Jan Jařab

Poslední zákop tradicionalistů

Přednedávnem nám parlament schválil zákon o registrovaném partnerství. Samozřejmě, není ještě vyhráno, v době uzávěrky tohoto čísla Listů jsme ještě nevěděli, jak se rozhodne prezident. (S malou nadsázkou se dá říci, že dnes máme tříkomorový parlament.) Přesto jsem potěšen – už proto, že jsem před čtyřmi lety jako vládní zmocněnec pro lidská práva vůbec první vládní návrh tohoto zákona inicioval.

I tentokrát, podobně jako při minulých projednáváních, bylo ze strany odpůrců namísto uvážlivé a důstojné argumentace slyšet především hloupé urážky na adresu homosexuálně orientovaných občanů. Odpůrci vesměs vystupovali ze „samozřejmé“ pozice mravní nadřazenosti, kterou ovšem opírali jen o to, že jsou heterosexuálové. Zdá se, že tato představa o vlastní nadřazenosti – tedy o mravní méněcennosti těch druhých – ochromuje myšlenkové pochody a stírá intelektuální rozdíly mezi různě vzdělanými mluvčími. I jinak inteligentní lidé totiž navrhovali místo registrovaného partnerství uzákonit bigamii nebo tvrdili, že není rozdílu mezi partnerstvím dvou a pěti homosexuálů. Uvědomovali si přitom vůbec, že tím každou monogamní dvojici stejného pohlaví hrubě urážejí?

Kromě výsměchu adresovaného lidem jiné sexuální orientace jsme od odpůrců slyšeli obvyklé – skoro se mi chce říci tradiční – mávání pojmem „tradice“. Registrované partnerství prý ohrožuje instituci heterosexuálního manželství, která je tradiční, posvěcená staletími či rovnou tisíciletími vývoje lidské společnosti.

Nad tím, jak může partnerství mezi dvěma homosexuálně orientovanými osobami ohrozit manželství osob heterosexuálních (například to moje), je asi zbytečné si lámat hlavu. Zdravý rozum říká, že nemůže. Stojí ale za to se zamyslet nad samozřejmým používáním sousloví „tradiční manželství“, protože instituce manželství ve své současné podobě už příliš tradiční není. Naštěstí.

Po celá ta staletí a tisíciletí, jichž se tradicionalisté dovolávají, bylo totiž manželství především majetkovým vztahem mezi rodinami, do něhož mladí lidé vstupovali obvykle z rozhodnutí svých rodičů, aby zajistili potomstvo, tedy dědice. Smyslem manželství bylo zachování rodu a jeho majetku, ne citový vztah. Po staletí byla právě bezdětnost – a ne citové odcizení – jediným důvodem, po který bylo možno manželství učinit neplatným.

Pro tradiční manželství byly typické nerovnoprávné, hierarchické vztahy: mezi rodiči vybírajícími dětem partnera, mezi manželem a jemu podřízenou manželkou. Vůdčí hodnotou nebylo svobodné rozhodnutí přijmout určitou odpovědnost, ale poslušnost, podrobení se. V mnoha společnostech byla tradiční formou manželství polygamie (možná i proto se našim zastáncům „tradice“ zdá přijatelnější než monogamní homosexuální partnerství). Ale i v křesťanském světě, kde byla oficiálně monogamie, se manželská věrnost požadovala převážně jen po ženách.

Tyto tradiční, hierarchické formy manželství převládaly s nečetnými výjimkami ve většině společností až do počátku moderní doby. V muslimských i jiných mimoevropských společnostech trvají dodnes. Ptejme se proto našich obhájců „tradice“: opravdu je vaším ideálem takové manželství a taková rodina, jež v západní společnosti převládaly v předmoderních dobách? A pokud ano, čím se prosím lišíte od islámských zpátečníků?

Moderní doba na Západě přinesla postupnou, ale ve svých důsledcích radikální změnu pojetí manželství. Za poslední dvě staletí se západní manželství proměnilo na svobodně zvolený a výlučný citový vztah dvou rovnoprávných dospělých lidí. Svobodný, výlučný, citový, rovnoprávný, dospělý. Pět adjektiv, která k tradičnímu manželství nepatřila – ale k modernímu manželství ano. A k registrovanému partnerství osob stejného pohlaví rovněž, v tomto směru se moderní heterosexuální manželství a homosexuální registrované partnerství vzájemně podobají. Registrované partnerství má zkrátka s moderním manželstvím společného více než moderní manželství s tradičním.

Někdy se zdá, jako by to byla právě zjevná rovnoprávnost partnerů stejného pohlaví, co tradicionalisty popuzuje. Tato rovnoprávnost je sice dána do vínku i modernímu manželství, ale třeba si naši obhájci tradic myslí, že to zas tak úplně neplatí, že mezi mužem a ženou je přece jen „přirozený“ hierarchický vztah. Zaklínání slovem „přirozený“ by ostatně vydalo na další esej.

Tradicionalisté tvrdí, že smyslem manželství jsou děti; už proto prý nelze uznat registrované partnerství dvojic stejného pohlaví. Jenže už jejich premisa je nesprávná: moderní manželství je definováno právě kvalitou vztahu, ne přítomností dětí. V západní společnosti, na rozdíl od některých jiných civilizačních modelů, se oba manželé dnes mohou úspěšně domáhat rozvodu s tím, že už se nemají rádi. Naopak už neplatí, že by manžel mohl domáhat zrušení manželství s odůvodněním, že mu žena „nedala“ děti, na které měl nárok.

The times, they are a-changin´

Sluší se říci, že k uvedené zásadní proměně instituce manželství došlo přes zuřivý odpor tradicionalistů v čele s katolickou církví, kteří např. právo na rozvod odmítali stejnými argumenty jako dnes registrované partnerství. Viděli v něm ohrožení „tradičních hodnot“, tedy v prvé řadě nahrazení bezvýhradné poslušnosti individuální volbou. Dnes tito tradicionalisté nostalgicky vzpomínají na minulost a tvrdí, že rodina je v krizi.

Jenže to je relativní: jistěže rovnoprávnost a individuální svoboda nejsou zadarmo, v žádné oblasti života společnosti. Udržení manželství dnes závisí na aktivním úsilí obou partnerů a většina nešťastných manželství nevydrží. Bylo by však lepší, aby vydržela, svázána pouze společenskou konvencí a poslušností? Stačí se podívat do krásné literatury předchozích staletí a vidíme, že citově odcizená manželství nebyla výjimkou, ale normou. (O kvalitě sexuálního života ani nemluvím.) Rovněž vztahy rodičů s dětmi byly často jen instrumentální, ba vysloveně nepřátelské. Každému kritikovi dnešní zkaženosti doporučuji si přečíst Montaigneův slavný esej O přátelství, v němž tento průkopník moderního humanismu doporučuje otcům, aby dětem místo pouhého vymáhání poslušnosti projevovali také lásku – že je pak snad budou méně nenávidět a méně si přát jejich smrt…

Evropský tradicionalistický katolicismus – na rozdíl od islámu – již všechny své bitvy o „tradiční“ povahu rodinných vztahů prohrál, ať už šlo o emancipaci žen obecně, o rozvod nebo o předmanželský sex. Všechny tyto „hrůzy“ se už uskutečnily, navzdory urputné obhajobě předmoderní, vesnicky patriarchální tradice. Zbývají už jenom homosexuálové, kteří ještě tento obranný val tak docela neprolomili. A proto se na ně tradicionalisté soustřeďují.

V této souvislosti nutno připomenout, že „tradiční“ jsou samozřejmě i předsudky a intolerance k jinakosti, po staletí projevovaná především vůči Židům. Jenže antisemitismus musel být po holocaustu opuštěn jako společensky neúnosný, i když občas ještě vyplave na povrch. Nejzuřivější obhájci „rodinných hodnot“, příslušníci Ligy polských rodin, kteří kamenují homosexuály a řvou na ně „do plynu s vámi“, se netají ani antisemitismem. Obecně ale lze říci, že homofobie spíše antisemitismus nahrazuje, že je antisemitismem dneška. Například slyšíme-li z dnešního Polska výroky, podle nichž ze strany gayů a lesbiček hrozí ostatním „infekce homosexualitou“, popř. varují-li někteří čeští poslanci před „homosexualizací společnosti“, je to navlas stejná paranoia, jaká bývala dříve namířena proti Židům.

Tradicionalismus, fundamentalismus, konzervatismus

Jsou projevy odporu vůči registrovanému partnerství a homofobie vůbec logickým důsledkem náboženského přesvědčení? A dají se označit za náboženský fundamentalismus, jak to občas vidíme? Těžko říci, vždyť od fundamentalistů bychom čekali, že se budou zejména držet sdělení svých posvátných textů. To je ovšem u těch křesťanských (podobně jako u islámských) dost sporné. Vždyť hlavním tématem Koránu není nutnost útlaku žen, jak jej dnes a denně vidíme v praxi islámského světa. Ani biblický Ježíš není farizejský mravokárce, jehož hlavním poselstvím by byla mstivá intolerance. Evangelia naopak zdůrazňují, v čem se Ježíš od farizeů lišil, jak se opakovaně zastal stigmatizovaných – cizoložnice, celníka, malomocného.

I když je organizovaná víra institucionální oporou tradicionalistických předsudků, je podstata těchto intolerancí společenská, nikoli náboženská. Je ovšem skličující, že mnozí hlasatelé té či oné víry stále ještě potřebují povzbuzovat sebevědomí vlastních zastánců tím, že jim sugerují atavistické představy o méněcennosti („hříšnosti“) těch druhých, místo aby šířili tolik postrádanou spiritualitu. Kamenováním „hříšných homosexuálů“ ovšem ke spiritualitě opravdu nedojdeme.

A za druhé, je tradicionalismus totožný s politickým či filosofickým konzervatismem? Často se s ním překrývá nebo mísí, ale podle mého názoru bychom je měli rozlišovat. Mávání vlajkou „tradice“ se objevuje v různých kontextech, většinou jako pokus o ukončení racionální diskuse. Prohlásí-li se něco za posvěcené tradicí, nemusí se už používat žádné další argumenty. Konzervatismus hodný toho jména naproti tomu musí vždy obhájit, proč považuje tu či onu hodnotu za podstatnou; odkaz na minulost nestačí. Tradicionalismus nostalgicky vzpomíná na hodnoty předdemokratické společnosti, konzervatismus by měl naopak obhajovat základní hodnoty společnosti demokratické, opírající se o práva a důstojnost individua.

Takovou konzervativní hodnotou je například závazek k monogamnímu vztahu, ovšem jen za předpokladu spojení se svobodou jednotlivce. I to je totiž hodnota konzervativní, ale z historického pohledu nikoli tradiční. Z pohledu konzervativních hodnot představují např. prostituce a pornografie morální zlo, neboť degradují důstojnost jedince (obvykle ženy). Tradicionalismus má naopak zejména vůči prostituci blahosklonný postoj, protože je to přece tradiční, staletí tolerovaná konvence, doplněná ovšem o pseudomorální stigmatizaci „hříšných“ prostitutek.

Z perspektivy zbavené předsudků se ovšem požadavek na společenské uznání registrovaného partnerství dvou osob stejného pohlaví jeví jako důsledné uplatnění konzervativních hodnot. Vždyť kdo chce žít promiskuitně a bez závazků, ten se jistě do registrovaného partnerství nepohrne. A připadá-li některým tradicionalistům rovnocenné uzákonit partnerství dvou osob nebo promiskuitní svazek pěti lidí, pak vskutku nejsou hodni označení konzervativec. Dokazují tím totiž, že vůbec nechápou rozměr mravní závaznosti výlučného monogamního vztahu. Namísto mravních zásad tak svými výroky vyjadřují jen tradiční netoleranci vůči jinakosti homosexuálů, kteří by podle jejich vroucných přání buď vůbec neměli existovat, anebo by si přinejmenším měli někde v skrytu vyčítat svůj domnělý „hřích“.

Jan Jařab (1965) je bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva, nyní pracuje v Evropské komisi.

Obsah Listů 1/2006

Související články

Anketa: Má KDU-ČSL budoucnost?

Jan Jařab

Poslední zákop tradicionalistů

The times, they are a-changin´

Tradicionalismus, fundamentalismus, konzervatismus

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu