Na oslavu dvacátých narozenin pražského samizdatového časopisu Možnost, s nímž náš olomoucký Ječmínek udržoval dlouho družbu, jsme přijeli do Prahy ve svátečním. Kdo nesehnal hanácký kroj, oblékl si alespoň smoking a cylindr, jako já, nebo nějaký jiný vznešený oděv. S velkým transparentem JEČMÍNEK – TAKÉ MOŽNOST! pochodoval náš několikačlenný průvod za velkého zájmu nechápajících Pražanů centrem a fotografoval se před panoramatem Hradčan a jinými slovutnými výjevy. Zrovna když jsme slavnostně kladli olomoucký syreček k nohám koně svatého Václava (po pár letech je to už snad promlčeno a vyvanuto), jednoho muže, který nás již chvíli pozoroval, přemohla zvědavost. Ukázal na transparent a zeptal se: „A proti čemu vlastně jste?“ Odpověděl jsem mu po pravdě, že proti ničemu, protože jsme v zásadě se vším spokojeni. Beze slova se otočil a se zklamaným výrazem zmizel v davu.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem po návštěvě předvolebního mítinku vládnoucí strany přicházel k naší oblíbené restauraci. Zatímco na náměstí předseda vlády s Gerhardem Schröderem po boku před chvílí vyzýval k odporu proti pravicovému extremismu ODS, na tabuli před restaurací stálo: „Dnes večer jazzová hudba, dřív než nám to Paroubek s komunisty zakážou.“
Kdysi být proti čemukoli – vyjma amerického imperialismu – vyžadovalo dosti odvahy. Režim si neuvědomoval, že se potlačováním kritiky vzpírá zákonu negace negace, pilíři to dialektického materialismu, takže se těžko může povznášet po kýžené vzestupné spirále. Puzení být proti bylo ale často silnější než strach, a tak jsem i já nějakou tu petici podepsal. Po Listopadu jsem si té rozkoše zato užíval, jak to šlo. Pokud jsem nepřipojil své jméno pod nějaký protest, tak jen proto, že se mi zdál být příliš mírný anebo že spíš dával něčemu protivnému zapravdu.
Ale pak mě to přešlo. Uvědomil jsem si třeba, že politické strany své programy píší formálně – stejně jim v jejich uskutečnění zabrání koaliční partneři nebo je vetují senát a prezident, tak proč se namáhat. Lepší je pustit se rovnou do protivníka, to nic nestojí a k ničemu to nezavazuje. Jenže zdrcující kritikou shora i zdola lze nanejvýš získat hlasy ve volbách, zvýšit sledovanost televizní stanice či prodej novin, ale kritizovaný jev to stejně nenapraví. Každý veřejně projevený odpor buďto vyvolá stejně silný hlas opačný, anebo se k jeho zbezvýznamnění demokraticky užije taktika zvaná nepěkně, ale výstižně válcovací. A dospěl jsem k tomu, že proti tomu lze bojovat jedině pozitivním postojem, přitakáváním, jak píší básníci. K optimismu je v dnešních posměvačných časech třeba ovšem mnohem více kuráže než ke škarohlídství. Nikdo vás za to sice nevyhodí ze školy ani zaměstnání, nebudete zatýkáni a vyslýcháni, ale ztratíte na cti. A to je možná horší. V lepším případě budete označeni za člena donkichotského bratrstva pravdy a lásky, v horším za zakukleného nepřítele svobody (kritického) slova. Rozhodně vás však už příště nebude nikdo poslouchat. Onehdy mne při nějakém výročí zastavila na ulici redaktorka místního studia jedné komerční televize a chtěla můj názor na polistopadový vývoj. Opět jsem samozřejmě řekl, že jsem spokojen, a výsledek byl stejný. Úsměv jí ztuhl na rtech a ve zprávách jsem se mezi mrzouty nevešel.
Ale přece to stojí za pokus, jinak se z bludného kruhu dostat nelze. Přemýšlím o založení nějakého hnutí, třeba Děkujeme, bylo to pěkné! anebo Řekni své ANO! Jenže to je mi nějaké podezřele povědomé. Raději půjdu pro začátek příkladem a budu iniciovat radostné oslavy letošních pětadvacátých narozenin časopisu Ječmínek. Jsou přece hodnoty, pro které stojí za to trpět. A vůbec mi nevadí, že ten tvarůžek, ať už ho tentokrát položíme kamkoli, bude pro všechny jízlivce zhmotněním morálního kýče.
Václav Burian, Tomáš Tichák: Pravice, levice, zmatek
Tomáš Tichák: První jarní den
Tomáš Tichák: Così fan tutte
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.