Ondřej Slačálek

Evropský příspěvek k ukončení evro-panství?

Soutěž Existuje evropská veřejnost? (Čestné uznání)

Tu musil jsem mysliti na budoucnost Evropy
té kolonie uprostřed níž můj přísný národ
podoben granátovému jablku
na některé z nízkých věží jako báň je vztyčen
a nemoha domyslit ani
suchou askezi neprobuzené jeho přirozenosti
zůstal jsem sklíčen“
Vítězslav Nezval

„Proletariát
už
kráčí
hrozná
vzpoura

Evropa
se
bortí
Evropa
se
bourá

Proti
barbarům
jde
barbar
braň se
braň

Barbarství
je
zbraň
barbarství
je
zbraň“
Vítězslav Nezval

Otázku, existuje-li evropská veřejnost, lze smést ze stolu jediným rozhodně proneseným slovem: ne. Přinejmenším hovoříme-li o veřejnosti v silném slova smyslu, o sdílení a o celku, který je více než pouhým součtem svých částí. Nic z toho není v Evropě k nalezení. Existuje prapodivná změť partikulárních zájmů a zájmíčků, partikulárních pravd a pravdiček a také her a hříček na evropskou identitu. Existuje také pestrá hromádka symbolů bez chuti a bez zápachu, variací na téma jak by se nám to asi tak líbilo, kdyby to bylo. Existuje mnoho sterilních a politicky korektních představ o tom, co by všechno evropská veřejnost „měla“. Měla by bezpochyby být tolerantní, demokratická, svobodomyslná, konkurence-schopná, ohleduplná, sociálně citlivá, usměvavá a nemělo by jí táhnout z úst.

To, že neexistuje evropská veřejnost, neznamená, že se o ní nemluví, že není různými způsoby vyvolávána v život. Evropská veřejnost má patrně být uvařena a naservírována ke stolu mocných. Aspirujících kuchařů je celá řada, v zásadě se ale dělí na dvě školy, které nabízejí v nesčetných variacích dva recepty.

Recept č. 1: Vem masy lidí závislé na příjmech z námezdní práce a/nebo na státních dávkách, trochu protřep, nakrájej na drobné kousky, zamíchej, podus ve vlastní šťávě. Oslaď granty a osol směrnicemi, zlehoulinka opepři garancemi práv menšin. Doporučuje se podávat zatepla, se zabodnutou modrou vlaječkou s hvězdičkami a s úsměvem od ucha k uchu.

Recept č. 2.: Vem kupu podnikatelů, manažerů a právníků, dřících do úmoru a ve volném čase podporujících pravicovou politiku. Nekrájet a pokud možno ani moc nemíchat, jen řádně dochucovat národními zájmy a občas okořenit deregulací. Doporučuje se podávat zastudena, pečlivě probodané vlaječkami všech národních států, a před konzumací řádně utáhnout opasek.

Striktní „ne“ z prvního odstavce by mělo být zpřesněno. Evropská veřejnost existuje jako objekt, nikoli však jako subjekt – v parafrázi Karla Marxe lze říct, že existuje evropská veřejnost an sich, ale ne für sich. Existuje jako tržní prostor, především pro sféru výroby a distribuce slova, přesněji řečeno slov, obrazů a zvuků – pro sféru médií, která si zdá se monopolizovala ono osmyslující slovo, logos. Neexistuje ovšem ve smyslu polis, ve smyslu činného obrábění a přetváření onoho osmyslujícího slova ve veřejné diskusi přístupné všem. Neexistuje jako činná síla, schopná vystoupit a otřást propočty mocných, ať už se jejich moc uskutečňuje skrze directives či skrze news, z byrokratických úřadoven nebo z televizních obrazovek a stránek novin. Namísto toho je tato veřejnost existující jen o sobě a ne pro sebe přetvářena ku obrazu mocných. Na její nejdrzejší části se specializují protiextrémistická policejní oddělení a útvary tajných služeb; hodnějším jsou pravidelně píchány drogové injekce finančních grantů a jejich nejschopnější pracovníci představují rezervní kádr Moci. Náměstek českého ministra zahraničních věcí pro bilaterální vztahy budiž toho nejčerstvějším dokladem.

Jestliže veřejnost pro sebe neexistuje, je třeba, aby byla vytvořena. Ne snad proto, aby mocní měli více či méně ochotný kompars. Dokonce ani proto, aby jejich kroky bedlivě střežil a občas usměrňoval „hlas občanské společnosti“. Především a vlastně pouze proto, aby se jejich jednání stavěla co nejúčinněji do cesty. Neboť mocní v moderním státě (ani v postmoderním superstátě) nejsou někým, kdo sleduje zájem celku a nadřazuje ho zájmům dílčím – ve skutečnosti jsou tím, kdo sleduje svůj vlastní partikulární zájem a nadřazuje ho nejen partikulárním zájmům všech ostatních, ale také zájmu celkovému. Tyto dílčí zájmy mocných se přitom ukazují být v protikladu se základním zájmem lidstva jako druhu – po aristotelovsku řečeno se zájmem na zachování života a vedení života dobrého. Neboť není udržitelné spolu tržně kšeftovat způsobem, který odbourává biosféru. Není udržitelné, aby nerovnost mezi lidmi kopírovala nejen sociální bariéry, ale do značné míry také geografické hranice. A rovněž není udržitelné mířit na sebe vzájemně zbraněmi schopnými odstranit lidskou civilizaci a možná i život na Zemi. „Ať v třetí světové válce my jsme ta síla – neboť jinak by ještě čtvrtá byla,“ zarýmoval si svého času Egon Bondy. Nelze si přitom nevzpomenout na Einsteinův výrok o tom, že neví, jakými zbraněmi se bude bojovat v třetí světové válce, ale čtvrtá světová válka bude vedena pazourky a oštěpy.

Egon Bondy však také napsal o situaci své generace:

„… naučili jsme se nevěřit v nic
a odnavykli si milovat cokoli
Naši otcové učili nás věřit v lásku
My v ni nevěříme
Naši otcové učili nás věřit v poezii
My v ni nevěříme
Naši otcové učili nás věřit v revoluci
My v ni nevěříme
Někdo nám proklel ruce
že všechno se v nich rozpadá
Někdo nám proklel oči
že všude vidíme hnus…“

Ač tento text napsal jeho autor před více než půlstoletím a někdo by mohl pokládat za troufalé používat diagnózu z padesátých let minulého století pro dnešní dobu, situaci současného potenciálního evropského hnutí skvěle vystihuje. Není to jen důsledek dějinné kocoviny z naprostého materiálního i morálního fiaska leninistického experimentu. Příčina je hlubší a mohla by být pojmenována jako naprostá ztráta orientace. Hnutí předminulého století mohlo věřit, že vychází z vědeckého poznání světa, který je poznatelný, jednoho krásného dne bude vysvětlen a souběžně s tím změněn, přičemž procesy poznávání a měnění budou vzájemně propojené. Jenže ouha, jak upozorňuje Albert Camus v Člověku revoltujícím, věda dvacátého století především zbořila iluzi o naprosté poznatelnosti a vysvětlitelnosti světa. Pro politiku tak nemůže existovat nějaká orientující, navádějící věda – pro politiku může existovat nanejvýš pomocná věda. Ta nedá naší aktivitě smysl, ani ji nenavede na správnou cestu – smysl a cestu musíme hledat sami v sobě.

Neboť stávající věda již neaspiruje na podání jakéhosi vševysvětlení. Namísto toho spolu s přičleněnými výrobními aparáty produkuje stále užší specializace. Produkuje specializované autory, jejichž prsty se postupně deformují podle tvaru počítačové klávesnice a myši. Produkuje profesionální slavné, jejichž sláva je založena na tom, že jsou slavní. Produkuje profesionální sportovce, zpola bohy a zpola invalidy. Produkuje nové disciplíny s jejich novými obsáhlými historiemi, až si má jeden chuť povzdychnout s Vladimírem Holanem: „Co je to vlastně budoucnost? Bylo jí tolik, že už byla.“ Produkuje pozvolna konformizované rebely a sem tam rebelující konformisty. Produkuje experty a produkuje pro ně společenskou objednávku a také bezpočet objednávek různých typů soukromých společností. A last but not least produkuje vojáky, ony slovy Františka Xavera Šaldy „budoucí mrtvé“ vlasti, tentokrát ovšem profesionální budoucí mrtvé svých nynějších supervlastí a zaměstnavatelů, vojáky, pro jejichž duševní okoralost (soudě podle zpráv o zvěrstvech, jichž se dopouštějí v Iráku i jinde) stále platí verše Konstantina Biebla:

„Přede mnou tma, za mnou tma.
Umím svou karabinu nabíjet!
Umím dobře koně sedlat! Střílet!
Zabíjet!
Ale co bych si počal s tvýma očima!“

Stačí jen provést určitý upgrade ve vybavení.

Taková specialistická věda může být dobrým základem pro specialistickou společnost. Sotva však může být víc než pouhým pomocníkem hnutí, které proti takové společnosti vystoupí. Vzpoura evropské veřejnosti, evropského sociálního hnutí, totiž bude do značné míry zaměřena i proti stávající podobě vědy, respektive proti jejím společenským důsledkům – půjde o snahu korigovat dopady specializace. Jaká ale tedy najít ze sebe kritéria aktivity, nemáme-li vědeckou berličku?

Karel Havlíček kdysi tvrdil, že církev zachovala z deseti klíčových náboženských přikázání jen jediné: „Plať!“ Vítězslav Nezval v Podivuhodném kouzelníkovi popisuje dosažení komunismu jako okamžik, kdy ze starých zákonů a příkazů platí pouze dva: „Nezabiješ“ a „Neporušíš práce“. Dobu nadvlády církve máme šťastně za sebou, dosažení komunismu je daleko před námi, bude-li jej vůbec kdy dosaženo. Přesto se pokusím zformulovat dva imperativy, které budou platit pro evropské sociální hnutí, má-li být něčemu platné: 1. Být sounáležité s hnutím neprivilegovaných lidí v ostatních částech světa a bojovat spolu s ním, a to ve velmi pravděpodobném případě potřeby i proti svým mocným. 2. Nepřestat být samo sebou, nebýt vůči těmto hnutím nekritické a odmítat jejich utlačivé prvky.

Pokud jde o první imperativ – je první povinností evropské veřejnosti zpochybnit materiální podstatu, na níž stávající Evropa vyrostla. Je třeba připomenout křesťanskou morálku viny a pokání a vznést s plnou vážností požadavek nikoli velkopanské „rozvojové pomoci“, ale pokorných a kajícných reparací ponižovanému a kolonizovanému „třetímu“ světu. Snad ještě podstatnější než tato materiální rovina je ale duchovní sféra, kde musí skončit vyvyšování naší kultury, která byla a je po většinu svých dní kanibalská, neboť rostoucí z krve jiných lidí.

S tím velmi souvisí to, co neobyčejně plasticky ilustroval Jan Patočka v Kacířských esejích o smyslu dějin svou parafrází Edmunda Husserla: „Myšlenka života z rozumu, života v nahlédnutí… vyzvedá Evropu ze středu druhých kultur jako podstatnou od nahodilých. Nahlédnutí, rozum, je ‚vrozená‘ idea lidskosti, takže evropský duch je zároveň lidský vůbec. Evropská kultura a civilizace je obecně platná, všecky ostatní jsou jen partikulární, ať jinak jakkoli zajímavé. Z toho se zdá vyplývat, že dějiny jakožto rozvinutí a postupná realizace této teleologické ideje jsou v podstatě dějinami Evropy, a ostatního světa jenom potud, pokud vstupuje do pole evropské kultury. Další důsledek se zdá být, že počátek dějin se musí krýt s počátkem evropské kultury.“ Rudyard Kipling či jiný imperiální rasista by to nenapsal lépe. Takový přístup musí být odmítnut jako cosi, co je spíše nelichotivým autoportrétem evropských intelektuálů a jejich sebestřednosti než popisem reality. Evropanství jakožto údajně neagresivní soubor hodnot zde totiž ukazuje svou skutečnou podobu úsilí o hegemonii a o popření a vytlačení cizích hodnot, to, že je ve skutečnosti aspirací na evro-panství, nadvládu Evropy nad světem. Evropská revoltující veřejnost ve skutečnosti najde mnohem inspirativnější a zásadnější myšlenkové impulsy než ve většině evropských filosofických škol („ať jinak jakkoli zajímavých“, abychom tak řekli s Patočkou a Husserlem) např. v buddhismu a v taoismu.

Druhým imperativem je, že navzdory otevřenosti ostatním a sebekritičnosti musíme hájit některé aspekty evropského a v širším slova smyslu západního dědictví, nesmíme přestat být v tomto smyslu Evropany. Výdobytky liberálních hnutí v otázkách svobod a práv, dělnického hnutí ve věci sociálních podpor, protirasistického hnutí ohledně uznání jinakosti, feministického hnutí v právech žen a hnutí gayů a leseb v právech lidí s menšinovými sexuálními orientacemi nejsou něčím, co bychom mohli jen tak hodit za hlavu či obětovat na oltáři mezikulturního porozumění. Jsou tím, co udělalo velkou část současného Západu tím, čím je – navzdory jeho do té doby dominantním a stále silným mocím, zejména katolicismu a kapitalismu. Tyto výdobytky si musíme uchovat, a, ač je nemůžeme a nechceme nikomu vnucovat, mohou pro nás být jedním z kompasů pro to, koho podporovat a s kým spolupracovat – spíše s někým, kdo ve svých podmínkách usiluje o analogické výdobytky stojící na podobných hodnotách, než s těmi, kdo je chtějí popřít a zvrátit. Spíše s feministkami z islámského světa než s islamisty. Spíše s čínskými dělnickými a ekologickými aktivisty než s tamními „komunisty“. Spíše s mexickými neozapatisty než se stoupenci Fidela Castra. Spíše s Noamem Chomskym než s Timothym McVeighem.

Evropa nemá svou veřejnost a potřebuje ji. Potřebuje ji jako vzpouru proti specializaci a její rozmazlované dcerušce byrokratizaci, potřebuje ji jako průvan politična v zatuchlině politikaření, respektive byrokratikaření. Potřebuje ji jako vzpouru proti evro-panství a krok k rovnostářskému světu. Neučiní-li totiž tento krok, nezvolá-li spolu s Vítězslavem Nezvalem „bratři barbaři a sestry barbaryně“ a nestvrdí-li toto zvolání činem, tedy bratrským a sesterským objetím s oněmi barbary a barbaryněmi (na kteréžto objetí ovšem musí být dva a nelze je nekriticky praktikovat s každým), čeká ji smutný osud, patrně nejlépe vystižený Milanem Nápravníkem: „Usedne na pařez, rozvine noviny, dočte se o vraždě, oběť je bez viny. Taková kravina: vina či nevina, kdo se dá zabít si zabití zaslouží! Kdo se dá zavraždit, má to už za sebou. O nic se nestará, nic ho už nesouží. Proklaté oběti nemají ponětí, do jakých starostí uvrhnou vraha!“

Ondřej Slačálek (1982) je publicista, studuje politologii na Univerzitě Karlově. V soutěži o esej na téma „Existuje evropská veřejnost?“, vyhlášené Listy, Katedrou politologie a evropských studií FF UP Olomouc a sdružením ANO pro Evropu, získala tato práce čestné uznání.

Existuje evropská veřejnost?

Nejlepší esej přišel ze Slovenska (výsledky soutěže a zamyšlení)

Vladimíra Štefanovičová: Čo viem o európskej verejnosti

Pavel Nikodem: Na cestě k evropské veřejnosti

Ondřej Slačálek: Evropský příspěvek k ukončení evro-panství?

Obsah Listů 3/2006

Ondřej Slačálek

Evropský příspěvek k ukončení evro-panství?

Soutěž Existuje evropská veřejnost? (Čestné uznání)

Existuje evropská veřejnost?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu