tón nadále. Stopy v písku totiž nejsou vystaveny tektonickým zlomům vyvěrajícím z absurdity světa, jak by se slušelo na moderního existencionalistu, ale docela starodávně se před námi rýsuje horizont, který, ač zamlžen, zůstává symbolem přitažlivé transcendence. To vše je zarámováno v kosmické koláži, kde v místě Havlových fotografií prosakuje modř s nebeskými průhledy, naštěstí chybějí oblíbené Skalníkovy andělské perutě, nicméně místo nich se v dolním rohu fotografie krčí malá modrá kulatá zemička, zřejmý Havlův „zelený“ symbol; právě při pohledu na ní si zakrývá oči.

Václav Havel své stopy v písku země malinko upřesňuje. Na zadní straně obálky najdeme několik nápisů, a tak se dozvídáme, že se jedná o období 1986 až 2006, naznačeno je též, že nemáme v rukou deník (nějaký autentický, podobně jako v knize zmiňovaný deník Zábranův), určitě to nejsou paměti, toto slovo je nejen přeškrtnuto, ale doplněno jasným NE se dvěma vykřičníky, deník je rovněž škrtnut, stejně jako reflexe, zůstává ale rozhovor, byť s otazníkem, malinko uzávorkován je tazatel Hvížďala (nicméně je to zjevně jasná volba, má u jména dva vykřičníky), velkým písmem jsou nadhozeny poznámky, ale za nimi se zase zvedají dva otazníky. Určit žánr není nijak lehké, útěchou nám může být, že v této věci tápe autor sám.

Kompozice

Kniha slibuje prezidentské zamyšlení s pronikavými průhledy. Takové zadání ovšem vyžaduje specifickou kompozici. Ačkoli kompozice na první pohled působí rozbíhavě, je bezesporu docela promyšlená. Dostáváme do rukou literární koláž svého druhu, koláž poměrně barevnou a doslova trojrozměrnou. První linii vytváří rozhovor, který s Václavem Havlem vede Karel Hvížďala. Později se dozvíme, že je to takový rozhovor na dálku: Hvížďala posílá otázky a Havel sepisuje odpovědi. Začínáme v disidentských dobách, procházíme prezidentským obdobím, a postupně se tak propracováváme k současnosti. Nic zarážejícího, rozhovor plyne poklidně, jedna otázka pěkně následuje po druhé.

Bohužel však – až příliš často je to jedna novinářská „kauza“ za druhou. Karel Hvížďala se připravil důkladně, vybral vskutku příznačná „živá témata“, která plnila stránky novin od listopadových dějů po prezidentské rozloučení. A tak hned zostra se vynořují všechny bludy o inscenované revoluci: Proč ta zdráhavost OF ke komunistickému premiérovi Adamcovi? Co jste slíbili na tajné schůzce komunistickému aparátčíkovi Čalfovi výměnou za prezidentství? Čí byl nápad nebořit státní instituce, ale udělat z nich součást přechodné moci? Nezradil jste život v pravdě, když jste souhlasil, aby Dubček byl předsedou Federálního shromáždění, a ne poslanci vybraný, tedy demokraticky zvolený poslanec Kukrál? (Takhle popleteně se může ptát jenom Ivan Dejmal, který má o demokracii specifické představy a určitě k nim nepatří zásada, že co zvolí většina poslanců, je eo ipso demokratické; nicméně jak vidno Hvížďala se s chutí přidal.) Svým způsobem jsou to otázky poučné. Zvláště co se počátečných dějů týče, máme před sebou docela solidní přehled publicistických frází, jež se nakupily kolem Listopadu. Václav Havel na ně odpovídá docela střízlivě, snaží se věcně argumentovat, projevuje se jako soudný politik, a tak znovu a znovu opakuje… ale je to takové věčné opakování, spíše asi marné, protože matka moudrosti u tohoto opakování zřejmě zaspala.

Druhou linii výkladu představují dobové deníkové záznamy, „poklad nalezený v útrobách malého počítače“, jak jejich objevení vysvětluje autor. Záznamy dodávají knize něco faktografického zdání. Zklamán bude ale ten, kdo bude hledat doklady, jež by vynesly na světlo dosud neznámou politickou informaci. Záznamy mají sice dokumentační hodnotu, ale spíše dokreslují denní režim prezidenta: naznačují zázemí, s nímž spolupracoval, důvěrníky, na něž se obracel, úředníky, s nimiž se potýkal, ale především jsou to příběhy hodně momentální a časové; mají svou psychologickou hodnotu, jako když se dozvídáme, že paní Oušková sice umí nejlépe žehlit košile, ale není jasné, z jakého oficiálního balíku ji lze za tu práci platit, ale mohou mít i hodnotu téměř existenciálně estetickou, jako když se dozvídáme, že v kumbále, kde je lux, žije též netopýr, a je otázkou, zda ho vypudit. A taková je i závěrečná věta knihy: Na kropení by byla třeba delší hadice… Povětšinou deníkové záznamy dokreslují starosti, které měl Václav Havel se psaním projevů: chtěl psát dobré projevy, považoval to za důležité, ale byla to svého druhu řehole.

Proti proudu času nás vede třetí linie, jež je výlučně sebezpytná. Začínáme v současnosti v tiché pracovně, kterou má Václav Havel zařízenu ve washingtonské Kongresové knihovně. Jak zde sepisuje odpovědi na Hvížďalovy otázky a prokládá je dobovými dokumentačními záznamy, napadá jej řada dalších věcí, začasté jsou to bezprostřední zážitky (absolvujeme celou řadu společenských večeří s významnými muži a ženami americké politiky), ale myšlenky se hlavně stáčejí k tématům, k nimž poukazují probírané otázky. Václav Havel se snaží dopovědět něco více, naznačuje další okolnosti, jež mají dovysvětlit děje, kterých se nejen účastnil, ale sám je docela zásadně spoluvytvářel. Nicméně proč je zpětná reflexe situována do Ameriky? Že by jej přitahovala americká arcana imperii? Na začátku to tak trochu vypadá. Jedna večeře u Zbigniewa Brzezińského, další na pozvání Bushových, návštěvy u Madeleine, kam často chodí i Clintonovi, zvláště s Hillary se dobře povídá. Toto americké vyprávění je doprovázeno i milými glosami nadšeného turisty: Jak jsou ti Američani k sobě ohleduplní, na křižovatce si dávají přednost… Nicméně ani arcana imperii, ani idyla. Václav Havel by nejspíše připomenul útěk. První věta sebezpytu zní: Utekl jsem do Ameriky. A následuje americký sebezpyt. Ale na konci se vracíme do Čech a sebezpyt končí na Hrádečku. První věta potom zní: Utekl jsem na Hrádeček. Útěk je pro Václava Havla existenciální konstantou. Je to vykročení z daného, stokrát omletého a vyprahlého prostředí, tedy otevřenost, transcendence a oplodněná budoucnost. Žádná idyla, žádné kořeny. Stále je to útěk, nikoli však ledajaký, je to útěk, který je zároveň hledáním identity. Ve vyprahlém prostředí stará identita zdegenerovala, seschla a vyprázdnila se, avšak ta nová je někde za horizontem a musí být teprve nalezena, a tak útěk je vlastně hledáním sebe sama. Naznačený pohyb je vlastně takové existenciální perpetuum mobile.

Nedokončená revoluce v postkomunismu

Možná právě tato existenciální perspektiva je důvodem, proč Havlovy reflexe občas věci spíše zamotají, než dovysvětlí. Příkladem může být teze, že tzv. nové demokracie, jež vznikly v Evropě po pádu komunismu, se stále nacházejí v přechodném postkomunistickém období, kdy sice proběhla masivní privatizace, ale právo je slabé a demokracie nezakořeněná, takže se dají čekat ještě nějaké revoluční dohry – revoluce druhé generace. V jedné pasáži se dozvídáme, že tuto myšlenku Václav Havel přednesl na washingtonském setkání s novým ukrajinským prezidentem Viktorem Juščenkem. Mělo to být vysvětlení, co se na Ukrajině odehrálo za oranžové revoluce. Budiž, nicméně Václav Havel tento argument opakuje častěji a slouží mu jako obecné varování, čeho se v postkomunistických zemích včetně Česka lze ještě nadít, pokud v nich budou vládnout poměry tzv. mafiánského kapitalismu.

Jako volný a trochu literární poukaz na nestabilitu společenských a politických poměrů v nových demokraciích lze tento argument přijmout, jenomže jako vysvětlení případné nestability selhává. Je to kočkopes a srovnává nesrovnatelné. Celá argumentace v sobě totiž spojuje dva protikladné motivy. Za prvé se jedná o starý známý motiv druhé revoluce. Tvrdí se přece, že ta první revoluce žádnou skutečnou revolucí nebyla, byla to jenom jakási kamufláž, která umožnila, aby komunisté (v mírnější verzi: ekonomická nomenklatura) udrželi moc, tentokráte ji ale šikovně opřeli o moc ekonomickou. Nazval bych tento motiv cibulkovským. Druhý motiv je občanský. Tvrdí se totiž, že stabilita demokracie nespočívá v minimalizaci státu a maximalizaci trhu, ale jejím základem je uvolnění občanů a jejich občanská iniciativa. Dal by se nazvat motivem havlovským, neboť patří k oblíbeným Havlovým tématům, ale tady vidíme, že se jej občas pokouší křížit s různými spikleneckými teoriemi o mafiánském kapitalismu. Termín mafiánský kapitalismus pak ale ztrácí jakýkoli analytický smysl. Označuje radikální program ekonomických reforem u nás za pravicových vlád vedených Václavem Klausem stejně jako desperátské poměry v Kučmově Ukrajině. Vzhledem k politickým turbulencím na Slovensku by se dalo říci, že druhá revoluce je přinejmenším v chodu, jenom nevíme, kdy se projevila, zda to byl obrat od mečiarismu k vládě Mikuláše Dzurindy, anebo odvrat k vládě Roberta Fica. To by vyhovovalo zadání: jedná se přece o reakci na předchozí razantní privatizaci bez skrupulí. Podíváme-li se do Polska, zamotá se nám hlava z politických kamufláží a mafiánského kapitalismu úplně. Nevím, jestli nás upokojí názor, že vláda bratrů Kaczyńských by mohla být očekávanou demokratickou revolucí druhé generace. Navíc Václav Havel sám staví svůj argument o postkomunistické mělké demokracii na hlavu, když na jiném místě, ale stejně vehementně tvrdí, že noví členové Evropské unie, což jsou právě naši postkomunisté, netrpí „starou evropskou chorobou, kterou je sklon ke kompromisům se zlem, politika appeasmentu nebo dokonce vstřícnost k totalitním systémům diktovaná hospodářskými zájmy“. Když se jedná o podporu americké velmocenské politiky, nějaký ten mafiánský kapitalismus u postkomunistů zřejmě tolik nevadí.

Trojí pnutí moralismu

Hlavní tok ovšem sleduje dějovou linii, jejíž mezníky představují klíčové české politické události, počínaje pádem komunismu a budováním demokracie, přes vstup do NATO a Evropské unie po nové války a konflikty ve světě prosazující se americké hegemonie. Na Havlově vyprávění je fascinující právě ono spojení dějinných událostí a individuálního osudu. Byl toho všeho činorodým účastníkem a nyní se snaží vyčíst v těchto dějích nějakou dramatickou osnovu. Příznačné je, že Václava Havla neuspokojí takové racionalistické pojmy jako demokracie, kapitalismus, národní zájem, americká hegemonie atd. Viděl je zblízka a cítil jejich tlak na vlastní kůži, a tak se ptá, proč se mu to přihodilo a kde se vzala ona dramatická režie, neboť politika, jak soudí, je kulturní divadlo svého druhu. Úvahy jsou to pronikavé, někdy zarážející, jindy tvrdohlavé a občas i zavádějící, sotva jim lze ale upřít upřímnost a odzbrojující sebezpyt.

Připomenul bych jenom několikeré pnutí, které vždy nějak odráželo estetizující moralismus jeho existenciálního platonismu a nepříznivě poznamenávalo jednotlivá prezidentská období. V prvním období byl Václav Havel vůdcem revoluce. Do popředí tak vystupuje jeho problematický postoj k politickým institucím. Vynechejme oblíbená témata, jako je Havlův podezíravý vztah k politickým stranám, přezíravý vztah k „železným“ ekonomickým zákonům, popřípadě jakobínské sklony, kterým se občas oddával coby ztělesnění obecné vůle lidu. Příkladem budiž jeho vztah k OF a dodatečné stylizace, které můžeme číst v jeho prezidentských pamětech.

Založit v Listopadu Občanské fórum byl geniální nápad. Bez disidentů a Charty 77 by něco takového ovšem nebylo možné, ale v kritických momentech bylo třeba osvědčit nebývalou akceschopnost, osobní odhodlání a důvěru v občanskou sounáležitost. Revoluce vyžaduje své vůdce, ale ti se musí rozhodnout takovou roli sehrát. Nicméně Občanské fórum nevzniklo jako revoluční hnutí usilující o moc, chtělo být výrazem občanské nespokojenosti a prostředkem veřejné kontroly. Poměrně brzy se ale ukázalo, že ztělesňuje revoluční moc a muselo jednat o převzetí moci politické. Na pořadu byly instituce. Revoluce se institucionalizovala ve vyjednávání, Občanské fórum bylo institucionalizováno na vůdcovském principu, a tak jediné pořádné instituce, o které se usilovalo, potom byly ty státní: vláda, prezident a parlament. Když se Václav Havel stal prezidentem, nijak se nelišil od dalších vůdců OF v jiných politických postaveních: zatratil OF podobně jako ostatní vůdcové.

Dá se proto pochopit, když tvrdí, že se od OF odvrátil, protože se mu zdálo moc chaotické a zmatené. S přimhouřením obou očí lze přijmout, že byl zklamán, když se OF nechtělo stát líhní politických stran, ale samo jako strana šlo do voleb. S podivem lze ale zaznamenat, že vůbec necítí problém, který byl pro revoluci nejdůležitější – ustavení svobodného parlamentu. Zmocnit se parlamentu ve svobodných volbách by mělo být přece hlavním cílem politických aktérů. Václav Havel ale své potýkání s parlamentní institucionalizací revoluce líčí jako personální půtky se Zdeňkem Jičínským – ten se skoro stává zlým démonem revoluce. Dokonce si příslušné střety vysvětluje poměrně slaboduše: uvádí, že se mu Zdeněk Jičínský stavěl do cesty zřejmě proto, že to byl osmašedesátník a reformní komunista. Přinejmenším tak opomíjí známý fakt, že parlamentní cesta revoluce byla hobby nejen Zdeňka Jičínského, ale i Petra Kučery, který nebyl ani osmašedesátník, ani reformní komunista, a tak vypadl z pamětí.

Ironií je, že Václav Havel vlastně opakuje argumenty žurnalistické pravice (říká jim „nakyslíci“), která špičky OF považovala za levičácko-disidentské elementy. Co se týká OF, není zřejmě paměť Václava Havla příliš spolehlivá. Tak se například dozvídáme, že to bylo vedení OF, kdo mu „uložilo“ (sic!), aby po volbách 1990 sdělil Václavu Klausovi, že nebude ve vládě a že se ním počítá jako s předsedou Státní banky. Dosavadní informace o tomto případu ovšem svědčí, že to bylo právě naopak.

Po volbách v roce 1992 se dostala k moci pravicová koalice vedená ODS a premiérem byl Václav Klaus. Václav Havel se stal prezidentem nové republiky, byla jednak menší, už jenom česká, a byla rozhodně pravicová, když realizovala program z dílny české neokonzervativní pravice. Václav Havel coby prezident se stal patronem této pravicové vlády. V knize docela přesvědčivě vysvětluje, proč kandidoval na prezidenta, jak svou roli chápal a snažil se realizovat, i to, že se nedistancoval od Klausovy vlády dříve než ve slavném rudolfinském projevu v prosinci 1997, kdy se tato vláda rozpadla. O mafiánském kapitalismu, občanské společnosti a důležitosti morální proměny společnosti hovořil vskutku dříve. Estetizující moralismus, kterému se přitom oddával, ale umožňuje, aby se stylizoval do role mentora, který stojí mimo politické instituce a každodenní spory. Patrné je to na jeho stylizaci, podle níž jako prezident stál mimo pravici a levici.

Je to takové pnutí: na jedné straně, zvláště pod Hvížďalovým tlakem, má tendenci líčit spory, do nichž se s Václavem Klausem dostával, jako intriky a osobní zášť, na straně druhé upozorňuje, že líčit moderní české dějiny jako dějiny osobního vztahu mezi ním a Václavem Klausem je novinářské klišé, které jej samotného rozčiluje. Nicméně kdyby chtěl dát těmto sporům politický obsah, musel by ukázat, že vyrůstají z odlišných představ o symbióze kapitalismu a demokracie. Pak by musel použít termíny levice a pravice, ale do toho se mu zjevně nechce. Občas kupodivu názory sobě blízké označuje za disidentské či intelektuální levičáctví, ale to je vždy míněno ironicky, neboť přitom zesměšňuje slovník mladé pravicové žurnalistiky. Proti těmto nálepkám ale staví jenom svůj nadstranický morální apel, a to je trochu málo.

Třetí prezidentské období je spjato s vládou sociální demokracie převážně za premiérství Miloše Zemana. Je zajímavé, že v tomto případě nezaznamenáváme tolik problém nadstranického prezidenta odcizeného vládě. Ne že by domácí politická scéna byla vlídnější. Naopak sociální demokracie vládla s tichou podporou opoziční ODS a tento podivný druh vlády byl stvrzen programovým ujednáním, tzv. opoziční smlouvou. Proti ní se zvedla vlna odporu v médiích a v občanské veřejnosti a odporoval ji svým způsobem i prezident Václav Havel. V knize z toho všeho zůstaly především jenom spory o volební zákon a prezidentská stížnost v této věci k Ústavnímu soudu. Hlavní pozornost je věnována mezinárodnímu kontextu. Svým způsobem je to pochopitelné: je to doba, kdy Česko vstupuje do NATO a do Evropské unie, v Praze se koná zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a v neposlední řadě důležité zasedání NATO, na kterém se rozhoduje o rozšíření na Východ. To všechno byly události, na nichž se prezident Havel významně podílel. Žádné velké tenze ale kolem toho nevznikaly, neboť takový byl zjevně zájem České republiky. Pnutí mezi Havlovým moralismem a politickou realitou se nicméně objevilo i na tomto jeho mezinárodním působišti. Propuklo dokonce s nebývalou silou. Václav Havel se totiž stal přesvědčeným advokátem americké světové hegemonie. Obhajoval všechny vojenské akce od bombardování Kosova přes svržení vlády talibánu v Afghánistánu, svržení Saddáma Husajna v Iráku po globální válku s terorismem, a to vždy s odůvodněním, že zlu nelze ustupovat, že demokracie je požehnání a s diktátory a teroristy se musí bojovat v případě potřeby ohněm a mečem.

Demokratická transformace, kterou prosazoval v Česku, zažil ve střední a východní Evropě, se nyní dostává do světa a Václav Havel na její obhajobu bez váhání volí slovník americké neokonzervativní pravice. Škoda, že nevnímá trhlinu, která zeje mezi jeho „levičácko-disidentsko-intelektuálním“ argumentem, že „musí skončit éra povyšování Západu či euroamerického civilizačního okruhu nad okruhy jiné“, a jeho argumentem bojovným, že s nemocí staré Evropy (appeasment a kompromis se zlem) lze skoncovat, jenom když budeme „znovu a znovu zdůrazňovat a do praktických rozhodnutí znovu a znovu promítat ideu, která stála u zrodu NATO, tedy ideu, že svobodu a demokracii je třeba bránit, a to v případě nutnosti i silou“. Nevím, koho chce Havel přesvědčit, že právě zde je záruka, že NATO je organizací určenou ke službě občanům, nikoli jen generálům. Ještě jsme neslyšel o generálovi z jakéhokoli civilizačního okruhu, které by takovým slovům, náležitě domestikovaným, nezatleskal.

Ztracený sentiment revolty

Hned na začátku Václav Havel vzpomíná na svou první návštěvu v Americe v roce 1968. Tehdy byl nadšen studentskou revoltou a hnutím proti vietnamské válce. Okouzlen poslouchal americké hippies, jak v Central Parku zpívají známou píseň Massachusetts o „touze po svobodném a barevném a poetickém světě bez násilí“. Když o půl roku později slyšel, jak stejnou píseň zpívá mládež v Praze tváří v tvář sovětským okupačním tankům, byl dojat. V tom zpěvu slyšel stejnou touhu. Musel to být silný zážitek a tato touha jej zřejmě posilovala i v následující trudné době. Jak je ale možné, že vzpomínka na českou revoltu v roce 1968 vyznívá jinak než ta americká? Vždyť podobný zážitek uvádí i herold americké levice Herbert Marcuse. V jedné své knize věnované psychoanalýze a politice líčí, jak studentská protiválečná demonstrace najednou narazila na Národní gardu. Nejprve bylo dusno, ale pak, když si studenti sedli na zem a začali zpívat, bojová nálada se rozplynula. Marcuse je nadšen: takhle vypadá revoluce, takhle se uvolňuje skrytý potenciál ujařmených, kteří tak mohou svrhnout tupou vládu mocných. Jak je možné, že se Václav Havel ze ctitele studentské revolty 1968 stal obhájcem pax americana v neokonzervativním podání? A stal se jím docela?

Řada napětí v jeho postojích zůstává nedopovězena. Máte problém s tím, že jsem si rozuměl s Frankem Zappou, ale přitom podporuji politiku George W. Bushe? To je napětí mezi osobou prezidenta a jeho veřejnou institucí. Máte problém s tím, že jsem vyhlásil druhou revoluci a druhý den jel do Švédska přednášet o zdrojích nenávisti v politice? To je napětí mezi intelektuální rolí a revolučním vůdcovstvím. Máte problém s tím, že jsem dělal patronát pravicové koalici, a přitom kritizoval mafiánský kapitalismus? To je napětí mezi prezidentskou funkcí a morální odpovědností. Takové jsou povětšinou odpovědi, které najdeme v naší knize. Pochybuji, zda jsou to odpovědi uspokojivé, ale jak se můžeme rovněž dočíst: na takové kropení by byla třeba delší hadice.

Milan Znoj (1952) působí v Ústavu politologie FF UK v Praze.

Související články

Jiří Vančura: Přemýšlení o Václavu H.

Rozhovor s Václavem Havlem a Adamem Michnikem

Solidarita a my - Václav Havel

Obsah Listů 4/2006

Milan Znoj

Havlovy prezidentské reflexe

Kompozice

Nedokončená revoluce v postkomunismu

Trojí pnutí moralismu

Ztracený sentiment revolty

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu