Pavel Nováček

Vzestup a pád civilizací

Připomínka neokázalé, ale hluboké knihy

Přijmeme-li vývojové cykly civilizací Duana Elgina jako zajímavou hypotézu, stálo by za diskusi, jak je na tom česká společnost a jak je na budoucí změny připravena či nepřipravena. Převáží v dobách možných civilizačních otřesů apatie a rezignace, nebo v sobě najdeme sílu přicházejícím výzvám aktivně čelit, i když nám úspěšný výsledek nikdo nezaručí?

Vývojem civilizací se zabývalo mnoho autorů a popsáno bylo hodně papíru. Asi nedostižným dílem je Studium historie, dvanáctisvazkové dílo Arnolda J. Toynbeeho. Do češtiny byla nedávno přeložena knížka Paula Kennedyho Vzestup a pád velmocí (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996). Zmínit můžeme také např. trilogii Alvina Tofflera (Šok z budoucnosti, Třetí vlna a Posun moci), vydanou v letech 1970–1990, dřívější Vzestup člověka od Jacoba Bronowského (česky 1973), Civilizace od Felipe Fernándeze-Armesta (2001) nebo z našich autorů Postižitelné proudy dějin Jaroslava Krejčího (2002). Z poslední doby je hojně citována kniha Jareda Daimonda s příznačným názvem Kolaps (Collapse. How Societies Choose to Fail or Survive, 2005), která nás zavede do nejrůznějších koutů světa a ukazuje, proč některá společenství v historii prosperovala a vzkvétala, jiná zkolabovala. Všechny tyto studie jsou obsáhlé, rozsahem někde mezi 500 a 1000 stranami. Jenom výtah z Toynbeeho A Study of History pořízený D. C. Somervellem má přes tisíc stran!

Vzestupem a pádem civilizací se zabývá v poměrně útlé studii (240 stran) Voluntary Simplicity také Duane Elgin. Jak napovídá název Dobrovolná skromnost (překládáno někdy spíše jako Dobrovolná prostota), nejsou pro Elgina vývojové cykly civilizací ústředním tématem, tím je dosažení udržitelného způsobu života prostřednictvím změny hodnotových orientací obyvatel.

Přestože byla jeho studie publikována před třinácti lety, stojí určitě i dnes za přečtení. Naše schopnost či neschopnost přejít na jiné vzorce chování totiž zásadně ovlivní směřování euro-americké civilizace, stejně jako vyhlídky „rozvojového světa“. Tato budoucnost tedy není předurčená, ale je ovlivnitelná našimi volbami. A máme k dobru také zkušenost mnoha civilizací, které tu byly před námi. Elgin při jejich studiu nachází čtyři opakující se vývojové fáze, které přirovnává k ročním obdobím. Podle mého názoru je jeho koncept přinejmenším stejně zajímavý a inspirativní jako Střet civilizací Samuela Huntingtona. Nechci Huntingtonovi křivdit, ale řekl bych, že úmyslně uvádí některé vyhroceně kontroverzní výroky, které jeho dílu získají mnoho přívrženců i odpůrců, tím vysokou citovanost a tím také vysokou prodejnost (např. výrok „hranice islámu jsou krvavé“). Oproti tomu studie D. Elgina vypadá jako „tichá voda“, nikoho neprovokuje a neuráží. Ale „tichá voda břehy mele“ a může se stát, že z odstupu třiceti či padesáti let budou Elginovy vývojové cykly civilizací věrněji odrážet realitu než Huntingtonův „střet civilizací“. Seznamme se tedy s vývojovými fázemi civilizací na příkladu vzestupu, úpadku a možného nového vzestupu průmyslových společností.

Čtyři stadia civilizačního růstu

Období I: Vysoký růst, „Jaro“	Období II: Plné rozvinutí, „Léto“	Období III: Počáteční úpadek, „Podzim“	Období IV: Rozpad, „Zima“
Období víry	Období rozumu	Období cynismu	Období zoufalství
Vysoký sociální konsensus, silný smysl pro sdílený sociální cíl	Sociální konsensus začíná slábnout s naplněním sdíleného sociálního cíle	Konsensus je velmi slabý, požadavky zájmových skupin se stávají silnějšími, než sdílený sociální cíl	Zhroucení konsensu, různé sociální cíle, které jsou vzájemně v konfliktu
Byrokracie je nízká, aktivity jsou většinou seberegulující	Byrokratická složitost rychle narůstá, aktivity jsou zvětšující se měrou regulovány	Byrokratická složitost se vrší rychleji, než schopnost efektivní regulace; byrokracie začínají „klopýtat“	Byrokratická složitost je ubíjející, byrokracie se vymyká kontrole; společnost se začíná rozpadat

Stejně jako jednotlivci procházejí určitými obdobími vývoje, podobně se vyvíjejí i civilizace. Jako se střídají roční období, tak také civilizace procházejí obdobími vzestupu a úpadku. Většina průmyslových civilizací prošla obdobími jarního a letního vzrůstu a nachází se v periodě podzimního a zimního sestupu. Pokud brzy nevyvineme tvořivé úsilí, které nás dovede do postindustriálního stadia rozvoje, posuneme se do tuhé zimy civilizačního rozpadu.

Je mnoho náznaků, že vstupujeme do stadia civilizační krize – zadlužená a stagnující ekonomika, ztráta sociálního cítění, zájmové skupiny, které převáží veřejný zájem, ohromná byrokracie, neschopnost reagovat na lokální i globální ekologické problémy aj.

Je psychologicky náročné uvažovat o rozpadu a transformaci civilizací. Nejde totiž o abstraktní proces, ale o něco, čím musíme projít. Abychom uviděli podstatu sociální evoluce, musíme oddělit hlubší proudy změny od povrchních tendencí, které zaměstnávají většinu pozornosti.

Tabulka ukazuje teorii civilizačního růstu, která je znázorněna čtyřmi obdobími rozvoje. Tato teorie je v souladu s obecným principem vysloveným historikem Arnoldem Toynbeem: „Civilizace na vzestupu může být definována jako taková, ve které jednotlivé složky její kultury jsou vzájemně v harmonii a tvoří jednotný celek; podle téhož principu civilizace v rozkladu může být definována jako taková, ve které jednotlivé kroky upadly do vzájemného sváru.“

Období I: Vysoký růst (vzestup)

„Jarní období“ civilizačního vzestupu. Je to éra víry v základní hodnoty, období velké vitality, kreativity, inovace a experimentování, jak lidé usilují realizovat svůj potenciál. Zavedený sociální řád má velkou legitimitu, je dostatečně jednoduchý a srozumitelný většině. Lidé mají relativně velkou možnost přístupu ke svým vůdcům. Aktivity jsou do značné míry seberegulující. Existuje víra v oprávněnost usilování o vyšší materiální životní úroveň jako hlavní osobní i sociální cíl.

Období II: Plné rozvinutí

„Letní období“ růstu průmyslových civilizací. Materiální očekávání průmyslového pohledu na svět dosahuje vrcholu. Sociální řád se stává stále složitějším a potřeba racionálního řízení roste, nastává období spíše rozumu než víry. Čas podnikatelské kreativity pominul a přesunuli jsme se do období kreativity řízené. Kreativita je ještě přítomna, ale je stále více usměrňována do přijatelných institucionálních forem. Vitalita a inovace prvního období byla nahrazena metodičtějším procesem plánování a realizace. S rychlým růstem velikosti a komplexnosti všech institucí – zejména vládních a obchodních – jsou lidé stále izolovanější od přístupu k řízení a vůdcům a často se cítí být manipulováni mohutnými organizacemi. Zatím se to však zdá jako nízká cena za neobyčejné užitky a úspěchy, které doprovázejí toto období. Růst pokračuje po celé období, ale stále se snižujícím tempem. Jak se blížíme konci období, průmyslové cíle jsou stále více naplněny a sociální konsensus zeslabuje.

Období III: Počáteční úpadek

„Podzim“ růstu průmyslových civilizací. Požadavky zájmových skupin se stávají silnějšími a smysl pro sdílený sociální cíl zeslabuje. Je to období cynismu a skepticismu. Víra ve smysl neustálého materiálního růstu je nahlodána. Celá kultura ztrácí „tah“ i smysl pro směr. Sen materiální hojnosti a pohody rychle přerůstá v noční můru neočekávaných problémů a obrovské byrokratické regulace. Mocnému motoru ekonomického a technologického růstu dochází pára.

Vůdci jsou pohlceni každodenními problémy institucionální krize natolik, že mají málo času reagovat na zásadnější problémy. Vizionářská schopnost kultury se vyčerpává a vůdci nejsou schopni rozpoznat alternativní směry sociálních aktivit, což je odcizuje od účasti občanů na řízení společnosti.

Neočekávané problémy se objevují všude. Víra v životaschopnost institucí rychle klesá. Někteří lidé vytvářejí úzké zájmové skupiny ve snaze zajistit si vlastní blahobyt, i když může být na úkor celkového sociálního prospěchu. Vůdci jsou spíše tolerováni než aktivně podporováni. Lidé se cítí bezmocní provést zásadní změny. Náklady na fungování masivní byrokracie, která ovládá každé odvětví společnosti, rychle rostou. Výkonnost celého sociálního aparátu klesá.

Období IV: Rozpad

„Zimní období“ vývoje průmyslových civilizací. Je to éra zoufalství a ztráty naděje, že se věci mohou vrátit do dřívějšího stavu. Všechny problémy třetího období jsou přítomny, ale jsou vyhrocenější. Sociální a byrokratická složitost dosáhla drtivých rozměrů. Společnost a její instituce už nejsou srozumitelné a dostávají se stále více mimo kontrolu. Sociální konsensus a sdílený smysl pro sociální cíl úplně vymizely. Politické a sociální vztahy jsou v chaosu. S kolapsem konsensu se objevují různorodé sociální cíle, které jsou v konfliktu a soutěží o dominantní postavení. Nastává rychlá obměna vůdců, ideologií a politických řešení, ale nic nefunguje dlouho. Vůdci vládnou bez podpory. Situace se stává netolerovatelnou a neudržitelnou. Zásadní změna je nevyhnutelná.

Kde jsme nyní

Pokud přijmeme tato čtyři stadia růstu jako užitečné přiblížení cyklu průmyslových civilizací, je přirozené se ptát, ve kterém stadiu jsme právě teď. Průmyslové státy se posunovaly na počátku devadesátých let do čtvrtého období – rozkladu systému. Stručně: pokud budeme pokračovat v dosavadním kursu, budou naše děti žít v oteplujícím se klimatu, které bude tak destabilizováno, že rozvrátí potravinovou produkci a vyvolá velkou vlnu hladomoru; budou vyčerpány zdroje ropy, krajina bude široce odlesněna, dobrá vůle lidské komunity bude zpustošena tím, jak budou národy bojovat o přístup ke zbylým zdrojům; pobřežní města budou zaplavena stoupající hladinou oceánu a moří, milióny lidí budou migrovat do oblastí, kde ještě jsou nějaké zdroje k životu, krátkovlnné sluneční záření bude pronikat skrze oslabenou ozónovou vrstvu a bude ohrožovat fungování potravního řetězce; bude podstatně méně zemědělské půdy k uživení dalších tří miliard lidí, drasticky klesne počet rostlinných a živočišných druhů a toxické znečištění znehodnotí půdu, vodu a vzduch.

Bez rázných změn způsobu života a spotřeby vytváříme svět prosycený destrukcí, utrpením, konflikty a zoufalstvím. Jsme konfrontováni s rozmanitými druhy výzev: s technickými problémy (vypořádání se s nedostatkem energie a zdrojů), normativními problémy (objevení hodnot, které překonávají materialismus a dají lidem smysl pro společný cíl) a procesními problémy (nalezení způsobu, jak milióny občanů mohou komunikovat s ohromně složitými institucemi od úrovně lokální až po úroveň globální).

Není nikdo, koho bychom měli obviňovat za náš posun do stadia civilizační proměny. Názory a hodnoty, které vyrostly při naplňování potenciálu průmyslového období, byly pro svou dobu vhodné. Nyní se však tytéž názory a hodnoty stále méně hodí k tomu, aby nás vedly do budoucnosti. Ačkoliv není koho obviňovat, jsme my všichni odpovědni za to, kam nyní směřujeme.

Civilizace nemusí nezbytně podlehnout, když vstupuje do stadia úpadku. Zvláště v demokratické společnosti, když se civilizace začíná rozpadat, nesou lidé sami konečnou odpovědnost. Pohyb do stadia traumatického rozpadu není nevyhnutelný.

Tempo civilizační proměny

Jak dlouho může trvat, než dosáhneme podmínek devastujícího úpadku, nebo naopak kreativního průlomu, který povede do nového období udržitelného globálního rozvoje? Je nemožné odpovědět přesně. Křivka našeho úpadku nebude hladká a jednoznačná. Stejně jako náš vzestup měl mnoho nárazníkových oblastí, náhorních plošin a náhlých skoků, podobný průběh bude charakterizovat náš pohyb obdobím úpadku.

Řada trendů včetně populačního vývoje, zdrojů a životního prostředí začne být kritická ve druhém desetiletí 21. století. Průmyslové státy budou konfrontovány s výzvou civilizačního rozpadu nebo obnovy ne později než ve dvacátých letech 21. století. To neznamená, že v té době bude situace vyřešená. Spíše to znamená, že v tomto období poznáme, jsme-li schopni reagovat odpovědně a účinně na zásadní světovou krizi.

Pokud vezmeme v úvahu čas potřebný k formulování a prosazení nových způsobů života a práce, které jsou nezbytné pro udržitelnou budoucnost, situace již kritická je. Jak drahocenné roky ubíhají, šíře možností naší volby se dramaticky snižuje.

Duane Elgin: Voluntary Simplicity. Toward a Way of Life that is Outwardly Simple, Inwardly Rich. Revised Edition. Quill, New York 1993

Pavel Nováček (1961) je ekolog, působí na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Obsah Listů 2/2006

Související články

Rozhovor s Václavem Havlem a Adamem Michnikem

Marek Hrubec: Úpadek impéria a invaze

Ladislav Major: Čtyřicet let Jednorozměrného člověka

Pavel Nováček

Vzestup a pád civilizací

Připomínka neokázalé, ale hluboké knihy

Čtyři stadia civilizačního růstu

Období I: Vysoký růst (vzestup)

Období II: Plné rozvinutí

Období III: Počáteční úpadek

Období IV: Rozpad

Kde jsme nyní

Tempo civilizační proměny

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu