Petr Borkovec

Hák

Z kaštanu trčí čerstvý hák
větve, co ráno odřízli
dva nepromokaví mniši –
dlouho se zdá, že ho kmen vsrkne.

Tlustý rybář kropí řeku chlebem, ze kterého sám ukusuje; pomerančový upatlaný splávek se uboze vyjímá v chlebové polévce. Tlusťoch se třemi udicemi ve vidlici žvýká, pije, čte noviny, kouří, klímá, různorodě těká před televizí řeky, těká a ťuká, bere. Ryby ne. Později jedna prohne udici – jedna za všechny, pravá reprezentantka pohrdajícího podvodního světa: maličká, bezbarvá, strnulá jak netřpytivá třpytka. Rybář ji otráveně svěšuje z háčku, ukazuje jinému lovci (ten svůj splávek pozoruje z auta, dobrodruh) a mrští s ní zpátky do řeky. Slunce nad tou procedurou pohasíná, chvíli mrholí. Jak skvělá pomsta sytých barev a úžasných tvarů, co táhnou pod hladinou. Vidím, jak se dole rozestupují před ocelovými pahýly s návnadou a kují tu šedivou pomstu. Zářím v mokré zeleni, v hospodě u řeky, nad přívozem jménem Johanna, zatímco volavka s vysypaným křídlem letí proti proudu tak pracně, jako by mezi ní a hladinou nebyl celý povlovný svah protějšího břehu s palácem a vinicemi a pás bílého vzduchu.

Na břehu – trávu ohýbá vítr – rostou duby, jejichž spadlé suché větve tolik připomínají parohy, že se několikrát vzrušeně shýbnu. Sedám si a dívám se na člun, který dlouho manévruje a potom zarazí uprostřed řeky. Dva dělníci se rukama v rukavicích dotýkají obří železné bóje, která svítí syntetickou novotou. Povídají si, pozorují okolí, při tom bóji bez ustání ohmatávají, hladí, zkusmo přizvedávají. Na konci malého jeřábu se houpe řetěz s krátkým trojzubým hákem. Jeřábník jej spouští pod hladinu a pomalu v půlkruhu pročesává dno. Dvakrát třikrát sem a tam, pak se řetěz začne pomalu navíjet, hák se vynoří. A znovu. Nikdy na něm nic není, nic neuvízne; jen jednou dělník vykopne kámen zaklíněný ve vidlici. Sedím tu dlouho, tak dlouho, dokud se téměř neztratí neklid při každém vytažení trojzubce. Nic se nezavěšuje, nezachytává, nestrhne. Zvuky řetězu měnícího chod, dlouhé pauzy a zádrhely v útrobách lodi a rutina brázděné a rozrážené vody a prázdného háku. Trochu směšného, jak sloní chobot. Volavka se vrací. Tráva háčkuje ve větru.

Tos měl šťastný den u řeky, říká mi přítel Petr H-y, když později mluvíme o hácích. Pracuje v divadelním skladu, pracuje s háky a mezi háky. Jsou strašlivé, míní, protože mají tak jednoduchý tvar, protože jsou tak mnohoznačné. A nabízí svůj hák: ve skladu ohromných kulis, v prašném průsvitu mezi nakupeným nábytkem, s mrtvým hmyzem, na konci provazu, nehybný. Jsou to zbytky věcí povýšené na věci, říkám. Dokonalé, vybroušené zbytky, které všechno, čeho se dotknou, mění ve zbytek – ale nedokonalý, v kus, cár. Petr se mě potom ptá, jestli vím, který český básník napsal báseň s názvem Hák. Nevím. Je o jatečním háku, říká. Nevím. Pak už vypráví o něčem jiném.

květen 2006

Petr Borkovec

Související články

Petr Borkovec: Obrácený kámen

Petr Borkovec: Tulačka

Petr Borkovec: Léon-Jessel-Platz

Obsah Listů 3/2006

Petr Borkovec

Hák

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu