Jan Civín

Lze nebýt na Titaniku?

Britský Titanik měl být se svými dvěma sty šedesáti metry délky a jedenácti patry palub největším, nejrychlejším a nejbezpečnějším plavidlem všech dob. Údajně nepotopitelná loď ovšem nedokončila ani první plavbu. Po nárazu do ledovce Titanik 15. dubna 1912 klesl ke dnu severního Atlantiku. Zachránilo se pouze 705 lidí – zbylých 1519 utonulo anebo zemřelo podchlazením. O Titaniku bylo natočeno několik filmů a napsáno mnoho knih a bezpočet článků. Stal se z něj symbol.

Filosof E. Kohák jej dokonce používá jako metaforu pro současnou ekologickou krizi. Příčinu krize Kohák spatřuje v konzumerismu. Ten je totiž ideologií nekonečné expanze – počtu obyvatel i náročnosti každého obyvatele. Jeho východiskem je představa, že člověk může nalézt naplnění svého života pouze ve vlastním hmotném uspokojení. Člověk podle Koháka staví stále větší lodě a pluje stále rychleji a luxusněji. Hrozí mu ovšem srážka s ledovcem, který se vynořil z mlhy v poslední třetině dvacátého století. Oním ledovcem jsou i zpráva Římského klubu Meze růstu z roku 1972, i série světových energetických krizí, které ukázaly, že ideologie nekonečné expanze začíná narážet na konečnost světa – na meze zdrojů, na ukládání odpadů atd.

Kohák ovšem nepoužívá Titanik jako metaforu pouze kvůli jeho tragickému konci. Symbolické je podle něj už samo jeho jméno: Titanik –Titán. V návaznosti na T. G. Masaryka totiž Kohák pokládá moderního člověka za nového titána. Ten se vzpírá Bohu. Snaží se uzurpovat Boží místo ve světě. Příznačné je pro něj tvrzení, že Bůh je mrtev, tj. že se člověk stal suverénním vládcem všeho, co jest. Podle Koháka ovšem Bůh mrtev není, a tak ani člověk nemůže nastoupit na jeho místo. Titánství je jen pánovitost a egoismus. Masaryk byl přesvědčen, že výsledkem moderního titanismu je stoupající sebevražednost, Kohák tvrdí, že moderní titanismus – konzumerismus – vede k ekologické katastrofě.

V Pražských přednáškách a v Člověku, dobru a zlu Kohák zdůrazňuje, že člověk není pánem situace, do které je vržen, že stejně jako ostatní bytosti a věci je stvořením Božím. Člověk přitom do světa není prostě postaven vedle druhých bytostí tak, jako jsou vedle sebe postaveny věci, nýbrž tak, že je s druhými bytostmi v určitém vztahu, ve vztahu vzájemnosti v řádu já – ty. Teprve vzájemnost jako sebedávající, sebeobětující láska je to, co činí člověka člověkem, tj. tím, co jej odlišuje od věcí. O člověku přitom Kohák uvažuje jako o svobodné bytosti. Lidskou svobodu ovšem nevykládá jako neomezenou volnost jednání, ale jako velké omezení – omezení prostřednictvím odpovědnosti. Mezi svobodou a odpovědností je podle Koháka zásadní vztah. Kdyby člověk nebyl svoboden, necítil by odpovědnost. A opačně: kdyby člověk nebyl odpověden, nemohl by se cítit svobodně. Rozhoduje se a za svá rozhodnutí nese plnou odpovědnost. A nejen to. Člověk se rozhoduje a chápe smysl svých rozhodnutí. A ačkoliv člověk není původcem smyslu, má schopnost smysl pochopit, neboť jej ke své existenci nutně potřebuje. Smysl je totiž to, co činí svět pro člověka srozumitelným, pochopitelným, platným. Ke smyslu přitom neodlučně patří i hodnota a význam, neboť výhradně podle hodnoty a významu se člověk ve světě, ve společenství bytostí orientuje, odlišuje pravé od ne-pravého, dobré od zlého.

Ve stati Filosofická ekologie po dvaceti letech Kohák píše, že nyní existují v zásadě tři návrhy řešení ekologické krize: „hlubinná“ ekologie, ochranářská ekologie a morální ekologie. Všechny přitom spojuje poznání, že lidé ke světu nepřistupují přímo, ale vždy na základě výkladu, a že se nynější převládající výklad světa ukazuje jako nevyhovující. Nabízené alternativy jsou ovšem odlišné. „Hlubinná“ ekologie chápe svět jako nekonečnou hlubinu bytí, kterou novověký matematicko-fyzikální výklad zploštil, zpovrchnil, zjednodušil. Řešení hledá v odvržení technicismu a návratu k hlubinným cítěním, k rozmanitosti a nejednoznačnosti bytí. Ochranářská ekologie pokládá svět za místo uvědomělé laskající péče. Řešení spatřuje v překonání panského postoje pokorou a službou. Podle morální ekologie je svět místem dobra a zla. Řešení vidí v odvržení bezmyšlenkovitosti a v rozhodnutí pro život ve svobodě a odpovědnosti, v (morálním) odlišování dobra a zla.

Kohák přikládá největší význam morálnímu výkladu. Člověk je podle něj bytostí morální, a tak „hlubinné“ a ochranářské řešení může mít smysl pouze ve spojení s morálním apelem. Jde o to, aby si lidé uvědomili, že přežití světa se stalo jejich odpovědností. Po celá staletí bylo lidí tak málo a jejich spotřeba byla tak nízká, že se mohli spolehnout na to, že se příroda postará sama o sebe. Dnes už ne. Příroda – svět schopný podporovat život – rychle umírá. V lidských rozhodnutích o dalším rozvoji tedy podle Koháka musí být první otázkou dlouhodobá udržitelnost, a nikoliv osobní přání. Nebo jinak: jde o to, jestli moderní člověk přestane být titánem a sestoupí s paluby Titaniku. Pánovitost a egoismus totiž nefungují. To, co naopak podle Koháka funguje, je odpovědnost, svědomitost, víra jako masarykovský život sub specie aeternitatis a postoj úcty, vzájemnosti, lásky a péče nejen k lidem, nýbrž ke všemu, co jest, ke všemu životu, k celému bytí. Funguje sladění lidských nároků s potřebami přírodního světa – tj. „dobrovolná skromnost“ nebo, jak Kohák s oblibou říkává, „výběrová náročnost“. Ta znamená s vědomím konečnosti světa soustavně volit méně, nikoliv více. Lepší je to, co je prostší a ekologicky šetrnější, nikoliv co je složitější, náročnější a nákladnější.

Může však Kohákova koncepce skutečně vyřešit současnou ekologickou krizi, zvláště v době tzv. globalizace? Hranice politické, náboženské, ekonomické, kulturní, etnické, etické, sexuální, sociální atd. totiž zanikly nebo jsou soustavně překračovány. Svět se stal jakoby ne-ohraničeným, ne-konečným. Jedním z negativních důsledků je zmasovění společnosti. Moderní člověk pozbývá svého „já“, ztrácí se v bezednosti masy, nedokáže najít a přesně vymezit vlastní místo a z něj plynoucí sebejistotu. Nemusí být titánem plujícím na Titaniku z pouhého rozmaru. Titánský egoismu lze totiž vysvětlit i jako snahu po nalezení svého místa, své identity, svého „já“. Titánská pánovitost může být hledáním ztracené sebejistoty. Titánský nihilismus pak může vyplývat z prázdnoty ne-ohraničeného, ne-konečného světa. A Titanik nemusí být jen výrazem přehnaného luxusu, ale také pokusem o novodobou archu, na jejíž palubu moderní člověk utíká před skličující prázdnotou globalizovaného světa.

Kohák se snaží rekonstituovat a nově ukotvit moderního člověka, ztracené světové hranice. Jenže to vyžaduje pevný výchozí bod, a Kohák ideálem morálně odpovědného člověka, laskavě pečujícího o bytí, pouze vytyčuje cíl. Otázkou proto zůstává, zda takovým bodem může být neukotvený a ukotvenost marně hledající moderní titán, zda lze v globalizovaném světě nějaký pevný bod vůbec najít.

Jan Civín (1979) působí na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem a Katedře politologie Fakulty sociálních studií MU v Brně.

Obsah Listů 2/2006

Reakce: Erazim Kohák: Cesta do hlubin environmentální paměti

Související články

Erazim Kohák: Měla by mít budoucnost?

Erazim Kohák: Soumrak a svítání sociální demokracie

Pavel Pečínka: Zelení jako nová tvář "nové levice"

Jan Civín

Lze nebýt na Titaniku?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu