Jiří Havel

„Neslušné“ slovo kapitalismus

V jedné televizní reality show, konkrétně v politické diskusi s Martinem Římanem, stínovým to ministrem průmyslu a obchodu, jsem se dostal k hodnocení významu slova kapitalismus. Pan Říman byl hrd na to, že jsme v Čechách kapitalismus pod moudrým vedení Václava Klause vybudovali, a já na to reagoval, že je to značné nedorozumění. Že jsme u nás opravdu chvíli naivně budovali primitivní kapitalismus devatenáctého století, je jistě fakt. Ale že by budování takového kapitalismu na sklonku dvacátého století bylo něčím pozitivním, o tom jsem upřímně zapochyboval. A celou úvahu jsem zarámoval tvrzením, že v moderní Evropě není kapitalismus slušným slovem. S trochou nepatřičné pýchy okresního vzdělance jsem ovšem dodal, že ten termín poněkud souvisí s kritikou kapitalistického výrobního způsobu od jistého Karla Marxe a že už rehabilitace termínů pocházejících od velkého kritika kapitalistické společnosti mi připadá od soudného pravicového politika poněkud paradoxní.

Mému tvrzení se na české poměry dostalo vcelku překvapivé publicity. Paralelně se mnou publikoval v Právu obdobnou úvahu politolog Jiří Pehe, jehož článek byl nesporně napsán před mým vystoupením a publikován byl den poté. Potěšilo mne, že nejsem ve svých „scestných“ úvahách osamocen. Naopak pan Michal Horáček byl na stránkách Hospodářských novin esteticky dotčen nejen mou úvahou, ale i tím, že jsem v televizní diskusi prý zneužil svých poznatků z profese vysokoškolského pedagoga. A udělil mi za to červenou kartu. Protože si pana Horáčka velice vážím a svého času jsem znal některé jeho skvělé texty k českým písním nazpaměť, slibuji tímto svatosvatě: Budu se nadále snažit vystupovat natolik hloupě, abych se vyrovnal prostředí obvyklému v našich komerčních televizích. Můj dnešní text pak budiž prvním pokusem na této vytyčené cestě.

Slovo kapitalismus nabývá v současné době mýtických podob. Tak třeba paní Ivana Haslingerová, redaktorka časopisu pro kapitány průmyslu Kulturně hospodářské revue Fragmenty, si chudák myslí, že slovo kapitalismus se u nás do roku 1990 nesmělo vyslovovat. Alespoň to ve svém plátku tvrdí, a to bez ohledu na to, že každý student vysoké školy měl před rokem 1990 z předmětu politická ekonomie kapitalismu státní zkoušku. Paní Haslingerová není sama. Pan Brázda, redaktor internetového věstníku pidistrany Cesta změny, si pro změnu myslí, že se slovem kapitalismus přišel v Čechách jako první Václav Klaus! Předsedkyně ODS v Třebíči se pak vyjadřuje v tom smyslu, že učím na FSV zvěrstva. Naposledy jsem jako historik dějin ekonomických učení viděl takové výrazy v stalinistické kritice českých ekonomů Engliše či Macka. Kdyby pak jen ta paní viděla, co se učilo třeba v Cambridgi! Od tetky z Třebíče jistě nemůžeme očekávat znalost jména Maurice Dobb…

Avšak vraťme se od příkladů diletantství zpět k pojmu kapitalismus. Celá věc má jistě řadu rovin. První je rovina vlastního původu slova. Druhou jest rovina ekonomické teorie. Třetí rovinou je pak rovina politická a zejména jeho zasazení do evropského politického kontextu.

Původ slova kapitalismus

Tedy k první oblasti. Etymologicky pochází kořen slova z latiny a můžeme se přít, zdali lze původ odvodit ze slov caput, nebo capitalis. Slovo caput znamená hlava a v dávné ekonomii, kde se bohatství spojovalo s dobytkem (pecunia), souviselo s tím, kolik hlav (volů) má vlastník ve svém stádě. Slovo capitalis naopak znamená hlavní a ve středověkém významu summa capitalis znamenalo souhrnnou účetní položku, která shrnovala majetek, tedy kapitál. Postupem času toto slovo nabíralo obecnější význam.

V Evropě se slova kapitalismus a kapitalista objevují ve francouzštině, a to prý již v 18. století. V angličtině prý užil slova kapitalismus jako první romanopisec Thackeray v roce 1854, avšak v poněkud jiném významu. Oxfordský slovník odkazuje na použití slova v díle, které napsal socialista Karl Daniel Adolf Douai v roce 1877. Century Dictionary z roku 1909 obsahuje již heslo kapitalismus a mluví o jeho dvou významech – jako držby kapitálu a jako koncentrace kapitálu v rukou mála osob.

V němčině je termín kapitalismus spojován s Karlem Marxem, ačkoli samotného slova kupodivu sám Marx ani Engels nikdy nepoužili. Je to docela zajímavé, protože už v Komunistickém manifestu (1848) užívá slova kapitalista a kapitalistický a vedle toho také termíny socialismus a komunismus. Ani v základním díle Das Kapital (1867) není termín kapitalismus užit a namísto něho užívá termín kapitalistický výrobní způsob (kapitalistische Produktionsweise). Přesto je ale termín kapitalismus a jeho negativní konotace zásadně spojen s marxistickou teorií.

A tak je termín kapitalismus užit až v roce 1902 Wernerem Sombartem v díle Der moderne Kapitalismus a poté v roce 1904 Maxem Weberem v díle Die protestantische Ethik und der ‚Geist‘ des Kapitalismus.

Vývoj tržní společnosti si našel své teoretiky, z nichž nad jiné jistě ční otec ekonomické vědy Adam Smith a jeho následovník David Ricardo. Jejich teorie dosáhly značné společenské popularity a přesáhly své předchůdce, jako například francouzské fyziokraty. Tržní společnost získala v jejich díle nejen vykladače systému, ale i zásadní argumenty dalšího rozvoje. Na jejich dílo navazoval J. S. Mill, ekonomický guru poloviny 19. století.

Na druhé straně nelze přehlédnout důsledky faktické změny společnosti. Nový systém raného kapitalismu rozložil stávající feudální ekonomický systém, ale i ekonomické ukotvení širokých mas obyvatelstva. Typický je britský příklad, který natolik inspiroval Karla Marxe. Tradiční anglický rolník byl vytěsňován z obdělávaných pozemků, protože pozemky byly zapotřebí jako pastviny k produkci vlny – suroviny pro textilní průmysl. Vzniká masa průmyslových dělníků, kteří pracují v továrnách.

Jestliže tradiční zemědělec byl svázán s určitými jistotami, dělník se ocital v mnohem zranitelnějším postavení. Feudální vesnice představuje pospolitost, která nepochybně plní sociální funkci, a může ji plnit díky charakteru zemědělské výroby. Rolník produkuje potraviny především pro sebe a je schopen se o produkt podělit jak v rámci své rodiny, tak v širším kolektivu, vesnice se stará o své chudé a v původním uspořádání plní dokonce svou sociální úlohu i feudál.

Naopak dělnická kolonie raného kapitalismu je plně závislá na svém zaměstnavateli. Ten, kdo ztratil práci, se ocitá mimo jakýkoli záchranný systém, který měla vesnice. Jestliže zemědělství připouštělo omezenou hustotu populace, průmyslové aglomerace jsou charakteristické obrovskou koncentrací lidí. Pád většího podniku, krize odvětví nebo krize celková jsou spojeny s netlumeným sociálním pádem, protože už neexistuje přirozená sociální síť. Tradiční široká rodina se rozpadá a je nahrazena komunitou užší. Zároveň ale vzniká daleko větší možnost organizace velkého množství lidí, stávek a sociálních bouří. Intenzita raného průmyslového osídlení přináší dosud nevídané problémy s pracovními úrazy, nemocemi z povolání, hygienou, infekcí, alkoholismem a organizovaným zločinem.

Řešení v rámci systému, nebo změna?

Produkční síla trhu má negativní stránky sociální. Na počátku kapitalismu je dvanáctihodinová pracovní doba šest dnů v týdnu a neomezená dětská práce. Volební právo je odvislé od majetkového censu, chudáci nevolí. Sociální bouře se řeší bodáky a šibenicemi. Rozbíječi strojů jsou zoufalci, kteří nemají šanci. To je pro většinu Evropanů kapitalismus.

Zároveň probíhá první etapa globalizace. Ani ona nemá jen pozitivní rysy, které vidíme v rozvoji výroby a světového obchodu. Pokud věříte, že kolonialismus byl exportem humanismu, demokracie a blahobytu, nemohu vám brát iluze. Jste-li přesvědčeni, že války se vedly jen o čest, a nikoli o trhy, nemohu vám pomoci. Faktem je, že přes svobodomyslné proklamace na světových trzích vládl tuhý protekcionismus. I to je bájný kapitalismus.

Utopičtí socialisté jako Saint-Simon, Fourier a Owen se snažili najít řešení problému v rámci daného systému. Jejich více nebo méně naivní projekty v konkurenci s asociální většinou pochopitelně zkrachovaly. Poté přichází jiná etapa ekonomického výkladu světa, mnohem radikálnější. Marx byl intelektuál, který věc pojal tak, že společnost se rozděluje na dvě skupiny. Na ty, kdo mají výrobní prostředky (kapitál), a na ty, co tyto prostředky nemají, resp. mají pouze jediný prostředek, tj. svou pracovní sílu. Formuloval antagonismus mezi dvěma třídami, mezi buržoazií a proletariátem, tedy mezi kapitálem a prací. To byl pro něj základní prvek pohybu společnosti. Věřil tomu, že rozpor mezi společenským charakterem práce a soukromovlastnickým charakterem přivlastňování jeho výsledků je motivem rozvoje kapitalismu i příčinou jeho budoucího zániku. Inu, jednota boje protikladů!

Marxův výklad ekonomie je nepochybně ideologický a poplatný tomu, co autor mohl a chtěl jako poznatky o kapitalistickém výrobním způsobu shromáždit. Věřil tomu, že systém se musí změnit. Prototypem změny mu byly pochopitelně buržoazní revoluce, nizozemská, anglická a především francouzská. Pokojná demokratická cesta, stejně jako evoluční vývoj systému mu byly jistě cizí. Podobná historická zkušenost tehdy nebyla k dispozici. Cestou změny bylo odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Jak měla být nová společnost organizována, už ale Marx neví a tento problém ani nechce podrobněji řešit. Jeho práce skutečně končí popisem nepřekonatelného rozporu kapitalismu.

Současně s Marxem se vyvíjí nová generace ekonomického poznání. Je nepochybně technicky dokonalejší a pojem mezního užitku jí umožňuje popisovat procesy s větší elegancí a hloubkou. To je přínos L. Walrase a W. S. Jevonse. Zároveň ale rostou pokusy využít tento aparát k odpovědi na Marxovu otázku, jak řídit společnost bez standardního tržního instrumentu. Kupodivu právě technická ekonomická teorie určité teoretické cesty nabízí, ale nejsme tu nyní od toho, abychom rozebírali Piersona, Pareta nebo Baroneho. Pro stručnost také pomiňme pokusy o výklad kapitalismu odvozeného od určitého náboženského schématu, ať už protestantského (Weber) nebo židovského (Sombart).

Základním pojmem dalšího výkladu světa, který si generace ekonomů osvojují z učebnic cambridgeského ekonoma A. Marshalla a později P. A. Samuelsona, je trh. Kapitalismus je pro většinovou ekonomii stále politicky i výkladově čímsi, co má negativní význam. Raději se mluví o tržní společnosti. Většina moderních učebnic mluví o protipólech. Jedním pólem je market ekonomy (tržní společnost), o níž se zpravidla stydlivě poznamenává, že je pro některé ekonomy také kapitalismem (ekonomikou svobodných kapitalistických podniků), a druhým protipólem je command economy (příkazová ekonomika). A nakonec se poznamenává, že všechny moderní ekonomiky nejsou ani tržní, ani příkazové, nýbrž smíšené (mixed). A naznačuje se, že levice chce ekonomiku více komandovat a pravice věří v trh.

Ani toto vymezení není popravdě řečeno nijak přesné. Ve světle toho, čím je pomalu dvě desítky let moderní levice, je toto rozdělení beznadějně zastaralé. Moderní levice věří v sílu trhu stejně jako pravice, a možná i víc. Jen chce podmínky hry nastavit tak, aby v ní skutečně všichni měli šanci. Zatímco pravice dává takzvaně rovnou šanci všem, ale praktickými opatřeními podporuje hlavně bohaté, levice chce poskytnout šanci i těm, kdo se nenarodili v příznivém hnízdě.

Ve čtvrtém vydání slavné učebnice Economics Baumola a Blindera (1988) je pojem kapitalismus uveden dle rejstříku jen třikrát. Ovšem pouze v kapitole o Marxovi… Pro Čechy památné dvanácté vydání Samuelsonovy Economics (1985) výslovně říká, že se občas pro tržní mechanismus užívá volné synonymum svobodně podnikatelského nebo konkurenčního soukromovlastnického kapitalismu. Pojem kapitalismu bez přívlastků však užívá výlučně jen v kapitole o alternativních ekonomických teoriích, tedy třeba v souvislosti s Galbraithem, radikální ekonomií, Tinbergenem a marxismem. Užívá-li dnes někdo v ekonomické teorii pojem kapitalismu, užívá ho tam, kde mluví k neoliberálům, ke krajní pravici nebo levici, užívá ho tam, kde chce provokovat. A často ho užívá z prosté nevědomosti. Je zřejmé, že snahu o rehabilitaci pojmu kapitalismus najdeme v pracích F. A. von Hayeka nebo M. Friedmana. Užívání této terminologie je ovšem do značné míry snahou o odpověď na slavnou knihu Josefa Schumpetera Capitalism, Socialism and Democracy. Kritickou knihu o soumraku kapitalismu, která ale částečně uvedla tento pojem do západní ekonomie.

Vedle Schumpetera užívá pojem kapitalismus také část poskeynesiánství (neoricardiánství) či italsko-cambridgeská škola. Autoři mají znalost Marxe, více nebo méně na něj navazují, a také tendenci vykládat tržní společnost jako společnost dvou tříd, tj. kapitalismus. Tam bychom mohli zařadit P. Sraffu, J. Robinsonovou, M. Kaleckého, L. Passinettiho atd. Společné je to, že v rámci ekonomické teorie patří tyto směry ke spíše levicovým.

I já jistě budu termín užívat v jeho standardní, tedy buď provokativní, pejorativní, nebo komické rovině. V německých slovníkových pramenech samozřejmě najdeme taktní upozornění na to, že kapitalismus je marxistický termín a seriózní ekonom užívá termín Markwirtschaft. Je ovšem zřejmé, že v Chicagu termín kapitalismus provokuje méně než v Evropě. Ostatně americký kapitalismus má od dob občanské války a románů Jacka Londona poněkud příznivější tvář. J. K. Galbraith nazval USA společností hojnosti. Jeho vymezení neztratilo platnost. A tak se smíříme s tím, že vedle monarchistů, jehovistů a přátel mimozemských civilizací tu budou i zanícení obhájci kapitalismu, budou organizovat vášnivé přednášky, psát desítky monografií a zaplňovat servery. Pro většinu zůstane však pojem kapitalismu tím, čím byl dlouhou řadu let. Zůstane první fází vývoje tržní společnosti, která ještě neměla sociální přídomek. Zůstane odvrácenou tváří tržní společnosti, tváří, která byla v desítkách vyspělých zemích překonána. Snaha vtisknout marxistickému termínu kapitalismus nový obsah je spíše směšná. Diskuse o rehabilitaci kapitalismu je zbytečná. Nikdo se také nepře o to, že některé fáze pokroku nelze přeskočit, jakkoli nemají zrovna příznivý efekt.

Kapitalismus a politika

Jestliže v intelektuální ekonomické diskusi můžeme pojem kapitalismus tolerovat jako jistou nadsázku, pak v politické rovině tomu tak určitě není. Především v evropské politické historii je kapitalismus zosobněním negativních prvků rozvoje trhu. Od okamžiku, kdy evropské sociální hnutí nabylo svou politickou podobu, musí řešit svůj vztah k trhu. Momentem vstupu sociálně demokratických stran do reálného demokratického politického života ale dochází ke smíření s tržním systémem. Tento systém je potom doplňován o sociální prvek. Sociální apel zesílily války a existence alternativního systému.

Na tomto místě bych si dovolil drobný exkurs do současnosti. Jestliže klíčový český opoziční politik prohlásil, že levice jen na čas ukradla pravici termín sociální, mám vážné pochybnosti o jeho soudnosti, ale i o intelektuálních kvalitách české pravice. Dovoluji si v této souvislosti citovat výrok jiného významného českého pravicového myslitele, Josefa Švejka: „Proboha kdy?“ Jestliže takto Švejk odpovídal na dotaz „Zradil jste císaře pána?“, Mirek Topolánek by se neměl ani pokoušet své tvrzení vysvětlit. Nicméně pokus o vysvětlení by stál za to.

Představuji si to tak, že by Topolánek – či spíš jeho důmyslný poradce Kříž – dokázali, že termín sociální ukradl pravici už Henri de Saint-Simon, a to někdy počátkem devatenáctého století. I kdyby se takový důkaz nějakou pozoruhodnou ekvilibristikou snad Topolánkovi povedl, zbývala by jediná výhrada. Tou dobou totiž byli evropskou levicí jednoznačně liberálové, ostatně vzpomeňme si, jak se sedělo v Konventu, kde vzniklo rozdělení na pravici a levici. Platí tedy jednoznačně zcela opačný výrok, a tedy že dnešní pravice ukradla levici pojem liberalismus. Ostatně moderní levice se ke svým liberálním kořenům hlásí a pojem svobody je pro ni klíčový.

Dovolil bych si Mirkovi Topolánkovi připomenout, že rakouská sociální demokracie byla založena roku 1874 a česká sociální demokracie roku 1878. Češi byli sociálními demokraty o neuvěřitelných 28 let dříve, než vznikla Labour Party. Od počátku své politické existence je sociální demokracie spojena nejprve s tolerancí trhu, později s jeho rozvíjením. Divoký kapitalismus bez sociálních mezí byl postupně domestikován a stalo se z něj přítulné a užitečné domácí zvířátko, které dovedlo Evropu k obrovskému hospodářskému úspěchu 20. století.

Užívat v evropském politickém kontextu termín kapitalismus je nesporně hrubou provokací. Evropská politika si to dobře uvědomuje. Žádná z významných politických stran v Evropě dle dostupných webových stránek nemá ve svém programu ani jiných dokumentech nebo významných odkazech slovo kapitalismus. Pokud nahlédneme do programového zázemí, můžeme konstatovat, že řada stran, které čeští nedouci řadí k pravici, se dokonce bojí mnoha dalších slov, která jsou v Čechách předkládána beze studu. Takže v Německu mezi „neslušná“ slova u vedoucích politických stran nepatří pouze kapitalismus. Mezi taková slova patří též „neoliberalismus,“ „neokonzervativismus“, dokonce i sama pravice. Pravice totiž v Německu zavání. Termín kapitalismus se naopak hojně vyskytuje u všech třech soudobých italských komunistických stran i u komunistické strany francouzské…

Zbývá udělat závěrečnou poznámku. Termín kapitalismus v sobě nese záporné konotace, které byly vyvolány řadou jevů. Primárně jde o to, že kapitalismus je užíván jako pejorativní označení negativních prvků raných fází budování moderní tržní společnosti. V tomto smyslu ho užívá evropské levicové hnutí od radikálních skupin až po umírněné středové formace. Pravostředové strany se k tomuto termínu také nehlásí, extrémní pravice pak klade větší důraz na nacionalistické a izolacionistické prvky.

V tomto směru je ODS jako vlajková loď české pravice velmi podezřelým seskupením. V Evropě má pověst nositelky ideologie „národního kapitalismu“ se zřetelnými izolacionistickými antievropskými prvky. Národnímu kapitalismu odpovídá její privatizační program i naivní argumentace vůči investičním pobídkám. Je proto pokládána za stranu extrémní, nikoli ale extrémistickou. Může nás proto aspoň těšit, že dosud není ztotožňována s J. M. Le Penem a J. Haiderem.

Jako zástupce stranického protipólu ODS mne může těšit, že užíváním slov kapitalismus a tvrdá pravice se ODS v podstatě sama vyčleňuje z evropských politických proudů. Jistě, v podrobnějších studiích je možno se dočíst, že v praxi měla vlastně ODS velmi krotkou sociálně demokratickou politiku, na rozdíl od ofenzivní rétoriky. Ale ruku na srdce, kdo z čtenářů Blesku nebo diváků komerčních televizí by četl podrobnější literaturu? Svět lidí, kteří raději mluví, než čtou, má svá specifika.

Co říci nakonec? Braňte kapitalismus, holenkové! Křičte o zrušení sociálních dávek. Nahraďte penze dobrovolným pojištěním. Zavádějte školné placené na dřevo. A přejděte už od té stydlivé rovné daně k dani z hlavy. To jsou přece ta správná, skutečně pravicová hesla! Na této cestě vás pak provázej lidovecký Bůh a volební vítězství sociální demokracie…

Propagovat v moderní Evropě kapitalismus je politická sebevražda. V Čechách ale ještě žijí lidé, kteří to nevědí.

Jiří Havel (1957-2012), ekonom, místopředseda vlády pro ekonomiku ve vládě J. Paroubka, poslanec Evropského parlamentu.

Obsah Listů 2/2006

Související články

Slavoj Žižek: Pokusy uniknout logice kapitalismu

Zdislav Šulc: Klausovy mýty o budování kapitalismu a třetích cestách

Ladislav Major: Čtyřicet let Jednorozměrného člověka

Jiří Havel

„Neslušné“ slovo kapitalismus

Původ slova kapitalismus

Řešení v rámci systému, nebo změna?

Kapitalismus a politika

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu