Proč jsem si začal s detektivkami, o tom jsem psal už několikrát, možná až příliš často na to, abych se mohl vyhnout opakování. ale čtenářské generace se rychle střídají, literárních časopisů i rubrik v novinách ubývá, čtenářský zájem opadá. Některé věci, o nichž mluvím, se týkají skandálních „odhalení“ v tisku, na něž si bohužel většina běžných a zběžných čtenářů pamatuje, zatímco vyvrácení skandálních tvrzení si všimne málokdo. a pokud tohle vůbec bude číst někdo z lidí mladších, než jsem já, nepozná mé repetice.
Prostě a dobře, na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století jsem ležel s těžkou infekční žloutenkou v Motolské nemocnici. Pobyl jsem tam čtyři subjektivně nekonečné měsíce a nesměl jsem vstávat z postele. abych se uzdravil, nemohl jsem jenom vleže přemítat o všem a o ničem, ač mě k takové duševní nesoustředěnosti nutily dvě okolnosti. v nemocnicích tehdy ještě neměli televizi, repertoár motolské ústavní knihovny byl dosud vzorně socrealistický a ve svém bídném stavu jsem nedokázal zahánět černé myšlenky popisem budování ani záležitostmi těch několika ruských klasiků přidaných v knihovně k socrealismu. To byla okolnost číslo jedna.
Druhou okolností byl zákaz vracet knihy, které do špitálu na infekční oddělení přinášeli kamarádi.
Jenomže já jsem měl naštěstí dobré kamarády. Lunda Dorůžka a Franta Jungwirth (a jiní) mě zásobili detektivkami, většinou anglo-americkými paperbacky, které na oltář kamarádství s těžkým srdcem obětovali. Oběť to byla veliká; tenkrát opravdu nešlo prostě zajít do knihkupectví a takovouhle literární stravu za pár korun nakoupit. Byly to poklady ze soukromých knihoven, získané dědictvím po předcích anebo v tom kratičkém čase milosti mezi koncem války a vítězstvím Lidu, kdy do knihkupectví, kde vedli cizojazyčnou literaturu, zajít šlo. Ojedinělí šťastlivci přiváželi takové knihy ze Západu a méně šťastní si je vypůjčovali ze soukromých sbírek. a tak jsem zaháněl černé myšlenky historkami fiktivních vražd.
Nevím, kolik jsem jich tenkrát přečetl, připadalo mi, že strašně moc. Porůznu jsem uváděl skoro sto, možná víc než sto, snad sto padesát. Nespočítal jsem je a nelze odhadnout, kolika pacientům po mně taky pomohly, protože vesměs to byly anglické originály a ta (u Lidu) tehdy nepopulární řeč nebyla příliš rozšířena. Bez darů obětavých přátel bych tu však možná dnes nebyl.
* * *
Byly to zoufalé dny a nejzoufalejší byl ten, kdy mi asi po měsíci neúspěšného léčení zakázali vstávat z postele. Před zákazem se život na žloutenkárně soustřeďoval na krátkou dobu povolených odpoledních návštěv, které ovšem směly přijít jen na dvůr, a pacienti, pokud měli dovoleno vstávat z postele, obsadili všechna okna infekčního oddělení ve třetím poschodí a rozmlouvali s návštěvami hulákáním.
Byl jsem tehdy ženat necelé dva roky a jako všichni ostatní jsem žil pro tu půlhodinku denně, po kterou jsem, opřen nemocnými játry o rám okna, s vypětím hlasivek vydržel rozmlouvat se svou mladou ženou. Nasazovala pro ten rituál usměvavou tvář a radostný hlas, ale když odešla, mučila mě představa, jak se s nákladem černých myšlenek vrací pěšky z Motola na Smíchov, kde jsme – jako mnoho jiných manželských párů, mladých i starších, bezdětných i dětmi už obdařených – socialisticky bydleli v podnájmu v jednom pokoji bez přístupu do koupelny. Když mě pak jednoho dne v okně neuviděla, probila se v zoufalé tvrdohlavosti na sesternu, kde jí řekli, že mi doktor zakázal vstávat. Pochopila to jako můj rozsudek smrti, a protože to bylo na samém začátku našeho manželství, byl to stejný rozsudek i pro ni.
Netušili jsme, já ani ona, že o nějaká tři desetiletí později detektivky dokážou udržet při životě i ji, smrtelně zraněnou následky socialismu.
* * *
Po čtyřech měsících jsem konečně z Motola vyvázl a umínil jsem si, že zkusím napsat svůj příspěvek k tomu pokleslému a životodárnému žánru. Zdena se mezitím nastěhovala do nového bytu – v naší beznadějné bytové situaci jsme vstoupili do prvního bytového družstva, které vzniklo odejmutím několika rozestavěných činžáků nešťastníkům čekajícím podle seznamů na Národních výborech a přidělením těch bytů jiným, kteří si za to zaplatili. Tehdy se nám snad jedinkrát v životě vyplatila důvěra v sliby stranovlády. Na samém začátku bytového družstevnictví byl o družstva poměrně malý zájem; ne že by lidé nepotřebovali bydlet, často na tom byli mnohem hůř než my, jenže stranovládnímu projektu nevěřili natolik, aby do něho investovali úspory. a tak když jsem vyvázl ze žloutenkárny, čekal na mě byteček jako klícka. Poměřeno velikostí kanára a jeho klece byl kanáří příbytek jen o něco větší.
Ale byli jsme dvojnásobně šťastni: za to, že jsem vyvázl životem, a za to, že už nemusíme přebývat v jednom pokoji, v kuchyni s bytnou, která nám v naší nepřítomnosti upíjela whisku a půjčovala si Zdeniny šaty na odpolední kaféklače v kavárně Mánes. v té radosti jsem zavolal kamaráda Honzu Zábranu (sám detektivky neměl, zato jich hodně vlastnil náš společný přítel Jungwirth a kvůli mně se s mnohými rozloučil) a oznámil jsem mu, že jestli chce, napíšeme spolu detektivní román.
Honza žil převážně literaturou jako já, neměl žádné literární předsudky, a byl tedy pro. Nastaly mi krásné dny rekonvalescence naplněné po mnoho týdnů společným fabulováním.
* * *
Má úcta k žánru ještě vzrostla. vymýšlení fabule se dost podobá vědeckým experimentům. Stanovíte si pracovní tezi, jdete úspěšně podle ní, a najednou Bum! Dál to nejde. Básník Honza se zhroutil a já zachoval anglický klid Chévaliera Dupina a těch, co přišli po něm.
Podobně jako biolog, jehož pracovní teze nikam nevedla, museli jsme se po každém krachu logiky vrátit na začátek a najít jinou cestu. Po ní jsme pak s novou nadějí kráčeli dál. Celý proces se mnohokrát opakoval, neměli jsme s tím zkušenosti. Honza se nadále hroutil, já zůstával klidný. Snad že jsem věděl, že jedině tahle (pseudo)vědecká metoda dává člověku šanci dojít k nějakému přijatelnému výsledku, který bude pro čtenáře přesvědčivější než krkolomná řešení vražd spáchaných v pokojích zevnitř zamčených. Snad jsem byl klidnější taky proto, že díky studiu v Motole jsem o detektivkách věděl už trochu víc než překladatel Jesenina, Bunina a zanedlouho taky Ginsberga.
Plody té spolupráce jsme pak zaznamenali v podrobné osnově, která sledovala logickou linii detekce. Do ní jsme si však vymýšleli – a já je potom psal – všemožné digrese figur a figurek potřebných k humornému odlehčení příběhu o mordu.
Neboť kdežto příběh je vždycky o mordu vymyšleném, postavičky okolo musí tajemným způsobem krásné prózy žít.
* * *
Ty postavy a postavičky se rodily pod vlivem Charlese Dickense, k němuž jsem vždycky cítil afinitu. Už ve Zbabělcích jsem po vzoru Pickwickovců přerušil tok příběhu vloženou story o hezké rasistce z Luftwaffefrauenfunkerschule a byl jsem zvědav, co to udělá.
Neudělalo to nic, patrně si toho nikdo ani nevšiml. vložený příběh se dal otisknout zvlášť, a když taky vyšel v časopise Květen, vyzkoušel – bohužel nespolehlivě – přijatelnost textu pro školdozorce.
Po vojně jsem jako redaktor Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU) redigoval několik Dickensových románů. To znamená, že jsem je musel přečíst nikoli globální metodou, nýbrž tak, jako bych se právě učil číst, prstem po slovech a po písmenkách. Uhranula mě paní Micawberová a její refrénické heslo: „Pana Micawbera nikdy neopustím!“, i nešikovná Dora Copperfieldová dojemnou snahou vést domácnost a mnoho a mnoho jiných Dickensových loutek.
Ano, podle definic literární kritiky skutečně loutek, neboť jsou to postavy žalostně jednorozměrné, pimprlata bez vývoje. Pro mě však Dickensovy marionety ožívaly víc než pečlivě trojrozměrní hrdinové psychologických románů, za mého mládí velmi považovaných. a mnohem víc než jiní trojrozměrní hrdinové mé mladé dospělosti, jejichž trojrozměrnost se skládala z jednobarevných ploch kladu, záporu a kolísání.
Možná mají Dickensovy figurky jen jeden rozměr; v něm však žijí stejně intenzivně jako skuteční lidé v hospodách. Žádnou druhou dimenzi nitra nevyjevují, je ale v nich, domyslet si ji lze analogií. v doslovu k Jamesovu románu Listiny aspernovy jsem kdysi napsal, že příběh velmi staré slečny, kterou její „teta“ nabízí mladému sběrateli literárních materiálů za manželku výměnou za milostné dopisy slavného básníka asperna, je „příběh mimo příběh“. ví-li čtenář něco o osudu chudých viktoriánských starých panen, Jamesovy jemné narážky mu pomůžou dokreslit tragický osud toho ztraceného člověka. O mnoha Dickensových figurkách myslím platí totéž.
* * *
Osnova našich detektivek obsahovala také témata mnoha všelijakých básní. Úkol sepsat tyhle nelehké součásti detektivky v řeči vázané připadl Honzovi.
* * *
Když jsme to všechno dali dohromady, Honza obíhal redakce a vydával vraždu pro štěstí za svůj sólový prozaický debut. Na tom jsme se dohodli. Z několika redakcí Honzu i tak s detektivkou vyhodili, a to zatím neměl žádný vroubek u moci ve státě, kromě obou zavřených rodičů. Obcházet s produktem spolupráce s velmi nedávno ideologicky zavrženým autorem závadné prvotiny by nám tehdy zavřelo dveře všech redakcí. Takhle to nakonec vzala Mladá fronta a Oleg Sus v Hostu do domu si pro náš výtvor vymyslel novou literární kategorii „román revue“. Ta dost ojedinělá příznivá recenze nebyla ovšem příčinou nečekaného čtenářského úspěchu. Po literatuře, která by byla pokleslá zajímavěji než romány o budování, byl v zemi hlad.
– l –
Socrealistickým literárním teoretikům se totiž různé složky ideologie, skutečnosti i teoretické fantazie slily ve zvláštní mišmaš. Na počátku každé pravé detektivky je vražda, v pokleslé literatuře vždycky projev naturalismu, spáchaná často velmi nerealisticky a nikoli podle správného třídního klíče (např. buržoa-kolaborant z války vraždící dělnického svědka svých zločinů: nejčastější formule připuštěných sovětských detektivek), ale téměř vždy v prostředí, kde vrah i oběť jsou oba buržoové (třeba vraždy spáchané v „provinilé farnosti“ W. H. audena, doméně agathy Christie). Takové a jiné znaky signalizovaly proideologizovaným teoretikům dekadenci, společenské prostředí (nekriticky zachycené) reakčnosti. Proto se redaktoři znalí oněch závazných receptů a odpovědní za to, co vydají, dívali na žánr skrz prsty.
Odečteme-li příběhy napsané podle sovětské formule, vycházelo toho žalostně málo. Hlad to utišit nestačilo. více méně bez přestávky vydával snad pouze Eduard Fiker, tehdy už klasik, ale kolik úliteb a jaké musel do textů z padesátých let vložit, si nepamatuju. Předtím psal nesporně podle anglického mustru a Slovník českých spisovatelů (Brána, 2. vyd. 1999), zpracovaný Ústavem pro českou literaturu aV ČR, o jeho tvorbě z těch let uvádí: Dokládá to (tj. anglický vliv) i několik Fikerových románů z období budování socialismu (Zlatá čtyřka, Série C-L), které chtěly včleněním napínavého příběhu do přítomné společenské reality obhájit (tehdy často popírané) právo detektivky na existenci. Chvála mu.
Naše první detektivka, ačkoliv žánrově si s ní recenzenti nevěděli příliš rady, měla být teoreticky bezúhonná. Detektiv byl sice intelektuál, doktor filosofie, jenže v době děje (světová hospodářská krize) nesehnal ve svém oboru zaměstnání jiné než jako šámus (omlouvám se: ale je to hezké slovo použité poprvé Dashiellem Hammettem a znamenající soukromé očko, slovo naproti tomu nevhodné pro – v detektivkách – tak smrtelně vážné povolání). Jeho „watson“, a zároveň jeho milá Boženka Skovajsová měla zato původ bezchybný jak třídně (proletářka ze Žižkova), tak rasově (židovského původu byl v románu pouze pejsek Jajteles). a jedním z hlavních hrdinů byl sice sympatický továrník (patrně unikát v české literatuře těch let), jenže to byla figurka absurdní, vymykající se z jinak velmi realistického milieu románu, podobně jako karikatury potrhlých vynálezců a zneuznaných básníků, nebo jako jiné postavičky náležející často k lumpenproletariátu nevhodnému pro příběh ze „společenské reality“. Na všech ležel Dickensův stín. a Dickens taky psal detektivky, v té blahé době před rozpadem prózy na krásnou a pokleslou, před cenzurou a ideologií přísných definic a před zoufalými pokusy nacpat do těch definic život. Čtenáři to asi instinktivně pochopili, socrealisté si s tím nevěděli rady, tak nám to prošlo.
A vyšlo. Namlsáni, vyprodukovali jsme ještě další dvě ságy, vraždu se zárukou a vraždu v zastoupení, a měli jsme v úmyslu pokračovat čtvrtým příběhem z doby po válce a před Únorem – to bylo v šedesátých letech už jasně proveditelné – a nakonec posledním dílem pentalogie zasazeným do doby poúnorové. Ten měl být vyroben ve vzdálené budoucnosti; nevěřili jsme sice, že v ní už nebude komunismus, ale mysleli jsme si, že se časem zcela rozplizne, a že tedy bude možné napsat naši variaci vyprávění z provinilé farnosti.
Jenže do země vtrhli Sověti.
* * *
Honza mi říkával, že naši spolupráci dá do závěti. ani já, ani – jak se ukázalo – on jsme to nebrali vážně. Honza byl o sedm let mladší, mně bylo v době vydání vraždy pro štěstí (1962) osmatřicet, nemysleli jsme na smrt. Já jsem se pak – už v kanadském exilu – dokonce zabýval myšlenkou napsat čtvrtou část pentalogie a propašovat ji opačným směrem, než kterým se tehdy rukopisy pašovaly: z Kanady Honzovi do Prahy. Jenomže jsem měl spoustu práce na univerzitě a v nakladatelství a navíc měl jsem pocit, že nepřiznané sólové autorství takového pokračování naší společné pohádky by z důvodů, které jsem si tehdy nedefinoval, bylo vůči Honzovi nefér. Nenapsal jsem nic. Totiž: pokud jde o detektivky, pokračoval jsem i v Kanadě v sólovém seriálu o poručíku Borůvkovi a Evě adamové, a inspirován Honzlovou své ženy, vrátil jsem se i k vážné próze, pokud se té mé tak dá říkat, což někteří literární znalci popírají.
Honza, který zůstal doma, nesměl několik let po sovětském přepadu překládat ruské autory (podle interního odůvodnění Sekce překladatelů také proto, že já jsem byl jeho „nejlepší přítel“), a věnoval se tedy Edu McBainovi. Když režim začal zvolna hnít, dovolili mu vrátit se k ruským Židům a exulantům a najednou mezi Honzovými překlady Izáka Babela a Ivana Bunina vyšla reedice vraždy v zastoupení (a na samém konci éry stranovlády taky vražda se zárukou), druhý a nejvydatelnější román série, protože to bylo o nacismu. Dokonce ji v brněnské televizi zfilmovali. To už ale Honza nebyl naživu.
V té době, tuším z nějakého studijního pobytu v Itálii, mi napsala Majka, Honzova žena. Na základě vzpomínky na Honzovy řeči o závěti jsem jí do Itálie odpověděl a mezi jiným jsem ji požádal, aby můj podíl na honoráři – o peníze za společné dílo jsme se v Praze dělili – dopravila nějak vaculíkovi pro Edici Petlice; jak, bude líp vědět sama.
Majčina odpověď byla odmítavá. Ne že by nechtěla předat peníze disidentům, ale nevěřila, že jsem detektivky dělal s Honzou. Honza jí tedy o tom nikdy neřekl. Zřejmě se bál, aby se Majka v redakci nepodřekla. v kostech mu vězel strach, který – statečně, ale ne úplně – přemáhal, strach ze socialismu, neboť ten mu v letech jeho nedospělosti poslal rodiče do Gulagu. Závěť zřejmě neexistovala.
Poslal jsem tedy Majce další dopis a požádal ji, aby si ve druhém díle seriálu, vraždě v zastoupení, přečetla první písmena každé nové kapitoly. Majka to udělala a z tajenky se jí vynořil latinský nápis Škvorecký et Zábrana fecerunt ioculum. Náš dlouhý nos udělaný na režim. Škvorecký a Zábrana spáchali žertík. autoři si vystřelili z vaší cenzury.
Majka mi uvěřila a věřila mi pořád, i později, už ne za komunismu, kdy mi jiní navzdory prosté logice neuvěřili a někteří patrně dodnes nevěří.
Náš návrat domů na jaře 1990 byl slavný. Po přistání v Praze jsme k soše svatého václava přijeli na bílém koni, tj. v limuzíně kanadského velvyslance Mawhinneyho, kterou nás velvyslanec vozil na všemožné besedy v Praze i jinde. Jeli jsme s tím milým pánem na Moravu a dokonce i do Bratislavy, tenkrát ještě v Československu. Kanadská televize CBC natočila dokumentární film Ochránce ohně (Keeper of the Flame), kde na záběrech z ústavu slepých dětí diváci uviděli moji ženu Zdenu slzet. Davy čtenářů na besedách, přinášející předinvazní vydání našich knih k podpisu (často k druhému a s druhým vročením), viděli autorku Honzlové slzet v reálu. Novopečený prezident václav Havel, náš trojnásobný autor, udělil nám oběma Řád bílého lva – třetí třídy, byli jsme cizinci a nová vláda nestačila ještě zrušit zrušení našeho občanství stranovládou. Nad ohřívenou hlavou měl lev upilovanou rudou hvězdu – nestihli zatím razit nové řády. všechno se nám jevilo ve velmi růžovém světle.
* * *
Pro Zdenu však brzy přišlo první zklamání. Snad proto, že domácí recenzenti nepoznali na vlastní kůži, co Honzlová i její autorka zažily, nebyly recenze vůbec nadšené. výrazně a konfesně – nad Honzlovou prý zapomněl na povinnosti kritika – ji pochválil, pokud vím, jenom Jan Lopatka. Jinak byly soudy nijaké, mnohdy záporné, a tuším ve Tvaru dokonce Honzlovou zařadili do klatebné rubriky Nečíst!
Autorka na sobě nedala nic znát, ale viděl jsem, že to byl úder nečekaný, a proto velmi zraňující. Pro lidi v exilu, od tzv. obyčejných žen až po některé nezanedbatelné reprezentanty české kultury, byla Honzlová událostí jejich exilového života, ačkoliv román o vyhnanství to nebyl. Honzlovou miloval alfréd Radok a v dopisech oslovoval mou ženu „Naše paní Zdeno“. Ctil ji Ferdinand Peroutka, pro něhož byla Honzlová nejlepší český (ne „ženský“ nebo „exulantský“) román po druhé světové válce. Spousta čtenářek i řada čtenářů Zdeně napsalo, některé dopisy jsme otiskli v knize Samožerbuch (1993). Jeden pisatel dokonce pravil: „Honzlová je nejlepší román Josefa Škvoreckého.“ ačkoliv byl v tom osočení vedle, z jeho obdivu jsem měl radost.
* * *
Nad těmi recenzemi mě pronásledovala vzpomínka, jak moje žena román psala. Tehdy ji postihla rána horší než recenzentské zneuznání. Svírala ji nostalgie. Touha po rodné zemi, kde kolem ní nezněl nesrozumitelný jazyk, kde se konečně po mnoha letech dostala na vysokou školu a kam, v hloubi duše to věděla, se nemůže vrátit, protože jsem se nemohl vrátit já. Román se narodil z té nostalgie, i když rodná země v něm je pěkná macecha. Psala jej perem do linkovaných amerických písanek na zahrádce před pronajatým domkem jakési růžovlasé americké vdovy v krásném, jenže cizím Berkeley v Kalifornii. Od rána do večera, den za dnem. Když jej dokončila, vrátila se do života. Pořád smutná, ale se znovunabytou silou, která později dala vzniknout Sixty-Eight Publishers v Torontu. Honzlová pomohla mé ženě vyléčit se z nostalgie.
A od té doby ji léčila ještě silnější medicína. Otrocká, ale smysluplná práce v nakladatelství.
Trvala dvaadvacet let. Potom Cibulka naletěl estébákům a vydal Úplný seznam spolupracovníků StB. Zdenu to málem stálo život.
* * *
Byla to třetí a nejtěžší morová rána z vlasti. Po dvaceti letech dřiny v nakladatelství, v tom jejím shoe-string businessu, to pro mou ženu, za niž se – doma až na Havla a v exilu na Kunderu a Michaelu Swinkelsovou – veřejně nepostavil snad nikdo ze spisovatelů, jejichž knihy vydávala, to byla rána pod pás málem smrtelná.
* * *
Nebudu to zde líčit, napsal jsem o tom dvojdetektivku Dvě vraždy v mém dvojím životě (1996). v kanadském pásmu jde o případ vraždy na univerzitním campusu, kde je zločin – stejně jako v britských detektivkách klasické školy – pouhou záminkou k rozvinutí vymyšlenosti dost přitažené za vlasy. České pásmo začíná v padesátých letech v Praze a končí v Torontu velice skutečnou vraždou protagonistky. Úmrtní list zní na otravu alkoholem, jenže Sidonii nezavraždil alkohol, ale to, čemu bolševici výstižně říkali „převodní páky strany“: StB a čecháčkové.
Zdena potom vydala knihu Osočení (1993), hořkou ironií osudu poslední, 226. publikaci svého nakladatelství. Byla to antologie příběhů neprávem obviněných, vyšla nakonec i v ČR v brněnském nakladatelství Host (2000), s ohlasem prakticky veškerým žádným. Zdena taky podala žalobu na Ministerstvo vnitra, tu vyhrála, ale když Ministerstvo vydalo oficiální seznam estébáckých agentů, neznamenalo to pro mou ženu vyškrtnutí ze seznamu, na němž, jak soud uznal, se octla neprávem, nýbrž pouze hvězdičku za jménem. Tou ministerstvo po čecháčkovsku označilo všechny osočené, kteří se na Seznam dostali nevinně. Proč tedy jejich jména prostě nevyškrtli? Lovosicovou a krkolomnou argumentaci toho nerozhodnutí nám sice poslali, ale je obtížné jí porozumět: není-li psána newspeakem, pak je to přinejmenším ptydepe.
* * *
Když jsem v těch dnech kradmo hledíval na svou ženu, viděl jsem, že umírá. v duchu, v noci, ve vnitřním zraku se mi zjevovala, jak sedí na berkeleyské zahrádce, jak píše a píše a jak dopsala a vrátila se jí síla. Byl jsem zoufalý, protože jsem viděl, že umírá a nemůžu jí pomoct.
Viděl jsem ji taky v těch zoufalých dnech roku 1960, kdy umírala strachem o mě a já za ní nesměl domů, do břevnovské kanárčí klícky, protože nemoc mě tenkrát připlácla na postel a já neměl dovoleno vstát a utíkat za ní. Tak jsem četl – a četl… Přišly mi na mysl ty drahocenné detektivky, s nimiž se přátelé na věky rozloučili, protože zůstaly za branou motolské žloutenkárny, a vzpomínal jsem i na detektivky, které jsme potom sami psali s Honzou. Na tu terapii své rekonvalescence.
Rozhodl jsem se, že něco podobného zkusím se svou umírající ženou. Kupodivu mi přemlouvání dalo méně práce, než jsem čekal. Zdena žila ve stavu zlhostejnění vůči životu a smrti, a tak souhlasila.
* * *
Mnoha lidem, pokud se zajímají o literaturu, často vrtá hlavou, jak je možné, že dva lidé napíšou společně román. Odpověď je jednoduchá: román společně napsat nelze. Lze jej společně vymyslet, vyfabulovat zápletku a řešení, rukou společnou a nerozdílnou dát dohromady podrobnou osnovu, synopsi. Napsat musí text knihy potom jeden z obou partnerů; druhý text může a má kriticky zrevidovat – tj. nejen opravit háčky a čárky, ale i navrhnout jiné epizody, postavy, slovní formulace, doplňky a škrty. Touhle metodou jsme s Honzou vyrobili trilogii o Božence Skovajsové, Dr. Jaroslavu Pivoňkovi a kapitánu vodičkovi.
K spoluautorství se Salivarovou se však tato metoda nehodila.
Pokud vím, jiné možné řešení je pouze jedno. To mě napadlo, když jsem si vzpomněl na jinou dávnou spolupráci s Jarmilou Emmerovou na překladech Bradburyho a na jeden román, který jsem jí zeditoval. Jde o Měsíční kámen (The Moonstone) Dickensova přítele Wilkie Collinse, který bývá považován za první anglický detektivní román; předtím napsali několik detektivek Francouz Émile Gaborieau a na samém počátku žánru jeho otec Edgar allan Poe. To však byly povídky.
Že je Měsíční kámen první anglický detektivní román mě ovšem neinspirovalo, zafungoval jiný primát: Měsíční kámen je první detektivní román vyprávěný ne jedním, ale několika vypravěči. Možná vůbec první takhle vyprávěný román – pomineme-li někdejší romány v dopisech.
Collins napsal text všech vypravěčů sám; mě napadlo, že si vypravěče se Zdenou rozdělíme. Taky jsme to udělali: nejdřív ortodoxně podle pohlaví, ale čistotu ortodoxie jsme brzy opustili.
Lidé jsou bytosti zčásti androgynní a spisovatelé jsou androgynnější než nespisovatelé. Česky řečeno to znamená, že v každé ženské se skrývá menší nebo větší muž – a naopak. Každý člověk nese fyzické znaky společné oběma pohlavím: muži mají prsní bradavky, z nichž dítě nemůže sát mateřské mléko, ženský clitoris je zakrnělý pyj, který nemá přístup k žádným spermatům. výraznější jsou však vlastnosti netělesné, city, všímavost, sklon ke klevetění. Tím se emocionalita některých mužů blíží emocionalitě ženské, zatímco chladná logika některých žen je nerozeznatelná od chladné logiky některých mužů.
Pro literaturu tohle objevila virginia Woolfová v eseji a Room of One’s Own (Vlastní pokoj). Proto muži často píší romány o ženách, propůjčují svůj bas sopránu a naopak. Je v tom patrně něco erotického a psycholog či psychoanalytik by tu z komára nepochybně udělali velblouda. Já soudím podle vlastní zkušenosti. Ženské postavy píšu obvykle radši než mužské. Jestli líp než kolegyně v řemesle, nevím.
* * *
Hned v první detektivce na rozhodující stopu, jméno zaškrtnuté v telefonním seznamu, přišla Zdenina hraběnka anna a tenhle výkon chladné logiky Zdena zopakovala nejméně ve dvou pozdějších příbězích. Jinak ale její androgynie dál nešla a obvykle se držela ženských.
A to jí šlo nejlíp. Hned v první detektivce naší série, Krátkém setkání, s vraždou, napsala postavičku nevychované Nikolky, která ve druhém díle, v Setkání po letech, s vraždou, vyrostla v nezvládnutelnou teenagerku a pod půvabným heslem: „Popojedem, ať se kočky pudrujou!“, svedla něžnou komtesku Lucinku k první opici v životě. v díle pátém, v Setkání v Praze, s vraždou, je z ní už vdaná mladá žena, dychtivě pátrající mezi třemi kandidáty, kdo z nich je jejím tatínkem, protože její povedená matka Marta to sama neví.
Nikolka není sama. Je tu ještě hraběnka anna Lomnická ze Zhoře a na Klinštejně, která prožívá celoživotní platonický vztah k inspektoru oddělení homicidia Kanadské královské jízdní policie Haroldu Sinclairovi a téměř vždycky mu v jeho řemesle dá trumf; je tu její dcera Lucie, která se nastrojí a jde „za komtesu“, aby okouzlila aristokratofilního sběratele hudebních nástrojů Montcarna a pumpla ho o půjčku subkontrabassaxofonu; Marilyn Smithová, která se v Setkání po letech, s vraždou zachrání před dokonanou nevěrou výkřikem: „Jdi pryč, lásko! Jdi pryč, nebo bude průser!“; Nikolčina máti Marta Datlová, která se díky dobře ovládanému erotickému lasu ze sajdky motorkářské party divokých jezdců v Praze stane v Kanadě v Setkání v Praze, s vraždou majitelkou hospodského chainu a tedy kapitalistkou; seržantka Churchová-Bullocková, objevitelka subkontrabassaxofonu… to všechno a jiné jsou kreace mé patrně nepříliš androgynní ženy. I když opačné pohlaví se v jejích textech najde taky: často je to manžel hraběnky anny, hrabě antonín Lomnický, a taky Lucinčin nápadník Wolfram von Bock und zu Baeder, odmrštěný v Setkání na konci éry, nebo nešťastný basista Cary Jarchovský ze Setkání v Bílé dámě.
* * *
Můj nejpřijatelnější výkon tohoto druhu je patrně dívčí kvinteto nazývající se Sax Band. Komtesa Lucy je sice duševní dítko mé ženy, já jsem ale vymyslel název bandu, který Lucka, dcera exulantských rodičů, nedovede pro kanadské ucho Nikolčina úspěšného nápadníka Jimmyho Sinclaira vyslovit jinak než Sex Band.
* * *
Tak jsme psali. v Torontu, na Cabaret Lake našeho přítele MUDr. Jirky Fodora, v domku lékařské dvojice Zdenky a Josefa Šafářových v Redington Shores na Floridě, a především v domě manželů aleny a Ládi Balounových ve floridských Benátkách, unikátně úhledném městečku venice poblíž velkoměsta Sarasoty ve střední Floridě. Netvrdím, že tohle byl jediný lékař mé ženy, zasažené nečekanou ranou ze staré vlasti. Byl tu hlavně čas, tempus, který molestiis medetur omnibus, který zhojí všechno líp než psychiatrie. ale snad ten čas k pomalému léčebnému zásahu postrčila i naše společná detektivní divertimenta.
* * *
Když jsme vydali první detektivku, vláďa Justl, starý kamarád, jenž si moje Spisy vymyslel, prohlásil, aniž to mínil vážně, že když napíšeme každý rok jednu detektivku, zařadí ji nakladatel Ivo Železný pro osvěžení pokaždé mezi moje dva tituly vážné. aniž jsme se snažili, zatím to přibližně tak vyšlo. Samo od sebe. Příběhy našich postav a figurek se proměnily ve svět našeho stáří v adoptované vlasti Kanadě.
Svým způsobem to byl Happy End.
Josef Škvorecký (1924-2012), byl český spisovatel, redaktor a nakladatel.
Josef Škvorecký:
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.