Jan Balabán

V cizím městě

Hotelové pokoje jsou smutné štace, zvláště když v nich člověk bydlí sám. Když v noci hledím na strop a naslouchám nepovědomým zvukům cizího stavení, připadám si, jako bych nebyl skutečný, připadám si jako vedlejší filmová postava, jako muž v sousedním pokoji. Přistoupím k oknu a vidím, že kolem hotelu jede tramvaj, česká tramvaj vyrobená za komunistů v ČKD, jen znak dopravního podniku na jejím boku je jiný. Je noc před druhou adventní nedělí roku dva tisíce pět a já se nacházím v chorvatském Záhřebu. Večer budu něco číst v místním Domě knihy a setkám se s nějakými lidmi v roli neznámého spisovatele, který je prý doma docela ceněný.

Teď v adventu, kdy se obrazy domácího štěstí spouštějí do všech výloh, přemýšlím o domově a ptám se: je domov místem, kde je člověk ceněný, potřebný, nenahraditelný? Je vůbec takové místo? Mělo by být. Každý člověk, i ten největší mizera, by měl mít na světě místo, kde o něj někdo skutečně stojí. Myslím na tisíce osvětlených oken v dlouhých hradbách paneláků, které jsem míjel cestou z letiště. V podobném prostředí jsem prožil dětství a mládí. V podobně obludných strukturách jsem jako chlapec dokázal rozeznat své doma, počátek i cíl svého vycházení a vcházení. Doufám, že to tak lidé, nebo aspoň děti, ještě pořád mají, že v těch ušmudlaných bytových jednotkách pořád hoří ohníčky bezpečí, tak jako dříve v chalupách pod kopci a ještě dříve-nejdříve v betlémském chlévě.

Spánek je pryč. Sáhnu po ovládači a v televizi je válka. Desáté výročí balkánského konfliktu. Bombardování Dubrovníku, ostřelování Mostaru. Komentář zní velmi bojovně, mluví se o nepřátelích, agresorech a hrdinných obráncích. Pruhy kouře nad mořem, rozbité vesnice, kostely bez věží, generálové a politici. Jako by se to nestalo před desíti lety, ale včera. Přepnu na CNN, abych se ujistil, že je na světě mír, ale i tam mají zprávy o neštěstí a lidech zavalených pod sutinami. Na dalších kanálech je Teleshoping a ty erotické vyžadují napřed vložit číslo pokoje, aby mi mohly naúčtovat značný obnos, než mi ukážou, co je na světě nejsladší. Vypínám bednu a zůstávám jen tak, ztracený v cizím světě. Bojím se, jestli jsme jen tak, ztracení v cizím světě už dávno nezůstali všichni. Jestli ta světýlka, ohníčky, cestičky k domovu pro každého mizeru nejsou jen dětským snem, jen přáním, které se na Štědrý den pravidelně nesplní.

Ráno jsem vyrazil od ulic. Celé hodiny jsem jen tak zbůhdarma bloumal ulicemi neznámého města. Cítil jsem vůně i zápachy neznámých jídel, na rybím trhu jsem viděl podivné mořské tvory, na velkém tržišti pak fůry čerstvé zeleniny a kvetoucích květin. Podivoval jsem se skvělé chuti místní kávy a mizerné chuti místního piva a ze všeho nejvíc jsem si uvědomoval, že sem nepatřím, že rozumím jen tomu nepodstatnému, že úsměvy i chmury lidí, které potkávám, jsou mi vlastně cizí.

Zastavím se před jezdeckou sochou hrdiny na hlavním náměstí, koukám na jeho ostré kníry, na jeho zdviženou zahnutou šavli, která mířila svého času na Rakušany, teď míří na Srby a zítra bude mířit… Bůh ví. Ani později večer jsem se neodvážil zeptat svých chorvatských známých na možnou podobnost mezi tímto hrdinou a generálem Gotovinou, jehož vydání mezinárodnímu soudu už za týden rozbouří poklidnou atmosféru Vánoc, a tihle bodří chlapíci v kožených bundách, které potkávám všude, i ve frontě před zpovědnicí v katedrále, vyrukují na náměstí s fotkami svého vůdce na tričkách.

Parta dělníků rozvinuje na náměstí veliké bílé girlandy. V kašně u pomníku se tyčí čtyři rudé adventní svíce velikosti popelnic a nad dvěma z nich se mihotá laserový oheň. Na pódiu hraje kapela folklór. Po kolejích jede tramvaj olepená umělým sněhem, plná dědů Mrázů. Všude stánky, všude se nakupuje. Ve vestibulu banky, kam si jdu vyměnit své peníze, mě překvapí smečka bronzových kun lezoucích po mramorové fasádě. To je přece rozkošné, mít platidlo stále pojmenované po šelmě, jejímiž kůžkami platili předkové.

Ne, já se tu ničemu nevysmívám. Naopak si jen představuji, jak bych takto zcizeně mohl bloumat po ulicích naší Prahy nebo Ostravy. Dívat se na veřejné popravy kaprů u vánočních kádí a cosi tušit o veřejných popravách lidí za války i po ní. Cítit hrůzu z té samozřejmosti, s jakou v Česku žijí lidé, kteří většinou souhlasili s vůdčí úlohou strany nebo vstupem okupačních armád. Dojímat se roztomilými detaily vánoční výzdoby a místních zvyků, a přitom v žaludku cítit svíravý děs z nepochopení. Pro co ti Češi vlastně žijí? Co chtějí? Na co se těší? Je ten jejich Švejk prosťáček, nebo cynik? Rozešli se sice slušně se Slováky, ale Němce házeli z mostu do Labe a cikány posílali do lágrů. Mohl bych takto chodit po Národní třídě nebo po Masarykově náměstí a těšit se, že už mi konečně zítra letí letadlo, že už zítra poletím přes hory domů, tam, kde žádné děsy nevidím, protože je znám? To je ten domov?

Opustil jsem náměstí a vykročil jsem směrem k tak zvanému Horním městu. Hradby vysokých barokních a klasicistních domů se tyčí ve strmém svahu a tváří se neproniknutelně jako Kafkův Zámek. Hledám nějakou uličku, kterou bych prošel nahoru, a vzpomínám na příjezd nebohého zeměměřiče K. Jeho největší chybou bylo, říkám si, že se hned neotočil, nesedl do vlaku a neodjel pryč. Klam, pomocníci, Frída, všechny strasti, zápasy a trapasy, ho mohly minout, kdyby z toho zatraceného vlaku vůbec nevystupoval. Je principem té knihy neurotická potřeba K. proniknout do něčeho zásadně neproniknutelného, nebo jde naopak o utrpení nevinného v nelidském systému? Měl K. dříve nějaký jiný, šťastnější život na přívětivějším místě? Měl nějaký domov, kde o něj stáli? Nemyslím. Zámek je zeměměřičovým domovem.

Našel jsem dřevěné schůdky vedoucí k výklenku ve zdi. Tam začínalo schodiště. Bylo tak úzké, že jsem se při chůzi vzhůru málem rameny dotýkal stěn. Těsný průchod za chvíli vyústil na tmavou dlážděnou cestu, která mě zavedla do klenutého podloubí, kde svítila jakási světélka. V plechové bedně připomínající rakev tam hořelo několik desítek svíček, nad nimi stál starý muž a nabízel je kolemjdoucím. Kousek dál na zdi ve zdobeném portálu visel obraz Bohorodice s dítětem. Před ním na kamenných stupních hořely svíčky a poklekali lidé. Stará paní klečí vedle své nákupní tašky a s pohledem upřeným na obraz se modlí. Muž s čepicí v ruce hledí na dlaždice u svých kolen, jako by už neměl sílu vstát, jako by už neměl kam jít.

Zastavil jsem se. Jako protestant a český bratr bych jistě dokázal tohle klekání před obrazy odsoudit. Mohl bych mluvit o modlářství, o pokusu manipulovat s Bohem. Mohl bych vznést tisíc námitek. Jako člověk stižený úzkostí v cizím městě, jsem však cítil, že jsem konečně přítomen čemusi, co se mě osobně dotýká. Ne mých názorů, ale mého srdce, toho orgánu, jehož existenci si uvědomíme, jen když nás bolí.

Tady se prosí. Je možné, že by sem někdo přišel prosit za neštěstí pro druhé? Že by tu někdo svolával prokletí na hlavy svých bližních? Že by tu někdo přemlouval svatou pannu a její dítě k něčemu zlému? To by bylo tak hrozné, že si to ani nechci představit. Ne, já věřím, že se tu prosí za to, čeho se nedostává.

Tohle město, jako ostatní města na světě, teď přetéká dárky a dary. Štědrý večer se má za dva týdny stát večerem splněných přání a „Ježíšek“, ukradený z této ikony, má být toho patronem. Bez odpuštění, bez naděje, bez smíření se lidé chystají udělat radost svým drahým. Svým, ne těm, kterým ustřelovali věže kostelů a bombardovali domy. Svým dětem, ne těm, které posílali do lágrů nebo házeli z mostů. Mezi svými a pro ty své stvořit na chvíli „čas radosti veselosti“. A přitom skutečné dary a skutečná přání jsou jen tady, na místě pokleknutí. Jediné, čeho je třeba, je to, co tu není. Život mrtvého, zdraví nemocného, radost smutného, domov ztraceného. Hledím na Marii a její dítě a najednou vím, co máme všichni společné, jen to, co nemáme, co nemůžeme najít, koupit, zaplatit, zařídit, o co můžeme jenom prosit. To je náš domov v cizím městě.

Jan Balabán

Obsah Listů 1/2006

Související články

Knihy 6/2005

Knihy 5/2005

Knihy 4/2005

Leszek Engelking: Odešel polský překladatel Švejka

Jan Balabán

V cizím městě

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu