Sněmovna v zápase o minulost

Poslanecká sněmovna 9. března 2006 projednávala návrh poslanců Josefa Janečka, Marka Bendy, Viléma Holáně, Karla Šplíchala, Jaromíra Talíře a dalších na vydání zákona o zásluhách demokratického odboje. Přinášíme redakčně upravené a zkrácené výňatky z poslanecké diskuse.

Josef Janeček: Návrh tohoto zákona vznikl opět po velmi dlouhých a dlouhých diskusích účastníků odboje, kteří upozorňovali na jednu zásadní věc, na jedno obrovské duchovní bohatství, které má tento národ. Jsme zemí a jsme národem, který prošel dvěma totalitními systémy. Byla to doba neobyčejně náročná na charakter a mravní zásady těch, kteří těmito totalitními systémy procházeli. Přesto musím říci, že tady bylo dost našich občanů, kteří velmi statečně hájili principy demokracie a z těchto zásad a z tohoto svého celoživotního přesvědčení nikdy neustoupili. Neustoupili přesto, že to pro řadu z nich, z jejich příbuzných znamenalo tresty nejvyšší, včetně ztrát na životech, včetně celoživotních perzekucí. Velká část z nich se vlastně svobody po roce 1989 nedočkala. A právě tohoto momentu, že existovali lidé, kteří celý život dokázali stát rovně, že byli tím, které nazýváme mravní páteří národa, tohoto faktu bychom si měli velmi cenit, a jestliže zde byly zákony možná deklaratorní, domnívám se, že tento zákon po všech diskusích, které jsme vedli, vystihuje pravou podstatu věci, totiž že to nejcennější je věrnost oněm principům, za které tito stateční lidé bojovali. Proto tento pro někoho možná deklaratorní zákon, ale pro mnohé z nich zákon velmi cenný, neboť řada stoupenců demokracie procházela jedním vězením za druhým, jejich rodiny byly stíhány jak nacistickým, tak komunistickým režimem, a přesto, jak jsem již řekl, ze své cesty a ze svého přesvědčení neustoupili. Byli to lidé, kteří svou víru ve spravedlnost, ve vyšší mravní principy pronášeli různými vězeními, přinášeli je a vydrželi s nimi i pod šibenicemi toho či jiného režimu.

Takzvaný třetí odboj je podle důvodové zprávy časově shodný s dobou nesvobody 1948 až 1989 podle zákona č. 480/1991 Sb. a vyústil v tzv. sametovou revoluci. Zákonem č. 198/1993 Sb. pak bylo toto období popsáno jako odpor proti komunistickému režimu. Pouze v § 3 se konstatuje, že tento odpor se projevoval mimo jiné též odbojem.

Zdeněk Jičínský: Už jsem se v minulé rozpravě k návrhu zákona, který jsme včera zamítli, mám na mysli návrh zákona pana poslance Janečka a dalších na kádrování účastníků odboje, vyslovil proti tomu, abychom přijímali zákony, kterými vyslovujeme autoritativní soudy o minulosti. Minulost čtyřiceti let komunistického režimu je velmi dlouhé období, které zdaleka nestačí postihnout příliš jednoduchou ideologií zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Už jsem tu včera připomínal, že na obrodném procesu Pražského jara se svým dílem účastnili i představitelé strany lidové. Je to prostě období čtyřiceti let, ve kterém se dějiny československé v rámci pohybu dějin světových nebo evropských velmi vyvíjely. Vyvíjely se značně rozporným způsobem.

Samozřejmě soudy jak tento historický proces posuzovat se liší v závislosti na politických, ideových i jiných pozicích těch, kdo tyto soudy vynášejí. To je normální. Bylo tomu tak i za první republiky. Vzpomeňme na známý spor Pekaře a Masaryka o smysl českých dějin. Tak tomu bývá ve společnosti, kde je politická svoboda, kde v tomto směru přirozeně existují i pluralitní názory na to, jak historické dění probíhalo. To je důvod, proč nemáme prostřednictvím zákonů vynášet autoritativní soudy o minulosti. Připomínal jsem už také současnou diskusi ve Francii, kde historikové kriticky reagují na to, že v některých zákonech se vyslovují soudy velmi sporné. Týká se to francouzské kolonizace a toho, co to znamenalo, zda to bylo negativní, pozitivní, jaký byl vztah pozitivních a negativních stránek těchto procesů. Je třeba umožnit svobodné projednávání těchto věcí, svobodný tok názorů, který nemá být omezován tím, že v zákoně se něco deklaratorně stanoví.

Měli jsme tu spor i o zákon o zásluhách doktora Beneše jako prezidenta Československa. I tady se uváděly tyto pochybnosti. I já jsem je sdílel, přestože jsem pro návrh zákona byl, ale to byl návrh, který se týkal konkrétního státníka, představujícího československý stát ve zvlášť složitých historických obdobích. Vzhledem k tomu, že předcházel podobný zákon týkající se Tomáše Garrigua Masaryka, bylo možné i při vědomí těchto výhrad nebo sporných momentů tento zákon přijmout.

Ale toto je věc jiná. Není skutečně žádného důvodu autoritativně se teď po šestnácti letech vyslovovat k tomu, co znamená uznání třetího odboje jako srovnatelného s odbojem prvním a druhým. (…) Všichni jsme v minulém režimu žili, někdo kratší dobu, někdo delší dobu. Víme přece dobře, že nemůžeme na různé formy odporu vůči tomuto režimu vztahovat úplně shodné měřítko.

Uvedu konkrétní příklad: spor o bratry Mašíny. To je závažná otázka, ale asi není vhodné vynášet autoritativní soud prostřednictvím zákona, protože jejich počínání lze hodnotit různým způsobem. Také se ve společnosti různým způsobem hodnotí. A jak známo, veřejnost je, když to řeknu zjednodušeně, rozdělena. Nechci posuzovat, jestli je to 50 na 50. Spisovatel Novák o nich napsal velkou knihu, která byla uznána dokonce jako kniha roku. Nepochybně je to velmi zvláštní záležitost a lidé se budou v tomto ohledu lišit. Pokud opustíme základní právní měřítka, samozřejmě nemůžeme dospět k názoru shodnému.

Je otázka, zda lze mluvit o tom – což příslušníci těch, kteří se prohlašují za třetí odboj, říkají –, že začátek 50. let a konec 40. let bylo období, kdy u nás byla válka. To ale není pravda. To, co se nazývá studenou válkou, neznamenalo, že u nás byl válečný stav. A neznamenalo to, že každý mohl vyhlašovat svou soukromou válku vůči režimu. Tak prostě tomu není a tak se to nikde ve světě neposuzuje, včetně Spolkové republiky Německo, která soudila některé příslušníky pohraniční stráže bývalé NDR a prostě je soudila podle určitých právních předpisů. To, že stříleli na své kolegy, aby si umožnili svobodu, ještě neznamenalo, že byli shledáni hrdiny a byli osvobozeni. Čili uvádím to jenom jako konkrétní příklad, že ty věci jsou velmi komplikované.

V době normalizace po okupaci z 21. srpna se tady poměry rovněž velmi změnily a situace byla někdy zvláštní. Sám jsem se setkal s tím, že někteří lidé na Chartu 77 reagovali tak, že oni to nemohou podporovat, protože v ní je hodně bývalých komunistů. Kdo se tedy může považovat za příslušníka třetího odboje? Připomeňme si, že Konfederace politických vězňů odmítla uznat Petra Uhla jako politického vězně, ačkoliv byl nejdéle trpícím politickým vězněm v období normalizace. Proces, kterým lidé projevovali vztah k minulému režimu, a mám na mysli i svůj vztah kritický a negativní, měl velmi různé formy, ale nemůžeme mu dát jednoznačně zákonnou základnu, protože to nejde a není k tomu důvod.

Po listopadu 1989 jsme se snažili odstranit nebo překonat různé nespravedlnosti starého režimu tím, že jsme přijímali návrhy zákonů, které se týkaly restitucí, rehabilitací, soudních i mimosoudních, možnosti obnovení pracovních poměrů, které byly za normalizace zrušeny, apod. Dělali jsme právní kroky, právní v tom smyslu, že mají bezprostřední právní důsledky pro ty nebo ony skupiny lidí. To je možné a právně účelné udělat.

Pokud máme za to, že určité věci nebyly z tohoto hlediska dořešeny – mám na mysli návrh na určité odškodnění studentů, kteří z politických důvodů nemohli dostudovat – posuzujme takovéto konkrétní věci, ale nesnažme se po šestnácti letech soudit tak složitý proces, jakým bylo čtyřicet let minulého režimu, a vynášet autoritativní soudy prostřednictvím zákona. K ničemu dobrému to není, jenom to brání normálnímu diskursu, který ve společnosti probíhat musí a který musíme podporovat, právě jestli se chceme, jak říkáme, s tou minulostí vyrovnávat opravdu čestně, a ne způsobem, který jsme zvolili u lustračních zákonů.

Vilém Holáň: Děkuji. Jsem jen chtěl připomenout nekonzistenci postoje pana profesora: když se schvaloval zákon o zásluhách prezidenta Beneše a nyní, když se mluví o těchto lidech. Rozdíl je přeci jen v tom, že prezident Beneš je viditelnou osobností, kdežto tady jsou schovány desetitisíce lidí, kteří trpěli pod minulým režimem. A nejde snad jen o boj proti režimu, ale o boj proti krutostem toho režimu. A o to tu právě jde. Pan profesor si uvědomil ten rozdíl, snažil se ho nějakým způsobem osvětlit, nicméně to osvětlení rozhodně bylo nedostačující.

Josef Janeček: Domnívám se, že základní rozpor, který při projednávání těchto materií je, je rozpor vůbec v té nejbazálnější rovině, v rovině, abych tak řekl, demokratických základů tohoto státu. Paní kolegyně Gruntová, když tady hovořila, ani jednou nepoužila slovo demokracie, a stejně tak ani pan profesor Jičínský. Domnívám se, že to je ten problém.

To, co my bychom chtěli a co chtějí navrhovatelé, je ocenit lidi, kteří v komunistických a nacistických koncentrácích zůstali principům demokracie věrni. Přece jaký vzkaz chceme zanechat dalším generacím? Chceme jim zanechat vzkaz, že správný životní postoj je přidávat se k těm, kteří zrovna vítězí, anebo je správný životní postoj setrvat na principech, které v sobě koncentrují základní hodnoty evropské civilizace, to je úctu k lidskému životu, úctu k demokracii a úctu k názorům jiného? V této Sněmovně jsme si asi tyto otázky ještě nepoložili, a možná že chybí prostor.

Včera jsem zde použil větu, která se mnohým nelíbila: že v této Sněmovně jako by znovu zavládl duch Gottwalda a Fierlingera. Ale když se podíváme na výsledky hlasování, domnívám se, že už to není dojem, je to fakt. Jak jinak chcete vysvětlit skutečnost, že lidé, kteří se dopouštěli těch nejhorších vražd, kteří se dopouštěli těch nejhroznějších zločinů, týrání, mučení, nikdo z nich fakticky potrestán nebyl? A my říkáme, že je to slučitelné s postojem ochránce demokracie.

To je věc velmi vážná, protože svědčí o tom, jak málo tomu pojmu rozumíme. Svědčí to o tom, že asi skutečně měl pravdu Tomáš Garrigue Masaryk, když říkal, že aby byla demokracie vybudována, je třeba padesáti let. K tomu, abychom vůbec rozuměli, co se demokracií myslí, aby nám skutečně přešla do krve. Můžeme se nad tím usmát a říci, že máme za sebou teprve šestnáct let, čili máme ještě 34 let před sebou. Ale domnívám se, že to není důvod, abychom se nesnažili myšlení směrem k demokracii posunout.

Zdeněk Jičínský: Pan kolega Janeček mluví o tom, že snad si tyto otázky neklademe nebo není vůle si je klást. Nemyslím si, že otázky si neklademe. Otázky jsme si kladli už v různých situacích za starého režimu, kladli jsme si je po listopadu 1989. Jde o to – to někdo nechce uznat, ale je to skutečnost –, že společnost nemůže žít minulostí. Společnost ve své většině žije současností a myslí na budoucnost. Nemůžeme optiku minulosti učinit optikou, kterou většina vnímá tyto problémy.

Já jsem pro, abychom o minulosti vážně diskutovali. Sám jsem k tomu také napsal nějaké knížky, nechť jsou tedy předmětem kritického posouzení, ale platí to, že tyto věci musí být předmětem normální diskuse. Nesnažme se, znovu opakuji, je soudit prostřednictvím zákonů.

Kolegovi Janečkovi bych připomněl úvodní verš z otčenáše: Otče náš, odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Zdá se mi, že tento moment, který je podstatný pro křesťanství, někdy v této argumentaci úplně chybí.

Josef Janeček: Já jsem rád, že i zakořenění komunisté mají určité vzdělání v této oblasti.

Kdyby si pan profesor Jičínský přečetl návrh zákona, možná že by tomu mohl věnovat dvě tři minutky, neboť je velmi krátký, zjistil by, že zákon nikoho nesoudí. Zákon se snaží poděkovat lidem za hodnotu, kterou asi stále pan profesor nechápe. Za hodnotu rovné páteře. To je něco, čeho si stále málo vážíme. Opakuji – byla zde spousta lidí, kteří pro tuto hodnotu obětovali život svůj, osudy svých rodin, přesto se neohnuli a zůstali rovní. Domnívám se, že není nic špatného na tom jim poděkovat.

Václav Nájemník: Mně stačí shrnout. Je tady spor o to, co spojuje první, druhý a třetí odboj. To je spojení úplně jasné přece – je to boj o demokracii. Jestliže chceme říkat, že období od roku 1948 do roku 1989 bylo demokratické, hlasujme podle toho, ať si Sněmovna udělá, nebo neudělá ostudu. Ty tři odboje spojuje úplně křišťálově jasně boj o demokracii.

Je tam i propojení osobní. Přece elita českého národa, zahraniční vojáci, skončila většinou v komunistických kriminálech, tak o čem se tady budeme bavit? Byl bych rád, abychom už hlasovali. Obávám se, že boj o demokracii je pořád aktuální. V prvním příspěvku jsem mluvil velice obecně, mluvil jsem o Evropě, ale myslím, že je to aktuální i u nás. Rozhodněme.

Petr Bratský: Pro jistotu, abychom si to všichni připomněli, zákon celý přečtu, protože se mi zdá, že někteří ho nečetli: „§ 1. Účastníci prvního, druhého a třetího odboje, kteří bojovali za vznik, obnovu či zachování demokratického státu a principům demokracie zůstali věrni, se zasloužili o demokratický stát a zasluhují si poděkování, obdiv a úctu. § 2. Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.“ To je prosím všechno.

Zdeněk Jičínský: Kdyby věci byly tak jednoduché, jak to řekl zpravodaj k návrhu pan poslanec Nájemník, tak bych byl rád. Jenomže věci tak jednoduché nejsou.

Československé dějiny ve srovnání třeba s maďarskými nebo polskými, mám na mysli poválečné dějiny, měly opravdu specifikum v tom, že režim sem nebyl importován ze Sovětského svazu, ale opravdu vyrostl z vnitřních domácích podmínek. Prezident Beneš napsal knihu O demokracii hospodářské a sociální. Požadavek vytvořit novou společnost na nových základech, to bylo něco, co zejména v české společnosti bylo enormně silné. Pokud tento moment budeme opomíjet, potom samozřejmě můžeme ze zpětného hlediska vznášet soudy, které ale tehdejšímu společenskému procesu vůbec neodpovídají.

Změna režimu, který byl vytvořen v roce 1948, nebyla možná jinak než z vnitřních sil, prostě zevnitř; zvenčí možná nebyla. A tady se samozřejmě budeme lišit i v tom, jak posuzujeme třeba akce bratří Mašínů. A já jsem rád, že je zde výstava písemností z doby minulé. Doporučuji, abyste se podívali na vitrínu, kde jsou materiály z doby Pražského jara i z doby známého spisovatelského sjezdu.

Jde o to, že takto se vyvíjela snaha změnit režim, a ti, kdo říkají, zda uznáváme hodnoty demokracie nebo ne, mohou vynášet abstraktní soudy, ale to, co se spojovalo s demokratizací v 60. letech a v Pražském jaru, je spojeno s myšlenkami obnovit demokracii. Ta její tehdejší představa měla samozřejmě konkrétní historický rámec, od něhož nemůžeme abstrahovat, ale tak tomu bylo. I tito lidé potom do značné míry po sovětské okupaci odnesli to, že se snažili o demokratizaci režimu. A tady samozřejmě, jak už jsem uváděl na příkladu Charty 77, se budeme rozcházet, jak to nebo ono posuzovat.

Připomínám také, že je velmi snadné vyslovit obecný soud, kdo se stavěl na odpor. Připomínám, že veliké hnutí, které opravdu vzniklo zespoda, mám na mysli hnutí polské Solidarity, odmítalo násilné metody. Takže je mnoho otázek, které nevyřešíme tím, že vyslovíme prostřednictvím zákona obecný soud, který se může jedině potom ideologicky a politicky zneužívat. Proto nejsem pro to, abychom pokračovali v zákonném souzení historie.

Související články

Vlasta Chramostová: Osobnosti ale doopravdy

Lubomír Boháč: Po Václavu Bendovi

Jarmila Cysařová: Římský atentát před pražským soudem

Obsah Listů 3/2006

Sněmovna v zápase o minulost

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu