Adam Michnik

Vztek a hanba, smutek a hrdost

Následující text, který otiskl největší polský deník Gazeta Wyborcza, přednesl jeho šéfredaktor Adam Michnik na Varšavské univerzitě 13. prosince 2005, tedy ve výroční den výjimečného stavu, vyhlášeného v roce 1981 k potlačení svobodomyslného hnutí, reprezentovaného Solidaritou. Snad nejdůležitější je výzva k polsko-polskému smíření, k obdobě smíření polsko-německého, zahájeného v 60. letech slavným poselstvím polských katolických biskupů biskupům německým. Polští biskupové tehdy – dvacet let po válce, v níž bylo Polsko jednou z nejzmučenějších obětí německé agrese! – německému národu nabízeli odpuštění – a za odpuštění sami prosili! Ač k polsko-polskému smíření vyzval muž, který byl od svých středoškolských let komunistickým režimem pronásledován a dlouhá léta i vězněn, jeho výzva – přiznejme – byla v dnešním Polsku přijata chladně. A naděje, že by ji přijal současný polský prezident, je méně než nepatrná… -red-

Už mnoho let cítím 13. prosince vztek – Solidarita se projevila jako bezmocná, nechala se knokautovat vojenským státním převratem.

Cítím hanbu, že jsme nedokázali předejít černému scénáři, že jsem se v noci ze soboty na neděli nechal zatknout u vlastního domu, místo abych si předvídavě našel skrýš. Cítím smutek, že Polsko tehdy ztratilo svou velkou historickou šanci. Ale pociťuji také hrdost, že jsme to dokázali přečkat.

Ovšem nyní cítím ještě lítost, že toto výročí už není příležitostí k reflexi a zamyšlení nad klikatými cestami polských dějin, ale stává se manifestací odvety a výčitek.

Uvažme totiž: v tomto roce slavíme výročí památného poselství polských biskupů, kteří dvacet let po válce nabídli ruce biskupům německým v gestu odpuštění a smíření. Což nejsme čtvrt století po vyhlášení výjimečného stavu schopni – my Poláci – polsko-polského gesta odpuštění a smíření?

I.

Uvažuji, proč se symbolem stal výjimečný stav.

Byl to zajisté symbol vítězného násilí komunistického státu nad velkým hnutím Solidarity, hnutím za demokracii, občanské svobody a lidská práva i sebeurčení společnosti.

Byl to symbol porážky filosofie dialogu a kompromisu, započaté dohodami ze srpna 1980.

Byl to konečně zřetelný a patrně definitivní doklad ideové a mravní delegitimizace komunistů u moci – jediným jejich smyslem existence se stala geopolitika a holé vojenskopolicejní násilí. Byla to porážka komunistického systému. Ale byla to rovněž porážka demokratického hnutí, které se – navzdory své rétorice všemocného – nedokázalo překvapivému úderu účinně bránit. Výjimečný stav obnažil falešné prognózy vedení Solidarity a jeho – náš – klamný pocit síly. Ta porážka zrodila pocit pokoření a bezmocného vzteku, frustraci, touhu po odplatě a zoufalství. Jedněmi to smýklo k verbálnímu radikalismu, plnému prázdných frází. Jiné to zbavilo naděje, vedlo ke stažení do soukromí, nezřídka – ke kapitulaci, nezřídka – do emigrace.

Je však důležité, že Solidarita nebyla zlomena – vedení podzemních struktur přetrvalo vlny represí i ničivou sílu zoufalství, nenechalo se zatlačit ke krajnímu radikalismu, důsledně odmítlo násilí, přivedlo tábor polské demokracie do lepších časů.

Jsou to samozřejmosti? Pro mě ano. Uvědomuji si však, že nejsem objektivním vypravěčem oněch událostí. Byl jsem jejich svědkem a účastníkem, nikdo ale není poctivým svědkem ve vlastní věci.

II.

Existuje několik různých obrazů výjimečného stavu a jeho historického smyslu. Začněme dvěma klasickými.

Generál Wojciech Jaruzelski prohlásil 13. prosince 1981 ve svém poselství: „Naše vlast se ocitla nad propastí. Dílo mnoha generací, z popele vztyčený polský dům se hroutí. Státní struktury přestávají pracovat. Skomírající hospodářství dostává každý den nové rány. (…) Další trvání tohoto stavu by vedlo nevyhnutelně ke katastrofě, k naprostému chaosu, k bídě a hladu. (…) V tuto chvíli by byla nečinnost zločinem vůči národu. Je třeba říci dost! Musíme to prohlásit právě dnes, kdy je známo blízké datum masových politických demonstrací, a to rovněž v centru Varšavy, svolaných v souvislosti s výročím prosincových událostí (masakru na baltském pobřeží roku 1970; překl.). Ona tragédie se nesmí opakovat. Nesmíme, nemáme právo dopustit, aby se ohlášené demonstrace staly jiskrou, od níž může vzplanout celá země… Nechť v této trýzněné zemi, která už zakusila tolik katastrof, tolik utrpení, nepoteče již ani jediná kapka polské krve!“

Když po dvaceti čtyřech letech generál Jaruzelski toto poselství připomínal, dodal: „Tato slova čtu stále se sevřeným srdcem. Protože přece tekla. Ne ,řeka krve‘, což reálně hrozilo, ale smrt devíti horníku z dolu Wujek. To je lidská tragédie, skláním se nad ní s hlubokým zármutkem.“

V onom poselství generál Jaruzelski rovněž ohlásil, že „bude dělnická Solidarita“. Tato slova zůstala prázdným slibem.

Když Stanisław Barańczak, vynikající básník mé generace, reagoval na výjimečný stav, napsal v poémě Obnovení pořádku:

Podle nepotvrzených
zpráv. Jež je třeba přijímat
opatrně. Podle

nepotvrzených zpráv,
které se k nám dostaly
se zpožděním způsobeným
nepříznivým sněžením a zátarasy.
Podle
nepotvrzených zpráv
se zašlo příliš daleko
v dychtivém lapání
po vzduchu do plic, zmizel
smysl pro realitu v odmítnutí
přijímat kopance,
byl narušen dialog boxeru s čelistí
vinou posledně jmenované.
Podle nepotvrzených
zpráv těžko se divit.
Těžko se totiž divit
rozhodné reakci.
Reakci vyvolané
potřebou obnovit pořádek,
tak aby každý věděl,
kde je jeho místo.

Právě tak, s ironií a jízlivě, jsme komentovali válku, kterou nám vyhlásili naši generálové – nám, Solidaritě, polské občanské společnosti a polské touze po svobodě.

Jiní to komentovali jinak. Caspar Weinberger, ministr obrany v kabinetu Ronalda Reagana, označil Jaruzelského za sovětského oficíra v polské uniformě. Ostrou rétoriku tu provázelo přesvědčení o rozhodující roli Moskvy v rozhodnutí vyhlásit výjimečný stav. Alexander Haig, bývalý státní tajemník USA, potom vyjádřil přesvědčení, že ovládání Polska představovalo pro Moskvu casus belli. „Sami Poláci,“ psal, „se nemohou stát pány svého osudu, dokud SSSR disponuje převahou síly a odmítá to. (…) Nikdy nebylo žádných pochyb, že ono všeobecné hnutí v Polsku bude Sovětským svazem zadušeno. Jediná otázka byla, kdy k tomu dojde a s jakou mírou brutality.“

Podobně uvažoval François Mitterand: „Viděl jsem vždycky jenom dvě, nikoliv tři možnosti: buď polská vláda obnoví v zemi pořádek, anebo to učiní Sovětský svaz. Hypotézu vítězství Solidarity jsem považoval za čistou fikci. V tom případě by hnutí smetla Sovětská armáda.“ Tolik prezident Francie, který neviděl žádnou možnost řešení polské kvadratury kruhu.

Naproti tomu když varšavská ulice komentovala výjimečný stav, opakovala, že „banda gangsterů přepadla blázinec“.

III.

Pokud se v úslovích skrývá moudrost národa, pak si také toto tvrzení o „gangsterech“ a „bláznech“ zaslouží zamyšlení.

Nuže, mocenská garnitura urazila cestu od filosofie dohody a dialogu k rozhodnutí gangstersky přepadnout včerejšího partnera. Naproti tomu tábor Solidarity, hnán vlnou revolučních nálad a činů, se vyvíjel – třeba i navzdory sobě – od logiky sebeomezení a kompromisu k radikalismu bez míry, citu pro realitu a pocitu odpovědnosti.

V prohlášení z 26. listopadu 1981 polská biskupská konference varovala: „Naše země stanula tváří v tvář velkým nebezpečím. Stahují se nad ní temné mraky, hrozící bratrovražednou válkou.“ Tato slova v sobě skrývala výstrahu adresovanou nejen Jaruzelského garnituře.

Polský primas kardinál Józef Glemp říkal 7. prosince reprezentativním představitelům vedení Solidarity: „1. Při vedení takové politiky jste, pánové, překročili mandát, který vám dali pracující. Pokud se chcete věnovat čistě politice, založte při vedení Solidarity výbor, ale nezatahujte do hry celé odbory. 2. Neohlížíte se na psychologii národa. 3. Neberete v úvahu analýzu mezinárodní ani hospodářské situace.“

Taková nálada – úzkosti před vnitřní konfrontací a sovětskou intervencí – bezpochyby mezi biskupy převládala.

V Solidaritě byly nálady velmi diferencované. Zatímco na začátku převládalo přesvědčení o potřebě budovat mírové soužití odborových struktur a vládního tábora, záhy se ukázalo, že tento tábor ustupuje výhradně tváří v tvář stávkovému nátlaku, a zároveň činí vše, aby Solidaritu rozbil, rozhádal a oslabil. Sloužily tomu stejně tak mediální pomlouvačné kampaně, jako provokace pořádané bezpečnostním aparátem. Přesvědčení, že tato moc fauluje neustále, že není schopna poctivého rozhovoru o reformách, že je proto třeba reformy vynutit, bylo stále rozšířenější.

K tomu přistupovaly neduhy typické pro každé mladé revoluční hnutí, které vstupuje do fáze institucionalizace. Kriticky je analyzoval významný aktivista Solidarity Bogdan Borusewicz po vyhlášení výjimečného stavu. Dnešní předseda polského Senátu tehdy ostře formuloval své názory.

„Začal jsem si všímat,“ pravil v říjnu 1983, „jak se mění lidé, kteří byli kdysi přáteli, jak jim ambice, postavení stoupají do hlavy, jak ze skromných a ochotných kolegů vyrůstají bossové, ničící oponenty. Náhle jsem si uvědomil, že úspěch vůbec nemusí člověka měnit k lepšímu. Že společenský, národní úspěch tohoto hnutí přestává být mým úspěchem. Cítil jsem se stále hůř, ale možná to byla moje přecitlivělost.

Bohužel, přidala se k tomu další věc. Hnutí obrůstalo všemi zápornými znaky systému: netolerancí k jinak myslícím a konajícím, potlačováním kritiky, primitivním šovinismem. (…) Kvetl vůdcovský kult. Nejprve vůdce nejvyšší – Wałęsa, kterého nebylo možné kritizovat, potom vůdcové v bezmála každém vojvodství, bezmála v každém podniku. A co bylo horší, lidé, tak jak je popsal Erich Fromm ve Strachu ze svobody, se chtěli zbavit své svobody, složit ji do rukou těch přerostlých autorit. (…)

S netolerancí souzněl šovinismus. V Solidaritě vzniklo křídlo srovnatelné jen s Grunwaldem nebo Rzeczywistośčí (uskupení a noviny představující rudo-hnědý amalgám svého druhu; překl.). Rozdíl jsem viděl jenom jeden – vztah ke komunismu. ,Skuteční Poláci‘ ze Solidarity také představovali totalitární ideologii, jenže jiné než červené barvy. (…) Hnutí získalo vlastní dynamiku a začalo být – navzdory logice – stále radikálnější (ale jen verbálně). V jedné chvíli ztratili demokraticky zvolení aktivisté kontakt s realitou… Vypukl amok. Přestalo se myslet v politických kategoriích a začalo v mystických – že když se řekne slovo, to slovo se stane tělem, čili když řekneme ,odevzdejte moc‘, moc se ocitne v našich rukou.“

Mezi mnoha kritickými analýzami, které vycházejí ze solidaritního tábora, jako je například skvělá Kritika solidaritního rozumu Sergiusze Kowalského, se pronikavý a lapidární názor Borusewiczův jeví jako nejpřesnější. Dnes bohužel převládá účtování s dějinami jiného druhu. Dnes – místo reflexe nad mechanismy – čteme obvinění ze spolupráce s tajnou policií, která mají představovat klíč k pochopení dějin Solidarity.

V této fascinaci hlášeními a udáními StB (pol. Służba Bezpieczeństwa, SB; překl.) spatřuji jakýsi divný národní nihilismus, jakousi zvláštní známku opovržení hrdiny polských dějin, národní tradicí. Proč by mělo mít svědectví tajných služeb větší hodnotu než zprávy hrdinů hnutí Solidarity? Proto jsou zatvrzele citovány záznamy vyšetřovatelů a agentů, ale ne svědectví Lecha Wałęsy a Zbigniewa Bujaka, Bogdana Borusewicze a Władysława Frasyniuka, Bogdana Lise a Tadeusze Mazowieckého, Bronisława Geremka a Stefana Jurczaka, Jerzyho Buzka a Jacka Kuroně – abych zůstal u těchto několika jmen?

Vždyť Solidarita byla nejmasovějším hnutím za svobodu ve 20. století na evropském světadílu. Bylo to hnutí milionů lidí za emancipaci a občanské svobody, hnutí velikého návratu Polska na hlavní cesty dějin, za obnovení národní identity a lidské důstojnosti.

Toto hnutí zachvělo základem světa vratkým; jeho předákům a aktivistům patří vděčnost a obdiv, a ne bláto pomluv čerpaných z estébáckých archivů.

Když dnes poslouchám a čtu, jak je Lech Wałęsa – se kterým jsem se přece nejednou dostával do politických sporů – obviňován jako agent, rodí se ve mně obava, že před našima očima ožívá polská zvrhlost popsaná Melchiorem Wańkowiczem, jíž za oběti padali ti nejlepší – Tadeuszem Kościuszkem počínaje, přes Józefa Piłsudského až po Czesława Miłosze. Tatáž zvrhlost, která pohlcovala stále větší rozlohy Solidarity podzimu 1981, kdy začínala připomínat onen „blázinec“.

IV.

A co s tou bandou gangsterů?

V roce 1981 vysvětloval Wacław Piątkowski, vedoucí zahraničního oddělení ÚV PSDS, vyslanci Ericha Honeckera, prvního tajemníka komunistické strany v NDR: „Poláci jsou v takovém duševním stavu, že nejen zrazují vlastní zájmy a svou zemi, ale uvádějí také na společenství socialistických zemí nejzávažnější potíže a ohrožují světový mír. Degenerace strany zašla velmi daleko.“ To, co se děje, „je zradou strany a Polska. Kania je nekompetentní. Je bezmocným nástrojem (…) bez politických zásad. Jaruzelski je vykuchaná loutka, která si lichotí, že je premiérem. Od něho nelze čekat nic dobrého.“

V létě 1981 pak vedoucí správního oddělení ÚV PSDS Michał Atłas v rozhovoru s jiným Honeckerovým vyslancem prohlásil: „Wojciech Jaruzelski už dnes hraje krajně negativní úlohu. Jeho nejbližšími spolupracovníky jsou generálové stojící na protisovětských pozicích. Je třeba počítat s tím, že rozhodující místa ve vedení armády zaujmou protisovětské síly. Polsko není ve Varšavském smlouvě důvěryhodným partnerem. (…) Pokud socialistické bratrské země neprovedou pomocnou akci, nevidím pro socialismus v Polsku žádné šance.“

Smysl obou výpovědí je zřetelný: je potřebná bratrská pomoc nejen proti Solidaritě, ale i proti Jaruzelského garnituře.

Každý pokus o interpretaci těchto prohlášení nás vede k základním otázkám: čím byla Polská sjednocená dělnická strana? Jak se jevila lidem v oněch dobách? Nelze ony roky vytrhávat „z celé historie civilizovaného světa, dělat z nich jakýsi zapadákov, před nímž se odíváme do smutečního roucha a na který hledíme zaslzenými brýlemi. (…) Proto před každým historikem vyvstává nutnost vstoupit do oné epochy, sžít se s lidmi, kteří ji dělali, kteří tehdy byli historickým činitelem. Jest nutno setkat se s lidmi, jejichž práci soudíme, s lidmi, které popisujeme, s lidmi, které kritizujeme.“

Tato slova pocházejí od člověka velmi významného, který dějiny nejen popisoval, ale také je tvořil – od Józefa Piłsudského. Jestliže přijmeme jeho hledisko, musíme se zeptat: byla PLR v oné době zapadákovem vytrženým z historie světa komunistické civilizace? Byl to suverénní stát, jehož občané sami rozhodovali o svých osudech? Nebo to byla aspoň suverénní diktatura na způsob frankistického Španělska nebo Řecka „černých plukovníků“?

Nuže nikoliv! Polsko let 1980–1981 ovládala logika Jalty, modernizovaná Brežněvovou doktrínou „omezené suverenity“. PLR byla státem, jehož první vedení nastolila Rudá armáda, státem nesuverénním a ovládaným diktátorsky, jehož vůdci byli odsouzeni k zásadní poslušnosti Velkému bratru v Moskvě a jejich značně omezený manévrovací prostor byl uzoučký.

Jaké bylo mravní a občanské rozpoložení Poláka v tomto státě? Bylo ohavné – během jaltské konference jej zbavili naděje, že bude pánem ve vlastní zemi. Z rozhodnutí velkých mocností tu měl být opravdovým hospodářem Josef Stalin a podle Stalinova rozhodnutí měli vládnout jemu podřízení komunisté.

Později byli Poláci této naděje zbavováni mnohokrát – když komunisté falšovali referendum v roce 1946 i volby do Sejmu roku 1947, když byly likvidovány ty ubohé cáry politického a kulturního pluralismu a Stanisław Mikołajczyk se musel spasit útěkem do Anglie, když ve stalinských procesech odsuzovali hrdiny Domácí armády a Polské socialistické strany, když byl vězněn polský primas kardinál Stefan Wyszyński, zatímco vrchním velitelem polských ozbrojených sil se stal sovětský maršál Konstantin Rokossovskij, když během všech těchto událostí státy demokratického Západu neučinily nic, aby pomohly svému nedávnému spojenci, členu antihitlerovské koalice od prvního do posledního dne války.

V roce 1956 – roce Chruščovova referátu na XX. sjezdu KSSS, roce dělnického povstání v Poznani a polského Října – Polák jakýsi drobet naděje získal zpět. Ale sovětské tanky v Budapešti a zmasakrování maďarského povstání vytýčily hranice této naděje – šlo nějak žít, ale jen na poli vykolíkovaném diktátem komunistické strany, kontrolované Moskvou. Jak bedlivá dokáže tato kontrola být, bylo Polákovi připomenuto opět v srpnu 1968, kdy sovětské tanky – i s podporou polských – rdousily Pražské jaro.

V.

Tuto lekci omezené suverenity a diktátu komunistické strany se Poláci dobře naučili. Zvláště ti Poláci, kteří moc tvořili a podporovali, kteří se s ní smířili a domnívali se, že je navěky.

A jací byli v letech 1980–1981? Nebyli to už idealističtí doktrináři, věřící ve světlou budoucnost komunismu – osvoboditele lidstva světovou revolucí. Pomineme-li zřejmé sovětské agenty a lidi, kteří spatřovali vyhlídky na kariéru výhradně v sovětské protekci, byli to obyčejně pragmatici, kteří záměry poměřovali vlastními silami, přičemž budoucnost a reálný zájem Polska spatřovali v harmonickém soužití se Sovětským svazem. Z tohoto pohledu hodnotili působení demokratické opozice a Solidarity. Byli připraveni k ústupkům čistě kosmetickým včetně kooptování části „solidaritních“ elit do světa moci – za cenu eliminace křídla „antikomunistických extremistů“, mezi něž jsem měl tu čest být počítán.

Tento pragmatismus byl provázen konzervativismem – oni chtěli všechno reformovat tak, aby všechno zůstalo při starém. Neměli naproti tomu žádný plán reálné demokratizace, v níž by bylo místo pro nezávislé a samosprávné odbory a svobodné veřejné mínění.

Mocenský tábor byl tehdy rozdělen. Garnitura Stanisława Kani a Wojciecha Jaruzelského dlouhou dobu věřila, že vlnu demokratických nároků a hnutí Solidarity lze přečkat; potom věřila, že se toto hnutí dá koupit a zkorumpovat, rozhádat, rozdělit, rozbít zevnitř. Tato garnitura neměla žádný projekt „historického kompromisu“ se Solidaritou – snad po takovém kompromisu ani netoužila, ani jej nebyla schopná. Připravena naproti tomu byla obdařit katolickou církev četnými hmotnými výsadami, což se v tehdejší době považovalo za realistický přístup.

Vedle křídla soustředěného kolem generála Jaruzelského existoval ve stranickém aparátu silný proud stoupenců radikálnějších postupů na způsob československé normalizace po roce 1968.

Byli to stoupenci silových řešení, boje se Solidaritou vojenskopolicejními metodami. Byli protivníky kompromisů a ústupků; provokovali a rozněcovali jeden konflikt za druhým – od úskoků při registraci stanov Solidarity přes spor o Nezávislé sdružení studentů, rolnickou Solidaritu, uvěznění Leszka Moczulského a předáků Konfederace nezávislého Polska, stíhání členů Výboru na obranu dělníků až po bydhošťskou provokaci v březnu 1981.

Právě oni neustále mluvili o potřebě boje s kontrarevolucí, právě oni potajmu přemlouvali Brežněvovy, Honeckerovy a Husákovy vyslance, aby nepřestávali vyvíjet na Polsko nátlak.

Tyto lidi ovládal strach před každodenní vlnou „solidaritních“ politických nároků. Michał Atłas, výše citovaný vedoucí správního oddělení ÚV, byl nepochybně představitelem této orientace. Jeho tiskovým orgánem byl týdeník Rzeczywistość a skutečným sponzorem Moskva.

Dne 21. října 1981 říkal tajemník ÚV KSSS Konstantin Rusakov Honeckerovi: „ÚV KSSS průběžně podporoval kladné síly v PSDS. Navštěvovali jsme pravidelně polovinu vojvodství. Dali jsme papír časopisu Rzeczywistość. Stejně tak na jiných pozicích jsme se snažili věci v Polsku posunout.“

Když to po mnoha letech generál Jaruzelski komentoval, upozornil, že se to mohlo „v určité situaci (…) stát zárodkem nějaké formy puče“.

VI.

Generál Wojciech Jaruzelski důsledně a s úctyhodnou odvahou převzal plnou odpovědnost za vyhlášení a uplatnění výjimečného stavu. Své důvody uváděl mnohokrát, naposledy v knize Proti proudu. Ta kniha představuje syntézu generálova přemýšlení a zároveň je to dokument, jeho obhajobná řeč před tribunálem Dějin. Tento typ dokumentu – ze své povahy subjektivní a jednostranný – však obsahuje mnoho informací a interpretací hodných zamyšlení nebo polemiky.

Bohužel reakcí na Jaruzelského vývody nebyla věcná polemika, ale prohlášení prokurátora Ústavu národní paměti (IPN) o zahájení stíhání ve věci zločinu výjimečného stavu, na který se promlčení nevztahuje. Toto prokurátorské obvinění – chci to vyjádřit jasně – považuji za temnou stránku polského veřejného života. Pokud má totiž o komplikované látce dramat polských dějin rozhodovat prokurátor z IPN, pak já v tom vidím návrat – mravní i mentální – do doby, kdy právě prokurátoři rozhodovali, co je a co není například „zločinem fašizace druhé republiky“ (tedy meziválečného polského státu; překl.). Smutné to byly časy a hanebné skutky.

Poté, co jsem toto řekl, přistupuji k polemice s generálem Jaruzelským.

V generálově uvažování sehrávají klíčovou ideu dvě události – fakt, že Solidarita odmítla projekt Rady národního porozumění ze 4. listopadu 1981, předložený na setkání Jaruzelského s Wałęsou a primasem Józefem Glempem, a velký politický mítink v centru Varšavy, plánovaný na 17. prosince. Právě tyto dva případy měly rozhodnout o zavedení výjimečného stavu.

Stěží bych nekriticky přistoupil na takovýto popis situace. Projekt Rady národního porozumění, který neprovázel žádný plán reformátorských aktivit, musel být lidmi Solidarity přijat jako gesto manipulující veřejným míněním a naprosto vypočtené na efekt, které mělo Solidaritu zmýlit, vnitřně rozhádat, odzbrojit a paralyzovat. Pokud pak jde o manifestaci plánovanou na 17. prosince, nebyla by přece první v onom bouřlivém roce – a žádná z předchozích demonstrací nevedla k otevřené válce se Solidaritou.

Netvrdím, že se generál vědomě míjí s pravdou. Naopak – jsem přesvědčen, že generál věří tomu, co napsal.

Ovšem skutečné motivy byly – podle mého názoru – jiné a z generálovy knihy je dovedu vyčíst, ačkoliv jsou tam poněkud zakamuflované, zmíněné trochu okrajově.

Nuže, skutečným motivem rozhodnutí ze 13. prosince byl – tak soudím – strach Jaruzelského garnitury, že ztratí kontrolu nad mocenským aparátem. Ten strach byl způsoben – jak jinak – přízrakem společenských nepokojů, ale co je důležitější, koreloval s narůstajícím tlakem Moskvy, plným vydírání a výhružek, které mohly zrodit vnitrostranický převrat.

Nátlak Moskvy byl tehdy otevřený, ale i zákulisní. Dne 17. září 1981 – na 42. výročí sovětského tažení proti Polsku v důsledku paktu Ribbentrop-Molotov – bylo vydáno společné prohlášení ÚV KSSS a vlády SSSR. Čteme v něm:

„ÚV KSSS a vláda SSSR jsou nuceny upozornit Ústřední výbor PSDS a vládu PLR na narůstání protisovětských nálad v Polsku, na jejich takový nárůst, který dosáhl nebezpečné hranice. (…) Sjezd Solidarity byl tribunou, ze které zaznívaly pomluvy a hanobení našeho státu. Protisocialistické síly se snaží v Polsku vyvolat atmosféru krajního nacionalismu, kterému dávají zřetelně protisovětskou podobu. Nemůže to u nás nerodit otázky, proč nebyly ze strany oficiálních polských úřadů podniknuty dosud žádné rozhodné kroky k zamezení nepřátelské kampaně proti SSSR, se kterým lidové Polsko spojují vztahy přátelství a spojenecké závazky. ÚV KSSS a sovětská vláda se domnívají, že další shovívavost vůči jakýmkoliv projevům antisovětismu nesmírně poškozuje polsko-sovětské vztahy a zůstává v přímém rozporu se spojeneckými závazky Polska i životními zájmy polského lidu. Očekáváme, že vedení PSDS a vláda PLR bezodkladně podniknou rozhodné a rázné kroky s cílem zamezit zlovolné a protisovětské propagandě i akcím nepřátelským vůči Sovětskému svazu.“

Každý, kdo si pamatoval sovětská prohlášení na adresu vedení Komunistické strany Československa a předáků Pražského jara z roku 1968, věděl dobře, co tento jazyk znamená. Generál Jaruzelski to patrně věděl nejlépe.

Vraťme se nyní na chvíli k výše citovanému Michału Atłasovi. V prvních dnech prosince 1981 říkal Honeckerovu delegátovi o Jaruzelského garnituře: „Jestli bude vedení nadále dělat průtahy, znamená to, že chce pád socialismu. Pak bude nezbytné okamžitě svolat 7. plénum ÚV PSDS a vedení změnit.“

Naproti tomu Mirosław Milewski, tajemník ÚV a člen politbyra – podle Jaruzelského „člověk zvlášť zasvěcený a požívající zvláštní důvěry tehdejších spojenců“ – řekl 1. prosince na zasedání politbyra: „U nás se začíná ve stále širším měřítku potvrzovat scénář maďarských a českých událostí. Aby nebylo na jednání příliš pozdě.“

Odkaz na ony scénáře byl pro Jaruzelského garnituru prostě připomenutím procesu a popravy Imreho Nagye, maďarského předáka vzbouřených komunistů v roce 1956, a do Moskvy v okovech uneseného Alexandra Dubčeka v srpnu 1968.

Nebyly to příjemné vzpomínky.

VII.

Nejvíc polemických výhrad vůči Jaruzelského knize bych měl v souvislosti s praktikami výjimečného stavu. Poněvadž je to téma na zvláštní pojednání, omezím se na několik tvrzení samozřejmých, stejně jako zkratkovitých. To není jen několik desítek tragických obětí, před nimiž skláníme hlavy. Výčet a hodnocení omylů, nesmyslů a podlostí, k jakým došlo během výjimečného stavu, si zaslouží něco víc než obecná tvrzení a eufemismy. Vždyť není pravda, že výjimečný stav měl otevřít cestu k historickému kompromisu a kulatému stolu. Strategickým plánem výjimečného stavu byla kádárizace – maďarský model zlomení odporu nezávislé společnosti, cesta od komunismu tanků a poprav ke komunismu guláše a všeobecné konformity. Byl to tedy projekt likvidace bezmála všech nezávislých institucí – pravím bezmála, byla totiž respektována nezávislost katolické církve – a vytváření nové fasády.

Ten projekt byl uskutečňován – likvidovaly se tvůrčí svazy (Svaz polských literátů, Sdružení polských novinářů, ba i Svaz polských výtvarných umělců) a místo nich se vytvářely režimní atrapy. Provázely to estébácké provokace, lži a pomluvy, ilegální odposlechy, vydírání a ponižování lidské důstojnosti, lámání charakterů a fingované procesy, které prostituovaly polskou justici. S námi, lidmi Solidarity, chtěly úřady hovořit pouze na jediné téma – na téma kapitulace, která se měla stát naší mravní kompromitací.

Pravda – nebyl to režim krvežíznivý. Je to však kompliment dostatečně uspokojivý pro lidi, kteří několik let Polsko výlučně ovládali?

VIII.

V závěru svých úvah praví Jaruzelski: „V tehdejších reáliích, zvláště pak mezinárodních podmínkách, jsme došli nad propast. Solidarita – cestou dalekosáhlých nároků a požadavků i živelné vzpoury, kterou zabrzdit nedokázala. Moc – za mez částečně modifikovaných principů zřízení a vnější bezpečnosti ustoupit nemohla. Jazyk autentického politického dialogu se tedy vytvořit nezdařilo. Hladina oboustranného odporu, ba i nepřátelství, narůstala, dostala se na hranu. (…) K výjimečnému stavu mohlo nedojít, kdyby byl tehdy jiný svět, Evropa a zvláště sousedé.“

Tolik generál Jaruzelski. Lze říci: pro jeho garnituru byl výjimečný stav jedinou cestou, pokud se chtěla vyhnout tomu, že ji smete živel „solidaritní“ revoluce, vnitrostranický puč anebo sovětská intervence.

Vyhnout se takové intervenci bylo bezpochyby v zájmu Polska, také v zájmu Solidarity, třebaže generálové zajisté výjimečný stav nezaváděli, aby si vysloužili náš vděk.

Nic to nemění na faktu, že díky „solidaritní“ revoluci zakusil komunistický systém největší porážku ve svých dějinách. Výjimečný stav byl vyznáním porážky této ideologie – komunistům už zůstalo jen holé násilí: vlastní nebo sovětské.

Co víc – Solidarita, vystavená represím, zatlačená do podzemí, donucená k emigraci, nekapitulovala tváří v tvář násilí, ale vytrvala a přenesla polskou vůli po svobodě do lepších časů, přičemž odmítla násilí a zachovala ducha kompromisu. Polsko se naproti tomu vyhnulo sovětské intervenci, která mohla přinést desetitisíce obětí, mohla způsobit, že nikdo z přítomných v tomto sále by nebyl mezi živými.

Taková jsou fakta. Lze je hodnotit rozličně. Nelze však znevážit zásadní otázku: jakou cenu by Polsko zaplatilo, kdyby generál Jaruzelski zvolil heroickou variantu – tak jako maďarský premiér, komunista Imre Nagy? Nuže, skončil by jistě na šibenici jako on, dnes by byl možná oslavován jako hrdina, snad by se mu stavěly pomníky, ale Polsko by za to heroické gesto zaplatilo vysokou cenu – ne několik desítek tragických obětí výjimečného stavu, ale zřejmě desetitisíce a další „ztracenou generaci“. Ve střetnutí se sovětskou válečnou silou nemělo Polsko žádné vyhlídky a na Západě by nikdo neriskoval vojenský střet s Moskvou. Smí politik odsuzovat vlastní zemi k takovéto válce bez naděje, k takovému riziku, k takové ruletě?

Moudrost vůdců podzemní Solidarity spočívala ve volbě takových forem odporu, aby se vyhnuli krveprolití a zároveň zachovali schopnost vytvářet instituce podzemní občanské společnosti.

IX.

Trvalo to roky. Solidarita zatvrzele odmítala kapitulovat a opakovala, že je připravena usednout k jednacímu stolu. Nápady jak radikálně ozdravit hospodářství ovšem skončily fiaskem, ale zároveň se změnil mezinárodní obzor – v Sovětském svazu zahájila garnitura Michaila Gorbačova politiku perestrojky a glasnosti.

Po dvou vlnách stávek roku 1988, vedených aktivisty Solidarity, se vedení PSDS s generálem Jaruzelským, uvolněné od sovětského nátlaku, rozhodlo jednat s opozicí. Takový byl zrod „kulatého stolu“.

Pomiňme na tomto místě motivy lídrů PSDS a lídrů Solidarity. Připusťme dokonce, že to byly motivy nešlechetné – jedni chtěli napálit druhé. Připusťme, že komunisté chtěli prostě zachránit svou moc kooptací části „solidaritních“ elit. Připusťme, že předáci Solidarity chtěli zlepšit situaci opozice oslabené léty represí a beznaděje, ale také apatií značné části společnosti.

Nicméně výsledek „kulatého stolu“ byl podivuhodným úspěchem – úspěchem, který přivedl svět k úžasu. Kompromis „kulatého stolu“ umožnil – skrze polodemokratické volby – změnu moci a pokojnou demontáž diktatury. Stalo se něco, v co bezmála nikdo dřív nevěřil: Polsko jako první stát sovětského bloku vytvořilo nekomunistickou vládu a proklestilo cestu k obnově demokracie v celé střední Evropě.

Právě tady, v Polsku, byly rozebrány první zlomky berlínské zdi. Právě tady měla své kořeny slavná sametová revoluce.

Kulatý stůl byl nejdůležitějším – vítězným a nekrvavým – polským politickým výkonem ve dvacátém století. Byl společným dílem toho křídla PSDS, které chtělo reformami zachraňovat zřízení, a lidí Solidarity, kteří chtěli ten systém zničit. Jedni i druzí se soustředili u kulatého stolu kolem velkého historického kompromisu, který Poláci uzavřeli sami se sebou.

A to byl skutečný konec výjimečného stavu. A to byl skutečný počátek konce komunistického systému v Polsku a ve střední Evropě.

Každý kompromis je těžký a má mnoho oponentů. Čím je nečekanější, více překvapivý, revolucionizující skutečnost, tím četnější kritiky provokuje. Kritikové z mocenského tábora nebyli s to přijmout, že se po čtyřiceti pěti letech komunistická strana loučí s mocí. Někdejší prohlášení Władysława Gomułky, že „moc jednou dobytou neodevzdáme nikdy“, se ukázalo jako prázdné tlachání. Kritici ze solidaritní strany litovali, že místo okázalého svržení komunistické Bastily došlo k pokojným volbám a poté k pokojné změně moci. Nepřijali kompromis se včerejšími nepřáteli, očekávali odvetu a spravedlnost za léta ponížení a pokoření, toužili po odplatě a ne po shodě.

Odtud pocházejí – také dnes zaznívající – hlasy o spiknutí a zradě u kulatého stolu. Není tu místo na polemiku s tímto šíleným uvažováním – není to ostatně první šílenství tohoto druhu v polských dějinách. V roce 1920 obvinili Józefa Piłsudského, že za války s bolševiky měl tajnou telefonickou linku s Kremlem, aby slaďoval zrádcovské pikle.

S šílenstvím polemizovat nelze. Řekněme jenom: co je to za zrádcovské spiknutí, jestliže Polsku prorazilo cestu k demokracii a suverenitě, ke svobodnému trhu a otevřeným hranicím, do Severoatlantického paktu a Evropské unie?

Zopakujme tedy pádně: nebylo žádné spiknutí. Byl kompromis, který ukončoval polsko-polskou válku. Za ten kompromis, jeho účinnost a trvalost, vděčí Polsko schopnosti tehdejších elit uvažovat v kategoriích společného dobra a starosti o zájem republiky. Polské elity složily zkoušku z vlastenectví a odpovědnosti ve chvíli nejtěžší, ve chvíli rozhodující.

Bylo to možné díky dvěma předákům – Lechu Wałęsovi a Wojciechu Jaruzelskému. Jejich životopisy – tak odlišné – by si zasloužily pero prvotřídního kronikáře, dobře totiž odrážejí paradoxnost, dramatičnost a nezvyklost polských osudů. Oba se museli potýkat se stereotypy vlastního životopisu a vlastní formace. A oba uměli prosadit ducha kompromisu. A oběma jim za to patří vděk Poláků.

A přece mohlo být docela jinak. Mohlo být jako v Pekingu 4. června 1989, kdy tanky zardousily čínské hnutí za svobodu na náměstí Tchien an men. Jako v Rumunsku, kde došlo ke krvavému masakru. Jako v Alžírsku nebo v Barmě, kde byl po prvním kole voleb, které vládní tábor prohrál, vyhlášen výjimečný stav a vítězná opozice putovala do vězení. V Polsku to bylo jinak. Polsko, které dvě staletí udivovalo Evropu heroickou a nekompromisní obranou svobody, které bylo morálně veliké ve svých porážkách, tentokrát udivilo svět svou schopností kompromisu, který přinesl bezpříkladné vítězství.

X.

Nechci takto odsunout otázky po mravním smyslu toho, co se stalo 13. prosince 1981. Vycházím z generace a z ideové formace, která se nikdy nesmířila s logikou diktatury, která se té diktatuře stavěla na odpor, která – zpočátku tak nepočetná – věřila, že vzpoura proti zotročení je mravně opodstatněná, intelektuálně smysluplná, ba snad také politicky účinná.

Také dnes mohu zopakovat – i když se obvykle veteránské rétorice vyhýbám – jak jsem hrdý, že jsem byl mezi těmi lidmi, kteří měli odvahu hodit rukavici systému lži a násilí.

Neznamená to však vzdát se kritického pohledu a historického odstupu vůči oněm dobám. Ale ani povinnosti ctít důstojnost našich tehdejších protivníků – důstojnost, která náleží každému člověku.

Psal Józef Piłsudski o době lednového povstání:

„Když přemýšlím o dosavadní historii roku 1863, vždycky se mi zdá, že jedny staví na pranýř proto, aby mluvila o zásluhách jiných. Nelze vyčítat Zygmuntovi Padlewskému nevědomost, že za sedm let nastane v Evropě jiná epocha a pod drtivým pruským mečem přijde hegemonie světa ozbrojeného železnými pěstmi, technickými vynálezy, na něž mají monopol silní. Soudit Padlewského za to by bylo stejně směšné a stejně nenáležité jako soudit Wielopolského a jeho stoupence za nedostatek předvídavosti, že v roce 1904 a 1905 malé Japonsko porazí velké Rusko anebo že roku 1924 v sále vilenského divadla bude nějaký Józef Piłsudski (…) mluvit o něm, stejně jako o Zygmuntu Padlewském. Mluvit bude o jednom i o druhém stejně volně a sjednocovat je ve společném svazku Poláků, ve svazku téhož stylu tehdejšího pokolení, ve svazku lidí věřících, že Polsko jako stát s určitými hranicemi je živé a nejen živé, ale schopné tvořit věci reálné.“

Tolik Piłsudski.

Opakuji: „sjednocovat je ve společném svazku Poláků“ – Zygmunta Padlewského, hrdinného vůdce povstání proti Rusku, a Aleksandra Wielopolského, smrtelného nepřítele konspirace, který vyhlásil odvody do vojska, aby povstání znemožnil.

Ta Piłsudského slova o vůdci protiruského povstání a o vůdci tábora smíru s Ruskem byla pro mě zásadní inspirací, když jsem formuloval své názory na Lecha Wałęsu a generála Wojciecha Jaruzelského.

XI.

Proto dnes čtu s nepříjemnými pocity výzvy k odvetě, ve kterých je symbolickým předmětem honu generál Jaruzelski. Co je příznačné – mezi stoupenci odplaty není mnoho skutečných hrdinů demokratické opozice. Převažují lidé známí spíše opatrnou rozvahou v době výjimečného stavu, která se dnes dožaduje jisté kompenzace ve chvíli, kdy tento typ odvahy už dávno zlevnil.

Známý německý psychoterapeut Bert Hellinger v úvahách nad fenoménem odplaty řekl: „Všichni, kteří se považují za lepší, jsou mi podezřelí. Podívejme se na snahy o vyrovnání s minulostí ve východním Německu. Ti, kteří byli dříve oběťmi, dnes pronásledují pachatele s podobným zápalem, s jakým byli dříve trýzněni. (…) Ti, kteří dnes pobouřeně vystupují jako pronásledovatelé, chtějí způsobit zlo jiným. Pobouření je tu podnětem sloužícím ke zničení jiných. (…) Všiml jsem si, že obvykle nejsou pobouřeny oběti, ale ti, kteří si přivlastnili jejich práva. Považují si za čest vyjadřovat zlost na pachatele, ačkoliv sami netrpěli, spíše se ukrývali v davu, bez rizika, že budou souzeni za zlo, které chtějí tamtěm způsobit. Existuje zde tedy zvláštní dohoda pobouřených s pachateli, přičemž ti první sebe považují za lepší. Ti druzí totiž učinili totéž: považovali se za lepší a na tomto základě se začali dožadovat práva útočit na jiné a ničit je.“

Ty názory německého psychologa stojí za zamyšlení aspoň těm, kteří by chtěli přetrhnout nekonečný řetěz křivd, odplat a výčitek. Těm, kteří chtějí – cituji zde Jana Pavla II. – přerušit „smrtonosnou logiku odvety“.

Viny mocenského tábora jsou pro mě zřejmé – byly pojmenovány a budou ještě pojmenovávány nejednou. Dnes ovšem sledujeme důsledný sled vin druhé strany – pobouřených žalobců a mstitelů. Jejich viny jsou samozřejmě jiného druhu, vždyť také nadešly jiné časy a jiný mrav. A přece to pohrdání lidskou důstojností protivníka, ta neúcta k doložené pravdě, to nahrazování zásadní debaty prokurátorským vyšetřováním – to všechno vede k domněnce, že gen bolševické podlosti, gen homo sovieticus je hluboce zakořeněn v polském veřejném životě. Po porážce komunismu s nelidskou tváří rozeznáváme rysy antikomunismu s bolševickou mentalitou.

Všechno to nevěstí nic dobrého. Vstupujeme do 25. roku od vyhlášení výjimečného stavu. Zanedlouho uplyne sedmnáct let od začátku jednání u kulatého stolu. Dokáže si někdo rozumný představit, že by pětadvacet let po květnovém převratu (Józefa Piłsudského roku 1926; překl.) prokurátor ve svobodném Polsku zahajoval stíhání pachatelů květnového převratu? Vždyť to je do očí bijící pitomost a absurdita!

Polské účty s dějinami zůstanou ještě nadlouho otevřené. Dodnes se přeme o smysl národních povstání v devatenáctém století, o hodnocení květnového převratu, brestského procesu (pronásledování politických protivníků, 1930; překl.) nebo Varšavského povstání. Budeme se přít také o výjimečný stav. Je však nejvyšší čas zakončit účtování kriminální. Nechť prokurátoři stíhají korupci, zlodějství, mafie a gangsterské útoky, ale ne politické protivníky z doby před čtvrtstoletím. Nechť se poznávacím znamením polské demokracie nestane duch odplaty, ale smysl pro milosrdenství.

William Shakespeare vložil do úst hrdinky Kupce benátského příznačná slova:

Milosrdenství nelze vynutit.
Snáší se z nebe jako něžný déšť
na zprahlou zem. Je dvojím požehnáním:
kdo dává, blažen jest jak ten, kdo bere.
Největší mocí mocných je a králi
na trůně sluší víc než koruna.
Žezlo je znakem světské moci králů,
v něm sídlí respekt, úcta k majestátu,
hrůza a strach, co vzbuzovat má král;
slitovnost však má vyšší moc než žezlo.
Vždyť její trůn je samo srdce králů,
ba projevem je samotného Boha –
pozemská moc se nejvíc blíží Bohu,
když soucit změkčí právo.

(Překlad Martin Hilský; red.)

Tato slova bych rád dedikoval novému prezidentu republiky Lechu Kaczyńskému.

Obracím se na něj z tohoto místa: Ukončete, pane prezidente, to smutné představení vyšetřování a odvetných procesů. Vyhlaste abolici, která způsobí, že se Polsko stane hodným své velké tradice – státu bez planoucích hranic, bez politických procesů, státu tolerance a kompromisu. Nechť je toto poznávacím znamením vašeho prezidentství. Dejme sami sobě šanci stát se lepšími.

Adam Michnik (1946) je historik a novinář.

Obsah Listů 1/2006

Související články

Andrzej Brzeziecki, Krzysztof Burnetko: Jak se hnulo kolo dějin

Dagmar Vaněčková: Ve znamení solidarity

Rozhovor s Václavem Havlem a Adamem Michnikem

Adam Michnik

Vztek a hanba, smutek a hrdost

I.

II.

III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.

X.

XI.

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu