Tomáš Tichák

Così fan tutte

Tentokrát žádné politické aktuality, zařekl jsem se. V Olomouci je naštěstí nadčasových témat nepřeberně, neboť zde pobývala řada historických osobností. Co na tom, že většinou nerada (Mahler) nebo ve vězení (Sabina, La Fayette) a Václav III. že u nás byl dokonce úkladně zavražděn? A Mozart onemocněl v hotelu U černého orla na Dolním rynku neštovicemi…

Tedy o Mozartovi. Píší teď o něm sice všichni – ale jak? Čím víc se dovídáme, tím jsme zmatenější. Zadal jsem třeba jeho jméno internetu a nabídl mi toto: „Mozart byl vždy velice bázlivý. V posledním období svého života, ve kterém trpěl tělesnými neduhy a silnou nervovou vznětlivostí, byl velice často zneklidňován myšlenkou na smrt. (…) Žil jen ve svých fantaziích a pouze strach před smrtí ho dovedl na chvíli probrat. Jeho žena k němu často zvala různé návštěvy, aby ho rozptýlily. On ale neslyšel nic z jejich tlachání.“

Zdánlivě serióznější zdroje si zase protiřečí navzájem. Zatímco Anna Hostomská míní v průvodci operní tvorbou, že „Mozart spojuje novost hudebního tvaru s jasnou pregnantností myšlenkovou,“ magazín Hospodářských novin teď soudí, že jeho hudba, ač (připouští) geniální, novátorská nebyla. Anebo ona slavná láska Pražanů: na jiné internetové adrese čtu: „Praha se k Mozartovi nezachovala zrovna nejlépe. Použila ho jako dráždidlo na Vídeň. Ukradla hlavnímu městu impéria génia. (…) Mozart byl unešen. ,Moji Pražané mi rozumějí.‘ Rozuměli mu? (…) Jenomže muzikantská Evropa se vyvíjela dál. To jenom v kouzelné Praze se ručičky zastavily. ,Epidemia Mozart‘ vrcholila. Ve svých důsledcích se obrátila proti Wolfgangovi. Když mu bylo nejhůř, Praha jako by o něm nevěděla.“

Obzvlášť rozporné je to s Mozartovým vztahem k tajným spolkům: „Sám zednář, má mezi svými přáteli a spolupracovníky lidi širokého politického rozhledu. Pod jejich vlivem se celý Mozartův projev stal pokrokovým,“ tolik Hostomská. Ve Faucaultově kyvadle Umberto Eco sice píše, že „mystické novotemplářství (…) vyrazilo do květu Kouzelnou flétnou,“ avšak podle jedné spiklenecké teorie, s nimiž si v románu zahrává, příslušnou zednářskou odnož založili jezuité, aby se dostali tajným spolkům na kobylku. Celé na hlavu to teď staví zas jiný magazín, který odhaluje, že Kouzelná flétna je operou přímo protizednářskou.

Jenže o každém člověku vlastně víme tím méně, čím víc ho poznáváme. A nakonec ani nevíme, kdo jsme sami. Smiřujeme se s tím, že záleží jen na úhlu pohledu. Proč bychom tedy nemohli říci, že v Olomouci se Mozart vyléčil z neštovic? A že tedy nebýt Olomouce, nevznikla by žádná Kouzelná flétna?

Tu úvahu jsem rozvíjel v únorovém mrazu na refýži při toužebném očekávání tramvaje. Sáhl jsem po osvědčené metodě kuřáků, tedy po cigaretě. Pak jsem si však vzpomněl na čerstvý zákaz kouření, a protože zrovna svítila zelená, přešel jsem státotvorně na chodník. Když jsem míjel dvě starší dámy, jedna z nich řekla nahlas druhé: „To je hnus!“ Neudržel jsem se a stejně hlasitě pronesl sám pro sebe: „Cosě fan tutte!“ Potíž byla jen, že dbaje rady jednoho muzikologa, vyslovil jsem to se správnou italskou výslovností, tedy písmeno „s“ jako „z“.

Od vražedných pohledů těch dam mne ale už naštěstí dělil proud aut a dým z výfuků. A pak samozřejmě, neboť jsem měl čerstvě zapáleno, přijížděla tramvaj, do níž jsem nemohl nastoupit. Pojala mě ještě větší zlost – na tvůrce zákona v duchu pověstné Hlavy 22. Snažil jsem se najít aspoň nějakou hlubinnou spojitost svých úvah s tou trapnou příhodou. Nenapadlo mne nic. Snad jen že na protějším rohu té křižovatky pobýval v okovech Bakunin, jehož Sociálně demokratický pakt prý byl inspirován následovníky novotemplářů, bavorskými ilumináty.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 1/2006

Související články

Setkání po letech

Oranžová nostalgie

Fotbalové postřehy

Záhady kvantové fyziky, 4/2004

Tomáš Tichák

Così fan tutte

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu