Štěpán Steiger

Americká dělnická třída

Pojmem „americká dělnická třída“ myslím všechny námezdně zaměstnané, třebaže se nemohu zabývat v relativně krátkém textu všemi stránkami jejich života. Pokud získá čtenář dojem, že je celkový obraz pesimistický či dokonce příliš černý, není to mým úmyslem, nýbrž pouze zrcadlem faktů.

Pro charakteristiku postavení této třídy a pro zasazení do obecného rámce třeba říci, že dělnické hnutí, dělnická třída ve Spojených státech je v postavení výrazně odlišném od podmínek evropských. Ocituji tu, co říkají profesoři sociologie Kim Vossová a Rick Fantasia ve své knize – významné pro pochopení naší otázky – Hard Work Remaking the American Labor Movement (Těžká práce. Jak přetvořit americké dělnické hnutí), vydané přede dvěma roky. Charakterizují podmínky, v nichž dělnické hnutí působí, jako „území utvářené mocnými korporacemi, slabým státem a nepřátelským soudním systémem“. Ozřejmí to i další citát, tentokrát ze zprávy Mezinárodní konfederace svobodných odborů – tedy organizace, o níž nelze tvrdit, že by byla vůči USA jakkoliv zaujatá. Tato zpráva, vydaná v polovici letošního března, konstatuje: „Spojené státy ratifikovaly pouze dvě z osmi základních úmluv Mezinárodní organizace práce. Vzhledem k omezení odborových práv pracujících a přetrvávajícím problémům s dětskou prací jsou zapotřebí rozhodná opatření, aby byly splněny závazky, jež USA přijaly v Singapuru a Dauhá v ministerských prohlášeních Světové obchodní organizace v letech 1996–2001 a v prohlášení MOP o základních principech a právech na práci. USA neratifikovaly podstatnou úmluvu MOP o právech na organizaci a kolektivní vyjednávání ani Úmluvu o svobodě sdružování a ochraně práva na organizaci. V USA neexistuje dostatečná ochrana proti diskriminaci odborů. Právo na stávku a právo na kolektivní vyjednávání jsou ostře omezena, zejména pro zaměstnance ve veřejném sektoru a některé skupiny dělníků v sektoru soukromém. USA neratifikovaly zásadní Úmluvu MOP o rovném odměňování ani Úmluvu o diskriminaci. Diskriminace je zákonem zakázána, ale projevuje se v praxi. Zákony rovnou odměnu vyžadují, ale nadále existují rozdíly mezi muži a ženami a různými etnickými skupinami.“

A ještě několik podrobností. Zpráva Mezinárodní konfederace svobodných odborů uvádí také, že porušování dělnických práv ve Spojených státech roste. „Důvěryhodnost USA, jež zaujímají mezinárodně rozhodný postoj pokud jde o lidská práva, je vážně narušována nedostatečnou ochranou pracujících, zejména těch nejzranitelnějších, na jejich domácí půdě,“ prohlásil generální tajemník MKSO, a dodal: „To jen podněcuje jiné vlády, aby se snažily o konkurenceschopné výhody na globálních trzích tím, že narušují základní dělnická práva.“

Jak z citátů vyplývá, zaměření vládní politiky Spojených států – ještě výraznější zejména během prezidentování George W. Bushe – je protidělnické a musíme je mít na mysli vždycky, když mluvíme (nebo čteme) o postavení amerických námezdně pracujících.

Struktura dělnické třídy

Neobyčejně významným faktem je složení americké dělnické třídy. Vyvíjí se, nebo chcete-li trvale mění: ubývá továrních dělníků, těch, jimž se dříve říkalo manuálně pracující. Tato skutečnost je znovu a znovu potvrzována statisticky. Nejnovější zpráva amerického Úřadu statistiky práce – jednoho z odborů ministerstva práce – z poloviny letošního března dokládá, že jen za letošní únor ztratila tovární výroba tisíc pracovních míst (v březnu trend pokračoval), za uplynulý rok to bylo 48 tisíc, za poslední tři roky celkem 1,6 milionu, což se rovná 10 procentům. Proč tomu tak je, nemůžeme zde rozebírat, ale právě o tato pracovní místa Američané přicházejí také proto, že je jejich práce rostoucí měrou přesouvána do zahraničí, do zemí s mnohem levnější pracovní silou.

Z 281 milionů obyvatel USA – podle posledního sčítání lidu v roce 2000 – je 139 252 000 zaměstnaných, k nimž musíme přičíst 8 149 000 nezaměstnaných (protože i ti patří k dělnické třídě), takže se dostáváme k důležitému číslu 147 401 000. Tento údaj ovšem nezahrnuje nezaměstnané, kteří se dobrovolně – zpravidla donuceni okolnostmi, jinak ale o vlastní vůli – už neucházejí o práci, a nejsou tedy podchyceni ve statistice. Ta ostatně nevykazuje ani miliony ilegálně pracujících cizinců, jichž je podle nedávné studie Pewova hispánského střediska asi 7,2 milionu. Tato čísla musíme mít na mysli, podíváme-li se na statistiku ministerstva práce, která v rubrice „výroba, doprava a zaměstnání související s dopravou materiálu“ za rok 2004 uvádí 17 954 000 osob – jinými slovy statisticky by ti, kdož pracují v materiální výrobě, představovali zhruba pouhých 12 procent pracovní síly. Tento údaj se jen málo změní, i když uvážíme statisticky nepodchycenou pracovní sílu; v té převažují jiná povolání. Opakujme proto: pouze 12 procent amerických pracujících jsou lidé z továren.

Toto zdůraznění není údajem hodnotícím – jen z něj v každém ohledu pro dělnickou třídu vyplývají závažné důsledky: v nejednom směru jsou jak pracovní, tak i mnohé jiné životní podmínky toho, kdo pracuje takzvaně „v kanceláři“ anebo jako vrátný či číšník, výrazně odlišné od podmínek v továrně. Současně však jsou okolnosti všem kategoriím společné, např. obavy ze ztráty místa apod. Nejpočetnější je přitom podle statistiky skupina řídících, hospodářských a finančních pracovníků – čítá 48 milionů, dále skupina služeb, do níž se zahrnuje např. zdravotnický personál, zaměstnanci restaurací a hotelů apod. s 22 miliony zaměstnanců, dále prodejní služby a kancelářská zaměstnání s 35 miliony. Jako v každé tzv. moderní společnosti tedy daleko převažují nedělnická povolání.

Mzdy a příjmová nerovnost

Do značné míry je tím předznamenána i mzdová struktura. Velká část pracujících, zvláště ve skupině služeb, má totiž nízké mzdy a navíc jde velmi často o služby sezónní nebo krátkodobé. (Třeba si v této souvislosti uvědomit, že kromě toho americké sociální zákonodárství prakticky nezná ochranu zaměstnance před propuštěním, jak je tomu v Evropě – dá se shrnout do známého hesla „hire and fire“, najmout a propustit, tj. obojí je pro zaměstnavatele stejně snadné. Žádný zákonný předpis neukládá výpovědní lhůty.)

Nejnovější údaje (z poloviny letošního března) dokazují, že průměrná mzda pokulhává za inflací. Souhrnné odměny – mzda plus dávky sociálního pojištění – vzrostly od konce roku 2004 do konce roku 2005 o 3,1 procenta – nejpomaleji po roce 1999. Protože za tutéž dobu stoupla inflace o 3,4 procenta, znamená to pokles souhrnné reálné mzdy o 0,3 procenta. Toto zpomalení bylo způsobeno pozvolnějším růstem jak mezd, tak dávek. Dávky stouply ve srovnání s posledním čtvrtletím 2004 – kdy vzestup představoval 5,1 % – o 4,5 procenta, nejpomaleji od 2. čtvrtletí 2002. Tyto údaje pocházejí z tzv. indexu nákladů zaměstnání, jak jej vypočítává Úřad statistiky práce ministerstva práce. Zahrnuje všechny nevojenské pracující s výjimkou zaměstnanců federálních úřadů. Ukazuje nebývalou mezeru mezi celkovým hospodářským růstem a jeho výsledky pro pracující. Lze tak pochopit nespokojenost široké americké veřejnosti s hospodářskou situací: ekonomika vykazuje růst, ale zvýšená produktivita práce se neprojevuje na výplatní pásce.

Na doplnění těchto údajů je nutno poukázat také na prohlubující se mzdové rozdíly uvnitř dělnické třídy. Pracující s hodinovou mzdou nižší než 15 dolarů – což představuje roční příjem zhruba 30 tisíc $ při nezkrácené pracovní době – nemají mnohem častěji zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem než lépe placení, nemají placené dny nemoci apod. Jen 37 procent zaměstnaných (s plnou i zkrácenou pracovní dobou) vydělává více než 15 $ na hodinu a má po celý rok zdravotní pojištění. (Přitom 36 procent pracujících s nejnižší mzdou má větší či menší zdravotní potíže.)

V americké společnosti jako celku se příjmové rozdíly obrovsky prohlubují. Ze studie americké centrální banky – Federal Reserve Board – vyplývá, že průměrné čisté jmění americké rodiny představuje hodnotu 93 100 dolarů. Ovšem čisté jmění nejvyšších 10 procent stouplo od roku 2001 o 6,5 procenta na 831 600 $, kdežto u nejnižších pětadvaceti procent o 1,5 procenta, tj. 13 300 $, pokleslo.

Vzorovou ukázkou postavení pracujících je problém minimální mzdy. Její počátky se datují rokem 1938 – tedy dobou rooseveltovské éry. Tehdy přijatý zákon o „spravedlivých pracovních podmínkách“ (Fair Labor Standards Act) vyžadoval po zaměstnavatelích, aby platili svým zaměstnancům nejméně 25 centů na hodinu. Protože ovšem nebyla tato mzda vázána (indexována) na inflaci, musel ji vždy znovu určovat Kongres. V průběhu let se tak dělo, jenže naposledy se tak stalo před devíti (!) lety, kdy ji konzervativní většina Kongresu stanovila na 5,15 dolaru na hodinu. Před několika měsíci současný Kongres její zvýšení odmítl.

Kupní síla této mzdy od té doby ztratila 15 procent, představuje dnes necelou třetinu průměrné mzdy, kterou pobírají v soukromém sektoru pracující zařazení níže než dozorčí personál. Přitom minimální mzda platí na federální úrovni, týká se tedy jen podniků působících po celých Spojených státech. V jednotlivých státech je však minimální mzda odlišná, až na dva státy s úrovní nižší je v ostatních vyšší než federální. V několika státech se nyní projevují iniciativy odborů, občanských skupin a někde také podnikatelských kruhů za zvýšení minimální mzdy. Pro dokreslení: během zmíněných devíti let odhlasoval Kongres pro své členy osmkrát zvýšení platů (pokud vám to připomíná české politiky, není to podobnost nijak náhodná). Statistici rovněž vypočítali, že kdyby minimální mzda v USA rostla stejnou měrou jako odměny nejvyšších manažerů, dosahovala by dnes nikoliv 5,15 $ na hodinu, nýbrž 23,03 $.

Zmínili jsme už, že reálná mzda v USA klesá. Tuto situaci dokreslují data o rostoucí chudobě. Podle údajů Úřadu pro sčítání lidu stagnoval příjem amerických rodin v roce 2004 (údaje byly zveřejněny loni v prosinci) pátý rok za sebou a míra chudoby čtvrtým rokem vzrostla. Představovala v uvedeném roce 12,7 %, jinými slovy 37 milionů Američanů žilo pod hranicí chudoby, o 1,1 milionu více než rok předtím. Hranice chudoby je podle téhož úřadu určena pro čtyřčlennou rodinu na 19 307 dolarů.

Za hlavní důvod rostoucí příjmové nerovnosti za posledních dvacet let je považován pokles mezd pro 70 procent dělníků se vzděláním nižším, než je bakalářský stupeň vysoké školy. Tento fakt odráží především dlouhá období nezaměstnanosti, globalizaci, ztrátu pracovních míst ve výrobě ve prospěch povolání ve službách, jež jsou zpravidla hůře placena, přistěhovalectví (přistěhovalci ovlivňují záporně trh práce), slábnoucí postavení odborů a nízké minimální mzdy.

Za zmínku stojí i jiný pozoruhodný jev mzdové politiky, jenž vystupuje stále ostřeji do popředí. Mohli bychom jej nazvat dvojúrovňovou mzdou. (Všimněme si, že jde současně o chytrý tah, jak pracující proti sobě postavit.) Spočívá v tom, že nově přijímaným – zpravidla tedy mladým nebo aspoň mladším než dosud zaměstnaným – nabízí podnik nižší mzdy anebo je nutí akceptovat méně výhod než mají „staří“. Nejčerstvějším dokladem byl požadavek newyorského Metropolitního dopravního podniku v prosinci minulého roku, když s odborovým svazem dopraváků jednal o novou pracovní smlouvu, aby nově přijímaní zaměstnanci přispívali – na rozdíl od dosavadních – na zdravotní pojištění. (Tento požadavek, odbory odmítnutý, byl jednou z hlavních příčin stávky.) Zatímco praktiky „dvojúrovňové“ mzdové politiky se až donedávna omezovaly spíše na podniky klasického průmyslu, jež byly jen málo ziskové (např. ocelárny), nyní provozují tuto politiku i společnosti s vysokým ziskem jako např. výrobce traktorů Caterpillar.

Přistěhovalci a etnické rozdíly

Ve Spojených státech žije a pracuje ilegálně 11,5–12 milionů přistěhovalců. Čtyřicet devět procent jsou muži, 35 ženy, 16 děti. Šestapadesát procent z nich pochází z Mexika, 22 z jiných zemí Latinské Ameriky, 13 z Asie, 6 z Evropy a Kanady. Ročně jich přibývá – od roku 2000 odhadem asi půl milionu. Říká se jim oficiálně „undocumented workers“; po česku „nemají papíry“.

Prezident Bush navrhuje, aby většině z nich bylo podle jistých měřítek umožněno legalizovat pobyt, ale proti tomu se staví Kongres, který by dokonce chtěl postavit podél 3200 km dlouhé hranice s Mexikem – odkud přistěhovalci masově každým rokem přicházejí – zeď s vysokým napětím, a příchodu ilegálních přistěhovalcům tak zabraňovat. Je pochopitelné, že nelegální pracující vykonávají ve zdrcující většině práce podřadné a hůře placené. Podle citovaného průzkumu zaujímají 24 procent všech prací v zemědělství, 17 v oborech souvisejících s čištěním, 14 procent ve stavebnictví a 12 v přípravě potravin. Celkem představují 4,9 procent všech pracovních sil. Čtyřiadevadesát procent mužů mezi nimi má práci, pro ženy je situace nepříznivější, jelikož mají většinou děti.

Někteří kritici tvrdí, že představují významnou konkurenci pro domorodé Američany s nízkým vzděláním. Avšak na podporu požadavků těchto přistěhovalců, zejména pokud jde o legalizaci pobytu a rovnosti pracovních podmínek, vystupují odbory, občanská sdružení, katoličtí biskupové aj., protože jejich zrovnoprávnění by mohlo koneckonců prospět i domácím dělníkům.

„Sociální jistoty“

Hovořit o sociálních jistotách v současné Americe, zejména pokud se vztahují na dělnickou třídu, je skoro výsměch. Ta je totiž pod neustálým a zvětšujícím se tlakem, ať už jde o zaměstnanost, mzdy nebo jiné životní podmínky. Takže jen stručně o dvou důležitých bodech: zdravotním a důchodovém pojištění.

Zdravotně nijak pojištěno není 45 milionů Američanů, jejichž počet přitom stoupá; pochopitelně jde především o pracující. Až dosud poskytovali toto pojištění především zaměstnavatelé, hlavně větší společnosti. Jednou z nich je General Motors, největší americký výrobce aut, který zaměstnancům poskytoval poměrně slušné jak zdravotní, tak penzijní zajištění. Teď však přichází s návrhem, který by mu umožnil zátěže obojího pojištění se zbavit:

GM nabídla všem 113 000 zaměstnancům svých podniků ve Spojených státech, kteří jsou odborově organizováni – poté, co záležitost projednala s vedením odborové organizace – svého druhu odstupné. Podle délky zaměstnání kolísá částka od 35 tisíc dolarů pro předčasný odchod do důchodu do 140 000 pro ty, kteří jsou ve společnosti zaměstnáni déle než deset let a jsou ochotni odejít a vzdát se zdravotního pojištění. (Přitom 35 tisíc je asi polovina toho, co lépe placený dělník vydělá za rok.)

S podobnou nabídkou pro své zaměstnance přišel i Ford. Zatímco ještě v roce 2000 platilo zdravotní pojištění svých zaměstnanců 69 procent firem, v roce 2003 to bylo 66 a vloni šedesát. Dosud jsou příspěvky na zdravotní pojištění osvobozeny od daní ze mzdy a z příjmu, prezident Bush však předkládá návrh daňové reformy, jež by tyto částky omezila, a to jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Vyhlídky na uzákonění tohoto návrhu jsou sice za dané situace nejisté, nicméně naznačují způsob, jak by dosavadní „jistoty“ byly ještě více ohroženy. Ve stručnosti lze říci, že se zaměstnavatelé stále více snaží přesouvat rostoucí výdaje zdravotního pojištění na zaměstnance. Jednou z překážek, která jim v tom brání, je – mohli bychom říci „naštěstí“? – konkurenceschopnost: soutěží totiž mezi sebou o pracovní sílu a musí proto často nabízet větší výhody než konkurence.

Dodejme ještě, že leckterá velká korporace – například Verizon, Lockheed Martin, Motorola, IBM – stanovily v poslední době stropy penzijních fondů pro zaměstnance. Nejsou už tak „štědré“ a přijímají spíše tzv. plány podle článku 401(k) – to je článek daňového zákoníku z roku 1978, podle nějž si zaměstnanec spoří na důchod. Tyto úspory nejsou zdaňovány a zaměstnavatelé na ně velmi často přispívají (nejsou však ze zákona povinni tak činit – na rozdíl od evropských zemí).

Musíme tedy říci, že pokud jde o zdravotní a důchodové pojištění, situace americké dělnické třídy se postupně – a zdá se, že nezadržitelně – zhoršuje. Jistota, kterou v relativní míře má zpravidla dělnická třída v Evropě, mizí.

Některé údaje o bezpečnosti práce vyjímám z výroční zprávy AFL-CIO, už patnácté v pořadí, s titulem Smrt na pracovišti (Death On The Job). Zpráva výslovně konstatuje, že se „pokrok v ochraně bezpečí a zdraví pracujících zpomaluje a pro některé skupiny dělníků se práce stává nebezpečnější“. V roce 2004, jehož statistiku zpráva podává, vzrostl počet smrtelných úrazů na pracovištích – poprvé od roku 1994. Zvláště to platí pro dělníky hispánského původu – ať už přistěhovalé nebo americké – u nich představoval růst celých 9 procent. Na celkovém počtu úrazů a nemocí z povolání v soukromém sektoru se tovární výroba podílela 22 procenty. K tomu přistupuje velmi liknavá práce Správy pro bezpečnost práce (OSHA), jež navíc bojuje s nedostatkem financí i personálu. V loňském roce zemřelo v důsledku smrtelných úrazů na pracovišti 6 tisíc dělníků, vlastně v průměru každý pracovní den patnáct lidí.

Jak američtí dělníci bojují

Skutečnost, že se její postavení bez ustání zhoršuje, ovšem neznamená, že ji americká dělnická třída jen pasivně přijímá. Američtí dělníci bojují především dvěma způsoby: jednak bezprostřední obranou prostřednictvím odborů – říkám „obranou“, protože odbory už dávno většinou ztratily schopnost útoku –, jednak bojem spíše „ryze“ politickým.

Největší odborová organizace AFL-CIO (Američan Federation of Labor – Congress of Industrial Organizations) dnes sdružuje 9 milionů členů. Vznikla v roce 1955 sloučením dvou odborových centrál – jména obou jsou v názvu. Ovšem AFL sama byla založena už v roce 1886 jako odbory kvalifikovaných dělníků a tento svůj punc a organizační strukturu si zachovávala až hluboko do 20. století. CIO vznikla v roce 1935 a byla dlouho považována za radikálnější než zkostnatělá a zbyrokratizovaná AFL (jež mimochodem v letech studené války vydatně podporovala americkou politiku ovlivňováním – i finančním – evropských nekomunistických odborových organizací). AFL-CIO dnes sdružuje 54 jednotlivých odborů. Počet jejích členů však nepřestává klesat: v 50. letech reprezentovaly 36 procent pracujících, v roce 1983 to bylo ještě 20,1, v roce 2005 už jenom 12,5 procenta, v absolutních číslech 15,7 milionů. Pozoruhodné je, že mnohem vyšší podíl odborové organizovanosti vykazují státní zaměstnanci (tzn. zaměstnanci federálních, státních a místních úřadů) než námezdně pracující v soukromém sektoru: v roce 2004 to bylo 36 procent proti 7,9. Jen odbory, jež sdružují zaměstnance jednotlivých států, okresů a místních úřadů (AFSCME), mají 1,3 mil. členů, o celou polovinu víc než svého času nejsilnější Sjednocení dělníci automobilového průmyslu (UAW). Jiná silná organizace, sdružující hlavně učitele, NEA (National Education Association) má dokonce 2,5 milionu členů. Odbory pracujících v distribuci (obchodě) a v zemědělství a rybolovu patří k početně nejslabším (představují pouze 3,3, resp. 3,9 procent zaměstnanců ve svých oborech).

O právo na členství v odborech musí i dnes američtí dělníci stál bojovat. Prezident AFL-CIO John Sweeney prohlásil na jedné ze sta demonstrací za toto právo v prosinci minulého roku: „Právo sdružovat se v odborech je základní svoboda, jež byla k nepoznání rozleptána. Korporace si se systémem pohrávají – dělají všecko možné, aby zabránili dělníkům organizovat se – beztrestně.“ Téměř třetina zaměstnavatelů, u nichž se rozjela organizační kampaň, propouštěla ty, kdo kampaň organizovali nebo se chtěli stát členy, a polovina těchto společností hrozila, že skončí výrobu, bude-li založena odborová organizace. Za zaznamenání stojí nedávný případ, kdy americké ministerstvo obrany hodlalo zavést nový personální systém pro zaměstnance bezpečnostního odboru. Byl to během posledního půl roku už druhý pokus Bushovy vlády uplatnit pro část federálních zaměstnanců nová pravidla, jež by výrazně omezila pravomoc odborů a usnadňovala přijímání, povyšování a disciplinování federálních zaměstnanců.

Jenom zčásti zastupují odbory i nečleny – vloni to bylo 1,5 milionu. Také zeměpisně je hustota odborových organizací v USA značně rozdílná – např. Texas, ačkoliv má skoro o 1,5 milionu víc námezdně pracujících než New York, má ve srovnání s tímto státem sotva čtvrtinu odborově organizovaných.

I když se z českých sdělovacích prostředků sotva můžeme dovědět o stávkách v USA, probíhají na různých stupních a s různou intenzitou velmi často. Zmíním jako příklad stávku newyorských dopraváků v prosinci minulého roku – třeba konstatovat, že ve státě New York je veřejným zaměstnancům zakázáno stávkovat –, svého druhu stávkový boj vedou „nedokumentovaní“ přistěhovalci, jak mi sdělil přítel, ve skladech a dopravě mnoha menších podniků rovněž v New Yorku, dlouhý boj včetně stávky vyhráli v Kalifornii loni v létě dělníci pěstitelské firmy Taco Bell atd.

Tyto boje ovšem až příliš často probíhají bez odborů nebo dokonce proti vůli jejich funkcionářů – zmíněné newyorské stávce se nedostalo vůbec podpory ani od federálního vedení odborového svazu, ani od jiných odborových organizací ve státě. Odbory, pokud máme na mysli zejména jejich vyšší funkcionáře, jsou málokdy radikální, vyskytují se i případy (naposledy při stávce leteckých mechaniků společnosti Northwest Airlines na podzim 2005), kdy jeden odborový svaz odlákává členy jiného pro sebe.

V červenci 2005 došlo i k rozkolu AFL-CIO. Odešlo z ní několik velkých svazů, kterým se politika vedení – v čele s prezidentem Johnem Sweeneym – zdála přespříliš mírná a málo odpovídající měnícím se podmínkám pracující Ameriky. Disidenti, kteří si dali jméno Change to Win, tj. Změnou k vítězství, navrhovali strukturální organizační změny ve prospěch větších a kompaktnějších organizací, schopnějších vést důslednější a úspěšnější boje na obranu členů i ostatních pracujících. Americké odbory jsou totiž mj. organizovány zpravidla podle profesí, takže v jednom podniku, neřku-li v jednom průmyslovém odvětví působí i několik odborových organizací. Často tedy není snadné dosáhnout jednotného postupu při prosazování požadavků, jež zdánlivě nejsou totožné pro různé profesní skupiny. Sloučit odbory v jednom průmyslovém odvětví do jediné organizace by tudíž mohlo výrazně posílit jejich postavení.

„Odpadlíci“ představují se svými šesti miliony členů takřka polovinu členstva AFL-CIO. Jde o koalici dost různorodou, tvoří ji svazy poměrně radikální i dost tradicionalistické, shodují se však v úsilí posílit svoje postavení hlavně rozšířením členské základny. Zatím nelze po devíti měsících dobře odhadnout, do jaké míry budou tito „disidenti“ mít úspěch. Domnívám se, že nemůžeme očekávat příliš překvapivé, „revoluční“ výsledky.

Proč jsou odborové organizace v USA ještě důležitější než v Evropě? Vzhledem k tomu, jak je americké dělnické hnutí roztříštěné, slabé a dezorientované, představují odbory vlastně jeho jedinou skutečnou sílu. Tedy – potenciálně. A jedinou v tom smyslu, že pokud jde o politiku, platí slova o roztříštěnosti a dezorientaci ještě mnohem více. Odhlédneme-li od malých a na federální úrovni politicky zanedbatelných levicových skupin, nemá americká dělnická třída na politické scéně žádné zastoupení. Odbory sice zpravidla podporují finančně i propagandisticky Demokratickou stranu (to platí zejména v případech jednotlivých kandidátů, eventuálně v jednotlivých státech Unie), ale jako celek nemá Demokratická strana ani v programu, natož v praktické politice nic, co by se dalo vyložit jako úsilí ve prospěch námezdně pracujících. Thomas Frank, autor rozboru postojů dělnických voličů ve státě Kansas, došel k závěru: „Demokraté už nepromlouvají k lidem, kteří ztrácejí v systému volného trhu, jenž je den ode dne brutálnější a arogantnější.“ Analýzy volebních výsledků prezidentských voleb v roce 2004 také ukázaly, že 66 procent dělnických voličů pokládalo Bushe za schopnějšího v boji proti terorismu – ve srovnání s pouhými 39 procenty pro demokratického kandidáta Kerryho. Padesát pět procent dokonce bylo přesvědčeno, že Bush lépe zvládá hospodářské problémy, ale jen 39 procent si to myslelo o Kerrym.

Závěrem metafora: dělnická třída jako by v USA zmizela z obrazovek. V televizním věku se to rovná zmizení z obecného povědomí. A tak se sice americká veřejnost může z médií čas od času dovědět o jednotlivých případech zhoršujícího se postavení dělnické třídy, ty jsou však sotva kdy uvedeny v širších souvislostech. Nezávislá tištěná média, pokud existují, jsou ve valné většině místně omezená – určitou výjimkou, pokud jde o dosah, jsou rozhlasové stanice. A odborné publikace (jako je úvodem citovaná kniha) nemohou nahradit ve věku televize tlak, jehož by i ze strany veřejného mínění bylo ke změně situace zapotřebí. Zdá se, jako by podstatné změny v postavení a působnosti dělnické třídy mohly v USA přinést pouze výrazné otřesy – zevnitř, a (nebo) zvenčí.

Optimisté se ovšem domnívají, že od loňska můžeme pozorovat známky oživení dělnického hnutí. Usuzují tak i podle většího počtu stávek – za tři čtvrtletí roku 2005 jich bylo 271 proti 227 za stejné období roku 2004 – přičemž některé velké stávky nejsou zahrnuty. Významné byly úspěchy přistěhovaleckých dělníků (o nichž jsem se už zmínil), zvláště těch, kteří pracují v zemědělství v Kalifornii a Severní Karolíně. Nejčerstvější událostí byly obrovské protestní pochody ve 42 amerických městech a dílčí bojkot o letošním 1. květnu. Třeba si přitom uvědomit, že na rozdíl od zbytku světa se v USA (přestože vlastně oslavy 1. máje jako Svátku práce vznikly právě tam) Svátek práce, Labor Day, slaví až první pondělí v září, takže 1. květen je tam běžným pracovním dnem.

Letos šlo, dalo by se říci, především o práva přistěhovalců, ale historik Nelson Liechtenstein má zřejmě pravdu, když píše, že tyto protestní pochody spojují „aspirace dělnické třídy, oslavu etnické totožnosti a trvání na tom, aby se stali plnoprávnými americkými občany“. Liechtenstein považuje tuto kombinaci za „výbušnou“ a domnívá se, že by mohla oživit současnou liberální – čímž míní víceméně levicovou – politiku. V tom by mohla spočívat jistá naděje na politizaci dělnické třídy a její vyhlídky do budoucna.

Štěpán Steiger (1922) je publicista, spolupracovník Hospodářských novin, Listů aj.