Vladimíra Dvořáková

Anatomie radikálních a krajně pravicových stran

Otazníky nad tím, zda růst radikálních a krajně pravicových stran v zemích západní Evropy zasáhne výrazněji i Českou republiku, se znovu vynořily v souvislosti s akcí Národní strany „Lety”. Může se u nás znovu (po republikánech) dostat tento typ strany do parlamentu nebo jinak výrazněji ovlivnit naši politickou scénu? Skrývá se v tom nějaké nebezpečí a je možné se vůči němu bránit? Odpověď není zcela jednoduchá; bezprostředně asi nebezpečí nehrozí, bránit se ale je nutné a čím dříve, tím lépe.

Zkušenosti posledních třiceti let v západní Evropě mohou být inspirující, zatím se ovšem zdá, že z této inspirace čerpají především radikální a krajně pravicové strany, které do značné míry reprodukují úspěšné scénáře svých západních kolegyň. Méně poučená (nebo nepoučitelná?) bývá liberálně demokratická veřejnost, která zejména přehnanou medializací a nevhodnými reakcemi ochotnicky vystupuje v předem zrežírovaných představeních, která jsou často jen plagiáty již dříve na Západě odehraných premiér.

Tento text nechce hledat sociálně ekonomické, kulturní, institucionální a politické souvislosti nástupu radikální a krajní pravice, byť je to téma nesporně důležité. Lze asi jen konstatovat, že v soudobých společnostech, které se potýkají s rychlými proměnami globalizujícího se světa, nutností rychlé adaptace na nové podmínky, nejistotou a vykořeněním (a seznam by mohl pokračovat takřka donekonečna) objektivně prostor pro posílení vlivu radikálních a krajně pravicových stran existuje. Tento text ale má v úmyslu se zaměřit na jiné problémy: jakým způsobem se lze v obecné rovině bránit nástupu a vlivu těchto stran a také jaká je základní strategie a taktika těchto stran, tj. jakým způsobem je vhodné v konkrétních situacích přiměřeně reagovat.

Léčba a prevence

Obrana proti vlivu radikálních a krajních pravicových stran se samozřejmě různí, liší se dlouhodobé i krátkodobé strategie, „léčba“ závisí také na míře šíření „choroby“, která již společnost zachvátila. V případě existujícího akutního nebezpečí, kdy síla těchto hnutí již začíná komplikovat či přímo ohrožuje fungování liberálně demokratického systému, se v zásadě nabízejí tři strategické postupy. Prvním je represe. S využitím buď stávajícího zákonodárství nebo přijetím nových zákonů (typu „na obranu republiky“) je strana postavena mimo zákon, rozpuštěna, politické špičky či i řadoví členové jsou trestně stíháni. Využití těchto právních cest je snazší v případě extremistických skupin (jejichž činnost se pohybuje zřetelně již mimo právní rámec daného státu) než radikálně a krajně pravicových (jejichž činnost se pohybuje spíše na hraně legality s dílčími přesahy za tuto legalitu). V případě, že dojde ke zpřísňování zákonů, vyvstává obrovské riziko, že liberálně demokratický systém začne podkopávat principy, na nichž je založen, že v zájmu „obrany demokracie“ fakticky připustí postupnou transformaci v nějaký autoritářský režim či v něco, co Latinoameričané krásně vyjadřují výrazem democradura, tvrdá demokracie.

Navíc zákaz činnosti strany ji sice může částečně rozložit, ale ona se většinou rychle obnoví pod jiným názvem. Nedávno v Belgii zakázali stranu Vlaams Blok, okamžitě se obnovila pod názvem Vlaams Belong a s podstatně narostlou popularitou díky medializaci, která zákaz doprovázela. Strana také může přejít do ilegality, což komplikuje monitorování její činnosti. Po každém takovém zákazu se také posiluje „tvrdé“ jádro a dochází i k výraznější radikalizaci členské základny, vliv „jestřábů“ roste. Celkově lze říci, že represivní opatření mohou být krátkodobě velmi efektivní, ale dlouhodobě mají spíše negativní dopady.

Další možností je cordon sanitaire. Všechny strany establishmentu vytvoří jakýsi ochranný val proti možné spolupráci s danou stranou, vyšlou tím signál veřejnosti, a tím také zdůrazní základní principy a hodnoty systému. Většinou se po nějakou dobu daří úspěšně zabránit spolupráci na celostátní úrovni před volbami a po volbách, v menší míře ovšem v regionálním a místním zastupitelstvu, kde tyto strany jsou spoluprací s etablovanými stranami většinou legitimovány. Sanitární kordon ovšem má ještě další riziko a tím je posílení základního diskursu, typického pro tyto strany. Jde o dichotomii „my“ a „oni“, kdy „my“ znamená lid a tato strana a „oni“ jsou politici etablovaných stran (dále se k tomu ještě dostaneme). Tím strany mohou získávat stále více „protestních“ hlasů a mohou nakonec zablokovat fungování celého systému.

Velice diskutovanou záležitostí je začlenění takové strany do systému, tj. umožnění jejího vstupu do vládní koalice, nebo se alespoň o tuto stranu opírat v menšinovém kabinetu. Nejznámějším příkladem jsou asi rakouští Svobodní, ale jen málokdo se zmiňuje, že v Itálii byly takové strany začleněny již v roce 1994 (Berlusconiho kabinet s účastí italských postfašistů MSI AN a Ligy severu) a opakovaně ve stejném složení po volbách 2001. Výhodou je, že v tomto případě strana nutně ztrácí své „protestní“ hlasy, protože přejímá zodpovědnost za vládnutí, dichotomie „my“ a „oni“ přestává fungovat. Důležitá je také skutečnost, že většinou dojde k vnitřnímu rozkladu strany, ke sporům mezi pragmatiky, ochotnými ke kompromisům a toužícími po vládní spolupráci, a „tvrdým“ jádrem, hájícím čisté principy strany. Rizikem ovšem je, že se tím do značné míry legitimizují politické postoje dané strany a veřejnost ztrácí základní orientaci v hodnotách a postojích liberální demokracie.

Jedním ze základních způsobů obrany demokracie je prevence, „imunizace“ společnosti. V okamžiku, kdy je radikálně a krajně pravicová scéna (nemluvě o extremistech) již zformována a schopna oslovovat podstatnou část společnosti, je samozřejmě již takřka pozdě. Účinky prevence se projevují spíše v dlouhodobé perspektivě a je nutné s ní začít dříve, než se tyto proudy ve společnosti konsolidují. Prevence zahrnuje jak právní represivní prostředky (základní vymezení nepřípustného chování a jednání, zejména násilí, šíření nenávisti apod.), tak ale především komplex opatření posilující principy tolerance, demokratické politické kultury. Zde hraje významnou roli škola, činnost a aktivita nevládních organizací (silná zejména v USA, v Evropě podstatně menší), schopnost společnosti okamžitě reagovat na případy netolerance, rasismu a násilí. Protestní pochody proti rasismu, xenofobii, za toleranci mohou výrazně ovlivnit veřejné mínění. Prevence ovšem také zahrnuje včasné politické reakce na vznikající problémy ve společnosti, schopnost politiků otevřeně komunikovat se společností, vysvětlovat problémy a navrhovaná řešení. Negativní chování „politiků“ (korupce, arogance, vzájemné hrubé napadání) ovšem může účinky prevence výrazně eliminovat. Pokud zůstane součástí našich volebních kampaní trvalé obviňování soupeřů ze lži, vzájemné shazování a urážky, vytváří se tak úrodná půda pro tato a obdobná hnutí do budoucna.

Základní strategie a taktika

V každé zemi každoročně vzniká či se přeskupuje celá řada různých krajně pravicových uskupení, jejichž život záhy končí ve vnitřních hádkách či pasivitě či novém přeskupení. Přesto některá tato uskupení nakonec mohou uspět. Záleží na mnoha okolnostech, ale podstatná je zvolená strategie, jejíhož příkladného kopírování jsme byli svědky v „Letech“. Především je potřeba být vidět, dostat svůj diskurs do politické agendy. To znamená udělat jakoukoli provokativní akci, která je dostane na první stránky novin (i těch tzv. seriózních) a ještě lépe do televize. „Spolupráce“ s našimi médii je v tomto smyslu obdivuhodná. Ještě před akcí „Lety“ se Národní straně podařilo získat celou stránku Lidových novin (s uvedením na straně jedna) s fotografiemi šéfů, rozhovory apod. Záminkou se stalo vystoupení představitelů této strany v rámci kursu autoritářské systémy, určeného pro studenty VŠE, kde tato pravicová hnutí jsou předmětem zkoumání. Redakci nevadilo, že informaci o této akci získala od této strany, a ochotně se účastnila jejich hry. Zde totiž není podstatné, jestli článek je pro stranu pozitivní či negativní, podstatné je dát najevo, že jsou známí, důležití apod. Že oni vnášejí témata do politické diskuse.

Akce „Lety“ pak naprosto naplnila jejich scénář a nesla se v jejich režii, úspěch pravděpodobně předčil i jejich očekávání. Televizní štáby, množství interview, strana si prostě zažívala své hvězdné okamžiky. A aby předsedkyně strany, jejíž preference se blíží nule, dostala prostor ve veřejnoprávní televizi v Otázkách Václava Moravce, je v jiných případech naprosto nemyslitelné. A i když vystoupení bylo již v méně sledovaném pokračování pořadu na čtyřiadvacítce, stejně to znamenalo „potvrzení jejich významu“. Ano, v demokracii se vede diskuse i s lidmi, jejichž názory neodpovídají hodnotám, na nichž je společnost založena. Pokud se takováto strana či hnutí stane relevantní, tj. pokud oslovuje již významnější část voličů, není možné ji ignorovat a je nutné jí dát i prostor ve veřejných diskusích. Ale proč ji fakticky „propagovat“? Ještě dvě tři akce tohoto typu před volbami a může tu být problém, strana se dostane do širšího povědomí a může si tak vytvářet základnu do budoucna. A celou její volební kampaň vlastně vytvoří „seriózní“ média, bez větších finančních nákladů.

Strany působící v Evropě se samozřejmě v mnohém liší, existuje nejrůznější návaznost na předválečné fašismy, protofašismy, autoritářská seskupení, vlastní tradice a specifické situace v jednotlivých zemích. Přesto mají některé společné rysy; týkají se výběru témat, jazyka a charakteru řešení problémů. S mírnou nadsázkou se dá říci, že všechny tyto tři věci lehce získáte návštěvou jakékoli běžné hospody a pozorným poslechem „lidu“. Zjistíte, z čeho mají strach (v té či oné míře podle jednotlivých zemí obecně cizinci, Romové, muslimové, někdy Židi, kriminalita), na co nadávají (ti nahoře, tj. establishment, korupce, evropská byrokracie), jakým jazykem hovoří (má většinou daleko k „politické korektnosti“, takže výraz Rom nezaslechnete, ale cikán ano) a jaká řešení vidí (většinou jednoduchá, na základě „selského“ rozumu). V tomto základním rámci se pak strany pohybují: využívají strachu a emotivního působení (xenofobie, emocionálně zabarvený vztah k národu, případně jasně definovaný obraz nepřítele), stylizace do dichotomie „my“ a „oni“ („my“ jsme součástí lidu, „oni“ se mu odcizili), jednoduchý a srozumitelný jazyk („jenom říkáme, co vy si myslíte“) s využitím lidových pejorativních výrazů posilujících existující stereotypy, jednoduchá a „logická“ řešení, která neberou v úvahu komplexnost problému a zdůrazňují jeden dílčí aspekt (většinou s využitím represivních opatření).

To neznamená, že by argumentace byla jen primitivní. Spolu se „selským rozumem“ je ovšem i dobré, pokud se postoji strany dá „vědecký punc“, například odvoláním se na akademické publikace (vůbec nemusí být pseudovědecké, jenom se jistá tvrzení vytrhnou z celkového kontextu výzkumu) či diskurs jiného politika. „Úspěchu“ akci „Lety“ tak přispěla i vyjádření prezidenta Václava Klause a s ohledem na levicové voliče i vystoupení M. Ransdorfa. Taktika je v tomto případě vždy stejná – odvedení pozornosti k nepodstatným otázkám – třeba typologie různých koncentračních (ve smyslu soustředění obyvatelstva) táborů, jindy k technickým otázkám kapacity spalovacích pecí a plynových komor. Skutečnost nelidských podmínek a smrti je tak odsunuta na druhou kolej.

Nalezneme ještě některé další společné rysy. Tyto strany většinou nebývají otevřeně rasistické (ať již z důvodu, že by se tím dostaly za hranice legality, nebo i tím, že otevřený rasismus již velká část společnosti odmítá), byť mnohdy vnímají národ jako společenství krve. To znamená, že většinou nehovoří o vyšších a nižších rasách, ale ostře vystupují proti „míšení ras“ a kultur. To je pro většinu společnosti přijatelnější. Občasné úkroky stranou, zejména týkající se zpochybňování rozsahu holocaustu (Le Pen) či oslava příslušníků SS („naši dědečkové v SS byli statečnými vojáky“ – Haider) spíše slouží k vyvolání buď soudních procesů či alespoň veřejné diskuse, tj. slouží opět ke „zviditelnění“ strany. Považují se za demokraty, ale ostře vystupují proti zastupitelské demokracii, prosazují přímou demokracii, rozhodování v referendech a plebiscitech. Referendum, byť je jistě vhodným nástrojem v některých případech rozhodování, totiž umožňuje vysokou míru manipulace s využitím emocionálních prostředků, ale především neumožňuje kompromis. U nás má odpor proti tzv. „nemorálním“ kompromisům a obecně proti konsensu dlouhodobou tradici, na rozdíl od západu, kde schopnost dosáhnout konsensu patří k nezbytným výbavám politiků a společnost ji většinou vysoce hodnotí. I v tomto směru diskurs těchto stran může mít u nás úspěch.

Zároveň žádají posílení pravomocí prezidenta (vůdce), výrazně hierarchickou strukturu rozhodování, autoritu. S tím souvisí požadavek pořádku a posílení represí, zavedení trestu smrti.

Budování takovéto strany je samozřejmě relativně dlouhodobým procesem, i když se můžeme setkat i s raketovým startem a oslnivým úspěchem hned v celostátních volbách. Většinou se strany v počátku soustřeďují na volby „druhořadé“, tj. místní či evropské (mimo jiné proto, že většinou nemají dost kandidátů na celostátní volby). V místech si pak vybírají okrsky, kde se ve větší míře koncentrují problémy, které jsou součástí jejich diskursu, tj. například okrsky, kde jsou ghetta přistěhovalců apod. Místní politikou se pak částečně legitimují a vytvářejí si základní pro celostátní volby.

Prevence u nás

I když je málo pravděpodobné, že by se podobný typ strany dostal u nás do parlamentu v nejbližších volbách, stav prevence není příliš dobrý. Ve školství i v činnosti nevládních organizací se nesporně udělala řada pozitivních věcí, ale v obecné rovině nelze hovořit o posílení imunity vůči této nákaze. Přispívá k tomu i způsob komunikace mezi našimi politiky, arogance, vzájemné obviňování a neustále otevírání skandálů či pseudoskandálů, neochota vytvářet skutečné protikorupční prostředí a zrušit nesmyslná privilegia politiků (rozsah imunity). Svou roli ovšem hrají i média, od moderátorů posilujících konfrontační atmosféru (aby to bylo divácky zajímavé, i když možná právě proto se na to dívá stále méně „normálních“ lidí), vyžadujících odpovědi v jedné či dvou větách či odpověď „ano – ne“, na otázky, na něž takto nelze vážně odpovědět. Svým způsobem politici ani nemají prostor pro seriozní odpověď. Neuvěřitelnou naivitu (pokud za tím ovšem není v některých případech spíše utajená „spolupráce“), s níž se média aktivně zapojují do „propagace“ těchto stran podle jimi předem připravených scénářů, jsem již zmiňovala.

Tento text vznikl v souvislosti s výzkumem problematiky radikálních a krajně pravicových uskupení Grantové agentury ČR 407/04/1162 „Česká krajní a radikální pravice v evropském kontextu“, vedeným doc. J. Ratajem.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka, působí na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Obsah Listů 2/2006

Související články

Martin Habáň: Vlámský blok populistická, či extrémní pravice

Michał Głowiński: Krize vlasteneckého diskursu

Rozhovor s Michałem Głowińským

Vladimíra Dvořáková

Anatomie radikálních a krajně pravicových stran

Léčba a prevence

Základní strategie a taktika

Prevence u nás

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu