Jiří Vančura

Musíme to vydržet

Do parlamentních voleb zbývají spíš týdny než měsíce, čas, kdy se o nás politické strany už nebudou příliš zajímat, je na spadnutí. Do té doby nás nesmí překvapit billboard, kde jsme ho nečekali, ani nevyžádaná pošta ve schránce, která nabízí nikoli levné ředkve, ale šťastnou budoucnost. Teď ani na obecní lavičku nemůžeš usednout, abys nemařil agitaci. Rodinám se třemi dětmi a příjmem do osmnácti tisíc korun je na ní sdělováno, že ročně ušetří téměř sedmdesát tisíc. Stačí vhodit do volební urny správnou kandidátku a přidělat děti, které chybějí do limitu. Na lavičce, kde se říká, kolik ušetří rodina s příjmem statisícovým, jsem dosud neseděl. Ostatně jedno ani druhé není můj případ.

Kromě nerozhodných voličů jsou zde ovšem i ostatní s pevným úmyslem nechodit k volbám. Zdá se, že o ně se nikdo nestará, ve skutečnosti jsou ale předmětem péče největší. Dnes a denně je oslovují různé Blesky a jiné třesky plesky, servírují jim katastrofické titulky, intimity hvězd a hvězdiček, navíc trochu erotické odvázanosti pro pantátu i pro mladého pána. Jen nic k přemýšlení kromě opakované jistoty, že nic nestojí za naše úsilí a že všechno jde toliko k horšímu. Komu s takovým obzorem by se chtělo volit?

Volební pravidla jsou formálně spravedlivá. Jestliže, a to je předpoklad poměrně reálný, přijde-li k volbám polovina voličů, pak každý odevzdaný hlas včetně těch, co propadnou pětiprocentním roštem, platí jako hlasy dva.

Bezděčná nebo cílená agitace pro Stranu nevoličů je bezděčnou nebo cílenou agitací pro strany s pevným elektorátem. Pro straníky a příznivce, co vědí své už čtyři roky před volbami. Pro ty, kdo své straně za něco vděčí, třeba už od počátku devadesátých let. Ošidnost této formální spravedlnosti je v konečném výsledku: opravdu si tak velké procento občanů pomohlo při privatizaci, nebo si stýská po ztracených privilegiích? Konečný výsledek, podle něhož se rozdělují křesla ve Sněmovně, skutečným zájmům občanů neodpovídá. Tohle jsi chtěl, sousede, který donekonečna opakuješ, že se na tebe stejně nedá? Jedno budeš mít jisté: výsledek, ať se ti líbí nebo nelíbí, ponese i tvůj podpis.

Pokud nepatříme ke skalním stoupencům, na každé ze stran nám něco vadí – a jde o to, co nám vadí nejméně. Leckterý z „našich“ lídrů a kandidátů nám není sympatický, na dovolenou bychom s nimi nejeli, ojeté auto od něj nekoupili. Nezbývá než si všimnout, jaký program se zavázal uskutečňovat. Zády k agitujícím lavičkám a s rukou na srdci: je jeho zájem také zájmem mým?

Proč tyto samozřejmosti hlásat na stránkách Listů! Snad jen jako prosbu či přímluvu, abychom se snažili cosi podobného připomenout těm váhavým ve svém okolí.

Jiří Vančura

Obsah Listů 2/2006

Související články

O radosti do třetice

Příběh neopětované lásky

Literární noviny: pokračování příště

Jiří Vančura

Musíme to vydržet

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu