Tomáš Sokol

Nešťastná válka o zákoník

Polemika k Listům 6/2005

Dne 19. 10. 2005 proběhla v parlamentu v rámci druhého čtení rozprava o vládou navržené novele zákoníku práce. Listy se tématu věnovaly reprodukcí záznamu části vystoupení Zdeňka Jičínského. V rozpravě vystoupily skoro tři desítky poslanců, ale Listy vybraly k citaci pouze projev poslance Jičínského. Nevím, co k výběru vedlo – za sebe si dovedu představit, že důvodem byl záměr ilustrovat, jak se opravdu, ale opravdu k tvorbě zákona přistupovat nemá a nesmí.

Poslanec Jičínský si nad novelou zákoníku položil otázku, zda se vracíme do dickensovských časů, kdy pracovník, dělník, byl jen přívěskem kapitálu. A k tomu zacitoval Karla Marxe, podle něhož v případě uzavření pracovní smlouvy odchází kapitalista s úsměvem, kdežto dělník se za ním schlíple plouží.

Je asi kouzlem nechtěného, že v souvislosti se zákoníkem práce je zmíněn zrovna Karel Marx, o kterém se traduje, že největší část svého duševního potenciálu vynaložil na to, jak se vyhnout jakékoliv práci, a po značnou část svého života se prostě nechal vydržovat. A jehož nejsympatičtější počin (spíše počiny) popisuje u nás neznámá publikace The English Pub – A History (Londýn 1994), v níž se uvádí: „Marx’s contribution to the historical development of the public house in the nineteenth century was limited to that of customer. He and Engels are reported to have, more than once, helped each other down the Old Kent Road – with or without trousers – after having put the world to rights over pot or several pub in a public bar, in the traditional, time honoured fashion.“

Podstatnější než pietní vzpomínka na skutky velikánů je, že Marxovo vnímání dopadu pracovní smlouvy je totálně mimo. Lze připustit, že možná, spíš jako vzácné výjimky, existují zaměstnavatelé, kteří zrušení nevolnictví vnímají jako levicový výstřelek, ale v zdrcující většině tomu tak zcela jistě není. Především si nelze pracovněprávní vztahy zjednodušovat a dívat se na ně prizmatem „slabý dělník versus silný kapitalista“. Zaměstnancem totiž není jen zmíněný dělník, který dodnes každé ráno trudně odchází z bandaskou kávy nechat se vykořistit, ale také číšník, který nás s větší či menší ochotou obslouží, anebo ochotně okrade, taxikář se stejnými sklony, úředník na ministerstvu, který vám dá ochotně najevo, že nemá rád, když mu do kanceláře lezou lidi, anebo řemeslník, který ani na potřetí není schopen spravit kapající kohoutek. A kapitalista není ten z Dikobrazu známý vyžírka v praskajícím převlečníku a s cylindrem, eventuálně vyzdobeným vlajkou Spojených států, ale prostě podnikatel. Dost možná hostinský, který zmíněného číšníka zaměstnává, ale také třeba stát, který zaměstnává úředníka, anebo jiný instalatér, který si pořídil jediného zaměstnance. Smyslem zákoníku práce je zajistit, aby v rámci určitých standardů, o kterých s ohledem na naši vázanost pravidly Evropské unie nelze moc diskutovat, byla práva a povinnosti na obou stranách pokud možno vyvážená a ani jedna strana nezískala převahu, která může do budoucna rodit řadu vážných problémů.

Závěr Listy citované části vystoupení poslance Jičínského vyznívá v ryze konfrontačním duchu. V podstatě říká, že bude-li vyhověno těm, kteří poukazují na zaplevelení ústavy sociálními právy, lze zamést návrh zákoníku práce, neboť žádný nepotřebujeme a zaměstnance můžeme propouštět na hodinu, protože jsou přívěsky kapitálu. Vcelku logicky končí konstatováním, že on sám touto cestou jít nechce. Lze předpokládat, že není příliš mnoho těch, kteří by chtěli jít touto cestou, ale je řada těch, kteří se domnívají, že mezi aktuálním textem tohoto zákoníku a bezprávným postavením zaměstnanců existuje ještě celá řada možností, které by měly být zvažovány. Je škoda, že pan poslanec nesdělil své stanovisko k názoru legislativní rady vlády, která některá ustanovení v zákoníku práce označila za protiústavní a celkově k němu zaujala poměrně kritické stanovisko.

Fakt možné nerovnosti dvou účastníků smlouvy, kteří by ale měli mít stejné možnosti při uzavírání a realizaci smlouvy, není či neměl by být důvodem ideologické šarvátky, ale jde o vcelku ne neobvyklý případ. Typický v případě vztahu spotřebitele a dodavatele, kdy zcela pragmaticky a bez nadměrného humbuku jsou pravidla nastavena tak, aby jimi byla možná výhoda na straně prodejce kompenzována.

V případě zákoníku práce ale ani tak nejde o to, jaké je postavení zaměstnance v případě uzavírání pracovní smlouvy či později v pracovně právním vztahu, jde o celkovou koncepci míry oprávnění zaměstnance vůči zaměstnavateli a nadto ještě o zakotvení speciální a poměrně velmi silné role odborů. Odborů, které jsou jistě tradičním hráčem v pracovně právních vztazích, ale které se v řadě případů po roce 1990 dokázaly chovat velmi destruktivně a někteří jejich předáci na úrovni obchodních společností mnohdy spíše provozovali mocenské hry než to, co je tradiční úlohou odborů.

Považuji za nešťastné řešit spory o znění jednotlivých ustanovení novelizovaného zákoníku práce hlasovací silou či ideologickými argumenty, které jsou navíc už dost z módy. Je zřejmé, že i část poslanců vládní koalice s některými ustanoveními v zákoníku práce nesouhlasí; lidovci to dali ústy svého předsedy najevo velmi razantně. Není smyslem tohoto článku řešit, kdo konkrétně má v čem pravdu. Jde ostatně o celou řadu individuálních sporů o jednotlivá ustanovení a v každém může být pravda na jiné straně. Podstatné je, že takto ideologizovaný spor nemůže vést než k zásadnímu rozkolu. Přitom jde o právní předpis, který by v pokud možno nezměněné podobě měl existovat co možná nejdéle, minimálně než bude skutečně historickým vývojem překonán. Jedině tak lze zajistit, že jeho úprava se skutečně stane součástí právního povědomí všech, kterých se týká, tedy zaměstnanců i zaměstnavatelů, a nebudou ji znát jen právníci. V dané chvíli to ovšem vypadá na silové řešení, po kterém ti, kteří neuspějí, budou jen čekat na příhodnou parlamentní konstelaci, aby zas všechno předělali. Dokonce se to může stát i součástí jejich politického programu. Zákoník práce by ovšem stejně jako všechna legislativní díla, tedy trestní zákoník, trestní řád, občanský zákoník či zákony z oblasti sociálního a důchodového zabezpečení, měl být pokud možno nadčasový a jeho obsah by neměl být předmětem politických slibů a volebních programů. Měl by být nezávislý na aktuálním stavu politického spektra. Už z tohoto důvodu současnou válku o podobu zákoníku práce považuji za velmi nešťastnou.

Tomáš Sokol (1951) je právník, advokát.

Obsah Listů 2/2006

Související články

Štěpán Steiger: Konec francouzského sociálního modelu

Zdeněk Jičínský: Evropská unie a česká perspektiva

Martin Hekrdla: Tři čtvrtě století profesora Jičínského

Tomáš Sokol

Nešťastná válka o zákoník

Polemika k Listům 6/2005

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu