Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 4 > Jiří Vančura: Přemýšlení o Václavu H.

Jiří Vančura

Přemýšlení o Václavu H.

Listy jako dvouměsíčník to nemají lehké. Přijdou-li s námětem sedmdesátin Václava Havla v srpnovém čísle, je to jako když se Vídeň už v listopadu obléká do vánočních světel. A kdyby přišly až v polovině října, koho zaujmou? Vždyť už od počátku toho měsíce se jistě objeví mnoho článků o jubilantovi, textů přemýšlivých i formálních, přátelských i nevlídných. My nyní nabízíme dvě zamyšlení nad jeho nejnovější knihou (Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, Gallery, Praha 2006). -red-

Nejde o pouhou zdvořilost nebo jen o pocit vděčnosti, proč Listy nemohou nadcházející jubileum přejít. Václav Havel sice nebyl v prvních osmnácti letech stálým přispěvatelem Listů, tehdy nejrozšířenějšího z českých exilových časopisů, byl však jejich velmi častým autorem. Promlouval zde v dokumentech Charty 77, tady byla poprvé otištěna řada Havlových úvah a článků, umožňujících orientaci v opozičním smýšlení a konání a naznačujících budoucnost bez dvou znepřátelených světů.

Havlovy sedmdesátiny nebude naštěstí provázet gejzír oficiálních oslav. K tomu je jubilant už příliš vzdálen mocenským kruhům, má v nich mnoho zjevných a instinktivních odpůrců, i někteří z jeho někdejších pochlebníků dnes raději „přecházejí na druhou stranu ulice“. Však na tom dominantní část české žurnalistiky v bulvárech tištěných i vysílaných po léta pracovala.

Čím intimnější, uzavřené do přemýšlení toto výročí bude, tím lépe. Dobrý podnět k němu poskytuje Havlova nová, údajně k vlastním sedmdesátinám vydaná knížka Prosím stručně. V kaleidoskopu odpovědí na otázky Karla Hvížďaly (viz Dálkový výslech z poloviny osmdesátých let), vlastních úvah i fragmentů pracovního diáře znovu objevujeme Václava Havla z časů, kdy nebyl zahlcován hektickými povinnostmi a mohl si dovolit jistý nadhled i vůči sobě samému. Není to memoárová zpovědnice, tím méně zdroj překvapivých svědectví, asi častěji než například Václav Klaus je tu zmiňován netopýr, který se usídlil v kumbále, kde je uložen vysavač. Přesto se tu lze leccos nového dovědět a mnohé pochopit. Znovu tady vystupuje Havel hravý, avšak obtěžkaný velkou dávkou odpovědnosti, kterou si sám ukládá, i vizionář toužící po světě, ve kterém nebudou „političtí administrátoři tak masivně převládat nad snílky“.

Prosím stručně je zcela jistě knížka inspirativní, soubor myšlenek, které nenudí, knížka, v níž se setkáváme s autorem, jak jsme ho milovali, potěšeni skutečností, že právě on symbolizuje naši dobu. Co na ní vadí, je dost náročná úprava, text tištěný na křídovém papíře, a tedy výsledná vysoká cena. Ony jsou vůbec knížky drahé, ze všech životních potřeb se jejich ceny vyšplhaly snad nejvýše, proto – aniž se chci rouhat národním svatým – připomněl bych, že Čapkovy Hovory s TGM se kromě vydání reprezentujícího rodinnou knihovnu dočkaly u Borového také vydání tzv. lidového, levného.

Ať už s knížkou, nebo bez knížky, přemýšlejme o Havlovi a o letech, která jsme s ním prožili. Při všech znacích, které Havel vtiskl naší době, je v naší současnosti nepřehlédnutelná mimochodnost představy o dnešním uspořádání a zítřejším směřování. Cesta Václava Havla není cestou Václava Klause, abychom abstraktní pojmy zaměnili, ovšem v plném vědomí, že rozdílnost zde není dána – alespoň z Havlovy strany – osobní antipatií, žárlivostí.

Jsou rozdílní v pohledu na minulost, a nejen v pohledu, ale i v osobní účasti na zániku starých pořádků. Rozdílní v adoraci tzv. normálního občana, který zpravidla komunismus nenáviděl, ale staral se sám o sebe. Ve vzývání suverenity a národních zájmů – avšak kde je skutečným motivem obhajoba svébytnosti a kde spíše zájem, aby nám do našich věcí nemluvili „cizáci“? A vlastní občané – mají či nemají právo mluvit do věcí veřejných, aniž svou oprávněnost stvrdili veřejnou soutěží ve volbách? Je trvalým motorem a cílem společnosti stále větší výroba a spotřeba? Atd. Atd.

Přemýšlejíce o Havlovi, nutně promýšlíme i osobní volbu mezi odlišnými podobami lidské existence, lidského přátelství a štěstí.

Jiří Vančura (1929) je historik a novinář.

Související články

Milan Znoj: Havlovy prezidentské reflexe

Rozhovor s Václavem Havlem a Adamem Michnikem

Solidarita a my - Václav Havel

Obsah Listů 4/2006


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.