Ladislava Chateau

Francie, podzim 2005

Tisíce ohořelých aut, zničené školy, školky, dva kluci uhořeli v transformátoru, těžce zranění, jeden starší muž podlehl zranění, stav pohotovosti; skoro pět tisíc zadržených, více než čtyři sta uvězněných. To je bilance francouzského podzimu minulého roku. Komentátoři psali o „vlčích hordách“, o „avant-garde lumpenproletariátu“; politici předváděli pevnou ruku, hovořili o utažení šroubu a ministr vnitra Nicola Sarkozy vehementně požadoval zvýšení kontroly: kamery, policii i kontrolu internetové pošty, neváhal vyslovit i odporný výraz ŕ la mode nettoyage au Kärcher ve smyslu vyčistit sídliště od racaille, verbeže…

Ale prosincový Le Monde diplomatique uvedl, že v této souvislosti je třeba také zmínit společenské podmínky, ekonomickou krizi, která začala už ve druhé polovině sedmdesátých let; automatizace, informatizace a dekolonizace vedly postupně k masové nezaměstnanosti, která postihla především mladé lidi. Prodloužení povinné školní docházky sice umožnilo, aby studovali i ti, kteří by jinak byli ze vzdělávacího procesu vyloučeni; škola v mladých lidech dlouho živila naději, že mohou touto cestou stoupat na společenském žebříčku. Bohužel mnozí se dočkali jen rozčarování, škola sama o sobě nezaručuje společenský vzestup, mládež se jen vzdálila dělnickému prostředí svých rodičů. Zklamání vedlo k tomu, že se žáci začali vyhýbat školní docházce i dalšímu studiu. Ve čtvrtích, kde vypukla revolta, je 30 až 40 procent mladé populace, která nemá žádnou kvalifikaci, přičemž celostátní průměr je 17 procent.

Bytová politika posledních dvaceti třiceti let vedla k tomu, že se vytvořila quartiers périphériques, početná sídliště na okrajích velkých měst, kde byly soustředěny přistěhovalecké rodiny, vykořeněné osoby, populace nejvíce postižená ekonomickou krizí, více než pět milionů obyvatel; nezaměstnaní otcové hrají buď pétanque, koulenou, nebo popíjejí v nejbližším bistru, a jejich ratolesti se stávají neurvalými adolescenty, kteří nenávidí kdekoho a zvláště místo, kde žijí.

Tuto neblahou skutečnost potvrdila i statistika INSEE, Národního ústavu statistiky a ekonomických studií, která se zabývala nezaměstnaností v problematických lokalitách. Studie zahrnovala nezaměstnané osoby ve věku 15–24 let: 41,1 % v Grande-Borne a Grigny; v Bellefontaine a v Reynerie byla míra nezaměstnanosti 54,4 %; 31,7 % v l’Ouesse-de-Bois; ve velkých lokalitách Clichy-sous-Bois 31,1 % a 42,1 % v Bellevue… Obdobná situace je i v Gout-d´or nebo Sein-Saint-Denis.

Ekonomická destabilizace má vážné důsledky: rozvrátila hodnoty mladé generace, mladí lidé nemohou plánovat budoucnost, rodinu, trávení volného času, zařízení bytu; život se zúžil na nejbližší budoucnost, za cenu drobných déviances se někteří lidé, ti protřelejší, jednoduše zařizují jen pro dnešek; vznikla nevraživost mezi „Francouzi“ a „cizinci“, mezi „zaměstnanci ŕ statut“, s trvalým pracovním poměrem, a „intérimaires“, těmi, kteří jsou zaměstnáváni jen dočasně.

Není náhodou, že cílem revolty sotva odrostlých adolescentů se staly právě školy, neboť pro mnohé z nich je škola příčinou zklamání a zavržení, škola je symbolem jejich problémů; hovoří se o apartheid scolaire; vysoké procento dětí pocházejících ze zemí Magherebu, Afriky a Turecka ve škole neuspěje. Školy v těchto lokalitách mají mnohem nižší úroveň; omezená nabídka zájmové činnosti, menší výběr volitelných předmětů, časté suplování, stálé změny vyučujících. Zdá se, že ti, co mají málo, dostávají ještě méně.

Školní prostředí není sociálně smíšené, což je jedna z dalších příčin studijních neúspěchů; žáci pocházející z méně příznivého prostředí jsou postupně vylučováni ze vzdělávacího procesu, později i z pracovního trhu. Společenská diferenciace, touha být jen sami mezi sebou, jak ji projevuje vyšší a střední vrstva, nepříznivě ovlivňuje i vzdělávací proces. Rodiny s lepším sociálním zázemím odmítají posílat své děti do colléges, kde je velký počet přistěhovalců a „non blanche“, nebělochů. Na některých francouzských školách studuje více než 50 % dětí z přistěhovaleckých rodin, protože bílí chodí do jiných, „lepších“ škol.

Rodiče – přistěhovalci, kteří bydlí v těchto vzdálených sídlištích, nemohou posílat děti do jiných škol. Projevy nevole, nenávisti vznikají z pocitu společenského vyloučení; školní zařízení, ale i místa trávení volného času, která jsou ponejvíce využívána přistěhovalci, jsou považována za místa se špatnou pověstí, za nebezpečná, za školy d´immigrés, a nyní – po revoltě – za Sarkoland. Rodič, který by i chtěl dítě poslat do školy mimo sídliště, potřebuje zvláštní povolení, la dérogation, většina přistěhovalců však tuto výjimku nedostane. Mnozí rodiče jsou pak přesvědčeni, že jsou obětí segregace; u jejich potomků převládá pocit, že nejsou pány svého osudu, což byl nepochybně i jeden z dalších důvodů, který vedl k revoltě; adolescenti ničili školní zařízení, zapalovali auta, kontejnery, vrhali se na všechno, co bylo po ruce, na všechno francouzské – protifrancouzský rasismus tak propukl naplno.

Neblahé události loňského podzimu však nejsou ve Francii zase tak neobvyklé: v roce 2003 vzplálo na sídlištích více než jedenadvacet tisíc aut a popelnic jednoduše proto, aby mládež na sebe náležitě upozornila… Francouzští sociologové a psychologové upozorňují na vznik nouvelles classes dangereuses, nových nebezpečných tříd, náchylných k městskému násilí, kde ideje krajní levice a islamismu nacházejí značnou odezvu.

Ovšemže i v těchto okrajových lokalitách žije velmi mnoho mladých lidí, kteří chtějí studovat i pracovat, ale domnívají se, že rasové předsudky a bariéry, zvláště na pracovním trhu, jsou nepřekročitelné; nedůvěřují úředníkům, institucím, jsou přesvědčeni, jak to vyjádřil jeden arabský chlapec, že jsou jen dvě kategorie lidí: ti, co se pořád honí, a ti, co honí druhé. Sám se rozhodl, že chce být v té druhé kategorii, na rozdíl od svých rodičů, kteří byli v té první.

Pro mnohé žáky je škola výrazem dominance a zdá se bohužel, že i vzdělávací systém může za určitých okolností vést k segregaci spíše než k integraci; škola musí předat určitou kulturu a takovou úroveň znalostí, která je nezbytná ke společenskému i profesnímu začlenění mladých lidí, zvláště pak školy v zones d´éducation prioritaires, ZEP, oblasti výchovných priorit, musí k tomu použít všechny prostředky. Francouzské školy mají značnou autonomii; ředitelé budou muset přijmout více učitelů, pomocných pedagogů, vychovatelů, vytvářet menší studijní skupiny, změnit vztah mezi školou a žáky.

Zdá se ale, že události francouzského podzimu vedly k ostré kritice sociálního systému, sociálních dávek, collége unique, jednotné školy.

A k požadavkům na zostření policejní ochrany…

Ladislava Chateau

Obsah Listů 1/2006

Související články

Štěpán Steiger: Konec francouzského sociálního modelu

Ladislava Chateau: Francie 1944 – nadšení a lynčování

Ladislava Chateau: Francie 1944: Revue je mrtva. Ať žije nakladatel!

Ladislava Chateau

Francie, podzim 2005

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu