A. J. Liehm: Dohnat a předehnat

Dohnat a předehnat

Starší si ještě pamatují, mladším a nejmladším to – spolu s ostatním – připomíná tisk, rozhlas, televize. Pro všechny případy: Dohnat a předehnat Ameriku. Znělo to svůdně, co jsme věděli o Americe, a vlastně dodnes. Vidina divná, přesladká.

Časem přišly jiné starosti. Například globalizace, robotizace, počítačizace, druhá průmyslová revoluce. O zemědělcích bylo jasno: Budou stavět golfová hřiště. Ale co s těžkým průmyslem (kromě zbraní) a vůbec? Tady se přece vzniklá nezaměstnanost přenese do služeb! Třeba do průmyslu volného času. To je fakt. Vezměte turistiku, o níž se tvrdí, že je co do zaměstnanosti a globálního obratu na světě největším průmyslovým odvětvím (kromě zbrojního). Nevím, ale fakt je, že jede. Máme ještě v dobré paměti, jak Evropa, ta západní a po devadesátém roce i jiná, třeba Praha, byla zavalena americkými turisty od patnácti do pětadevadesáti. Běhali od památky k památce, odškrtávali v bedekru, co viděli, nebo spíš zahlédli, co ještě zbývá, fotografovali, filmovali, ničemu nerozuměli, ale byli u toho, až tam. Americký turistický průmysl už tenkrát běžel na plné obrátky, pomalu doháněli Japonci, časem Rusové, dnes (a jak!) Číňani a přiměřeně i my.

Jak figura ukazuje, památková péče souvisí dnes víc s turistikou než s kulturou či historií a nejen v našem případě je jedinou státní investicí do kultury, která vydělává. Její nesmírnou zásluhou nezná Praha nezaměstnanost a Česká republika, která nemá Alpy ani moře a kam turisté nejezdí na dovolenou, ale jen na návštěvu, na památky, přece jen právě díky hradům, zámkům, kostelům atd. turisty přitahuje, aspoň na okamžik. Z výnosů turistiky se platí všechno možné, zatímco památková péče požírá bez návratu podstatnou část skoro neexistujícího rozpočtu ministerstva kultury. Proč? Proč nemáme radši ministerstvo či úřad pro turistiku, cestovní ruch a památkovou péči, a kultuře (se kterou ty davy turistů mají většinou málo společného) nenecháme aspoň ten minimální rozpočet celý? Památková péče by i nadále vydělávala, všechno, co se díky ní záplatuje, by se mohlo záplatovat dál a na kulturu by zbylo aspoň něco víc z toho skoro žádného mála.

Americe jsme záviděli nejen cestovní, ale i zábavní průmysl vůbec. Dnes už ho máme a nevede si špatně, jeho roční tržby činí podle oficiálních údajů kolem třiceti miliard korun. Nic proti tomu, jenže to zřejmě nestačí. Tak například Barrandov (dnes Třinecké železárny, Moravia Steel) trží sice ročně kolem osmi miliard, z čehož jde na české filmy asi 10 % (dva až tři filmy, „věcným plněním, nikdy financemi“). Předseda představenstva V. Kuba si však stěžuje, že je moc daní a že by stát měl firmě něco přidat (z rozpočtu ministerstva kultury?). Vždyť jen fantasy film Narnia měl rozpočet 100 milionů dolarů a letos se chystá třeba Young Hanibal, The Omen 666, Kráska v nesnázích, Jak se krotí krokodýli…

Když prý stát nepřidá, nesleví na daních, vyžerou nám (tj. filmovému zábavnímu průmyslu) takové špeky Maďaři, Bulhaři, co já vím. A jak filmová kultura, také kdysi naše pýcha, ptáte se? Mluvčí televize NOVA, který si nedávno liboval, jak se dobře rozjíždí jejich filmová produkce, odpověděl bez váhání: Jó, to by musel někdo zaplatit. A Barrandov? „Nyní bychom chtěli více a lépe uchopit pozici producenta se zaměřením na komerční stránku věci… Najít správnou látku, vlastnit ji a najít správné partnery…“ Zlatá slova, jak z Hollywoodu nebo ze sovětských studií za tatíčků Stalina či Brežněva.

Tolik tedy o památkách či zábavním průmyslu, i česky se už říká šoubyznys. Cosi však pořád ještě mlžilo různými sliby, vyhlídkami, příště, zítra a pozítří. Až zase poctivé slovo: ministerstvo kultury dostane 0,47 % ze státního rozpočtu. Uhájili jsme jedno z posledních, ne-li vůbec poslední místo mezi evropskou pětadvacítkou, ale zato máme ministra, který tvrdí, že umí peníze získat jinde. Není nejmenší důvod mu nevěřit.

Je pravda, že kultura, kultivovaná kultura, ta, co si na sebe nevydělá, zajímá už i v Evropě stále méně ty, kteří rozhodují, za kolik nám stojí její místo vedle šoubyznysu, kdesi na samém okraji trhu. A čím dál víc mimo něj. Přece však není všude stejně. Vezměte Itálii, zemi se slušnou kulturní pověstí, která už dávno spojila tuhle pověst s trhem a turistikou. Díky tomu se rozhodl Berlusconi (ten, co dobře ví, co jsou média a šoubyznys a jak s nimi), že zase sníží už dávno chřadnoucí rozpočet na kulturu, která je beztak semeništěm levice. Na rozdíl od Čech se však stalo, že stávka, kterou vyhlásili její představitelé, znamenala i to, že se nehrálo v milánské Scale, že se nekonala slavnostní premiéra Benigniho filmu, nemluvě o tom, že zůstala zavřená kina a divadla, koncertní síně atd. Změní to něco? Je rok před volbami, italská pravice a její vůdce propadají v průzkumech, a tak celým světem velice zaznamenaná demonstrace v zemi umění a kultury, jakou je podle pověsti Itálie, není bez významu. Náš prezident sice s Berlusconim souhlasí, ale vládu a ministerského předsedu máme údajně z jiné opery. Ke kultuře, té kultivované, co si na sebe nevydělá a neprodukuje dost voličů, mají však vztah zřejmě stejný. Na dobu, kdy třeba divadla stávkovala kvůli politice, jež pro ně souvisela právě s touhle kulturou, se u nás nepamatuje už zase skoro jedna generace. A ti, co se pamatují, dělají všechno, aby zapomněli. V čele s těmi, kteří tenkrát stávkovali. Jenže stávkujte, když máte sice svobodu, ale trh v kuchyni, ve skříni, v garáži, v cestovce, ve škole. Dohnat a předehnat, vzpomínali jsme. S hrdě vztyčenou hlavou můžeme dnes před celým světem prohlásit, že jsme to dokázali. Už chybí jenom, aby nás bylo 300 milionů, aby česky komunikovala miliarda a aby naši sponzoři měli za sebou dlouhou tradici Guggenheimů, Morganů, Gettyů a tolika dalších. Většina z nich na kulturu taky původně moc nedala, ale stát jim ji odepisoval z daní, až vznikla tradice, která je dnešním Američanům často připomíná víc než železnice, dobytek, nafta. I ty by se nám ostatně hodily, ale kde je vzít? Že je kultura ve světě nahrazovala jako vizitka, už skoro nikdo nepamatuje.

P. S. V říjnu schválila generální konference UNESCO 148 hlasy ze 154 konvenci vyjímající kulturu z pravidel, jimiž se řídí mezinárodní obchod. Proti hlasovaly jen Spojené státy a Izrael. V prvním případě je to pochopitelné, když uvážíme, kolik USA vynáší ničím neomezené obchodování „kulturním zbožím“. Ten druhý hlas proti si musí každý vyložit sám. Česká republika hlasovala pro. Úmluva vstoupí v platnost po ratifikaci aspoň třiceti státy. Bude zajímavé sledovat, jak pomalu si pospíší český parlament. Pokud vůbec.

A. J. Liehm

Obsah Listů 6/2005

Související články

A. J. Liehm: Když se něco dá udělat…

A. J. Liehm: Evropa mocná…

A. J. Liehm: Jean-Paul Sartre stoletý

A. J. Liehm: Dohnat a předehnat

Dohnat a předehnat

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu