Listy jako dvouměsíčník to nemají lehké. Přijdou-li s námětem sedmdesátin Václava Havla v srpnovém čísle, je to jako když se Vídeň už v listopadu obléká do vánočních světel. A kdyby přišly až v polovině října, koho zaujmou? Vždyť už od počátku toho měsíce se jistě objeví mnoho článků o jubilantovi, textů přemýšlivých i formálních, přátelských i nevlídných. My nyní nabízíme dvě zamyšlení nad jeho nejnovější knihou (Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, Gallery, Praha 2006). -red-
Nejde o pouhou zdvořilost nebo jen o pocit vděčnosti, proč Listy nemohou nadcházející jubileum přejít. Václav Havel sice nebyl v prvních osmnácti letech stálým přispěvatelem Listů, tehdy nejrozšířenějšího z českých exilových časopisů, byl však jejich velmi častým autorem. Promlouval zde v dokumentech Charty 77, tady byla poprvé otištěna řada Havlových úvah a článků, umožňujících orientaci v opozičním smýšlení a konání a naznačujících budoucnost bez dvou znepřátelených světů.
Havlovy sedmdesátiny nebude naštěstí provázet gejzír oficiálních oslav. K tomu je jubilant už příliš vzdálen mocenským kruhům, má v nich mnoho zjevných a instinktivních odpůrců, i někteří z jeho někdejších pochlebníků dnes raději „přecházejí na druhou stranu ulice“. Však na tom dominantní část české žurnalistiky v bulvárech tištěných i vysílaných po léta pracovala.
Čím intimnější, uzavřené do přemýšlení toto výročí bude, tím lépe. Dobrý podnět k němu poskytuje Havlova nová, údajně k vlastním sedmdesátinám vydaná knížka Prosím stručně. V kaleidoskopu odpovědí na otázky Karla Hvížďaly (viz Dálkový výslech z poloviny osmdesátých let), vlastních úvah i fragmentů pracovního diáře znovu objevujeme Václava Havla z časů, kdy nebyl zahlcován hektickými povinnostmi a mohl si dovolit jistý nadhled i vůči sobě samému. Není to memoárová zpovědnice, tím méně zdroj překvapivých svědectví, asi častěji než například Václav Klaus je tu zmiňován netopýr, který se usídlil v kumbále, kde je uložen vysavač. Přesto se tu lze leccos nového dovědět a mnohé pochopit. Znovu tady vystupuje Havel hravý, avšak obtěžkaný velkou dávkou odpovědnosti, kterou si sám ukládá, i vizionář toužící po světě, ve kterém nebudou „političtí administrátoři tak masivně převládat nad snílky“.
Prosím stručně je zcela jistě knížka inspirativní, soubor myšlenek, které nenudí, knížka, v níž se setkáváme s autorem, jak jsme ho milovali, potěšeni skutečností, že právě on symbolizuje naši dobu. Co na ní vadí, je dost náročná úprava, text tištěný na křídovém papíře, a tedy výsledná vysoká cena. Ony jsou vůbec knížky drahé, ze všech životních potřeb se jejich ceny vyšplhaly snad nejvýše, proto – aniž se chci rouhat národním svatým – připomněl bych, že Čapkovy Hovory s TGM se kromě vydání reprezentujícího rodinnou knihovnu dočkaly u Borového také vydání tzv. lidového, levného.
Ať už s knížkou, nebo bez knížky, přemýšlejme o Havlovi a o letech, která jsme s ním prožili. Při všech znacích, které Havel vtiskl naší době, je v naší současnosti nepřehlédnutelná mimochodnost představy o dnešním uspořádání a zítřejším směřování. Cesta Václava Havla není cestou Václava Klause, abychom abstraktní pojmy zaměnili, ovšem v plném vědomí, že rozdílnost zde není dána – alespoň z Havlovy strany – osobní antipatií, žárlivostí.
Jsou rozdílní v pohledu na minulost, a nejen v pohledu, ale i v osobní účasti na zániku starých pořádků. Rozdílní v adoraci tzv. normálního občana, který zpravidla komunismus nenáviděl, ale staral se sám o sebe. Ve vzývání suverenity a národních zájmů – avšak kde je skutečným motivem obhajoba svébytnosti a kde spíše zájem, aby nám do našich věcí nemluvili „cizáci“? A vlastní občané – mají či nemají právo mluvit do věcí veřejných, aniž svou oprávněnost stvrdili veřejnou soutěží ve volbách? Je trvalým motorem a cílem společnosti stále větší výroba a spotřeba? Atd. Atd.
Přemýšlejíce o Havlovi, nutně promýšlíme i osobní volbu mezi odlišnými podobami lidské existence, lidského přátelství a štěstí.
Jiří Vančura (1929) je historik a novinář.
Milan Znoj: Havlovy prezidentské reflexe
Rozhovor s Václavem Havlem a Adamem Michnikem
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.