Petr Borkovec

Obrácený kámen

Sníh sládne, ale ne a ne roztát.
Jak dlouho jsem neodvalil kámen?
John Ford, Elegie

Dny dlouhé zimy byly pořád stejně krátké; trochu se prodloužily soumraky. Vlakem, který víc stál, nežli jel, jsem se pohyboval periférií slepenou z periférií deseti různorodých měst. V dálce se jako jindy sem tam zaleskla centra; neostré barevné prostřihy. Ale nehrál jsem si s tím, nepředstavoval si středy podle odlišných stop a vodítek na okrajích; dnes jsem viděl jenom to, co dav městských břehů spojovalo. Černobílý (to ta další protivná zástavba zmrzlé oblevy) film pump, prodejen umělého mramoru, galerií sádrových odlitků, pil připomínajících tábory a zahrádkářských kolonií, jehož kopii promítají za každým větším městem.

Točil jsem se po ringu, už poněkolikáté. Připomnělo se mi cvičení, při kterém je potřeba na vyvýšeném místě v krajině alespoň hodinu bezmyšlenkovitě kroužit kolem své osy a nespustit z očí celý kruh horizontu – a až pak o něm něco říct. Směry byly jiné, společné bylo sledování bez jediné myšlenky. V terénu se otevírala široká místa práce. Na pás sunoucího se buldozeru – uzavřeného v mělkém korytě, jehož obrysy byly vyznačeny promyšleně rozvrženými rýhami v bělobě – se lepil tučný pruh sněhu, a vždy v posledním okamžiku, kdy už se zdálo, že spolu s pásem zaleze (jako nějaké nemotorné zvíře v zimní srsti) do útrob stroje, odchlípl se, ulomil a spadl (na všechny čtyři) do černého odkryvu. Stlačená zemina vlastně nebyla černá, měla slabý modrý nádech, jako by na ní nízce vyhoříval plyn. O to podivuhodnější se zdála pára, která se odtamtud zvedala. Partie stavby, kde se hloubilo, zapadaly – umrzlý sníh se v nich vratce vrstvil a tvořil krkolomné průniky a překlady. Z okna jsem se snažil zachytit pohyb červeně natřené konstrukce dvou jeřábů, ale nedařilo se mi to. Na dlouhém třpytu se stejnosměrně hýbaly jen náklady. Prohlížel jsem si příjezdovou cestu, hrubě vraženou – jako ohořelý kůl, napadlo mě – do toho místa, když výjev odsekla šestiproudá dálnice, plexisklový panel potištěný siluetami velkých ptáků, a pak okno vplulo do otevřených vod zahrádkářské kolonie. Obraz se zhoupl, zachvěl a nastraženě zpomalil, jako by na hloubce upravoval chod.

Metry a metry známé látky s opakujícím se vzorem zasněženého pletiva, posprejovaných chatek, kmenů ovocných stromů, tučných a zakrslých od hnojiva a zahradnických nůžek, a malých věcí odchlipujících sníh. Zíral jsem ven, a ve chvíli, kdy se od zasklené látky začala odlepovat moje vlastní tvář se zavírajícími se víčky, vrátil mě zpátky do světa smyslů matčin mladý hlas důrazně volající k obědu, který doletěl až do úvozu, kde jsem stál nad obráceným kamenem. Z hnědé nehluboké skvrny v trávě na mě dýchala plná střevličí kapsle vedle několika jiných prázdných pouzder. Měděný střevlík měděný se v těsném pouzdře ani nepohnul, ale bezchybná zlatá hněď krovek s hrbolky a žebry, přes niž se od spodu přeléval čerstvě a dokonale nalakovaný nehet břicha, se nadzdvihovala životem, který trval teprve několik hodin. Ve spleti chodeb a porcelánových výhonků jsem viděl díly pecek a šupiny semen, připomínajících krovky hmyzu. U okraje obtisku, vedle důlku s víčkem pavučiny, seděl v cákanci slizu obrovský slimák s hlavou králičího mláděte. Jako bych se díval jeho očima, tak zblízka jsem spatřil klíčky nějakých rostlin, podobající se šňůrkám spermatu, a řetízek lesku na kořeni, vibrující nad svým otiskem v kůře prorostlé hlínou. Stonky, na něž poprvé dopadlo denní světlo, se podobaly korálům, svalům mrtvých, svalům utopence. Vedle, na spodku obráceného kamene se pomalu drolilo hejno svinek s bílými bříšky, která vypadala jako uvařená.

Těžko říct, kdo se vzpamatoval první.

březen 2006

Petr Borkovec

Obsah Listů 2/2006

Související články

Petr Borkovec: Tulačka

Petr Borkovec: Léon-Jessel-Platz

Petr Borkovec: Wansee

Petr Borkovec

Obrácený kámen

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu