Jan Novotný

Hanáková se nevzdává

Kde jsou ty časy, kdy jsme se s paní Marií Hanákovou předbíhali v zimním Běhu přes Kosíř! Ona byla obvykle dříve nahoře (vážím asi dvakrát víc), cestou dolů do Slatinic jsem však většinou náskok dohnal (je o dvacet dva roky starší). Na Kosíř už neběhám, a když jsem spatřil za výlohou svou soupeřku na obálce knížky (M. Hanáková: Běhám, Rubiko, Olomouc 2004), zatoužil jsem se dovědět, zda tam ještě běhá ona. Víc jsem od knížky nečekal, připadala mi dobrá na hodinku do vlaku. V mém věku se už málokdy stává, že skutečnost silně předčí očekávání.

Do 62 let byla paní Hanáková nenápadná bytost, na jakých konec konců stojí svět. Potomek sedláků z Vysočiny, krejčová a šička, vychovatelka, matka dvou dětí, více stíhaná smůlou a bolestmi než obdařovaná úspěchy a radostí, ale to je asi normální. Její velký okamžik je dílem náhody – rozhodne se běžet se svými svěřenci v závodě na tři kilometry v rámci oslav 9. května. Doběhne a probudí se v ní touha po dalším běhu. Vyhledává závody, omylem se dostane nejprve k desetikilometrové trati a později opět omylem k maratónu. Zjistí, že se zrodila k běhání dlouhých tratí. Nemá žádného trenéra, patrně ani nestuduje literaturu: prostě přijde, běží a – stále častěji – vítězí. Stává se trojnásobnou mistryní světa a pětinásobnou mistryní Evropy. Běhá v Řecku, v Norsku, v Kanadě, v Japonsku. Zůstává přitom vyjevenou venkovankou, která nezná jazyky, nevyzná se v jízdních řádech, cestuje sama a za své, takže cesty do dálek jsou pro ni dobrodružství, nad nímž snad drží ruku sama nebesa: nejednou dobíhá na start nevyspaná v poslední chvíli. Diví se velikému světu a jeho kráse. Při letu do Japonska všichni spí – ona s tváří přitištěnou k okénku pozoruje tundru za bílé noci a je odměněna polární září.

Jak se zdá z knížky, její posedlost není ani tak založena na radosti ze samotného běhu a už vůbec ne na touze vítězit nad soupeři. I vítězní veteráni obvykle dobíhají mezi posledními. Ani medaile, které dostávají, nejsou ze zlata a jejich stupně vítězů nespatříme v televizi. Paní Hanákovou nejvíce těší vítězit sama nad sebou. Navzdory ledovým větrům, ubíjejícím vedrům, nedoléčeným úrazům i tlačícím botám. Nejvíce je pyšná na to, že v životě žádný závod nevzdala.

Roku 1996 se chystá na newyorský maratón. Dělá si naději, že jej poběží ještě o svých devadesátinách roku 2012. Několik dní před odletem ji sráží auto na přechodu pro chodce. S přelámanou nohou a zlomenými obratli bojuje nejprve o život a pak o to, aby chodila bez berlí, vzpřímeně a tak, že bolest z každého kroku lidé nepoznají. O běhání se jí už jen zdá, někde na dně však zůstává jiskřička naděje, že se přece jen ještě rozběhne.

Mám na zvláštním místě několik knížek pro těžké chvíle. Richard Byrd (Sám a sám) přežije zimu v Antarktidě, i když se skoro k smrti přiotráví zplodinami z kamen. Stephen Hawking (Hledání teorie všeho) se stává a zůstává předním fyzikem i na vozíčku, s umělým hlasem a jediným pohyblivým prstem. Jamese Scotta (Ztracen v Himálaji) se spacím pytlem a tabulkou čokolády uvězní při horské túře sníh v jeskyni, ale má ještě po 43 dnech sílu vyběhnout a zamávat na letadlo. Zaseckij, ruský voják s prostřeleným mozkem (A. R. Lurija: Ztracený a znovuobjevený svět) se po desetiletí snaží znovu ovládnout otěže vědomí. Do tohoto sousedství si dávám i skromnou knížku paní Hanákové.

Jan Novotný

Související články

Jan Novotný: Testy – tresty

Šachy a karty

Milovaná koza

Budoucnost na čtvrté pozici?

Obsah Listů 3/2006

Jan Novotný

Hanáková se nevzdává

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu