A. J. Liehm

Konzumuji, tedy jsem

Titul jsem si vypůjčil od amerického ekonoma Johna Kennetha Galbraithe, emblematické postavy Ameriky minulého století. Měřil přes dva metry, a když na jaře umřel, bylo mu sedmadevadesát. Od čtyřiceti let byl profesorem ekonomie na Harvardu, za války dohlížel na ekonomickou politiku, patřil ke spolupracovníkům Johna Kennedyho, poslední knížku The Economist of Innocent Fraud (jak bychom to řekli? třeba Svatá lež ekonomie) vydal před dvěma lety, dlouhá léta byl předsedou American Economic Asociation a tak dále. Proč tzv. česká demokratická levice nevěnovala pozornost jeho životu, dílu a odkazu, na rozdíl od levice západoevropské? Za to si může sám.

Začalo to zřejmě tím, že kamarádil s Rooseveltem, který sice vedl válku s Hitlerem, ale taky kamarádil se Stalinem. Navíc mu, když spolu byli jednou u moře, prodal za mísu čočovice východní Evropu. Každý ví, že to by pan prezident Bush ani jeho tatínek neudělali.

Nechme však ublíženosti. Už před víc než půl stoletím na slavné univerzitě ironicky šířil, že je nutno přeformulovat Descarta a jeho „Myslím, tudíž jsem“ pro potřeby společnosti druhé poloviny dvacátého století, kterou je třeba orientovat na konzum. Ten přece točí koly hospodářství, jen je třeba konzumentům 24 hodin denně vysvětlovat, jaké jsou jejich potřeby. Co bychom si počali bez palby reklamy, spotřebních úvěrů, úvěrových karet? Jenže tvrdil, že to nestačí. Vezměte třeba Spojené státy, kde jde prakticky polovina mandatorních výdajů na obranu, tj. na výrobu a výzkum s ní související. Galbraith si nedal pokoj, ustavičně citoval varování známého levičáka, generála a prezidenta Eisenhowera před vojensko-industriálním komplexem a určujícím vlivem, který má na americkou politiku. Věděl, že ta obrovská produkce je k ničemu ve skladištích, že se, stejně jako jiné spotřební zboží, musí zkonzumovat. A tak se stal odpůrcem války ve Vietnamu, ale i dalších. Až po iráckou, do posledního dechu. „Masové vraždění se stalo poslední vymožeností civilizace,“ napsal v závěru poslední knížky.

Ale to není všechno. Galbraith tvrdí, že současný kapitalismus není už společností vlastníků, ale manažerů, ředitelů, kteří už dávno neřídí jenom hospodářství a kteří urputně popírají nutnost tvrdé kontroly ekonomiky. Je toho ještě moc (třeba že snižování daní nevytváří nutně novou kupní sílu, kterou naopak přináší jen zvýšení životní úrovně těch dole). Nejhorší však na konec: hrubý národní produkt se prý nepočítá jenom z výroby a v penězích, ale patří do něj kultura a vzdělání. Byl zřejmě navíc intelektuál. A protože dobře víme, že od těch pochází všechno zlo, víme také, že spojení obou je vůbec nejhorší. Takže dost Galbraithe, co by si s ním naše demokratická společnost a její média počaly?

Takhle to ovšem vypadá jako konec bez perspektivy, což bych nerad. Dost už jsem se navyčítal české inteligenci a přežívající hrstce intelektuálů, že vyklidili pole bez boje a zmizeli jako politická síla. Ale není stále zamračeno. Pár představitelů obou skupin se přece jen rozpřáhlo k protestu. A ne, jak by si někdo mohl myslet, proti způsobu, jak se třeba zachází s kulturou, vzděláním nebo s těmi, co si myslí a říkají, že dnešní svět není – nebo možná právě je – poslední stupeň civilizace. Statečně pozvedli hlas proti způsobu, jakým se údajně zachází s člověkem, který správně pochopil, jak na to, právě dnes. Jmenuje se Chodorkovskij, Michail (po otci nevím) a díky jemu se představitelé české inteligence zviditelnili. Právě na poli, o němž byla řeč, ekonomickém. Al Capona přece taky zavřeli za daně a možná ho v base velice šikanovali. S hrůzou myslím na to, co by se mohlo stát s Železným, o Koženém a dalších nemluvě. Tak to tedy ne.

Představitelé české inteligence se tak nakonec přece jen pochlapili.

A. J. Liehm

Související články

A. J. Liehm: István Eörsi

A. J. Liehm: Austerlitz

Dohnat a předehnat

Když se něco dá udělat…

Obsah Listů 3/2006

A. J. Liehm

Konzumuji, tedy jsem

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu