Zdislav Šulc

Klausovy mýty o budování kapitalismu a třetích cestách

Počátkem ledna se Václav Klaus u příležitosti 15. výročí zahájení ekonomické transformace v tehdy ještě nerozděleném Československu pokusil zprivatizovat tento historický proces ve prospěch svůj a ODS. Učinil tak na půdě Centra pro ekonomiku a politiku (CEP), médii zpravidla označovaného za jeho instituci, ale v informované veřejnosti vnímaného spíše jako ideologická základna ODS. Ve své přednášce přišel s nápadem považovat jubilejní datum zahájení transformace za počátek budování kapitalismu v Čechách.

Tehdy, 1. ledna 1991, on i jeho young boys o budování kapitalismu mlčeli. Není divu. Ve výzkumech veřejného mínění podíl těch, kteří si něco takového přáli, vyjadřovala cifra 3 %. K budování kapitalismu v Čechách se hrdě přihlásil Tomáš Ježek až v roce 1997, dokonce v názvu knihy, přičemž se pojistil vydavatelovým prohlášením, že kniha vychází bez jeho souhlasu. Do té doby se zpravidla mluvilo o transformaci centrálně plánované ekonomiky na peněžně tržní.

Když se Václav Klaus po listopadu 1989 stal ministrem financí v Čalfově vládě národního porozumění, neměl ve své tornistře žádný zformulovaný ucelený projekt na zavedení kapitalismu v Čechách. Měl však solidní, vlastní pílí nabyté znalosti ekonomické teorie neoliberalismu hlavního proudu – v 60. letech spíše neokeynesiánské orientace, za normalizace po jeho přesunu z Ekonomického ústavu ČSAV do Státní banky a později do Komárkova Prognostického ústavu se však v souladu s dobovým posunem přechýlily k poněkud modernizovanému monetarismu friedmanovského typu. Podle této teoretické výzbroje (z reality tehdejší československé podnikové sféry neměl žádnou zkušenost) začal s prvními transformačními kroky.

Bez promyšlené dlouhodobé strategie a při zachování existujícího institucionálního uspořádání ekonomiky (centrální plán rozepisovaný do podniků, dvě od sebe oddělené hladiny plánových velkoobchodních a maloobchodních cen atd.) začal po friedmanovsku s monetárními operacemi ve stále ještě nemonetární ekonomice. Již 8. ledna devalvoval korunu z dosavadních 15,60 korun za dolar o 18,6 % a pro občany zvedl tzv. turistický kurs na úroveň dosud nelegálního veksláckého kursu 38 Kčs za dolar. Při současném zavedení bezvízového styku se sousedním Rakouskem tak musel československý občan za dosavadní omezený příděl deviz zaplatit dvojnásobek. Zahraniční turista si naopak za stejné množství svých valut mohl v Československu koupit dvojnásobek zboží a služeb. Při vysoké míře dotací, zejména cen potravin, tak mohli rakouští návštěvníci u nás nakupovat pětkrát až pětadvacetkrát výhodněji než doma. Nastalo masové vykupování u nás často nedostatkového zboží rakouskými jednodenními turisty. Nezbylo než rychle couvnout a turistický kurs v polovině roku 1990 snížit na 23 Kčs za dolar.

Důsledky finální devalvace měny na 28 korun za dolar lze přirovnat k měnové reformě: obyvatelstvo připravila o podstatnou část úspor, většinu podniků pak na řadu let o konkurenční schopnost na světových trzích.

Po 1. lednu 1991 už se utajené zavádění kapitalismu uskutečňovalo podle federálního scénáře. Ten byl sice v září 1990 parlamentem projednán, nikoliv však schválen. Bylo jej tedy možno interpretovat a realizovat i přes četné námitky různých oponentů, které V. Klaus dnes souhrnně označuje za stoupence utopické třetí cesty, tehdy údajně bránící zavedení kapitalismu u nás.

Od prvních dnů transformace centrálně plánované ekonomiky na peněžně tržní tak bylo zaděláno na těžké problémy, z nichž je možné připomenout jen zlomek nejzávažnějších. Hned po prvním čtvrtletí se ukázalo, že na tři čtvrtiny nadále státních podniků se po cenové liberalizaci ocitlo v platební neschopnosti. Utajení budovatelé kapitalismu zapomněli, že podniky po desetiletích státního plánování jsou různě zadluženy, jedny podkapitalizovány, jiné překapitalizovány atp. Při liberalizovaných cenách to nemohlo skončit jinak než platební neschopností většiny z nich. Na rozdíl od některých oponentů – například expertního týmu české vlády – je ani nenapadlo, že dosavadní státní podniky je třeba souběžně s liberalizací trhu kapitalizovat a komercionalizovat. Vyžadovalo to zejména vymezit jejich startovní základní jmění (kapitál) na reálném základě, odpovídajícím konkursní podstatě, ale nikoliv účetní ceně.

Místo toho zapálení neoliberálové začali se starým známým „socialistickým“ přerozdělováním: vyčlenili 50 miliard korun, zapsaných na konto Fondu národního majetku. V něm však nebyla ještě ani koruna z očekávaného výnosu budoucí privatizace. Nemluvě o tom, že předpokládaná převaha její kuponové podoby, uskutečňované v podstatě bezplatně, s finančními výnosy nemohla počítat. Manažeři Státní banky pak – často na základě osobních známostí s manažery státních podniků – štědře „oddlužovali“ platebně neschopné. Na státním rozpočtu se to neprojevilo, protože účetně to šlo na triko Fondu národního majetku. Veřejnosti tak mohl být státní rozpočet prezentován jako vyrovnaný. Vydatně k tomu přispívalo, že dluhová služba (splátky státního dluhu a úroky z něj) byla financována z tehdy vysokých přebytků důchodového a zdravotního pojištění. Ty ale naopak měly být ukládány na zvláštní, od státního rozpočtu oddělený, účet – jak by se dnes hodily při miliardové zadluženosti VZP!

Není náhoda, že V. Klaus ve svém výletu do historie o privatizaci hovořil jen obecně. Ani slovem se nezmínil o té kuponové. Většina českého obyvatelstva ji už léta pojmenovává slovem tunelování, což je pojem, kterým Česko obohatilo světový slovník. Personálním symbolem kuponové privatizace se stalo jméno Viktora Koženého. Tento fenomén se do oslav Klausovy éry vůbec, ale vůbec nehodí. Proto V. Klaus jistě vítá, že veřejnost si zpravidla tuto šmouhu na patnáctileté zlaté době budování kapitalismu v Česku spojuje s údajným otcem kuponové privatizace a někdejším ministrem pro privatizaci Tomášem Ježkem. Když loni v říjnu byl na Bahamách V. Kožený zatčen v souvislosti se žádostí USA o jeho vydání, aby mohl být souzen za podvody, údajně spáchané na amerických investorech, znovu naše média připomněla českou kauzu Kožený. Jeho „tunel“ je zde odhadován na více než 11 miliard korun. T. Ježek se rozhodl veřejně si umýt ruce a odpovědnost za to hodil na Klause. V rozhovoru pro Právo 12. října 2005 uvedl, že ministerstvo financí, tehdy v čele s V. Klausem,pozdě připravilo zákon o investičních fondech, který byl navíc vadný, protože de facto tunelování umožnil a legalizoval. Reakce V. Klause byla tentokrát neobvykle smířlivá a pro většinu veřejnosti vlastně utajená. Místo v médiích byla jeho odpověď umístěna na internetových stránkách Hradu. V. Klaus Ježkovo tvrzení bez bližší argumentace odmítl a „občanům naší země“ přitom přes internet sdělil, že „jsme dlouhá desetiletí, od základní školy, byli nejlepšími kamarády s panem Tomášem Ježkem. Vzhledem k tomu občané naší země žádný výrok o Tomáši Ježkovi nikdy neuslyší“.

Proč ale T. Ježek nekritizoval vadnost zákona o investičních fondech už v roce 1992, kdy vznikal a on jako ministr privatizace jej nepochybně musel připomínkovat? Já to udělal 8. března 1994, ještě před koncem druhé vlny kuponové privatizace v Hospodářských novinách v článku Rozporuplné postavení investičních fondů. Z analýzy zákona vyplynulo, že tato právní úprava vytvořila „prostor pro uplatnění různých lobbistických zájmů k obohacování jedněch na úkor druhých“. Požadoval jsem korekci zákona včetně novelizace. Vláda ani parlament však na toto varování nereagovaly. Fakticky tak legalizovaly historicky bezprecedentní masové přerozdělování společenského majetku v řádu stovek miliard korun. Zajistily tak právní nepostižitelnost jeho aktérů i po roce 1998, kdy nová Zemanova vláda projevila vůli problém řešit – viz značně skromný výsledek „akce čisté ruce“.

Zajímalo by mě, proč Tomáš Ježek nevyužil lednové přednášky Václava Klause k 15. výročí „začátku budování kapitalismu v Čechách“, aby v diskusi konečně objasnil tajemné důvody, které údajně vedly k tomu, že ministerstvo financí vypracovalo zákon o investičních fondech už tehdy evidentně vadný. Nevím, zda na tak závažnou přednášku nebyl pozván, anebo na ni jít nechtěl. Nebo si snad vzal k srdci připomínku o desetiletích kamarádství? Způsobil skautský slib V. Klause, že „občané naší země žádný výrok o Tomáši Ježkovi nikdy neuslyší“, že se možná i on v duchu rozhodl alespoň do budoucna dodržet vůči kamarádovi totéž?

Historici, plačte! Nezbývá vám než uvěřit, že za všechno zlé v české ekonomice po listopadu 1989 mohou spolu s disidenty zejména propagátoři různých utopických třetích cest. Žádná analýza, žádný důkaz, jen pomluvy o „prohlubování perestrojky“ a o návratu do roku 1968. A nesourodý výčet několika jmen, z nichž každé představuje něco jiného.

Klausův tým – existovalo-li kdy něco takového – po řadu měsíců, jak uvedeno výše, činil dalekosáhlé, problematické, izolované zásahy do chodu ekonomiky, aniž vycházel z formulované a odborně prodiskutované strategie systémových transformačních změn. Přitom už počátkem ledna 1990 měla federální vláda k dispozici seriozní návrh scénáře transformace československé plánované ekonomiky na tržní, který na konferenci ekonomů v Kolodějích předložil Čechoameričan Jan Švejnar, dnešní ředitel CERGE – Národohospodářského ústavu. Zůstal bez povšimnutí, zatímco T. Ježek s D. Třískou údajně právě o přestávce této konference vymysleli dobrodružný experiment systémově totálně vadné kuponové privatizace.

Již v dubnu 1990 byla k dispozici první varianta transformačního scénáře expertního týmu české vlády. K jejím základním systémovým změnám patřily liberalizace vnitřních cen, dvoukrokové otevírání ekonomiky světu (s využitím zkušeností Erhardovy reformy v západním Německu 1948) a privatizace založená na individuálním přístupu k velkým podnikům za účasti zahraničního kapitálu – viz dodnes nejúspěšnější privatizace mladoboleslavské automobilky Škoda. Ta byla dílem Františka Vlasáka a Jana Vrby, které Václav Klaus uvádí ve výčtu představitelů utopických třetích cest. Teprve záměry českého expertního týmu přiměly dosud neexistující tým Klausův, aby nějaký scénář transformace narychlo spíchl. Vyšší postavení v mocenské struktuře ovšem umožnilo federální vládě smést český scénář ze stolu a po svém interpretovat a realizovat to, co parlament v září 1990 pouze vzal na vědomí.

Patnácté výročí zahájení ekonomické transformace v Československu není ani kulaté, ani neposkytuje dost seriozních analýz a fakty podložených studií, aby je bylo možno využít k objektivnímu, nikoliv jen černobílému zobrazení celého procesu. Jedno ovšem nelze Václavu Klausovi upřít. Prokázal chytrost politika, který se rozhodl využít „jubilea“, aby české veřejnosti předložil legendu o vítězné zlaté éře vybudování kapitalismu pod jeho vedením.

Zdislav Šulc (1926) je ekonom.

Obsah Listů 1/2006

Související články

Václav Žák: Prezident v roce 2005

Otakar Turek: Byla alternativa ke Klausově transformaci?

Zdislav Šulc

Klausovy mýty o budování kapitalismu a třetích cestách

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu