A. J. Liehm

Byls v Číně?… Tak neraď

Tak jsme to říkávali, na jinou adresu. Teď je za dveřmi Čína a pořád nám ji připomínají. Většinou se ovšem připomíná sama. A jak. I já jsem zavzpomínal.

V Číně jsem totiž byl. V Říši středu vládl tenkrát generální tajemník KS Chu Jao-pang. Takový místní Dubček, myslel si, že proklestí cestu k čínskému jaru. Nevěděl stejně jako později Gorbačov, že je sice možné povolit trh, podnikání, zavést kapitalistické mravy, ale že s glasností se musí opatrně, ta se s vládnoucím komunismem špatně snáší. Nakonec ho Teng, otec hospodářského zázraku, poslal do penze. Přišel Tchien-an-men a Chu Jao-panga vygumovali. Dnes ho pomalu posmrtně rehabilitují.

Jirka Pelikán se s ním znal z Mezinárodního svazu studentstva a Chu přišel na nápad, že by různí takoví, co v Československu pomáhali klestit cestu k jaru a momentálně jsou v emigraci, mohli trochu pohovořit s Číňany, jak na to. Pár nás pozvali, povozili, zanadávali s námi na Sovětský svaz a strašně chtěli vědět, jak to u nás bylo. Já tvořil s Frantou Janouchem – který zásluhou někdejší atomové lásky uměl trochu čínsky – poslední skupinu. Tři neděle jsme si povídali s profesory, studenty, literáty, vědci a co já vím, až nezbyl čas na turistiku a já měl na pekingské Zakázané město poslední den. V předvečer však přišli, že si strašně chce povídat svaz filmařů. Půjdeme tam ráno v osm, za hodinu bude po všem, a pak do Zakázaného města. Bylo nabito, seze-

zení trvalo pět hodin, na turistiku zbyly sotva dvě.

Strašně mi ta schůze, víc než ostatní, připomněla šedesátá léta. Taky jsme si vozili přátelské návštěvy, tlačili je, aby říkaly, co jsme chtěli slyšet, za přítomnosti nomenklatury, ale i policejních expertů, kteří byli nesmělí nebo zticha – návštěvník byl nejen přítel, ale i oficiální. Moc to pomohlo. Hrál jsem tuhle hru s čínskými filmaři profesionálně pět hodin, bylo to dost vzrušující, i na turistiku jsem zapomněl. Byl začátek osmdesátých let. Později, už před Tchien-an-

-men a zase po něm, začaly přicházet do světa pozoruhodné čínské filmy, a já jsem se dovídal, že pár jejich tvůrců sedělo tenkrát na té pekingské sešlosti. To už mě ta zmeškaná turistika nemrzela vůbec.

Na to jsem zavzpomínal, když jsem se dočetl, jak se v Čechách pohoršili, že se Obec spisovatelů baví s čínskými spisovateli, ba dokonce je i navštěvuje. Pohoršil se i Penklub, a mně znovu zafungovala paměť. Koncem padesátých let nás bylo pár, co pod vedením Ády Hoffmeistera (Lumír Čivrný, Jiřina Tůmová…) křísili Penklub. John Steinbeck a Edward Albee, kteří vedli americký PEN, přijeli do Prahy iniciativu pozdravit, podepřít. Nebyla ještě v rozpuku léta šedesátá a my jsme s nimi tři dny proseděli, i ve Svazu spisovatelů, a probrali, co se dalo. Napadlo mě, že mohli oba hosté i americký PEN tvrdě trvat na principu, že s komunistickým Penem mluvit nebudou, k velké radosti soudruhů Novotného a Hendrycha. Oni si však mysleli, že mluvit je lepší, my byli moc a moc rádi a rozhodně to pomohlo. Takové návštěvy jsme pak pěstovali skoro deset let.

Ovšem, PEN už tenkrát v Americe moc neznamenal, zatímco tvrdý, principiální bojkot čínských spisovatelů ze strany české Obce a českého Penu by zasadil těžkou ránu všem, co v Číně potlačují svobodu slova, myšlení, ba i lidská práva. Jejich reprezentanti v čínském Svazu či Penu by nám zatleskali.

Jsme přece lidé zásadní, s komunistama se nebavíme, a s čínskýma už vůbec ne. To jen Oscar Wilde nabádal: Opírejte se o zásady, však ony nakonec povolí.

Ale von byl teplej, že jo?

A. J. Liehm

Obsah Listů 2/2006

Související články

A. J. Liehm: István Eörsi

A. J. Liehm: Austerlitz

Dohnat a předehnat

A. J. Liehm

Byls v Číně?… Tak neraď

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu