A. J. Liehm

Austerlitz

Tak se jmenuje v Paříži nádraží, co se z něj jezdí na jihozápad, do Bordeaux, do francouzského a španělského Baskicka. K němu vede most stejného jména (ten, co vedle něj, aby se mu ulevilo, postavili nedávno nový, který měl ústit do tunelu pod nádražím, jenže když už stál, se zjistilo, že tunel se nedá udělat, nádraží by to nevydrželo atakdále – jak to zní známě). Nádraží i most se jmenují podle městečka, které se jmenuje Slavkov, což ve Francii nikdo neví. Bitva se konala v Rakousku a na mapách štábních i jiných stálo Austerlitz. A tak to zůstalo. Jako si někteří myslí, že byla bitva u Stalingradu či obležení Leningradu. „Žádnej neví, co jsou Domažlice, žádnej neví, co je to Taus…“

Na Moravě se bitva hraje znovu a znovu, v dobových krojích, s dobovými kanóny a většinou i s dobovou mlhou a zimou. Na začátku podzima mi zavolali z brněnského rádia, že letos bude pranici 200 let, že to bude všude velká sláva, asi přijedou tři císařové, Chirac, Schüssel i Schöder, a jestli bych nepověděl o té slávě ve Francii. Slíbil jsem a začal se shánět. Marně. Ve srovnání s českými médii pusto a prázdno. Přišlo mi to zvláštní, i když vím, že pokud jde o Napoleona, je Francie rozdělená, a nejen na půlky. Ale co, až bude 5. prosinec na spadnutí, všechno dozraje. Dozrálo.

Frustrovaná mládež spálila 4000 aut (a nebyla to reklamní akce Renaulta, Peugeota ani Citroënu) a z Čech i Moravy volali, tentokrát jestli jsme v pořádku. Trochu jsme se divili: nemáme auto a věděli jsme o tom taky jen z televize. Média jsou média. Nicméně díky médiím se lidé se začali shánět proč. Jen proto, že ministr vnitra nazval mládež z pustnoucích panelákových předměstí chátrou, kterou je třeba spláchnout hasičskou hadicí? Jenže lidé nejsou hloupí, říkali už Formanovi hasiči. Pochopili, že ministr škrtl sirkou nad sudem prachu. Navíc se média postarala, aby se připomnělo, že Napoleon dekretem obnovil na Antilách otroctví, zrušené revolucí, což možná souviselo s tím, že jeho choť byla z tamní plantážnické rodiny. A parlament zrovna v tu chvíli schválil zákon ukládající školám, aby žactvu vysvětlily pozitivní úlohu kolonialismu. Zřejmě si nevšiml, že sudů prachu je víc. Strana a vláda zatajily dech a doufaly, že si na Austerlitz nikdo nevzpomene. Vskutku nevzpomněl. Když v kritickou chvíli zavolali z brněnského rádia, musel jsem je zklamat: Nic, ticho po pěšině. Ještěže se do Slavkova sjelo 30 000 turistů. I my umíme zacházet s jubilei, nejen Rakušané, co pořád říkají Austerlitz.

Tím však příběh – málem jsem napsal „ta historie“ – nekončí. Kdosi vydal v té kritické chvíli knížku (kolik takových knížek už bylo!) o tom, že Napoleon byl vlastně holomek. To rozhořčilo jiné, kteří začali křičet, jak to že na britské oslavy Trafalgaru poslali před rokem tam na hlavu poražení Francouzi svou jedinou atomovou letadlovou loď, zatímco doma si netroufáme pořádně se pyšnit Austerlitzem a do Slavkova jsme sotva na pár hodin vyvezli ministryni (heč!) obrany, aby nebyl trapas. Do toho manifest devatenácti historiků o tom zákonu o kladech kolonialismu. Vysvětlili, že parlament a vláda nejsou od toho, aby stanovily, jak se mají vykládat dějiny. Prezident rychle sněmovně nařídil, aby jmenovala komisi, která vymyslí, jak vysvětlit dětem, že zákon byl blbost…

Tak jsme došli z Austerlitzu přes Slavkov na Malou Stranu, kde taky sedí parlament, který bývá v pokušení nařizovat historii, místo aby poslancům a senátorům vysvětlil užitečnost jejího studia, neřku-li čtení knih o ní a tak vůbec. Že historie, chcete-li dějiny, patří historikům. A nejen když jde o kolonialismus. Ta historie s parlamentem, co by ji rád psal za ně, ať radši zůstane anekdotou.

A. J. Liehm

Obsah Listů 1/2006

Související články

Jean-Paul Sartre stoletý

P. S. Stah a vosí pas

Jak, co a za co?

A. J. Liehm

Austerlitz

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu