Tomáš Tichák

První jarní den

Konečně krásné a hlavně teplé nedělní odpoledne. Mraky odtáhly a slunce ukázalo, kdo je tady začátkem dubna pánem. Lidé se procházejí po olomoucké Letné, oslovují příbuzné a známé, s kterými se neviděli celou tu nekonečnou zimu. I jejich psi se radují a navazují na příslušné úrovni společenské kontakty. Rodiny i jednotlivci postávají na nábřeží, někteří popíjejí pivo, jiní jen tak lelkují – a všichni pozorují řeku. Valí se nad jejich nohama, jen betonová hráz ji drží v korytě. Místy však už prosakuje, vytváří louže a zalévá sklepy blízkých domů.

Děti si přály kofolu, vešel jsem tedy do jedné z hospod, ale číšník řekl kysele: „Od rána se tady táhnou procesí, nemáme nic.“ Jeho slova z rádia doprovázel jakýsi hit z osmdesátých let. Neotrávilo mne to – copak by dnes mohlo? Jen se mi vybavilo, jak jsem byl po léta přesvědčen, že produkce rozhlasové stanice Hvězda je nástroj ideologického brainwashingu, a pak zjistil, že noční proud teče dál, nezávisle na režimu.

A uvědomil jsem si v jakémsi všeobjímajícím dejŕ vu, že něco podobného pociťuji už dlouho a v různých souvislostech. Třeba včera, když jsem si v Lidových novinách přečetl, jak mladí ve Francii vyšli na protest proti novému zákonu o zaměstnávání do ulic, což je „taková francouzská komunistická tradice“. Vzpomněl jsem si na české mladé v ulicích před sedmnácti lety nebo na ty běloruské před pár dny. Že by tradice prvomájová? Přece chuligánsky kontrarevoluční!

A jaká že to spojitost s nočním proudem Hvězdy? Je to proud jediný! Jen na něj roztěkanými zraky nedohlédneme. Znovu a znovu jde v dějinách na dračku totéž, reklamou pouze vydávané za nové. Pohnutky k nasazování psí hlavy a malování čerta na zeď jsou nejpozději od časů Catonova strašení Kartágem stále tytéž. Titíž jsou i aktivisté dávkující univerzální lék na bolesti světa i davy, okouzlené tím úžasně prostým, konečně definitivním poznáním.

Ale to už má úvaha odplouvá k víru, strhávajícímu větve a křoví odkudsi z hor pod most. Vodní masa se tříští o jeho hranu jako o příď zaoceánské lodi.

Ještě se chytám stébla: jistě, někdy se ten proud šine betonovým kanálem a bere s sebou vše živé, v lepších časech se volně rozlévá po kraji, chvílemi dokonce jen zurčí pod zemí. Zastavit jej však nelze.

Když u nás začala tato povodeň – s tou devět let starou nesrovnatelná, ale to v té chvíli ještě nikdo nevěděl –, rozhodl se anonymní občan nejohroženější městské čtvrti informovat svět prostřednictvím internetu. Jeho zápisky, strhující skoro jak telegramy z potápějící se lodi, líčily hodinu po hodině zhoršující se situaci. Nejpohnutější zpráva v noci na sobotu začínala slovy: „Vzbudil mě telefon – protrhla se hráz v Horce, blíží se záplavová vlna. Asi to nejhorší, co se mohlo stát.“

Od jakési čtenářky se vzápětí pasažérům Titanicu dostalo tohoto vysvětlení: „Teď u mě byla kamarádka, co má tátu hasiče, a dověděla jsem se, že ta hráz praskla kvůli ekologům, co tam neváhali vybudovat migrační průchod pro žáby. Takže hlavně že žabičky sou šťastný…“

Ve chvíli, kdy já píšu tyto řádky, voda klesá, zprávy internetového telegrafisty řídnou a ztrácejí na vzrušivosti. Stoupá zas už jen hladina adrenalinu v novinách. Kdo prý zneužívá povodně pro předvolební hrátky, je darebník, peskuje prezident – aby nezůstal stranou. A anonymní politologové dle Mladé fronty Dnes moudře shrnují, že „politici si svým chováním mohou v očích veřejnosti polepšit i pohoršit.“ Co si z toho vzít?

A tak jsem se raději druhý den vrátil na prosluněné nábřeží. Voda se stále ještě hrozivě valila, ale už jaksi všedněji, tišeji a skoro beze svědků. Snad kromě šťastných žabiček někde v houští.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 2/2006

Související články

Omšelé téma, číslo 3/2003

Jarní bilance, číslo 2/2003

Rozhovor s Otakarem Motejlem, číslo 2/2003, spolu s Václavem Burianem

Tomáš Tichák

První jarní den

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu