Dagmar Vaněčková

Rakouská sóla pro Venezuelu a Bolívii

Když sytý hladovému nevěří, asi stěží najdou společnou řeč. Takto lze stručně charakterizovat výsledek summitu EULAC (European Union Latin America Caribbean) ve Vídni od 11. do 13. května. Nakrátko odsunul do pozadí údajně největší finanční skandál v poválečném Rakousku: nepřípustné machinace s majetkem odborů (ÖGB) a jejich banky BAWAG, čtvrté největší v zemi; obojí jsou tradiční domény sociální demokracie. Rezignací nejvyšších představitelů obou institucí případ nekončí, mohl by mít i soudní dohry a může ovlivnit výsledky podzimních parlamentních voleb. Rýsuje se však velká koalice sociálních demokratů s lidovou stranou, takže leccos vyšumí a silné politické zemětřesení se neočekává.

(Pokračují zde velkorysé hudební a žel i křiklavě komerční oslavy mozartovského výročí, připomínán je rovněž další světoznámý jubilant Sigmund Freud.)

Kongres EULAC byl rakouskou vládou zamýšlen jako vyvrcholení jejího půlročního předsednictví v Evropské unii. Předcházela mu série pracovních a organizačně náročných zasedání resortních ministrů členských států EU v hlavních městech spolkových zemí Rakouska.

Vyzvání k tanci

Z Vídně měl zaznít mocný impuls ke strategické obchodní spolupráci Evropy a Latinoameričanů. Na kongresu superlativů za účasti šedesáti prezidentů se mělo sice především jednat, ale ve stylu mediálních pošetilostí se měla i tančit samba, salsa, tango. Za zvuků ve své době hypermoderního valčíku už jednou totiž „Kongres ve Vídni tančil“, konkrétně v roce 1815 po napoleonských válkách, s žádostivou vidinou míru v Evropě. Její nejnovější cesta sbližování s geograficky vzdáleným, kulturně a historicky však blízkým subkontinentem, začala v malém měřítku roku 1964, pokračovala setkáním prezidentů v Rio de Janeiru 1999, v Guadalajaře 2004 a zviditelnila se hlavně závěrečnými dokumenty v celkovém rozsahu 1500 stran.

Úsilí o budoucí prohloubené partnerství shrnoval text k přípravě letošního summitu z kanceláře komisařky Ferrero-Waldnerové (její muž je Španěl), zodpovědné za vnější vztahy Unie. Kladl důraz na evropské hodnoty demokracie, lidských práv – jež však podle kritiků mají být samozřejmou, nepominutelnou praxí v každém ohledu – a zejména na rozvoj volného obchodu, zmiňoval boj proti chudobě, terorismu, drogám. EU však ve svých snahách o posílení strategického partnerství s latinskoamerickým subkontinentem včetně karibské oblasti poněkud zaspala.

Mezitím Čína už funguje v Latinské Americe efektivní metodou „vysavače“, když v krátkém časovém období zvýšila svůj import odtud na sedminásobek. Silným spoluhráčem zůstávají nadále USA, které se nemíní vzdát svého tradičního zájmového teritoria, například 15 procent importované nafty z Venezuely.

Kontrasty

Snahy Unie o partnerství vycházejí pochopitelně mnohem víc z vlastních zájmů, především hospodářského růstu a blahobytu svých občanů než z výchozího pohledu druhého. Odlišnost dvou příkře protichůdných pohledů může však být tak značná, že cesta byť k omezené dohodě se nezdá být možná. I když kancléř Wolfgang Schüssel hovořil na závěr o dosaženém cíli jednání, totiž „o možnostech rozhovorů každého s každým“, ve skutečnosti se usmlouvala pouze dohoda mezi EU a menšími státy Střední Ameriky. Schüssel se neliší od jiných křesťanských politiků, kteří dávají přednost obchodním zájmům před sociálními aspekty. Pohrůžkou o investorech – plachých laních, jež svůj kapitál mohou nasměrovat do jiných spolehlivějších zón, nezanechal valný dojem. Komentátoři novin v Evropě i v obou částech amerického kontinentu psali o zklamání, fiasku, prohře EU, přičemž buď v duchu své neoliberální orientace dávali vinu některým latinskoamerickým politikům a jejich odmítání kompromisu, zatímco jiní ze svých levicových pozic kritizovali neuvěřitelný odstup, zřejmou neinformovanost a nepochopení představitelů Unie pro hloubku změn v Latinské Americe.

Podle statistiky OSN žije nadále asi čtyřicet procent obyvatelstva Latinské Ameriky pod hranicí chudoby, přičemž propast mezi bohatstvím a chudobou se nezmenšuje. Křiklavé problémy v uspokojování základních lidských potřeb ve většině zemí trvají. Ironie žurnalistů ani tentokrát neznala mezí: velké akce mají prý jediný účel, a to stanovit datum příštího setkání… Bude se konat za dva roky v Peru.

Nová generace politiků

S důkladnou změnou politické mapy Latinské Ameriky v odezvě na dlouhodobě neřešené protiklady v ekonomických a sociálních vztazích – z 355 milionů Latinoameričanů žijí dnes už tři čtvrtiny obyvatel v zemích s levicovými vládami – nastoupila souběžně i výměna politických vůdců, legitimních mluvčích lidu, který sám sebe označuje za „nación profunda“ nebo „nación clandestina“. Jsou mezi nimi silné osobnosti, některé starého ražení, ale i originální zjevy. Slýchávali jsme o juntách, generálech a pučích. Jeden z posledních byl namířen v roce 2002 proti rýsujícím se radikálním změnám ve Venezuele pod vedením Huga Cháveze. Miliony Venezuelců vyšly tehdy do ulic a setrvaly, dokud Chávez nebyl propuštěn z vězení. Ve Vídni ho předcházela pověst nekompromisního revolucionáře, který neváhal zestátnit bohaté energetické zdroje ve své zemi, jak předtím slíbil svým spoluobčanům.

Profily

Bývalý výsadkář, student sociálních věd, zvolený dvakrát do prezidentské funkce šedesáti procenty voličů, bývá nazýván Ché Guevarou 21. století. S Fidelem Castrem založili v roce 2004 Bolívarskou alternativu pro Ameriku (ALBA). Simon Bolívar, mýtus Latinoameričanů z počátku 19. století, je Chávezovou inspirací. K zvládnutí nejtíživějších zdravotních problémů Venezuely přišly na pomoc tisíce lékařů a zdravotníků z Kuby, v krátkém čase se přes milion dospělých Venezuelců naučilo číst a psát. Styl jeho vlády nazývají mnozí populismem. Asi správně, pokud tím myslí hlas lidu, říká Chávez, který dovede ocenit přízeň lidí a zájem médií. Namísto na opulentní recepci do zámku Schönbrunn přišel v doprovodu kubánské lékařky Aleidy Guevarové, dcery Ché Guevary, do vídeňské Areny, kam ho přišly podpořit tisíce mladých příznivců. Podle Cháveze po třech stech letech koloniální vlády a dvou stoletích imperiálního kapitalismu nastává pro Latinskou Ameriku skutečný novověk bez neoliberalismu a severoamerického panství.

„Nejsme žádní Indiáni s peřím na hlavě, jak si nás někteří Evropané rádi představují,“ říká nedávno zvolený bolivijský prezident Evo Morales, hrdý na svůj aymarský původ. Na l. máje vyhlásil zestátnění zdrojů zemního plynu a nafty. V odezvě na kritické hlasy o ignorování právních postupů zde vysvětlil, že dosavadní vlastníci mají možnost do 180 dnů uzavřít se státem nové smlouvy. Bolivie je rovněž členem sdružení ALBA. Morales se setkal s rakouským prezidentem Heinzem Fischerem a spolu se pěšky prošli Vídní. Fischer přijal kromě Cháveze rovněž chilskou prezidentku Michelle Bacheletovou, představitelku politického středu (vystudovala medicínu v exilu v bývalé NDR), jejíž otec, generál letectva, zemřel na následky mučení ve vězení Pinochetova režimu, a brazilského prezidenta Ignazia Lulu da Silva, jehož kariéra začínala čištěním bot, vedla přes odborářského vůdce a levicového radikála k dnešní snaze vyváženě spravovat velkou zemi s obrovskými problémy.

Takřka čtvrtina Brazilců dosud žije z jednoho dolaru na den. Pistoleros, ozbrojenci ve službách latifundistů, mají na svědomí nejen vraždy revoltujících bezzemků, ale i kněží (nejnověji americké jeptišky), učících o sociální spravedlnosti v duchu evangelia. Podzimní prezidentské volby ukáží, do jaké míry Lula splnil zadání voličů.

S napětím jsou očekávány výsledky červencových voleb v Mexiku, kde by mohl vystřídat dosavadního prezidenta Vincente Foxe, bývalého generálního manažera Coca Coly, kandidát levice. Prozatím neprůhlednou, přesto významnou Argentinu, řídí neposedný perónista Néstor Kirchner. Vlastenecky blahopřál půvabné královně samby v bikinkách: před zraky všech prezidentů, pózujících pro kamery, i zaskočených pořadatelů protestovala za Greenpeace proti stavbě dvou velkopapíren na hranicích Argentiny a Uruquaye, financovaných evropskými koncerny.

Spíše na okraji kongresového dění se zastupující kubánský představitel kriticky zmínil o exkluzivním angažmá české zahraniční politiky ve prospěch disidentů na Kubě. Sám Fidel Castro rozvířil pozornost světa ve svém stohodinovém interview pro ředitele renomovaného měsíčníku L´Monde Diplomatique. V plném rozsahu vyšel rozhovor knižně a celý náklad byl okamžitě rozebrán. Připravuje se další vydání.

Zbývá dodat, že ve Vídni se zároveň s oficiálním summitem konal alternativní kongres nevládních organizací (NGO) s účastí několika set aktivistů z Evropy a Latinské Ameriky.

Dagmar Vaněčková

Související články

Vídeň: patos a pomalost

Ve znamení solidarity

Rakušané a svět médií - 6/2004

Obsah Listů 3/2006

Dagmar Vaněčková

Rakouská sóla pro Venezuelu a Bolívii

Vyzvání k tanci

Kontrasty

Nová generace politiků

Profily

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu