Jan Balabán

Šifra Krista Pána

Jsou obrazy, které mě dovedou zaujmout natolik, že svět za okrajem jejich rámu mi v tu chvíli připadá podstatný jenom potud, že mě k nim přivedl. Mohu jim uvěřit? Mohu takové obrazy přijímat jako okna do pravého světa, který hledáme v nevábném bludišti každodenní existence? Mohu v oslovení, jež ve mně obraz vzbudí, zatoužit jako apoštol Petr na Hoře proměnění: kéž bychom tu zůstali navždy, kéž už bychom nikam nemuseli jít? Zatoužit mohu, ale pak se musím jako ten apoštol vrátit z Hory proměnění dolů.

Rozhlédnu se kolem sebe a uvědomím si, že jsem v kostele. V dobře postaveném kostele si totiž člověk kostel neuvědomuje, kostel mu nepřekáží, naopak otevírá myšlení a zření daleko za všechny zdi a vysoko nad všechny věže. Špatný kostel člověka naopak přiklápí zlou církevní stavbou a dusí ho tíhou instituce vnucené mezi lidské já a boží ty. To však rozhodně není případ Dómu Sv. Alžběty v Košicích, kde jsem ozářený výjevem na Oltáři navštívení panny Marie na chvíli zapomněl na okolní svět. Nevím, zda je autorem tohoto setkání dvou nebesky líbezných, a přitom pozemsky uvěřitelných žen skutečně Mistr Pavol z Levoče, jak mi kdosi říkal, ale ať už je to kdokoli, s jeho mistrovstvím je to jako s dobrým kostelem, člověk si ho vůbec neuvědomí. Muž s dlátem se ztrácí v sochách, které vytvořil, v tom vznešeném a přitom zcela přirozeném dotyku dvou žen očekávajících bolest i svatost. Je to tak jednoduché, jen podání ruky. Dochází mi, že toto nadužívané gesto znamená především podrobení se jednomu osudu, že toto uvítání je již naplněním a smyslem setkání. Pozdravení pokoje, k němuž je člověk vyzýván, a kolikrát se mu snaží vyhnout, může být mystériem spojení v průsečíku všech věcí, jak to naznačuje kompozice oltářního sousoší. Víc už by nemuselo být.

„Tam se podívejte, tam dolů,“ oslovil mě nějaký hlas a ovanul mě dech zkažených zubů, tabáku a kořalky. Byl to takový dědek ve vojenském kabátě s uříznutými výložkami, blýskal očima pod nakrčeným hustým obočím a křivým prstem mi ukazoval na spodní okraj oltáře, pod nohy dvou žen. Na desce rámující oltářní skříň je tam vymalováno pět postav.

„Jen se podívejte, dobře se podívejte, co to značí!“ doporučoval mi ten člověk jaksi výhružně. Byli tam zprava: anděl s mečem a váhami, potom žena v tmavém hávu s bílým šátkem na hlavě a vedle ní nahý člověk s ranami po ukřižovaní a s mučednickou ratolestí, po jeho levici muž s dlouhými vlasy v červeném plášti a s čímsi v ruce, krabička, váček, kniha, nebylo možno určit, a vedle něj dáma s nezakrytou hlavou v krásných zdobených šatech.

„A co to znamená?“ Ptám se toho muže, který mi výjev ukázal.

„Jen se dívejte, dívejte se a přemýšlejte,“ dodal, když se k nám přidal přítel, se kterým jsem tehdy v Košicích byl. „Přemýšlejte,“ zopakoval a odkráčel kamsi do šera postranní lodi Dómu.

A tak jsme přemýšleli. Co to je za postavy? Apokalyptický anděl soudce s mečem v nápřahu a Panna Marie sklání hlavu jako by snad ona nejčistší měla být ztrestána. Ježíš je tu vypodobněn jako mučedník, kterým nepochybně je, ale on je přece více než to, vždyť mučedníci se mučedníky stávali teprve kvůli němu. Co to tu vidíme? Krista umučeného pro Krista? A ten apoštol, asi Jan, miláček Páně, jak se k Ježíšovi naklání, jsou i tací, co říkají, že mezi nimi bylo více než náklonnost, ano, jeden moravský básník ví, co je to homoerotická láska nebeská, povznesená nad všechno bídné plození. A co když to není Jan, ale Jidáš s měšcem v podlém přiklonění, ale proč by tu byl, ten už měl dávno viset na osice, ale možná je všechno jinak, možná stál Jidáš Ježíši nejblíže, právě on Ježíše osvobodil z dočasného lidského těla. A ta dáma je nepochybně Marie Magdaléna, pohleďte na ty krásné vyšívané šaty, má je snad ještě z dob, kdy byla prostitutkou? Žena prostovlasá, nezahalená, plná v bocích i na hrudi, jedni říkají učednice a prorokyně, jiní milenka či přímo manželka Ježíšova, nádoba Kristovy krve, svatý grál, zapíraný a pronásledovaný zlými starci?

Kdo se v tom má vyznat? Co to dává dohromady? Co měl ten tajemný dědek na mysli? Jak jsme nevzdělaní. Nevyznáme se v atributech, v řeči barev a gest, v historii, ani v té oficiální, natož tajné. Hledíme na to jako barbaři a kdoví, jaká šifra je v tom skryta. Od té chvíle jsme už nemohli myslet na nic jiného než na tajné významy malby na oltářním rámu. Zdali to není jedno z těch míst, kudy k nám promlouvá esoterický svět, přístupný pouze zasvěceným?

Později toho dne jsme muže ve vojenském kabátě potkali ještě jednou, tentokrát na schodech do cukrárny na městském korze. Rychle jsem za ním vyběhl a chytil ho za loket, aby mi nezmizel jako přízrak, jímž se v naší řeči víc a víc stával. Znovu jsem se zeptal na ten obraz v Dómu.

„Copak jste ho neviděli, nepodívali jste se?“

„Ale ano, ale nerozumíme tomu.“

„A čemu na tom chcete rozumět? Češi, Švédi, do kostela nechodí, nerozumí?“

„Ty postavy, jaký mají smysl? Co značí?“

„Jaké postavy? Je tam Ježíš a jeho mamka, apoštol, co o tom napsal, Magdalena, žena, které se ukázal, když vstal, a anděl Boží, co nás bude soudit za to, co jsme mu udělali. Neviděli jste, jak je zmučený? Co člověk dovede!“ řekl a pohrozil nám znovu svým křivým prstem.

Hledáme šifry na rámech a zapomínáme na poselství obrazu, říkám si a s úlevou se vracím do Dómu, prohlédnout si to všechno ještě jednou. O čem asi mluví Alžběta s Marií, když se spolu dotýkají nevýslovného?

22. 5. 2006

Jan Balabán

Související články

Jan Balabán: Čas (postní)

Jan Balabán: V cizím městě

Obsah Listů 3/2006

Jan Balabán

Šifra Krista Pána

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu