Emil Pališek

Nefotografuji proti něčí vůli

Čím vás zaujali Vietnamci?

Když jsem se připravoval na diplomku, uvažoval jsem o rozpracovaných tématech. Zdálo by se, že Vietnamci nebudou tak těžký námět: zajímavé tváře, pro nás stále ještě trochu nezvyklé… Chtěl jsem se ale vyhnout tržištím, to je motiv už vyčerpaný, hledal jsem spíš vietnamské butiky, restaurace, kamenné obchody. Měl jsem kamarádky, které se vdaly za Vietnamce, myslel jsem, že to bude cesta. Ale nebylo to tak jednoduché.

Jaké jsou vlastně vaše meze? Koho a kdy fotografovat, třeba i bez jeho vědomí?

Když je to tomu člověku nepříjemné, nefotografuji. Mně by taky vadilo, kdyby mě někdo fotil proti mé vůli. Člověk ovšem musí získat kontakt i kvůli samotným snímkům. Ty první jsou vždycky takové pózovací, lepší jsou, až když se ten člověk uvolní.

Jak jste si získával důvěru v tomto případě?

Nebylo to snadné. Jsou celkem vlídní, ale ostražití. Není divu: nemohou vědět, co s těmi fotografiemi chcete dělat. Ale nepřátelství, to ne, jen jeden se rozzlobil, když jsem ho chtěl fotografovat v herně. Snazší to bylo s Vietnamci, kteří už jsou tu zakořenění, co sem přišli pracovat za komunistů. Zajímavé je, že z těch dob mají česká jména. Zajímal jsem se, jak k nim přišli, zda si je vybírali v kalendáři. Prý to bylo tak, že jim mistr v továrně řekl, kdo by si ty vaše jména pamatoval, ty budeš Karel, ty Pepa, ty Ludvík… Jestli je mají v papírech, nevím, ale používají je běžně. Mladí se ostatně učí neuvěřitelně rychle česky, po pár měsících mluví výborně.

Chodil jsem třeba dlouho do jedné restaurace, ale už jsem to vzdával. Až asi po čtrnácti dnech mě pustili do kuchyně. Stejně je cyklus nedokončený, chci se k němu vrátit.

Zásadní krok – okamžitě přinést ukázat hotové fotografie, aby bylo jasné, oč vám jde.

Mnozí vaši kolegové si stěžují, že s uplatněním náročné fotografie je to stále těžší.

Určitě. Člověk si musí najít jiný zdroj příjmů, anebo se potlouká po projektech, grantech… Ale nemám moc potřebu vystavovat. Rád bych ovšem uskutečnil takový sen, třeba pro něj svého zaměstnavatele získám: galerii na nádraží nebo v jiné veřejné budově. Stačily by vlastně nějaké bannery, které by se obměňovaly. To je pro dokumentární fotografii lepší místo než galerie nebo muzeum.

Co teď děláte?

Většinou pro svého zaměstnavatele, kde se musím vejít do určité specifikace. To je práce vyloženě dokumentační: stavba, akce, mašiny po nových nástřicích… Teď mám taky práci na dokumentování olomouckého nádraží, spíš z technické stránky, ale aby tam byli i lidé.

A mimo drážní povinnosti?

Fotografuji na Potštátu. Celou tu obec, která má velkou historii. Bylo to jedno z center Sudet, historické náměstí, dva kostely… Dnes je strašně vyprázdněné, s dimenzemi malého městečka, ale je to vlastně vesnice, omezená ještě navíc vojenským prostorem.

-vb-

Emil Pališek (1977) absolvoval Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě (2003), pracuje v Olomouci v tiskárně Českých drah. Zde se uplatňuje také jako grafik a fotograf, zároveň se věnuje vlastní tvorbě.

Související články

Rafał Milach: Osamělá města - 2/2006

Karel Tůma: Hornoslezská konurbace - 1/2006

Tomáš Pospěch: Ostrovy - 6/2005

Obsah Listů 3/2006

Emil Pališek

Nefotografuji proti něčí vůli

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu