Tomáš Pospěch

Ostrovy

Jaké fotografie jste pro Listy vybral?

Ostrovy… Většina snímků vznikla v uzavřených komunitách. V letech 1996-2002 jsem pracoval na projektech – Věznice Rýnovice, cisterciácký klášter v Oseku, statek ve Vtelně u Mostu, kde se bezdomovci učili zapojovat do života, fotografoval jsem rodné město, Rusíny na Slovensku nebo lidi, kteří si hrají na vojáky, ale především jsem dostal grant od Českého fota na fotografování proměn republiky po roce 1989. Ta prostředí vás naučí, co je podstatné. Snažil jsem se vytvořit obrazy, které by byly obecnými symboly běžného života.

Podle mnoha vašich kolegů se dokumentární fotografie už skoro vystěhovala do galerií a drahých publikací…

To lze sledovat od šedesátých let. Televize vytlačila většinu velkých obrazových časopisů, stále víc dokumentárních fotografů se soustřeďuje na dlouhodobé projekty s výraznějším autorským přístupem: výsledkem bude výstava nebo kniha. To vlastně dokumentární fotografii pomohlo. U nás je fotografická úroveň většiny časopisů nízká, obrazoví redaktoři mnohdy nemají vzdělání. Jejich profese by měla být tvorbou a neměla by končit u pouček, že časopis prodává okatá blondýna nebo tvář Karla Gotta. Ani nakladatelství nemají zájem, pro galerie jsou dokumenty na okraji, grantů a soutěží je minimálně. Chybějí sběratelé, většina stávajících se neorientuje na dokument – v Muzeu umění v Olomouci vám řeknou, že dokumentární fotografii nesbírají, Národní galerie se v incidentu kolem Koudelkovy výstavy vyjádřila, že fotografii nevystavuje. Ani ti nejlepší se tvorbou neuživí. Tím je překvapivější, kolika výraznými dokumentaristy se můžeme pochlubit.

Máte fotoaparát vždy u sebe?

Můžete nosit fotoaparát u sebe, ale nemůžete neustále fotografovat. Především není možné být stále mentálně nastaven. Nebo vidíte nádhernou situaci, ale nemůžete zastavit, protože jedete na přednášku…To jsou hrozné chvíle. Nebo je správné počasí a naladění, ale musíte pracovat na něčem jiném. Ostatně když jsem plně necítil, že mám co fotografovat, dva roky jsem nevzal aparát do ruky. Dnes má každý potřebu se vyjádřit. Každý chce něco sdělovat. Ale mám co říct?

Jsou témata opomíjená? Nemyslím exotiku, spíš ta na dosah ruky.

Teď fotografuji venkovský fotbal, nádherný český fenomén. Ale ne jako do novin, neustále se na něj dívám, jako že si jedenáct mužů od rodin vyjde do krajiny. Fotografuji, jak se nikdy fotbal nefotografoval. Ne akci, ale zastavení, nečinnost. Brankář s vyboulenými tepláky si vyjde do půlky hřiště, protože ti jeho jsou daleko vpředu v útoku, a jen tak klidně stojí v krásné krajině. Dvě desítky mužů, kteří po výkopu stojí se zakloněnou hlavou, stíní si oči a dívají se na oblohu, kde snad je míč. Moment klidu, ale nádherný, jen lidé a krajina.

Dějiny fotografie jsou vývojem reflexí světa a fotografického média. Témata nejsou, ustavují se v tvorbě. To se nevyčerpá, stejně jako literatura. Považuji za nezbytné sledovat, co a jak fotografují ostatní – a je nádherné, jak různorodé výpovědi o světě to jsou.

Tomáš Pospěch (1974) studoval v Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a dějiny a teorii umění na FF Univerzity Palackého v Olomouci, poté dějiny umění na FF UK v Praze. Žije v Praze a v Hranicích, působí jako učitel Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Obsah Listů 6/2005

Související články

Andrzej Kramarz: Černé moře - 5/2005

Vít Šimánek: Republika Žižkov - 4/2005

Dana Kyndrová: Žena mezi vdechnutím a vydechnutím - 2/2005

Tomáš Pospěch

Ostrovy

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu