Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Podle současných poznatků bylo v letech 1948–89 z politických důvodů uvězněno přes 200 000 osob, z čehož několik tisíc zemřelo ve vyšetřovací vazbě nebo ve výkonu trestu, 234 lidí bylo nezákonně popraveno a více než dvě stě lidí zahynulo nebo bylo zavražděno při pokusu o útěk na Západ.
V minulém čísle Listů jsme se ohlédli za závažnějšími případy, které Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu za působení Václava Bendy v letech 1995 až 1997 šetřil nebo začal šetřit; představují přibližně třetinu celkové agendy. Uzavřít stačil jen menší část, dořešení většiny přesáhlo přirozeně Bendovo působení v úřadě. Celkový rozsah činnosti Úřadu za Bendova působení (1995–1997) je patrný z následujícího přehledu: 123 osoby byly trestně stíhány, v 63 případech byl vypracován návrh na podání obžaloby, ve 32 případech byly státním zastupitelstvím podány obžaloby; odsouzeny byly v letech 1997–1998 celkem 4 osoby. Jmenovitě: Jaroslav Daniel (5 let nepodmíněně), František Korbel (3 roky nepodmíněně), Václav Smejkal (18 měsíců nepodmíněně), Vlastimil Daněk (1 rok s podmínkou na 18 měsíců).
Během tří let působení Václava Bendy v čele ÚDV prestiž Úřadu nepochybně vzrostla. V médiích a v politické sféře převládal však nadále kritický a v nejlepším případě rezervovaný vztah. ÚDV byl kritizován zprava i zleva. Jedni hovořili o neefektivnosti a nečinnosti, o malém počtu odsouzených, o průtazích procesů a nízkých trestech, o neschopnosti pracovníků zvládnout úkoly, o značném množství případů vrácených k došetření, vedení byla vytýkána koncepční neujasněnost. ÚDV se vytýkalo, že stíhá malé ryby, zatímco ti, kdo rozkazy vydávali, zůstávají nepotrestáni. O rozbor příčin se však nikdo nepokusil, i když byly tu a tam zmíněny. Na druhé straně jsme se mohli setkat s názorem, že působení ÚDV nemá oporu v zákoně, inscenuje nové politické procesy, hrubě porušuje lidská a občanská práva. Tento extrém, zpochybňující oprávněnost Úřadu, nebyl jen záležitostí „starých struktur“, ale i přesvědčením části demokratického politického spektra, vlastně napříč stranami.
Na podzim 1997 se tlak na ÚDV vystupňoval do krajnosti. Václav Benda v této souvislosti hovořil o „ideologicky motivované ofenzívě směřující k totálnímu zamezení stíhání komunistických zločinů“. S činností ÚDV byli nespokojeni skoro všichni. Benda marně vysvětloval, že po více než padesáti letech nebude možné odhalit a potrestat všechny zločiny minulé éry. Zpochybňování ÚDV se nakonec citelně dotklo Bendy jako ředitele Úřadu. Když 1. ledna 1998 vstoupila v platnost novela zákona o střetu zájmů, ministr vnitra Cyril Svoboda, aniž se Benda mohl rozhodnout pro tu či onu funkci, senátora Václava Bendu z funkce ředitele ÚDV odvolal. Na jeho místo nastoupil dosavadní náměstek ředitele Marián Gula. V čele Úřadu však dlouho nepobyl. Po půl roce musel vedoucí funkci opustit. Na přechodnou dobu – do jmenování nového ředitele – byl řízením úřadu pověřen dosavadní náměstek ředitele pro odbor vyšetřování JUDr. Pavel Bret. Krátce nato, v říjnu 1998, vyslal nový sociálně demokratický ministr vnitra Václav Grulich, který nastoupil po Cyrilu Svobodovi, do Úřadu svou inspekci, která však nezjistila vážnější nedostatky. V listopadu nařizuje ministr Grulich hloubkovou kontrolu, prováděnou tzv. ministerskou supervizí, která naopak zjistila řadu závažných pochybení. V prvé řadě konstatovala nezodpovědné nakládání s archivními materiály, vesměs dosud neodtajněnými, a uvolněný pracovní styl; v určitých případech se pracovalo i pro soukromé účely. Při kontrole bylo odvezeno větší množství archivních dokumentů, které nebyly řádně uloženy a k nimž se nikdo nehlásil. Zároveň byl na určitou dobu pozastaven přístup k archivním fondům a v budoucnu zpřísněn režim jejich dostupnosti. Dosud měli dokumentaristé a vyšetřovatelé Úřadu přístup do všech archivů MV, MNO a Ministerstva spravedlnosti bez omezení a ke všem fondům, což v určitých případech využívali v osobním zájmu.
Opatření spolu s postupem ministra vyvolala nepřiměřenou reakci sdělovacích prostředků. S katastrofickou vizí budoucnosti Úřadu se ztotožnil i Václav Benda. V dobovém tisku se dočteme, že inspekcí byla činnost Úřadu obrácena naruby, nebo že „úřad byl doslova rozmetán“, že „řada nejschopnějších pracovníků byla nucena odejít“. To jsou vysloveně nepravdivá sdělení. V letech 1995–1997 odešli z ÚDV čtyři pracovníci, v roce 1998 odcházejí vedle Václava Bendy a Mariána Guly dva, v roce 1999 čtyři pracovníci, přičemž musíme vzít v úvahu, že výhledově omezená činnost Úřadu nedávala ambiciózním příliš zajímavé možnosti odborné a kariérní perspektivy.
Kritika činnosti ÚDV zůstala žhavým tématem. Za pozornost stojí článek pravicového publicisty Emanuela Mandlera v MF Dnes z 18. 12. 1998. ÚDV připomíná Mandlerovi „lehký pluh, který neškodně klouže po povrchu legislativních, soudních, udavačských a mnoha dalších závějí minulosti… Nynější ÚDV není nástrojem, jímž se dnešní česká společnost vyrovnává s minulostí, nýbrž pouhou atrapou nástroje. Úřad má čím dál větší potíže a je otázka, zda na úkol vyrovnání vůbec stačí.“
Za této situace je ministrem Grulichem k 1. 12. 1998 vedením pověřen Mgr. pplk. Irenej Kratochvíl, působící do této doby v Národním bezpečnostním úřadě (NBÚ). Je si vědom Bendova vztahu k ÚDV a nabízí mu možnost vrátit se. Václav Benda odmítá. Vedle jisté nedůvěry to byla nepochybně nepřijatelná představa, že by se musel rozloučit se svou vizí ÚDV. Irenej Kratochvíl neváhal po zhodnocení situace zaměřit pozornost úřadu na konec 40. a začátek 50. let, tj. na zločiny z doby teroru a působení sovětských bezpečnostních poradců. Již tak bylo ztraceno hodně času a řada viníků, vyšetřovatelů, operativců, prokurátorů a soudců zemřela, a unikla tudíž spravedlnosti. Musel ovšem také navázat na případy z 60. až 80. let, rozpracované předchůdci ÚDV. Krátkodobá stagnace v důsledku inspekce je rychle překonána a nic nenasvědčuje, že by se naplňovala katastrofická vize o konci stíhání komunistických zločinů. Naopak.
V nových podmínkách pracovníci pokračovali ve vyšetřování a trestním stíhání osob v kauzách: vyzbrojování Lidových milicí, vyšetřovací metody KV Uherské Hradiště, již rozpracovaná kauza vlastizrady, kolaborace a sabotáže 21. srpna 1968, kauza akce ASANACE, reagující na CHARTU 77, realizovaná ve třech etapách. Dále to byly vraždy za ostnatým drátem státní hranice i ve vězeňských táborech, nezákonné návrhy trestu smrti, nezákonné metody vyšetřování, kriminální vraždy a též obnovené vyšetřování smrti Jana Masaryka v letech 1993–1996. Postupně přibyly případy nové.
Dokončované již prezentované případy, které představovaly dobrou polovinu veškeré vyšetřovací agendy, byly uzavřeny až na malé výjimky teprve v letech 2003 a 2004. Známe jejich nekonečný průběh (8, 10 i 12 let), víme, jaké možnosti dával obviněným a obžalovaným i obhájcům polistopadový právní řád a časový odstup od zločinů. Víme už také leccos o svědomí některých justičních pracovníků, zatížených nostalgií, či o milosrdenství vůči starcům na konci života.
S mimořádnou pozorností sdělovací prostředky i veřejnost sledovaly proces s někdejším vojenským prokurátorem JUDr. Karlem Vašem, jehož jméno bylo důvodně spojováno s justiční vraždou hrdiny protinacistického odboje generála Heliodora Píky. Jako prokurátor justiční služby se Vaš s mimořádnou iniciativou podílel na vyšetřování od okamžiku zatčení H. Píky v roce 1948, k němuž došlo v rámci poúnorových čistek generality. Generál byl obviněn z velezrady a špionáže ve prospěch Velké Británie a USA a 9. června 1949 ve věznici na Borech popraven. Na odsouzení měli eminentní zájem Sověti. Heliodor Píka působil za druhé světové války v Moskvě jako náčelník čs. vojenské mise a později jako vojenský přidělenec londýnské vlády. Informoval vládu a prezidenta Beneše pravdivě o situaci v čs. vojenské jednotce v Sovětském svazu a poválečných plánech Sovětů na bolševizaci východní Evropy. Karel Vaš se o přidělení případu dozvěděl dokonce přímo od sovětského poradce M. Chazjanova, který také průběh inscenovaného procesu prostřednictvím Vaše pozorně sledoval. Gen. Píka byl souzen a odsouzen jako údajný agent britské IS na základě podvržených materiálů a Vašem zkreslených výpovědí za velezradu a špionáž. Kuriózní je, že na Píkově případu se prokurátor Vaš podílel i poté, co případ převzal Státní soud Praha – bývalý prokurátor vojenské justiční služby dokončil Píkův proces jako vyšetřující soudce Státního soudu.
Karel Vaš byl vyšetřovatelem ÚDV obviněn 12. 3. 1998, že jako pracovník justice v letech 1948–49 pomocí nezákonných metod vyšetřování rozhodující měrou přispěl k odsouzení gen. Heliodora Píky k trestu smrti, čímž se dopustil trestného činu zločinného zneužití úřední nebo služební moci, a 26. 4. byl obžalován. Obvinění bylo později rozhodnutím vyšetřovatele překvalifikováno na trestný čin vraždy, spáchaný formou spolupachatelství. Městské státní zastupitelství však 30. 7. 1998 kvalifikaci zrušilo pro údajnou nezákonnost a nedůvodnost. Proti tomu rozhodnutí podal ministr spravedlnosti JUDr. Otakar Motejl 4. 6. 1999 stížnost pro porušení zákona, které Nejvyšší soud vyhověl. Vyšetřovatel ÚDV, kterému byl spis vrácen k doplnění, pokračoval v šetření a stíhal JUDr. Vaše pro trestný čin vraždy. Dne 5. 4. 2001 byl Karel Vaš obžalován a v hlavním líčení dne 15. 6. 2001 odsouzen za úkladnou vraždu k nepodmíněnému trestu 7 let odnětí svobody.
Předseda senátu JUDr. Luboš Vlasák zdůvodnil rozsudek skutečností, že K. Vaš zařadil do spisu zfalšované důkazy, překroutil Píkovy výpovědi a porušil vojenský řád. Z vlastní iniciativy vypracoval obžalobu obsahující výslovný návrh na trest smrti, který hlavní prokurátor jen podepsal. Státní zástupkyně Jana Bugárová požadovala přísnější trest, 10 až 12 let za úmyslnou přípravu vraždy. Mimo jiné i na základě svědectví Ludmily Uhlířové-Řecicové, zapisovatelky Státního soudu, která byla přítomna rozmluvě Vaše s Bedřichem Reicinem, šéfem pověstného 5. oddělení Hlavního štábu MO. Je znám výrok: „Bedřichu, řekni si, patnáct let, nebo špagát?“
Zdálo se, že spravedlnosti bylo učiněno zadost, ale uspokojení bylo předčasné. Karel Vaš, ostatně jako všichni dosud odsouzení, se odvolal. Vrchní soud v Praze zrušil 15. 1. 2002 rozhodnutí Městského soudu a trestní stíhání zastavil z důvodu promlčení. Dospěl totiž k závěru, že Vaš byl pouze „spoluviníkem vraždy prosté“, která se podle v té době platného zákoníku (ještě z doby Rakousko-Uherska) promlčuje už po pěti letech. V našem konkrétním případě pět let po pádu komunismu, tj. v roce 1994. Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová rozhodnutí odmítla akceptovat a podala dovolání k Nejvyššímu státnímu soudu. Ten je 12. 6. 2002 zamítl s odůvodněním, že Nejvyšší soud nemůže mluvit do rozhodnutí Vrchního soudu, pokud ten nepovažoval zfalšované doklady jako důkazy proti H. Píkovi za rozhodující příčinu popravy. Výrok z 15. 1. 2002 o promlčení zůstal tedy v platnosti. Nicméně „všechny soudy opakovaně potvrdily, že gen. Píka se stal obětí trestného činu vraždy. Viník unikl potrestání jen kvůli promlčení“, komentoval soudce Městského soudu Luboš Vlasák, který v dubnu 2001 uložil prokurátorovi sedm let nepodmíněně. (Připomeňme, že v rámci procesu s komunistickými funkcionáři v 50. letech byl Vaš krátce po procesu s gen. Píkou sám odsouzen na doživotí, po odvolání a změně rozsudku na 15 let, z nichž šest strávil ve vězení.)
Karel Vaš nebyl jediným komunistickým prokurátorem, který byl Úřadem stíhán. Dne 3. listopadu 1999 byl vyšetřovatelem ÚDV obviněn z justiční vraždy poslední komunistický generální prokurátor Československa JUDr. Ján Pješčak. Šlo o rozsudek, který J. Pješčak vynesl nad četařem Aloisem Jeřábkem, sloužícím u posádky Pohraniční stráže v Horní Plané, který se pokusil v lednu 1953 o útěk do Německa. Četař Jeřábek během hlídky odzbrojil vojína základní služby, který ho doprovázel, služebním klíčem odemkl branku v drátěných zátarasech a snažil se uniknout ke státní hranici. Teprve asi kilometr za hraniční čárou byl zasažen palbou tříčlenného komanda. S těžkým zraněním hrudníku a nohou byl odvlečen zpět na čs. území a po vyléčení postaven před soud. Pronásledovatelé byli vyznamenáni. Za odzbrojení hlídky, pokus o útěk a střelbu do vzduchu byl A. Jeřábek účelově obžalován z vyzvědačství a velezrady a prokurátor Pješčak postoupil 22. 6. 1953 Vyššímu vojenskému soudu v Praze žalobu s návrhem na trest smrti.
Senát pod vlivem politického usnesení ÚV KSČ, které požadovalo, aby obviněný byl pro výstrahu oběšen, návrhu prokurátora vyhověl a Aloise Jeřábka k trestu smrti odsoudil. Rozsudek potvrdil i odvolací soud a četař Jeřábek byl 5. 12. 1953 na Pankráci popraven. Prokurátor Pješčak poté vycouval z ošemetné justice a dosáhl slušné kariéry. Postupně byl jmenován ředitelem Ústavu kriminalistiky, rektorem Vysoké školy SNB, slovenským ministrem spravedlnosti a po listopadu 1989 se spokojil s funkcí generálního prokurátora.
Deset popřevratových let zůstávalo jeho ostudné rozhodnutí stranou pozornosti. Až 3. 11. 1999 byl vyšetřovatelem ÚDV obviněn z přípravy trestného činu vraždy. V říjnu 2000 byl obžalován pro návod k justiční vraždě u Městského soudu v Praze, který o měsíc později rozhodl ve věci a případ postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Na základě stížnosti Městského státního zastupitelství, kterým bylo napadeno rozhodnutí Městského soudu, Vrchní soud v březnu 2001 stíhání JUDr. Pješčaka zastavil s tím, že jmenovaný porušil pouze služební povinnosti, na což se vztahuje prezidentská amnestie z 9. 5. 1960. Proti této interpretaci se 17. 7. 2001 ohradil ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš, který ve stížnosti k Nejvyššímu soudu uvedl, že prokurátor Pješčak vědomě protiprávním návrhem zavinil smrt obžalovaného. Předseda Nejvyššího soudu JUDr. Josef Hendrych 10. 10. 2001 rozhodl obnovit trestní stíhání a vrátit věc do přípravného řízení. O rok později, po došetření na ÚDV a podání návrhu na obžalobu, byla Městským státním zastupitelstvím podána nová obžaloba. Městský soud nicméně trestní stíhání Pješčaka zastavil a rovněž Vrchní soud v Praze, když odmítl stížnost městského státního zástupce proti rozhodnutí Městského soudu, a to s odvoláním na amnestii z května 1960. Ani dovolání Nejvyššího státního zastupitelství Brno k Ústavnímu soudu v neprospěch obviněného na situaci již nic nezměnilo.
K nejzávažnějším a nejsledovanějším patřil případ někdejšího ministra vnitra ČSSR JUDr. Lubomíra Štrougala. V prosinci 1999 byl obviněn vyšetřovatelem Úřadu ze zneužití pravomoci veřejného činitele, kterého se dopustil, když z titulu své funkce nařídil 12. 5. 1965 podřízeným neprovádět šetření trestných činů, kterých se měla v roce 1948 dopustit skupina příslušníků StB. V prosinci 1964 dostal Lubomír Štrougal od Inspekce MV přísně tajnou zprávu, podle které v letech 1948 a 1949 osm příslušníků StB v čele s Miroslavem Pichou-Tůmou zlikvidovalo tři vyšetřované osoby. Dvě byly bez soudu popraveny, třetí utlučena v průběhu výslechu. Šlo o ing. Petra Konečného, poručíka StB Františka Novotného a plukovníka Bedřicha Wiesnera. Národní socialista Petr Konečný byl zatčen pro podezření, že byl ve spojení s lidmi, kteří zavraždili mjr. Augustina Schramma. V červnu 1948 byl Konečný, spoutaný drátem, odvezen na Slovensko, kde byl v lese poblíže Banské Bystrice zastřelen a zahrabán pod podlahou bývalého partyzánského bunkru. Byl odstraněn, aby se neprozradily konspirativní metody použité při jeho výslechu. F. Novotný byl podezříván ze spolupráce s americkou tajnou službou. Protože i v jeho případě mohlo dojít k úniku informací, byl odstraněn podobně jako ing. Konečný. Při převozu do Tábora byl v lese poblíže Benešova zastřelen „na útěku“. Třetí zavražděný plk. Bedřich Wiesner, pracovník ministerstva vnitra, působící za války v Londýně, byl podezírán ze spolupráce s anglickou IS. Při výslechu byl Pichem-Tůmou nucen k přiznání údery pěstí do břicha tak, že výslech nepřežil. Nařízenou pitvou bylo zjištěno protržení jater. Úřední příčinou byl pád ze schodů při pokusu o útěk.
Když se po Stalinově smrti (1953) pokoušel režim vylepšit svoji pověst, několik nejkompromitovanějších příslušníků StB stanulo před soudem pro „porušování socialistické zákonnosti“. Pich-Tůma a jeho nadřízený JUDr. Štěpán Plaček byli odsouzeni za vraždu a zneužití úřední moci na 15 let odnětí svobody. Po čtyřech letech byl Pich-Tůma propuštěn na podmínku a v roce 1960 amnestován. V roce 1968 stanuli před Vyšším vojenským soudem v Táboře další spolupracovníci Picha-Tůmy Ladislav Zelenka, Bohumil Šedivý, Antonín Liška, Bořivoj Vávra, Josef Čech a Josef Volf. Po 21. srpnu byli propuštěni z vazby a ze soudu sešlo. Rok nato byl případ odložen jako promlčený.
V polovině 60. let se o tři zmíněné případy začala z podnětu politického sekretariátu ÚV KSČ zajímat Inspekce MV. V prosinci 1964 se zpráva o šetření dostala do rukou Lubomíra Štrougala. Ten považoval zprávu za neúplnou a pověřil generálního prokurátora Jana Bartušku případy prošetřit. O věc se začala také zajímat Hlavní vojenská prokuratura, která požádala MV rovněž o prošetření. Prokurátoři vnitro opakovaně urgovali, ale bezvýsledně. Lubomír Štrougal dal totiž podřízeným pokyn, aby vyšetřování zastavili a neposkytovali o něm žádné informace.
Proto byl Lubomír Štrougal koncem roku 1999 obviněn vyšetřovatelem ÚDV ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Následoval návrh na podání obžaloby a 27. 7. 2001 byl Štrougal pro uvedený čin Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 7 obžalován. Krátce poté navrhl obvodní státní zástupce využít v případu amnestie, což ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš odmítl a případ vrátil soudu. Hlavní líčení se uskutečnilo po dvojím odročení 18. 2. 2002. Dne 20. 2. však zprostil Obvodní soud pro Prahu 7 L. Štrougala obžaloby, neboť se neprokázalo, že došlo ke skutku, pro který byl obžalovaný stíhán. Soud neuznal za dostačující důkaz záznam pořízený zástupcem náčelníka Inspekce MV Václava Honzáka, tlumočící tehdejší ministrovo rozhodnutí „Nepředávat, neprovádět žádná opatření, ponechat věc v klidu“, ani sdělení plk. StB Skopala, tlumočící Štrougalův pokyn „vést věc jako vyřízenou“. Lubomír Štrougal označil při přelíčení uvedené výroky za aktivitu podřízených. Historik Karel Kaplan v této souvislosti uvedl, že se Štrougal řídil tajnou politickou instrukcí z roku 1953. Státní zástupkyně se proti výroku Obvodního soudu na místě odvolala, ale Městský soud v Praze rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 25. 7. 2002 potvrdil a obviněného exministra zprostil obžaloby. Ani Nejvyšší státní zastupitelství v Brně neshledalo důvod pro použití mimořádného opravného prostředku, takže výrok soudu z 20. 2. 2002 se stal pravomocným.
Z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele za krytí stejného zločinu byli v únoru 2000 obviněni Štrougalův náměstek JUDr. Jaroslav Klíma a JUDr. Jaroslav David. Klíma měl z titulu své funkce požádat v červnu 1966 JUDr. J. Davida, tehdejšího 1. náměstka Generální prokuratury ČSSR, aby bylo zastaveno trestní stíhání nacistického válečného zločince a agenta StB Kurta W. Tuttera a aby dokumentace v této věci nebyla předána justičním orgánům NSR. Jaroslav David měl informovat J. Klímu, že stíhání Kurta Wernera Tuttera bylo přerušeno a spis vrácen vyšetřovací správě StB. V únoru 2000 byli oba jmenovaní obviněni a po Vánocích 2000 OSZ v Praze 7 obžalováni. Paradoxní je, že oba byli členy vládní komise pro stíhání válečných zločinů. V hlavním líčení, které se konalo po dvojím odročení 10. 10. 2001 u Obvodního soudu pro Prahu 7, soud z důvodu promlčení stíhání zastavil. Stížnost, kterou podalo Obvodní státní zastupitelství v Praze 7, Městský soud 14. 12. 2001 zamítl. Trestní stíhání J. Klímy a J. Davida bylo pravomocně zastaveno. Vzhledem k tomu, že J. David na projednání věci trval, procesní řízení na Obvodním soudu pokračovalo. Případem se justiční orgány zabývaly až do 30. 6. 2003, kdy Nejvyšší soud zamítl stížnost státního zástupce s odůvodněním, že činy obou obžalovaných jsou promlčeny.
U dalšího případu se nám konečně představuje rozvědka, jejíž příslušníci se po listopadu 1989 bohužel vyhnuli lustraci. I když byla rozvědka složkou Státní bezpečnosti, nebyla považována za orgán represe. Hrubá chyba, která se dnes obtížně napravuje. Vždyť její součástí byl i odbor aktivních opatření, jehož úkolem byly mj. dezinformace, provokace, únosy, teroristické akce i vraždy v zahraničí, zejména proti exilu. Jednou z akcí byla i následující.
Dne 5. 4. 2000 bylo vyšetřovatelem ÚDV sděleno příslušníkům bývalé I. správy StB (rozvědka) Milanu Jelínkovi, Jaroslavu Forstovi, Milanu Stehlíkovi, Janu Ondrovčákovi a Františku Poštulkovi obvinění z účasti na přípravě a realizaci akce proti Jiřímu Pelikánovi: „vykonávali pravomoc veřejného činitele způsobem odporujícím zákonu“. O Jiřího Pelikána, představitele levicové posrpnové emigrace, měla StB zájem již od roku 1962 v souvislosti s odhalením tzv. projugoslávské skupiny. Vystupňoval se v 70. letech v době působení v emigraci, kam odchází Jiří Pelikán poté, co se jako ředitel Čs. televize nezapomenutelně zapsal do historie Pražského jara a protiokupačního odporu, kdy na obrazovkách mohl celý svět sledovat především jeho zásluhou „vřelé přijetí“ bratrských vojsk v přepadeném Československu. V dubnu 1971 založila na něj kontrarozvědná složka StB osobní svazek, který registroval všechny záznamy o Pelikánových kontaktech s domácí opozicí, o nichž se StB dozvěděla. Nebylo jich málo. Nakonec v roce 1989 měl svazek 22 dílů, každý asi o 300 stránkách. Současně založila objektový svazek Slovan, zaměřený na Pelikánovy Listy, které byly dopravovány do Československa i diplomatickou cestou. Státní bezpečnost hodnotila Pelikánovo působení v exilu jako mimořádně nebezpečné a zorganizovala proti němu řadu provokačních akcí.
Takovou zastrašovací akcí byl balíček ve tvaru knihy s výbušninou, odeslaný doporučeně 2. 4. 1975 na Pelikánovu adresu. Když se Pelikán pokoušel zjistit jeho obsah, balíček explodoval a na chodbě, kam se jej Pelikánovi podařilo odhodit, zapálil závěsy. Podle vyšetřující policie mohl plamen způsobit vážné popáleniny i oslepnutí. Zásilku odeslali z poštovního úřadu v Miláně již výše zmínění Milan Jelínek (Brodský) spolu s Jaroslavem Forstem (Fukanem). Pachatelům měla být za úspěšný atentát udělena pochvala a odměna; náčelník odboru aktivních opatření Jan Ondrovčák-Ostrovský to zamítl.
Před soud se dostali jen čtyři z obviněných, neboť pro vážný zdravotní stav nebylo možné soudit rezidenta římské centrály Františka Poštulku. Obžaloba zbývajících byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 6 podána 4. 4. 2003. Hlavní líčení, stanovené na 5. 6. 2003, bylo odročeno, aby mohlo být posouzeno, zda se na případ nevztahuje amnestie prezidenta z roku 1993 jako na osoby starší šedesáti let. Ministr spravedlnosti Pavel Rychetský však neshledal důvod, aby předložil prezidentu návrh na zastavení trestního stíhání. Další jednání bylo odročeno na následující rok. Dne 15. 1. 2004 po přelíčení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6, že jednání obžalovaných naplňuje pouze skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158, odst. 1, a z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání pro promlčení. Stížnost státní zástupkyně z 19. 1. 2004 Městským soud 14. 5. 2004 zamítl.
Několik případů zůstalo v roce 2005 procesně neukončeno. Jde mj. o kauzu Pavla Minaříka, agenta I. správy StB, který byl vysazen do NSR (Mnichov) s úkolem vyřadit v letech 1972 až 1975 použitím výbušnin z provozu vysílač RFE (Svobodná Evropa), a též akce odboru aktivních opatření I. správy StB – atentát na prefekta ze Štrasburku André Tremeauda (výbušný balíček, maskovaný jako krabice z doutníky), při kterém zahynula prefektova žena Henrieta, která zásilku určenou manželovi osudného dne (17. května 1957) otevřela. Exploze ji na místě usmrtila. Akci, která měla narušit vývoj mezinárodních vztahů, mají na svědomí čtyři bývalí příslušníci I. správy Státní bezpečnosti – rozvědky, z nichž dva dosud žijící, M. Michel a S. Tomeš, se 4. ledna 2006 ocitli před pražským městským soudem. Případ, starý téměř padesát let, není v důsledku novelizace trestního zákona promlčen.
Neukončena je rovněž relativně čerstvá kauza šesti příslušníků Pohraniční stráže obviněných z nezákonné střelby na autobus s únosci v Pomezí ve dnech 23. až 24. 5. 1978, k níž došlo v rozporu se směrnicí genpor. Šádka z roku 1977 – ta dávala i za komunistického režimu přednost ochraně života před narušením hranice.
Uvedenými případy není činnost Úřadu zdaleka vyčerpána. Od začátku roku 1999, tj. od nastoupení Ireneje Kratochvíla do funkce ředitele, do 1. února 2005 bylo trestně stíháno 117 osob. Z toho bylo celkem 22 osob odsouzeno pravomocně, z toho šest osob nepodmíněně (K. Hoffmann na 4 roky, Ladislav Mácha a Vladimír Zavadilík na 2 roky odnětí svobody). Devatenáct lidí bylo odsouzeno podmíněně, z toho 15 na tři roky odnětí svobody s podmínkou na 4 léta, jedna osoba na tři roky s podmínkou na pět let a tři lidé k trestům nižším než jeden rok s podmínkou na tři roky a méně. Z ostatních bylo třináct osob obžaloby zproštěno a u 31 osob bylo trestní stíhání zastaveno, z toho u devatenácti z důvodu promlčení, u pěti z důvodu amnestie a u tří pro úmrtí (A. Grebeníček, J. Obzina, P. Vítek). Nepravomocné zůstaly tři rozsudky, z toho dva nepodmíněné tresty na tři roky odnětí svobody (důstojníci StB Jiří Šimák a Zbyněk Dudek). V jednom případě došlo ke zproštění obžaloby.
Výsledky nenasvědčují, že by opatření ministerské inspekce z listopadu 1998 činnost Úřadu jakkoli ochromila. Naopak, počet došetřených případů, stejně jako počet návrhů na podání obžaloby významně vzrostl. Ze spáchání zločinů a dalších trestných činů bylo obviněno několik představitelů bývalého stranického a politického establishmentu, ministerstva vnitra, ministerstva obrany a komunistické justice. Vyšetřovatelům se podařilo dostat před soud pět členů politbyra, tři ministry vnitra a dva jejich náměstky, náčelníka Generálního štábu, velitele vojsk Pohraniční stráže a Lidových milicí, čtyři vojenské a stejný počet civilních prokurátorů včetně prvního náměstka generálního prokurátora, osm soudců civilních a vojenských soudů, soudci okresního formátu počínaje až po soudce Nejvyššího soudu, velitele dvou věznic StB a několika Krajských správ StB. Takový zásah do struktury bývalé moci si z posttotalitních zemí dovolila pouze SRN ve své bývalé východní komunistické části. Je pravda, že M. Jakeš či J. Lenárt, J. Obzina či L. Štrougal, prokurátoři K. Vaš či J. Pješčak, soudci J. Demczak či P. Vítek a další neskončili ve vězení, jak by si zasloužili. Obzina a Vítek zemřeli v průběhu soudního řízení, J. Demczaka, L. Hlavačku či rezidenta F. Poštulku nebylo možné postavit před soud a odsoudit pro vážný zdravotní stav. Pro špatný zdravotní stav nenastoupil výkon trestu vyšetřovatel Zavadilík, Karlu Hoffmannovi byl ze stejných důvodů výkon trestu přerušen. Nicméně důležité je, že se za své zločiny – vlastizradu, spoluúčast na justičních vraždách – museli veřejně zodpovídat před soudem. V žádné z postkomunistických zemích, s výjimkou SRN, se trestně právní vyrovnávání ani zdaleka nepřiblížilo úrovni, v jaké se uskutečňuje u nás.
To ovšem neznamená, že můžeme být spokojeni. V uvedených kauzách nelze přehlédnout průtahy, ukládání neadekvátně nízkých trestů, nejednotný postup státních zástupců i soudců při právní kvalifikaci trestných činů, opakované vracení věci k došetření z formálních důvodů, podřizování právně závazných kritérií při rozhodování soudu, tj. zákona a svědomí, zástupným hodnotám soucitu či ideologického přesvědčení. Složitý je ovšem právní řád demokratické společnosti.
Nejzřetelnější jsou průtahy. Z případů je zřejmé, že průměrná doba od sdělení obvinění po vynesení pravomocného rozsudku činí čtyři až pět let. Vzácností nejsou případy pravomocně ukončené ve lhůtě devíti až deseti let. Justičním orgánům lze rovněž sotva prominout ukládání neúměrně nízkých trestů za vyslovené vraždy spáchané příslušníky Pohraniční stráže na česko-německých a česko-rakouských hranicích. Při pokusech o přechod na Západ bylo podle dostupných údajů zastřeleno za totalitní éry nejméně 327 osob, několik z nich v ostnatých zátarasech, ve kterých při útěku uvázli, mnozí dokonce už za hraniční čarou. A též při pokusech o útěk z vězeňských táborů na Jáchymovsku, Příbramsku. Tyto zločiny nelze omluvit odvoláním na splnění rozkazu, zvláště když ke střelbě došlo na cizím území. Ani při plnění rozkazu zadržet „narušitele“ státní hranice nebylo nutné vraždit. Kvalifikace těchto zločinů pouze jako trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a uložení podmíněného trestu odnětí svobody je projevem nedostatečné úcty k životu a výsměchem spravedlnosti. Totéž platí v podstatě o trestech uložených několika vyšetřovatelům za použití brutálního fyzického a psychického násilí při výsleších, které skončily těžkým ublížením na zdraví s následkem smrti. Je ovšem pravda, že v těchto případech byly postihy poněkud přísnější a několik vyšetřovatelů bylo potrestáno nepodmíněnými tresty na dva až tři roky odnětí svobody, v jednom případě dokonce na pět let (vyšetřovatel Jaroslav Daniel).
Pro procesní řízení sledovaných případů je charakteristické často opakované vracení věci k došetření vyšetřovateli, nejčastěji ze strany orgánů státního zastupitelství, ale též soudy. Ne vždy je tento postup důvodný. Příznačný byl konflikt mezi ÚDV a pražským státním zastupitelstvím ve věci obvinění několika stranických a politických představitelů z vlastizrady v roce 1968, kdy šlo o prokázání součinnosti obviněných s cizí mocí. Roztržka mezi oběma orgány nevhodně přerostla do mediální kampaně. Nešlo zdaleka o výjimečný případ.
Za nejzávažnější překážky jsou zodpovědné polistopadové politické garnitury. Jedním z kompromisů se starým režimem bylo akceptování principu právní kontinuity, v jehož důsledku se většina trestných činů stíhaných ÚDV stala nepostižitelnou. Za této situace je dnes možné stíhat a trestat pouze ty činy, které byly trestné za éry komunismu, zatímco v SRN je neváhali soudit na základě zákonů SRN. Ke zřízení úřadu všestranně vybaveného došlo relativně pozdě (1995) ve srovnání se SRN, kde „Gauckův úřad“ zahájil stíhání komunistických zločinů již v roce 1991. Že se tak stalo se značným předstihem před Polskem, Slovenskem či Maďarskem, na věci nic nemění. Důsledkem zpoždění je i znehodnocení zákonného pozastavení promlčecích lhůt.
Většina těch, kdož v 50. letech vyšetřovali a soudili, už nežije nebo jsou nezpůsobilí stanout před soudem nebo si dokonce odpykat trest. Řadu případů ovlivnilo celkem sedm amnestií, včetně amnestie z roku 1990 a promlčecí lhůty. Dopad zákona o tzv. prolomení promlčecích lhůt bohužel míjí absolutní většinu trestných činů, neboť obvinění byla velké časti pachatelů sdělována pozdě.
Uváděné problémy se však Úřadu dotýkají jen v malé míře. Jako vyšetřující policejní orgán nese odpovědnost za řádné, tj. věrohodné a co nejúplnější zdokumentování případu pro zpracování návrhu na podání obžaloby státním zastupitelstvím. Všechny další kroky jsou již záležitostí zastupitelství, soudu, případně ministerstva spravedlnosti.
Práci vyšetřovatelů ztěžoval nejen časový odstup, ale rovněž okolnost, že ÚDV nešetří běžnou trestnou činnost, ale činy a zločiny motivované politicky. Práce vyšetřovatele vyžaduje nejen profesní kriminalistickou, ale i určitou politickou zkušenost a u každého případu znalost konkrétních historicko-politických souvislostí. Přitom šlo a jde o vysloveně průkopnickou činnost. Východoevropské postkomunistické státy ještě tak daleko nepokročily, aby mohly být vzorem či příkladem. Instytut Pamięci Narodowej ve Varšavě vznikl až v roce 1999, Ústav pamäti národa v Bratislavě až v roce 2002, Historický archiv státně bezpečnostních složek v Budapešti rovněž v roce 2002. Činnost Gauckova úřadu mohla být inspirativní jen v obecné poloze, neboť instituce působila ve zcela odlišných podmínkách. Ostatně skutečnost, že ve východoevropských postkomunistických zemích nebyl dodnes odsouzen žádný komunistický vyšetřovatel, prokurátor, soudce, nemluvě o nějakém vyšším politickém představiteli bývalého režimu, je dostatečně výmluvná.
ÚDV se nezabývá jen stíháním zločinů. Už několik let se dokumentační oddělení věnuje systematicky i činnosti ediční a vzdělávací, která zůstává dosud nedoceněna. Témata přednášek a publikovaných prací představují nejzávažnější případy politických zločinů bývalého režimu, historie jednotlivých případů – Major Král (dr. V. Chalupa), bratři Mašínové, Rudolf Barák, Miloslav Choc, Jan Masaryk; jednotlivé akce StB – Krčmaňský případ, akce Kameny, Norbert, Klín, Asanace a také Čihošť a Babice aj., i krizová období režimu – srpen 1968 a 1969, listopad 1989. Vydavatelská činnost je realizována ve třech edicích: sborníky Securitas imperii, monotematické Sešity a ediční řada Svědectví. Publikace jsou zpřístupňovány bezplatně především veřejným knihovnám a středním i vysokým školám. Většina témat je zpracována na vědecké úrovni, takže se Úřad prezentuje i jako vědecké pracoviště svého druhu, které specifickým zaměřením doplňuje činnost Ústavu pro soudobé dějiny. Po ukončení vyšetřovací činnosti by se mohl Úřad vyvázat z policejních struktur a začít působit jako samostatná vědecká instituce.
Úřad připravil putovní výstavu operativní techniky StB Nejen stěny měly uši, kterou měli možnost zhlédnout obyvatelé Prahy, Plzně, Ústí nad Labem, Jihlavy, Bratislavy, Košic a též Bukurešti, Segedína, Berlína a Moskvy. Podílel se na přípravě výstav Český a slovenský exil a Samizdat z pohledu 21. století v součinnosti se Společností pro kulturu a dialog. ÚDV je rovněž v přímém kontaktu s organizacemi sdružujícími občany perzekvované Státní bezpečností a se sdělovacími prostředky. Je rovněž v kontaktu s institucemi v SRN a sousedních postkomunistických zemích. Pracovníci Úřadu se podíleli na odtajnění fondů Archivu ÚV KSČ. Jako policejní orgán se Úřad podílí na bezpečnostních prověrkách osob ve smyslu zákona č. 148/1998 zpracováváním podkladů pro Národní bezpečnostní úřad.
Informace o aktuální činnosti jsou prezentovány na internetových stránkách v šesti jazycích: www.mvcr.cz/udv.
Zatímco v zahraničí se ÚDV dostává uznání, na domácí půdě je situace složitější. Média se postupem doby dostala do bližšího kontaktu s pracovníky Úřadu, seriózněji informují, takže i veřejnost se dovídá, s jakými překážkami se musí trestněprávní stíhání potýkat. Máme na mysli především články a komentáře v denících Lidové noviny, Mladá fronta Dnes, týdeníku Respekt, ČTK. Menší byl zájem v Českém rozhlase a zejména v ČT.
Na druhé straně navzdory růstu významu a prestiže ÚDV je jeho činnost a samotná existence vytrvale zpochybňována. V posledních několika letech jsou snahy prosadit zřízení civilní instituce, která by soustřeďovala a spravovala veškerou dokumentaci Státní bezpečnosti včetně materiálů zpravodajských složek vnitra a obrany a zároveň umožnila zpřístupnění veřejnosti. Uvádí se tu přitom údajná zkušenost sousedních zemí, SRN, Polska, Maďarska. Za populistickým gestem generálního zpřístupnění materiálů Státní bezpečnosti nelze nevidět snahu získat neomezenou kontrolu nad minulostí a její interpretací a zároveň vyřadit ÚDV, který by mohl po ukončení vyšetřovací činnosti z řady důvodů nejspíše aspirovat na převzetí úlohy navrhované instituce.
Navrhovaný Ústav národní paměti pochopitelně už nepočítá s trestním stíháním, které pomalu končí. Činnost se má zaměřit na zevrubné zkoumání komunistického systému. Tomuto zaměření nelze koneckonců nic vytknout. Také vyšetřovací a trestně právní agenda ÚDV během několika příštích let skončí i při rozšíření na období let 1945–1948. Ne proto, že budou všechny zločiny odhaleny a potrestány, ale protože je nebude možné dále trestně stíhat. Těžiště činnosti se přesune do dokumentační oblasti a ke slovu se dostanou badatelé, dokumentaristé a historici. K tomuto účelu není ale zapotřebí zakládat novou instituci. Se změnou pracovního zaměření ÚDV na činnost dokumentační a studijní vzniknou podmínky pro změnu statutu instituce, její vyčlenění ze svazku policejních struktur a zařazení mezi vědecká pracoviště. Dokumentaristé úřadu jsou pro práci s archivními fondy v nových podmínkách profesně dostatečně kvalifikováni, stejně jako vyšetřovatelé.
Úloha a význam ÚDV je zvláště patrný ve srovnání s činností obdobných institucí či úřadů sousedních zemí. Můžeme být sice znepokojeni počtem odsouzených pachatelů zločinů vzhledem k počtu obětí, vezmeme-li však v úvahu údaje o počtu stíhaných osob v sousedních postkomunistických zemích, zjišťujeme že srovnatelný počet osob byl stíhán pouze v SRN za zločiny spáchané v bývalé NDR. Naproti tomu v Polsku byly po roce 1989 vyneseny do poloviny roku 2003 na základě stíhání IPN tři pravomocné rozsudky (z toho jeden za zločin z nacistické okupace). Vrazi otce J. Popieluszka byli souzeni ještě za éry generála W. Jaruzelského. V Maďarsku proběhlo několik procesů s příslušníky tajné policie, kteří za revoluce 1956 stříleli do demonstrantů, ale skončili bez potrestání. V návaznosti na události roku 1956 byly později odsouzeny ještě tři osoby. Na Slovensku nebyl za trestné činy spáchané v době komunistické totality dosud potrestán nikdo. A vzhledem k promlčecím lhůtám patrně ani nebude.
Působení Úřadu, který prokázal ve složitých poměrech vysokou profesní úroveň a politickou nezávislost, by nemělo končit s ukončením agendy trestního stíhání, které se zákonitě rýsuje na obzoru. Mělo by pokračovat a zaměřit pozornost od jednotlivých zločinných případů na zločinný systém, jeho mocenské i ideologické struktury a formy činnosti. Má k tomu všechny předpoklady a rozhodně není zapotřebí vymýšlet pro tento účel novou problematickou instituci a budovat ji na zelené louce.
<< Předchozí část:
Lubomír Boháč: Vlastizrádci věrní zákonům a jiné případy
Lubomír Boháč (1926) je historik a publicista, člen poradního kolegia ředitele ÚDV.
Lubomír Boháč: Jan Masaryk a podceněné vyšetřování
Jana Burešová: Únos Bohumila Laušmana a československá emigrace
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
