Václav Jamek

Nekonečný Malcolm aneb Sám sobě ústředním výborem

Dnes ani nevím, co dřív, tolik doléhá ze světa pověstí roztodivných. Například že nás Výsost monetární povýšila mezi bohaté země. Špatná zpráva je, že teď budeme muset přispívat na ty chudé. Tak to pr! Radši zpět do chudoby. Jenže svádět blahobyt na socany z rozmanitých důvodů nějak nejde, taky Paul Wolfowicz není Paroubek: Česká televize je v úzkých. Naštěstí má po ruce dalšího experta z Aktivu mladých ekonomů, a ten nás uklidňuje, není se čeho bát, těm chudým se toho nerozdá zas tak moc, sotva 0,75 procenta státního rozpočtu, zanedbatelná částka, skoro nic.

No, říkám si, jestli je tohle skoro nic, potom prostředky z téhož rozpočtu vynaložené na kulturu — odrbaného půl procenta — jsou ještě míň než nic, takže konečně mám expertně potvrzeno, že patřím k národu teď navíc bohatému, který na vlastní kulturu nemíní dávat nic. A to máme zřejmě štěstí, že současný premiér si potrpí aspoň na operu; protože až to vezme do ruky nějaký skutečný chlap, který zná z kultury jenom mariáš, bude ji honorovat leda velkým kulovým; ty kule budou ovšem pravé a nefalšované.

Kulturní vložka: šéf komunistů a poslanec Filip dokázal v jediném krátkém parlamentním vystoupení citovat Benedikta XVI. (Šestnáctého) a vzápětí Malcolma X („Desátého“), asi také papeže. (Velký švédský zapolárněkružní filosof Rkekk Stjörnvalsson to nazývá: „tradeskancionalistou nevědomky-nevolky“.) O činovníka v roli nedobrovolného baviče přitom ani nejde: toho ať chodí strašit Ransdorf. Na pováženou je hlavně to, že parlamentním publikem ten vtip nebo spíš kiks ani nehnul, takže musím mít za to, že ho nikdo nerozpoznal. Naše kulturní vědomí tolik kleslo, že se „našim elitám“ začíná jevit nesrozumitelnou už i estráda. Pánové komici, mějte příklad z Krampola, vzdělávejte si své diváctvo!

A teď zas vážně. Říká se mezi středočeským lidem, a jak jsem slyšel, tak podávám: V době nejhoršího konfliktu krajských vojevůdců s ministrem zdravotnictví Rathem rozhodl se ten nejvýtečnější z nich, můj oblíbený gubernátor Bendl, dopřáti si holdu od pracovníků v resortu a navštívil za tím účelem jednu ze svých akciových nemocnic v nejmenovaném okresním městě, kterému zde budu říkat například Buchcov nad Omlží. I svoláno veliké plénum zaměstnanců, nastoupil Bendl s celým menážmentem, to všechno před kamerami hned několika televizních stanic. Jenže se přitom nějak nepočítalo s demokracií, a krajská věrchuška se najednou moc a moc divila, jak se ta sláva zvrtla. Místo jásajících budovatelů kapitalismu měli před sebou sál plný vzpurných zdravotníků, kteří privatizaci zavrhovali a rozhořčeně si stěžovali na to, jak jdou jejich platy dolů. Hejtman z toho byl jako opařený, o problémech personálu neměl prý ani tušení; musel si připadat zhruba jako Miroslav Štěpán blahé paměti před svými dělníky z ČKD.

Ale o zbytnělého a splasklého činovníka tu ani tolik nejde: ten by na základě svých expertních dobrozdání o historických kořenech sociální demokracie v každé slušné zemi už dávno cídil boty před Akademií věd. Jde o ty televizní kamery.

„Tak si večer v televizi pustím zprávy, schválně, co tam ukážou,“ svěřuje mi zástupce středočeského lidu, od kterého to všechno mám, „přepínám z programu na program, a nic! Nikde nic! Několik televizí tam bylo, viděli to a natočili, a žádná o tom ani nemukla!“ Bodejť! Ukazovat celému národu pravověrného středočeského hejkala hambatého v jeho nových šatech, to by tak scházelo! Jako bych ten obraz viděl: shromáždění končí, novináři ze všech tvrdě si konkurujících televizních společností cestou do Prahy v jímavé svornosti zastavují na jediném místním mostě a veškerý materiál, který pořídili, házejí do řeky Omlže, která tu pod ním teče-neteče.

Takhle se mi to doneslo, nebyl jsem u toho. Ale není na mně, abych to ověřoval. Já mám své práce dost, na ověřování fakt jsou tu normálně jiní, totiž – hádejte – no přece novináři, vybavení kvůli tomu svobodou slova, politickou nezávislostí médií, nezadatelným právem informovat. Jenže to jsou právě ti, kdo průkazné informace naházeli do Omlže. A když se nenajde ani jeden, koho by bylo slyšet… Je z toho bludný kruh jako vyšitý. Mají hejkalovy nové šaty odhalovat, a místo toho je šijí!

Musím se přiznat, že v někdejší Zemanově válce proti médiím jsem i přes nechutný styl boje často dával zapravdu bývalému premiérovi. I ta hrubost byla nevyhnutelná, pokud měla kritika účinkovat – viz výše uvedené poznatky o nesrozumitelnosti estrád. (Takže je mi také jasné, že tenhle rozmarný a nadmíru dobromyslný článek nespraví vůbec nic.) Jediná přecitlivělost, a to i u nejlepších novinářů, byla ta stavovská. Teď tedy, v situaci, kterou jsem zcela svévolně předestřel, stojíme před otázkou: mají novináři také nezadatelné právo neinformovat?

Když se v listopadu 1989 sešlo na Václavském náměstí tři sta tisíc lidí a opozice v čele s Havlem dostala poprvé po dvaceti letech do ruky fungující mikrofon, televize o tom ve zprávách pochopitelně neinformovala. Bylo to pochopitelné, protože šlo o televizi totalitní. Přišel jsem z demonstrace domů a večer jsem pak obvolával své známé v Buchcově nad Omlží, abych jim řekl, co se stalo a že s vládou komunistické strany je konec. Nevěřili mi. Štěpánova patálie v ČKD a Bendlovy nové šaty jsou vedle toho sice prkotina, ale to, že novináři událost zaznamenali a neinformovali o ní, prkotina není. Demokratický novinář nemá právo neinformovat o tom, co se mu nehodí. Dřív ovšem o tom, kterou informaci zamlčet, rozhodoval ústřední výbor strany; i když mezi novináři byli jistě horlivci, kteří instruktáž ani nepotřebovali. Dnes je novinář, jak to tak vypadá, sám sobě ústředním výborem. Ale tím je to horší: totalitní spád jde na vrub přímo novinářům. Do totality nám tvrdnou média sama, vlastní vůlí. Říše lži: tak nějak by to nazval George W. Bush.

„A v krajských volbách, kohopak’s volil?“ ptám se řečeného zástupce středočeského lidu, abych to nějak uzavřel.

„Nevolil jsem, jel jsem na chatu, jsa z duše znechucen.“

„Tak máš, oč sis řekl.“

Václav Jamek

Obsah Listů 2/2006

Související články

Václav Jamek: Spotřební Sisyfos aneb Vysvětlete to žralokům

Václav Jamek: Nevyspalý Descartes a jiné potíže

Václav Jamek: Ostružiny a potměchuť aneb O duši jednovaječných dvojčat

Václav Jamek

Nekonečný Malcolm aneb Sám sobě ústředním výborem

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu