Sabine Eschgfällerová

Dostat se z bunkru

Turné, organizované Rakouským kulturním fórem, vedlo autory Martina Pollacka a Gerharda Zeillingera z Ústí nad Labem do Prahy, Plzně, Brna a Olomouce. Během čtyř dnů četli před přibližně 150 lidmi. Na pěti místech předvedli výsledky vlastních pátrání v historii, jež byla v Rakousku nadlouho uzamčena, historii let 1938–1945 a spoluzodpovědnosti Rakušanů za zločiny Třetí říše. Moskevská deklarace (1943) zapůsobila jako pevný zámek, spolu s jinými „bezpečnostními opatřeními“ přiznala rakouské první republice statut oběti. Tento stav ochránil roku 1955 znovu ustavenou Rakouskou republiku od systematické denacifikace. A enormně to pomohlo posílit „vůli zapomenout“. Jistě existují výjimky, které potvrzují pravidlo, hlavně v literatuře: například román Ilse Aichingerové Die Größere Hoffnung (1948) nebo Ein Soldat und ein Mädchen (1960) Ericha Frieda, jež dokládají, že texty o holocaustu a válce psali i Rakušané. Avšak tvorba (a recepce) literatury o druhé světové válce až do 80. let (zejména do Waldheimovy aféry) se odehrávala převážně ve SRN a v NDR.

Dva autoři, kteří cestovali českými zeměmi, měli v aktovkách texty, v nichž se snaží o rekonstrukci minulosti, o níž nikdo nechtěl mluvit poté, co se odehrála, a o diskusi, již i dnes málokdo opravdově vyhledává. Martin Pollack (1944) sleduje stopy otce, kterého stěží poznal, a stojí tváří v tvář skutečnosti, že otec, jenž zahynul roku 1947 za nejasných okolností, měl vlivné postavení v SS a velel akcím komand SD, mj. v Polsku. Gerhard Zeillinger, historik a odborník na německá studia, se pokouší vysledovat život židovské rodiny ve svém rodném městě Amstetten, k němuž se vztahuje také rodinná historie Martina Pollacka. Znovu buduje svět, který ani několik přeživších členů rodiny Gregrů doopravdy nezná; překládá a sestavuje dokumenty a dopisy ve snaze zjistit, jaké to bylo, být Židem v Horním Rakousku po roce 1938

Oba říkají, že více než jako literární by měl být jejich přístup chápán jako úsilí „spustit se s dějinami“. Přesto se pokoušejí vyprávět. Vytvářejí svého druhu literaturu z (auto-)biografických a historických materiálů. Příběhy, které zůstaly tak dlouho nevyprávěny, skončily za horou čísel dokumentujících válku a holocaust; měly by být konečně sebrány, personifikovány a důsledně de-anonymizovány.

Pollack a Zeillinger netvrdí, že nikdo už nechce číst o nacionálním socialismu; reakce publika, obzvláště v Pollackově případě, ukazuje opak. Lidé jsou povzbuzeni tím, jak se „kdosi“ ptá po minulosti své rodiny, nalézá nepříjemná fakta a vyrovnává se s nimi. Čtenáři Pollackova románu Mrtvý v bunkru najednou dostali odvahu povídat o vlastních příbězích, ve kterých se objevují otcové, bratři, strýcové a další, jež byli drahými členy rodiny, stejně jako přesvědčenými nacisty. Zatímco reakce na Pollackův příběh byly spontánní a otevřené, Zeillinger učinil v rodném městě jinou zkušenost: z těch, které vyzpovídal, vzali někteří vzápětí svá vyjádření zpět. Proč? Na maloměstě je třeba stále počítat s tím, že jisté vzpomínky vyřčené nahlas vyvolají drsné reakce.

Velmi zanícené diskuse probíhaly i na čteních v České republice. Lidé se ptali, jak lze vyprávět bez hněvu či zoufalství příběhy o nejbližších; jindy padlo, že psát o něčem natolik osobním působí velmi exhibicionisticky. Ovšem starší posluchačstvo jim zůstalo vděčné, že se ještě vypořádávají s takovými tématy. Martin Pollack a Gerhard Zeilinger dosvědčují, že literární vypořádávání rakouských spisovatelů s onou tematikou začalo sice mnohem později než jinde a bylo dlouho velmi zdrženlivé, ale nachází své místo. Odpovídá na potřebu – v tomto případě Rakušanů – klást otázky po odpovědnosti celé společnosti, i šedesát let po válce. Zdá se, že rakouští spisovatelé stále hledají cestu z bunkru. Nikdo se nesnaží vysvětlovat nevysvětlitelné; běží o paměť, o hledání a vyprávění, možná také o to, jak podnítit čtenáře k hledání ve vlastní paměti a paměti vlastní rodiny. Jak říká Martin Pollack, i poté, co sledoval cestu svého otce až do míst jeho smrti i jeho život před zavražděním, zůstává více otázek než odpovědí.

Sabine Eschgfällerová

Obsah Listů 2/2006

Související články

Sabine Eschgfällerová: in die ecke gespröche / řečeno do kouta

Rozhovor s Geroldem Tietzem

Sabine Eschgfällerová

Dostat se z bunkru

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu