Tomáš Tichák

Had a jeho ocas

Řeklo by se, že není vágnějších pojmů než nekonečno a nicota. Zacházení s nimi v literatuře se hodnotí jako projev nedostatku invence. Ale ony skutečně existují, mají konkrétní obsah a jsou stále nablízku, nám i sobě navzájem.

Nekonečna jsem zpozoroval už v dětství, když jsem pohlédl do zrcadla v zrcadle nebo na televizi v televizi. Ta nedozírnost mě potom vždycky přitahovala a současně trochu děsila. Stejně jako ta písnička o psovi a jitrničce, umocněná souzněním své věčnosti s nicotným obsahem. (K průsečíku nuly s nekonečnem dospěl ostatně i zakladatel patafyziky Alfred Jarry při svém matematickém výpočtu povrchu Boha.)

Nedávno mně napadlo ten úkaz reklamně využít. Chystal jsem se svým kytarovým spoluhráčem vystoupení. Vytvořil jsem fotografii, na níž stojíme u vývěsní skříňky z programem, a v té skříňce stojíme opět my před onou skříňkou a tak dál. Fotografii jsme pak umístili – samozřejmě do téže skříňky. Výsledek byl nečekaný: na koncert nikdo nepřišel. Přesněji řečeno, jak jsme se dodatečně dověděli, nějací posluchači přicházeli, ale hned tomu prvnímu řekl šatnář dole v budově, že se koncert pro nezájem publika asi nekoná. První to řekl dalším příchozím a tak dál…

V poslední době se mi zdá, že se nekonečno s nicotou objímá stále těsněji nad námi. Ale možná jsem to dřív jenom tolik necítil. A neuvědomoval si, že okolní svět je možná jen zrcadlové bludiště.

Nedávno jsem po jistém váhání zatelefonoval dávnému známému. Patříval do okruhu místního katolického undergroundu a dnes je vysoce postaveným, občany zvoleným činitelem v instituci, která rozhoduje také o dotacích na kulturu. Už dřív jsme jeho úřad žádali neúspěšně o příspěvek na vydání jedné publikace. Předeslal jsem, že neprosíme o protekci, ale jen o radu, zda má smysl znovu vyplňovat složité formuláře. Navrhl, abychom se sešli v kavárně.

V lesklém obleku a s kufříkem jsem ho skoro nepoznal. Začali jsme vzpomínat, ale protože jeho telefon neustále vyrušoval, raději jsem změnil téma na knihu, kterou bychom rádi vydali. Než jsem stačil dopovědět, řekl suverénně:

„Třicet.“ A když viděl, že nechápu, hned dodal: „Žádejte ale čtyřicet.“

„My nechceme žádnou protekci,“ zopakoval jsem.

„Neříkej, že nevíš, o čem je politika. Přece o obchodu. Někdo je mi zavázán, já zas jemu. Jinak se nic neprotlačí. Můžu to zkusit vyčenžovat.“

„Opravdu, chceme jenom vědět, jestli máme nějakou šanci,“ trval jsem na svém.Podíval se na mě jako na bláhového prosťáčka a řekl vlídně: „Zavolej mi tak za měsíc.“

Telefonovat se mi nechtělo, a tak jsem byl docela rád, když jsem ho náhodou po měsíci potkal. Doporučil, ať to zkusíme, že snad koncem roku zbudou v rozpočtu nějaké peníze a kromě toho že bývá méně žádostí. Formulář jsme tedy vyplnili, se všemi přílohami odeslali a čekali na výsledek.

A pak jsem ho zas uviděl. Pokynul jsem mu a on se rozzářil, jakmile jsem se však zeptal na naši žádost, ztuhl mu úsměv na rtech: „Ale tys přece nezavolal! Říkal jsem, že máš zavolat. Vůbec nic jsme neprojednávali.“ Měřil si mne teď pohledem kárajícího učitele. Rychle jsem se rozloučil a vzpomněl si na hada požírajícího vlastní ocas, symbol poutě alchymistů za kamenem mudrců. A cítil jsem, jak člověka setkávání s nekonečnem činí menším a menším a tak dál.

Pár dní poté mi po internetu přišlo pozvání do Polska na předvánoční autorské čtení. Vysvětlil jsem, že bych se Lodže podíval rád, leč že jsem pouhý novinář – fejetonista, literát zcela nicotný. Neodradilo je to. Tak jsem se rozhodl jet, ale s předsevzetím, že tam přečtu fejeton, jak jsem jel do Lodže a tak dál.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2005

Související články

Tomáš Tichák: Brýle

Tomáš Tichák: Proč můj syn nevyznává techno?

Tomáš Tichák: Tajemná příhoda u Miloše

Tomáš Tichák

Had a jeho ocas

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu