Pavel Šaradín

Šafrův strach z demokracie

Tři týdny po Novém roce odvolalo představenstvo společnosti, která vydává deník Mladá fronta Dnes, šéfredaktora Pavla Šafra. Na této události by nebylo nic zaznamenáníhodného. Ať jej nahradí kdokoliv, list zůstane stejně barevný, pravicový, mírně bulvární, se spoustou příloh o životě pražské smetánky, zdravých jídlech a nových autech. List, kde šestkrát do týdne nalezneme komentář Vladimíra Kučery, který dokáže zasvěceně psát o olympijských hrách, třeskutých mrazech, Maradonovi, konci západní civilizace, mýtu TGM a třeba se i zamyslet nad tím, je-li Karel Gott malíř a byl-li Werich statečný. List, kde šestkrát do týdne nalezneme komentář Karla Steigerwalda o Jiřím Paroubkovi, Davidu Rathovi a ČSSD. Na druhé straně to zůstanou noviny vlivné, se zajímavými komentáři především externích autorů, několika nadějnými mladými novináři a dobře vyvedenou sportovní přílohou.

Přesto na odchodu Pavla Šafra něco zajímavého je. Několik novinářů si myslí, že odvolání inicioval premiér Jiří Paroubek, který se kriticky vyjadřuje k práci některých médií. To považuji za nepravděpodobné. O čem chci psát, je poslední šéfredaktorův komentář z 19. ledna 2006. Nazval jej Paroubek, nebo svoboda, což zní jako od marketingového poradce předvolební kampaně ODS. Vůbec mi nevadí, že se autor zařadil do tábora kritického vůči sociální demokracii. A nic špatného není na tom, že Pavel Šafr Jiřího Paroubka nemá rád. Co je horší, je argumentace člověka, který se pohybuje v prostředí, kde lze předpokládat hlubší přemýšlení o politice a společnosti.

Bývalý šéfredaktor píše, že Jiří Paroubek odebírá voliče KSČM, „což je však sporná zásluha“. Není to naopak? Chceme silnou KSČM, nebo silnou ČSSD? To by snad bylo největší premiérovou předností, pokud by dokázal převzít část voličstva komunistické strany. Pokud by k tomu došlo, neúspěch a nervozita uvnitř KSČM by mohly vést ke změnám v této straně. Nepřejeme si je snad? Navíc by to mohlo znamenat, že se část voličstva komunistické strany kultivovala a podporuje demokracii. Pavel Šafr šel ovšem dále: ČSSD považuje za stranu, „která až příliš mnoho komunistických postupů skrývá za fazonou demokratické strany“. Nechci být obhájcem politiky ČSSD, ale uvažování Pavla Šafra není jiné než ideologické. Co to jsou za komunistické postupy? Zavírání opozice? Cenzura? Zákaz shromažďování?

Stejnou logikou vede Pavel Šafr své další úvahy, až dochází k varování: „Skryté i otevřené útoky na občanské svobody, kterých jsme nyní svědky, by měly sloužit jako varovné memento.“ Mně to připadá jako „mobilisace“ ODS v roce 1998 a 2002. Občanští demokraté už dvakrát varovali před spojenectvím ČSSD a KSČM, potřetí se k nim přidávají novináři, v tomto případě Pavel Šafr. Co nemohu pochopit, je, proč sedmnáct let po sametové revoluci nevěří, že demokracie se u nás už pevně uchytila. Koneckonců článek Paroubek, nebo svoboda, který z premiéra dělá protipól svobody, svědčí o černobílém vidění světa. A to je, jak víme, vždy nebezpečné.

Pavel Šaradín

Obsah Listů 1/2006

Související články

Pavel Šaradín: ČSSD, KSČM a Václav Klaus

Spor u zelených?, číslo 2/2004

Velmi lidové noviny, číslo 1/2004

Pavel Šaradín

Šafrův strach z demokracie

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu