Nejlepší esej přišel ze Slovenska

Existuje evropská veřejnost? – výsledky soutěže a zamyšlení

K Evropské unii přistupujeme dnes jako k něčemu samozřejmému. Před dvaceti lety bychom smýšleli jinak. Také prohlubování spolupráce členských zemí a rozšiřování evropských hodnot bereme vesměs jako užitečné, v České republice jsme si to v roce 2003 ověřili v referendu. Navzdory titulkům na způsob „Paroubek opět ustoupil Unii“ (jako by ona byla naším nepřítelem!), permanentním „protibruselským“ a „protibyrokratickým“ kampaním a neustálému zdůrazňování „demokratického deficitu“ se nám členství vyplácí.

O Evropské unii bychom ale měli přemýšlet jako o něčem nesamozřejmém, možná velmi vzácném a ojedinělém. Dokázal by si Evropskou unii představit v roce 1943 kterýkoliv občan Varšavy, Lisabonu, Terstu, Liberce či Vilna? Nebo v roce 1956 někdo v Budapešti a v roce 1974 v Madridu? Nejspíše ne.

Série referend v postkomunistických zemích, která se týkala členství v Unii, dopadla dobře. Myšlenka společné budoucí Evropy dostala reálný základ a čekalo se na další: Bulharsko, Rumunsko, později na Chorvatsko nebo Ukrajinu. Ale představy jsme museli vzít zpět. Nizozemci a Francouzi nepodpořili v lidových hlasováních „Ústavu EU“. V množství otázek, co převážilo v jejich rozhodování, zůstává jedna nezodpovězená, přitom velmi podstatná. Má-li francouzské a nizozemské „ne” něco pozitivního, pak je to právě otázka, zda existuje evropská veřejnost.

V rozhovoru pro jeden český deník velký Evropan a příznivec Evropské unie Jacques Le Goff řekl, že poslední rozšíření bylo velmi rozsáhlé. Ale koho by francouzský historik nevzal: Litevce? Poláky? Čechy? Slovince? Kdo a v čem je horší než jeho soused?

Soutěží jsme chtěli podpořit přemýšlení o této otázce a poradit se s generací, která je nezatížená minulostí, která přijímá všechny výhody otevřených hranic s naprostou samozřejmostí. Zdálo se nám také, že evropská pozitiva převažují, že lidé evropský výrobek, evropskou firmu, evropskou službu berou jako věc dobrou. Když jedeme dálnicí, řekněme z Olomouce do Turína, potkáváme kamiony s názvy firem Euro-trans, Euro-motor, Euro-shop, Euro-drinks. Kupujeme euro-okna, na nádraží jsme viděli euro-hot-dog a sledujeme Euro-sport. Zkrátka veřejnost značku „euro“ cítí jako pozitivní; snad ona je součástí evropského povědomí.

Sešlo se v soutěži nakonec 24 esejů v češtině i ve slovenštině (slovenští autoři získali první a třetí cenu), což považujeme za úspěch. Většina příspěvků byla velmi dobrá, žádný nebyl nezajímavý. Odpověď na otázku jsme ale nenašli. Mnozí spíše psali o evropské identitě, ale o tu nám primárně nešlo. Snad ve vítězné práci je evropská veřejnost zastoupena. Způsobem přirozeným, který si možná ani neuvědomujeme.

O tom, zda existuje evropská veřejnost, budeme ještě přemýšlet. Pouze její přirozené formování může zajistit další klidný evropský vývoj. A pouze evropská veřejnost, snad se rodící, zabrání destruujícím snahám V. Železného, J. Haidera, R. Giertycha, ba i J. Zahradila či V. Klause.

Soutěž, vyhlášená Listy, Katedrou politologie a evropských studií FF UP Olomouc a sdružením ANO pro Evropu dopadla takto:

Výsledky soutěže:

1. cena – Vladimíra Štefanovičová

2. cena – Pavel Nikodem

3. cena – Matúš Halás

Čestná uznání:

Ondřej Slačálek a Petr Preclík

Všechny oceněné práce postupně zveřejníme.

Poděkování vyhlašovatelů soutěže si zaslouží i ti, kteří obohatili vyhlášení vítězů v Olomouci: písničkář Jaroslav Hutka a novinář Martin Komárek. Záštitu soutěži poskytl poslanec Evropského parlamentu Libor Rouček.

Obsah Listů 2/2006

Nejlepší esej přišel ze Slovenska

Existuje evropská veřejnost? – výsledky soutěže a zamyšlení

Výsledky soutěže:

Čestná uznání:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu