Václav Burian, Tomáš Tichák

Pravice, levice, zmatek

Volby skončily, jak vlastně? Úspěch těch nejúspěšnějších nestačí na zformování stabilní vlády. Ti jen o trochu méně úspěšní mohou litovat i radovat se. Mohlo být hůř, po tom všem. A ti další mají pro své různě malé úspěchy různá dobrá vysvětlení. Jak ale dopadly volby pro Českou republiku a její občany? Na odpověď, pokud se jí vůbec dočkáme, si bude nutno nějaký čas počkat.

Možná by nastal menší zmatek v číslech, v počítání možných koalic i menšinových vlád, kdyby nevládl takový zmatek v hlavách, tvořený a odrážený věrně většinou sdělovacích prostředků. Od počátku devadesátých let dodnes věří většina novinářů, že co je napravo, je a priori dobré, zatímco všechno, co je nalevo, vede zcela samozřejmě do záhuby. Nejde o to, že při rozlišování jemnějším by zvítězila ve volbách nutně levice. Ale možná by například jemnější rozlišování ztěžovalo komunistické straně hrát roli jediné skutečně opoziční, vládnutím neposkvrněné strany, jak dělané pro voliče, který chce pouze protestovat. Možná by bylo užitečnější připomenout, že KSČM už dávno je stranou do systému integrovanou, a také na úrovni místních i krajských samospráv pacifikovanou účastí v dozorčích radách a jiných orgánech. A možná by bylo lepší se tázat, kdy KSČM jako opoziční strana naposledy vystoupila v některém kraji či městě jako rázná opozice. S komunisty se už prostě dávno „mluví“, jenže kradmo. S komunisty uzavírají účelové koalice všechny strany, třebaže s nimi prý „nemluví“. Nerituální reflexe této skutečnosti však téměř neexistuje.

Před těmito volbami bylo možné potkat počestného živnostníka či lékaře věřícího, že musí volit ODS, aby zachránil živnost či ordinaci – před znárodněním a národ před novým únorem 1948. Únorem začal strašit pan prezident, když odmítal přijmout demisi lidoveckých ministrů, kterou mu navrhoval tehdejší premiér Gross. Strašit Únorem se dostalo do módy – ani premiér Paroubek nezůstal stranou, když komentoval vítězství Občanské demokratické strany. Kupodivu, prezident Klaus ho za to ostře pokáral. Tato podoba antikomunismu, cynická a účelová, ovšem způsobuje, že se někteří voliči nerozhodují podle svých skutečných zájmů. Může způsobit i jiné škody: každá připomínka zločinů komunistického režimu i památky jeho obětí se bude jevit stále častěji nikoliv jako reflexe dějin, ale jako součást stranické propagandy.

Pravda je, že se současné volby nejvíce podobaly tomu, jak vypadají v současnosti volby na Západě. Negativní kampaně se staly pevnou součástí politického procesu. Otázky agentur „Myslíte, že by pan Novák byl snáze zvolen senátorem, kdyby nespal se svou služkou?“ dokážou ovlivnit veřejné mínění i v zemi s dlouholetou zkušeností s demokracií. Pochopitelně, netelefonují agentury, ale PR týmy politického oponenta.

Doufejme, že země Jaroslava Haška má v genech potřebnou skepsi, která ji ochrání před vynalézavostí volebních štábů. Možná proto měly závěrečné pokusy diskreditovat ODS zveřejněním odposlechů předsedy Topolánka a ČSSD cíleným únikem drbů z podsvětí, neštítících se obvinit premiéra z pedofilie, menší efekt, než si jejich aktéři slibovali.

Ideologická polarizace je nutná, volič musí mít jednoduše označené alternativy. Jenže nesmí úplně přehlušit otázky pro budoucnost skutečně důležité. Například na zahraniční politiku, která byla Velkou nepřítomnou volební kampaně. Přitom ačkoliv daňové sazby jsou důležité, budoucnost Evropské unie, ať už si ji představujeme jakkoliv, je důležitější. Atraktivitu velkého projektu evropské integrace nám naposledy ukázalo černohorské referendum: bez naděje na vstup obou částí děleného státu do EU by patrně neproběhlo tak klidně. Ale otázka, zesílená nedávným dvojím odmítnutím „euroústavy“ na Západě, ale třeba i novým složením polské vlády, trvá: Půjde Evropa zpět k národním státům, které se neblaze osvědčily ve dvou světových válkách následujících krátce po sobě, anebo to přece jenom bude dál zkoušet jinak? Pokud největší strany dělaly v kampani cosi jako zahraniční politiku, vymezovaly se například vůči Slovensku – obdivem nad jeho ekonomickými reformami, anebo strašením jimi. Míra národovectví či populismu „partnerských“ slovenských stran, ve skutečnosti ovšem důležitější než rovnost daně, zůstala pod rozlišovací schopností českých politiků. To ale nedává příliš velký smysl: Slovensko, historicky chudší, má trochu jiné starosti než Česká republika. Evropská unie zůstala na okraji kampaně zcela: ODS se nyní spíše zdržela srovnávání Bruselu s někdejším Berlínem či Moskvou, ČSSD se tvářila, jako by s naším vstupem do EU neměla nic společného, ač si za něj mohla připsat svou část zásluh, a KDU-ČSL jako by ani neměla ministra zahraničí.

Modrá totalita zajisté nehrozí. Ale ani rudá. Smíří se politikové s fakty, před které je volby postavily, a s úkolem, který z nich vyplývá – totiž sestavit vládu? Anebo nás čekají další klacky Vítězných únorů a afektované proslovy o „této zemi“, v níž je třeba cosi nedopustit? Případně i nová vlna nedůvěry ke státním institucím, kterou mobilizační atmosféra může vyvolat?

Václav Burian - Tomáš Tichák

Celý seriál

Pavel Mertlík: Nuda nehrozí levici ani pravici

Milan Znoj: Levice a pravice v rozpuku

Stanislav Holubec: Ideologie: co vyznáváme, co potřebujeme

Obsah Listů 3/2006

Václav Burian, Tomáš Tichák

Pravice, levice, zmatek

Celý seriál

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu