Václav Žák

Prezident v roce 2005

V roce 2005 hrál významnou roli prezident Klaus. Než probereme jeho skutky, podívejme se na zakotvení prezidentské funkce v české ústavě. Připomeňme, že jedním z důležitých motivů, proč vznikla americká ústava, pravzor ústav ostatních, byla touha mít „vládu zákona“. Svobodní Američané se nechtěli podrobit libovůli panovníka, ale zákonu, jenž dobrovolně přijali prostřednictvím svých volených zástupců. To není ironie, mysleli to vážně.

Po více než dvou stech letech mají s pochopením principu potíže v samotné Americe, jak ukazují diskuse okolo pravomocí prezidenta Bushe. U nás, obávám se, si pod „vládou zákona“ umí něco představit jen málo občanů. Skutky politiků posuzují výhradně podle toho, jestli s nimi souhlasí, nebo ne. To je ovšem potíž: hodnocení, jak kdo plní svou ústavní roli, by nemělo záviset na vlastních politických preferencích ani na tom, jak máme toho kterého politika v oblibě, ale na tom, jak se při svém rozhodování řídí zákonem. Vždyť nejlepší způsob, jak zjistit, je-li politik hoden důvěry, je ověřit, jak dodržuje slib, v němž se zavázal dodržovat zákony.

Z konstrukce české ústavy má prezident velmi silné postavení. Moderní ústavy omezují možnosti, kdy ústavní hráči rozhodují samostatně, aby se skutečně museli řídit zákonem. Politici jsou obvykle silné osobnosti a chomout ústavních povinností mnohdy nosí s velkým odporem. Říká se tomu dělba moci a zařizuje se to tak, že rozhodování jednoho činitele potřebuje buď souhlas nebo návrh jiného.

Vláda si nemůže přidělit finance, to jí musí schválit parlament, stejně jako zákony, podle nichž vládne. Prezident jmenuje někoho na návrh jiného ústavního tělesa nebo s jeho souhlasem. Např. v Rakousku, kde je přímo volený prezident, vyžaduje jeho každý akt – s výjimkou procedurálních záležitostí – souhlas vlády. Prezident třeba samostatně odvolává vládu, ovšem až potom, co jí parlament vyjádří nedůvěru. Za první republiky byl prezident také vázán na souhlas vlády prakticky ve všem.

Ústavy liberálních demokracií musejí poskytovat pravidla pro řešení politických konfliktů. Základní konflikt se má odehrávat v parlamentu mezi vládní koalicí a opozicí. Ostatní složky systému mají kooperovat: vznikne-li kvůli špatně navržené ústavě konflikt i mezi nimi, může to vést až ke krachu demokracie. To je poučení z „výmarské ústavy“, tedy demokratické ústavy v Německu po první světové válce. Silné postavení prezidenta tehdy vedlo ke konfliktu mezi parlamentem a prezidentem a nakonec k pádu demokracie.

Od té doby se dobré ústavy konstruují tak, aby prostor pro konflikt existoval uvnitř parlamentu a mezi vládou a tou komorou, které je vláda zodpovědná. Ostatní ústavní složky by se politických konfliktů neměly účastnit. Ústava předpokládá, že prezident jako součást moci výkonné, tedy vlády, se bude držet základních politických směrnic vlády. Ať to je jmenování soudců nebo strategie zahraniční politiky. Prezident je totiž z výkonu své funkce neodpovědný, za něj odpovídá vláda. Co to znamená? Udělá-li prezident něco, s čím nebude souhlasit vládní většina ve Sněmovně, odvolat může parlament jenom vládu, nikoliv prezidenta. Proto by prezident měl dělat jenom to, s čím souhlasí vláda.

V české ústavě – proti logice moderních ústav – však prezident má několik zcela samostatných kompetencí. Tak např. jmenuje předsedu a místopředsedy Ústavního soudu, předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení; jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.

Neznám ústavu, v níž by prezident parlamentní demokracie, tedy s těžištěm moci v parlamentu, mohl nezávisle na vládě i parlamentu jmenovat bnankovní radu emisní banky nebo předsedy ústavního a nejvyššího soudu. Neznám ústavu, v níž má neodpovědný prezident právo vstoupit do trestního procesu. Český prezident by se tedy mohl spokojit s mimořádným postavením, které má. Leč rok 2005 nás přesvědčil, že Václavu Klausovi tyto pravomoci nestačí.

Všimněme si napřed jednodušší věci: prezident podle ústavního článku 62 písmene i) podepisuje zákony. To je sice kompetence, ale fakticky ústavní povinnost. Jak se k ní chová Václav Klaus? Když měl podepsat zákon, že se prezident Beneš zasloužil o stát, nevrátil ho Sněmovně k novému projednání, jednoduše ho nepodepsal.

Tím došlo k závažnému porušení ústavy, které prezidentovi prošlo, aniž by si toho veřejnost všimla. Ale vždyť prezident nedodržením ústavy porušil ústavní slib! Když na jaře 1990 měl belgický král Baudouin podepsat zákon povolující interrupce, prohlásil, že to je v rozporu s jeho svědomím a oznámil to vládě. Nenapadlo ho jako Václava Klause, že ústavu může ignorovat. Vláda konstatovala, že král o sobě prohlásil, že nemůže vládnout. Zákon pak podle ústavy podepsala sama. O tom, že král je znovu schopen vládnout, hlasovaly obě komory parlamentu. Nebyla to žádná selanka, protože v Belgii existuje republikánské hnutí, které chce království zrušit. Jeho opětovná volba nebyla jistá. Tak se chová král, který ctí zákony, tak vypadá vláda práva.

Dalším konfliktem s vládou byla otázka jmenování soudců. Václav Klaus se rozhodl, že soudce mladší třiceti let nebude jmenovat. Opět mu to prošlo. Ústava nechává prezidenta jmenovat soudce, profesory atd. proto, aby jmenování propůjčila důstojnost. Za výběr kandidátů však odpovídá vláda, ne prezident. Prezidentský úřad ani není vybaven na to, aby mohl posuzovat vhodnost kandidátů.

Pochopitelně, jmenování je prezidentovo právo, nikoliv povinnost, a tak skutečně nemusí všechny, které mu vláda navrhne, jmenovat. Logika ústavy však předpokládá, že prezident bude plnit přání vlády a jen ve zcela mimořádných případech jmenování odmítne na základě konkrétních důvodů. Například může odmítnout jmenovat profesorem člověka, u něhož zjistí, že jeho vědecká práce je plagiát. Ovšem rozhodnutí nejmenovat soudce mladší třiceti let bylo politické rozhodnutí. Prezident si usmyslel, že věková hranice má být jiná. Kdyby vznesl námitky, že některý ze soudců nesplňuje kvalifikační předpoklady, bylo by to něco jiného. Ale on se rozhodl přitvrdit obecné požadavky proti dikci zákona.

Vrcholem bylo opakované odmítnutí jmenovat soudkyni, jež jako jedna z mála měla odvahu podat na prezidentův postup ústavní stížnost. To už hraničí se svévolí, pravým opakem vlády zákona. Veřejnost nemá soudce moc ráda a mladým nevěří, tak to zase prezidentovi prošlo. Místo rozhořčení spokojenost.

Prezident Klaus aktivně vystupoval proti zahraniční politice vlády ve věci Evropské unie. Po konfliktu s vládou a pohrůžce, že mu vláda nebude povolovat zahraniční cesty, svoje chování alespoň mírně změnil.

Další test prezidentova respektu k ústavě přišel během vládní krize, kdy prezident odmítl odvolat na návrh premiéra Grosse některé ministry. Na rozdíl od první republiky však za vládu odpovídá premiér. Prezident má respektovat jeho vůli – ale on to odmítl.

Jiná byla situace se jmenováním ministra Ratha – jeho jmenováním by skutečně došlo k ústavní kolizi. Prezidentem samosprávné lékařské komory a ministrem zdravotnictví musí být odlišné osoby, protože zájem státu vůči komoře reprezentuje právě ministr zdravotnictví. Zde měl prezident – podle mého názoru – právo jmenování odmítnout.

Má-li ústava skutečně přispět k hladkému zvládání politických konfliktů, musí se respektovat. Libovůle jednotlivců plodí hněv a nedůvěru v demokratický režim. ODS právem protestovala proti pokusům Václava Havla zasahovat do politiky a napravovat „nerozumnou“ volbu voličů. Václav Klaus slíbil, že nebude aktivistický prezident. Bohužel zasahuje do politiky podstatně víc. Ať se to týká zmíněných případů, jmenování velvyslanců nebo vracení zákonů. Za rok 2005 vrátil parlamentu rekordních osm zákonů – víc než kdy během jednoho roku učinil Václav Havel. Veřejnost by měla být ostražitá: pro stabilitu státu je dobré, když si ústavní hráči nepřisvojují víc moci, než kolik jim ústava dává.

Václav Žák

Obsah Listů 1/2006

Související články

Zdislav Šulc: Klausovy mýty o budování kapitalismu a třetích cestách

Otakar Turek: Byla alternativa ke Klausově transformaci?

Václav Žák

Prezident v roce 2005

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu