Václav Jamek

Odkládaný Mohamed čili Útlocit

Útlocit je zvláštní slovo, ale kdo by se dnes nimral se slovy. Meleme nahrubo, jiné mlejnky dokonce ani jazykověda nevede, a je na to hrdá. Netoliko nahrubo melou však hrubé mlýny, leč také zhruba: přibližně, nepřehledně, nespolehlivě. Zmatek a temnota, Nacht und Nebel, trakaře padající: radši dál od toho. Občane, doma seď. Jak dopadnou volby, nemohu v této chvíli ještě vědět, ale neslýchaný, nepodložený, matoucí zásah vysokého policejního důstojníka do volební kampaně znamená, že v sázce už nejsou jen „sociální jistoty“, ale že česká pravice otřásla obecnými jistotami právními, zakládajícími spolehlivou demokratickou společnost. Nibelung vylezl se svou mlhou, začpělo Pinochetem. Když začne do politických bojů zasahovat policajt, kde máme záruku, že v institucích už nepůsobí nějaká zakuklená junta?

Otrávit jazyk se vždycky zkouší nejdřív: někdy to může stačit, k čemu hned občanská válka. Intoxikace se tomu tuším odborně i říká, běžný postup všech tajných policií světa. Rétorika spáleného rozumu. Veřejnosti se nepředkládají ani fakta, ani argumenty: jen zamotaný tlach plný děsivých efektů, zakončený sdělením, že tlach pokračuje druhou částí, ještě hroznější, která však musí zůstat utajena. Slovní kaše v médiích nabobtná a není možnost, vůle a patrně ani schopnost cokoli ujasnit. Ale závěry, ty se – neznámo z čeho – samozřejmě učiní. Tak to dopadá, když se z novinářů udělá vědomí a svědomí národa. A pak že prý u nás nemáme jazykovou politiku! Její cíl: volič se slámou v hlavě.

Český národe, zdravím Tvou soudnost.

Útlocit není ovšem nejlepší vlastnost. Není to úplně totéž co jemnocit, i když Slovník obě slova nahlíží jako synonyma. Jemnocit předpokládá zvýšenou a zároveň vytříbenou citlivost; útlocit k tomu přidává cosi zúženého, a v tom zúžení přehnaného. Slovo „útlý“ nás povznáší k jakési vzácné a půvabné křehkosti; „outlé“ je Neviňátko v Rybově vánoční mši, zimomřivě vyhlížející outloň je takto jmenován pozemským zástupcem fantaskních obyvatel Luny. Význam slova se během půldruha století celkem znatelně posunul. Z „útlých svazků poezie“ se stala nepříjemná floskule, „útlý věk“, výraz ještě celkem snesitelný, je pěkným českým příkladem básnické figury zvané hypallagé: víme, že útlý není věk, ale tvor, jenž se v daném sdělení tímto věkem vyznačuje. Přestože běžný význam slova „útlý“ je jasný, zvykli jsme si je brát s odstupem. Tak i slovo „útlocit“ vztahujeme k postojům, jejichž vypjatá bezprostřednost ve skutečnosti něco zastírá. V útlocitu ukrytá tvrdost, jako kámen ve sněhové kouli: základní motivační figura hysterie, i propočtu, který si s hysterií zahrává.

Původně mířila tato úvaha, kterou převaluji v hlavě už dlouho, k okázalému útlocitu muslimskému, v souvislosti s těmi povážlivými karikaturami proroka Mohameda: jakýpak útlocit, ohání-li se jím běs a zloba. Připadalo mi, že bych si měl dát dohromady pár věcí, které se podávaly odděleně – jenže přicházely jiné podněty a nápady, pořád jsem to odkládal, až událost odezněla a vyšla ze zorného pole. Přece jenom však stojí za to vrátit se k souboru problémů, které tak vyvstaly (i když z větší části to zase vyjde až na příště).

Uražené cítění, co s tím? Hned jsem si říkal, že muslimského pozdvižení využijí i křesťané, a zvlášť katolická církev, aby i pro svou víru vymiňovali posvátnou nedotknutelnost. Diskrétněji, leč o to vytrvaleji: a máme to tady. Jistěže mě to nepohoršuje: proč by měli snášet, aby zrovna jejich cítění bylo uráženo? Já se také ozvu, když někdo – například někteří křesťané – uráží moje cítění. Jak bych jim nepřiznal stejné právo?

Obávám se však, že křesťané nevnímají své právo jako stejné; své cítění pokládají za posvátnější, nestaví jiná cítění naroveň svému, protože se nezakládají na stejném vyznání víry; navíc pro agnostika je víra méně než jistota, pro křesťana neskonale víc. Křesťané, stejně jako muslimové a nejspíš i jiní věřící mají své cítění za nadřazené jiným. „Šifra mistra Leonarda“ je nabubřelý výmysl obchodníka s představami, ale proč se křesťané nespokojí s prostým konstatováním, že to dílo je hloupost? Ze svého hlediska možná bojují o duše, ale možná by měli trochu víc počítat s prostou a odzbrojující reakcí, s jakou jsem se také už setkal: proč se tak perou o to, která pohádka je správná?

U nás zase kněží protestují proti tomu, že se dostala do čítanek ukázka z Cavannovy biblické parodie. Víc však záleží na tom, zda táž čítanka ukazuje žákům také něco z toho dobrého, co literatuře dali autoři křesťanští – ale tomu se pozornost nevěnuje. A co pak třeba dotčené cítění ateistů? Za chvíli by nebylo v čítankách nic.

Shodou okolností překlad Cavannovy knihy znám, a našel jsem, co jsem si o něm zaznamenal:

Překlad Dušana Havlíčka je velmi zdařilý, plně postihuje kvalitu originálu, a zvlášť dokonale se mu daří restituovat to nejpodstatnější, totiž typ autorova humoru. Jde o humor nikoli jazykový, nýbrž převážně logický (a v této složce poměrně důmyslný a důvtipný) a parodicky persiflující (v této složce ovšem nepříliš subtilní, spíš hrubozrnný a příliš explicitní).

Základní otázka tkví tedy spíše v tom, zda je kniha literárně natolik hodnotná, aby si takový překladatelský výkon zasloužila. Cavanna patří k okruhu někdejšího časopisu Harakiri, který v 60. letech pěstoval velmi agresivní humor v dadaistické lince, cynicky, ba až nihilisticky popírající zatuchlé měšťanské a náboženské hodnoty. Cavannova kniha, formálně i obsahově biblická parodie, zůstává věrná tomuto duchu, přináší neuctivé verze biblických příběhů, trefně a většinou oprávněně odhaluje jejich myšlenkové nesrovnalosti, satiricky si bere na mušku tradice klerikalismu. Zároveň nám však neunikne, že i tyto klasicky volnomyšlenkářské pozice od šedesátých let poněkud zatuchly, právě tou měrou, jakou se jim podařilo ono původní tmářství skutečně zesměšnit – takže dnes už bojuje proti nepříteli, který v této podobě neexistuje, a ukazuje se tedy jako stejně strnulé a zkostnatělé jako onen dávný nepřítel. Zastaralý humor působí trochu trapně, dnes by si stejně rozhodný antimetafyzický postoj přece jen vyžadoval záludnost o poznání jemnější a jedovatější. Jsem na pochybách: překlad zaslouží ocenění, dílo však vnímám do značné míry jako relikt.

Ani já nejsem přesvědčen o tom, zda je text pro čítanku dost dobrý – ale stačil by takový kritický komentář k tomu, aby se křesťané přestali urážet? Nebo jsem je v ohledu anachronického tmářství přecenil?

Václav Jamek

Související články

Václav Jamek: Hurvínek a jiné záhady

Václav Jamek: Všechnu moc mimozemšťanům aneb Nejsou (to) lidi

Václav Jamek: Malý rohatý Freud aneb Kterak překonat minimalismus?

Obsah Listů 3/2006

Václav Jamek

Odkládaný Mohamed čili Útlocit

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu