Knihy

Daniel Růžička: Major Zeman – zákulisí vzniku televizního seriálu,

O seriálu Třicet případů majora Zemana už bylo napsáno tolik, že jakýkoli návrat se zdá nadbytečný. Vedoucí produkce dokumentární tvorby České televize Daniel Růžička však našel v archivu ČT složku s novými fakty. Pak prozkoumal archiv Ministerstva vnitra ČR, IX. Správy FMV, Literární archiv Památníku národního písemnictví, hovořil s aktéry artefaktu, konzultoval s historiky. Výsledkem více než dvouletého bádání je publikace o majoru Zemanovi. Dobovými archivními písemnostmi dokládá na nejznámějším televizním produktu sedmdesátých let (vysíláno poprvé 1976–1980) dosud neznámou míru podílu, respektive direktivní spolupráce včetně autorské, tiskového odboru Federálního ministerstva vnitra. Kontrapropagandu produkovala až do podzimu 1989 ve spolupráci s vnitrem především Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti. Růžička sleduje vznik jednotlivých dílů, který se od původního návrhu na krimi transformoval v seriál „státobezpečnostní“, bezostyšně dle ideologických požadavků zkreslující poválečné dějiny. Byla by škoda, kdyby v záplavě předvánočních titulů unikla Růžičkova práce čtenářům Listů. Takto ještě do podhoubí seriálu nikdo nepronikl. Ale nejde jen o jednotlivý, byť nejznámější lživý televizní produkt tzv. normalizace. Publikace je obrazem atmosféry sedmdesátých let, míry otevřených i podprahových, zašifrovaných lživých sdělení ovlivňujících diváky, pokusů o demoralizaci společnosti, o její přesvědčování, že (slovy autora) „vítězství pracujícího lidu v únoru 1948 nemělo alternativu a že všechny kroky bezpečnostního aparátu byly čestné, poctivé a nevyhnutelné“. A že vzepětí roku 1968 bylo kontrarevolucí a okupace bratrskou pomocí. Devadesát devět stran autorského textu doplňuje bohatý poznámkový aparát, fotodokumentace a dokumentační přílohy.

Daniel Růžička: Major Zeman – zákulisí vzniku televizního seriálu, Práh, Praha 2005, 197 s., cena 269 Kč. -cys-

Libuše Šilhánová: Ohlédnutí za životem,

Na počátku šedesátých let byla autorka v Sovětském svazu, v Polsku a v Jugoslávii. Leckdo už si dnes nevybaví, nebo vzhledem k věku už ani neví, jaké to byly vzácné příležitosti a jak taková zkušenost mohla ovlivnit další život a přemýšlení o něm. Bohužel důležité informace jsou utopeny v informacích převážně banálních na způsob této: „V Leningradě jsme prošli muzea a galerie, prohlédli petropavlovskou pevnost, příznačný symbol hrubé carské moci, prohlédli jsme si Petrův dvorec s fontánami, prožili noc letního slunovratu na Něvě, viděli nádheru leningradských staveb, ale i bídu dělnické periferie.“ Libuše Šilhánová skutečně hodně zažila, touha po společenské spravedlnosti ji vedla cestami bludnými, ale pak i ke zralé statečnosti. Její muž byl jedním z hrdinů XIV. (vysočanského) sjezdu KSČ, oba byli aktivní v Chartě 77. Ani o tom se však vlastně nedozvídáme mnoho nového, kromě nepochybné pravdy o pronásledování i solidaritě. Autorka patří mezi lidi, kteří své paměti vydat mají. Není však literátka, a tak snad má smysl položit si otázku, zda nakladatel a redakce udělali vše pro vydání knihy skutečně obsažné.

Libuše Šilhánová: Ohlédnutí za životem, Portál, Praha 2005, 252 s., náklad a cena neuvedeny. -vb-

Milena Šimsová: V šat bílý odění. Zápasy a oběti Akademické Ymky 1938-1945.

Akademická Ymka a čeští evangelíci v protinacistickém odboji, Jaroslav Šimsa, Jaroslav Valenta, Rudolf Mareš a mnozí jiní. Zdrženlivá, ale hluboká zbožnost, odolávající pokušení nacionalismu, tak za okupace silnému. A taky často hrozná samota odbojářů v protektorátu, kde přece téměř nikdo nebyl do boje vržen okolnostmi, ale musel se k němu odhodlávat z nejhlubších vlastních sil. Lidé, kteří obvykle nebyli zámožní, ale oprávněně se mohli počítat k předválečné elitě. Lidé, kteří si v nejhlubším ponížení nekladli otázku po pomstě, ba ani ne na prvním místě po trestu, ale po smíření, naléhavou dodnes: „Otázka smíření národů nejzákladnější. Budou naše děti opět válčit, budou v koncentračních táborech?“ Toto téma by si zasloužilo obsáhlou monografii a autoři, publicisté z evangelického odbojářského okruhu obsáhlou antologii svých textů. Patrně na to zatím nejsou síly, a tak přivítejme vyprávění, kroniku, montáž vzpomínek, sestavenou ovšem historičkou, připravenou studiem i étosem přijatým od předchozích generací.

Milena Šimsová: V šat bílý odění. Zápasy a oběti Akademické Ymky 1938-1945. Vzpomínky, svědectví a záznamy vyprávění, Eman, Benešov 2005, 256 s., náklad 700 výtisků, cena neuvedena. -vb-

Vladimir Glocer: Marina Durnovo. Můj muž Daniil Charms

„Když se člověk ožení s tím, s kým chtěl, znamená to, že dosáhl toho, oč usiloval.“ (D. Charms, 1933) Vzpomínková kniha vyvolala v Rusku oprávněné nadšení. Už proto, že se mělo za to, že charmsovské bádání skončilo u literární pozůstalosti, uchované spisovatelovým druhem ze skupiny OBERIU Jakovem Druskinem. Literární historik Glocer, jenž se dílu Daniila Charmse soustavně věnuje přes čtyřicet let, předkládá vzpomínky Charmsovy druhé ženy Mariny Maličové-Durnovové, jak je zaznamenal při návštěvě v jejím novém domově – ve Venezuele. Vzácnost vzpomínek spočívá zejména v tom, za jakých okolností – a že vůbec – se je podařilo zachytit. Glocer v 90. letech trpělivě sledoval napohled beznadějnou stopu, která vedla kamsi do jižní Ameriky. A téměř zázrakem se mu podařilo objevit více než devadesátiletou vdovu, schopnou souvislého vyprávění o bohatém a druhdy tragickém osudu. Stěžejním bodem Glocerova zájmu je pochopitelně manželství s Charmsem, trvající pouze osm let (1934–1942). Vdova odhaluje muže z pohledu osobního až intimního, aniž by však svůj či jeho osud zbytečně patetizovala. Věcně se dotýká jeho věčných nevěr či vztahu k dětem: Charms, který byl ve 30. letech populárním spisovatelem dětské literatury a redaktorem dětského časopisu Čížek, děti nesnášel. Zvláštností je téměř naprostá apolitičnost. Durnovová líčí hladomor, bídu, komunální byty i Svaz spisovatelů, ale nemluví o politice. I tajnou policii zmiňuje jaksi mimochodem, jakoby v intencích Charmsových povídek. („Jednou Daňu zavolali na NKVD…“) Stejně „mimochodné“ jsou i okolnosti spisovatelova zatčení. Jednoduše jej jednou zatkli, odvedli a pak už jej nikdy neviděla. Podobně jako v básni Ten, který vyšel z domu (1937), kterou Charms jakoby předjímal vlastní osud (Pak jednou zmizel v červáncích / Tam, kde je černý les. / A ještě z něj, /A ještě z něj / Ještě z něj nevylez.) Jak nevzpomenout „třetího barda“ Alexandra Galiče, který napsal Legendu o tabáku právě na tuto Charmsovu báseň!

Vzpomínky se však netýkají pouze života s Charmsem. Líčí hrůzný život po jeho smrti v obléhaném Leningradě, evakuaci v náklaďáku plném rodin spisovatelů, pobyt v Německu, strastiplnou cestu ze zajateckého tábora přes Paříž až do Venezuely, kam utíká s mužem své matky. Ve srovnání s memoáry jiných žen ruských spisovatelů, zejména Naděždy Mandelštamové a Niny Berberovové, jde o dílo mnohem skromnější. Durnovová málokdy jmenuje konkrétní osoby, víceméně se omezuje na okruh rodiny a nejbližších Charmsových přátel a souputníků ze skupiny OBERIU – Druskina, Vvěděnského, Olejnikova a Lipavského. Nečiní závažná odhalení, neusvědčuje ruskou literární obec z malověrnosti, zrady či zbabělosti. Není memoaristka ani spisovatelka a její vyprávění je spíše než chronologickým uspořádáním událostí intuitivním vzpomínáním, což v určitém ohledu může snižovat věrohodnost. Především lze však v jejích vzpomínkách spatřovat autentickou výpověď o tragédii první poloviny 20. století, o tragédii umělců a inteligence v sovětském Rusku i o vlastním tragickém osudu, zmírněném snad možností podat svědectví. Slova v závěru by za jiných okolností zněla pateticky, v kontextu těchto vzpomínek jsou však vlastně obyčejná a svým způsobem smířlivá: …když se vracím k tomu, co bylo, když myslím na to, co udělali s Daňou, (…) nenacházím pro ně žádné ospravedlnění a nemohu odpustit (…) své zemi to, co jsem tam prožila. Nikdy nemohu zapomenout a odpustit. (…) Za žádné peníze… za nic na světě… ať by mi dávali cokoli… prsteny, brilianty. Už nikdy v životě neuvidím Rusko!

Vladimir Glocer: Marina Durnovo. Můj muž Daniil Charms, Volvox Globator, Praha 2005, přeložila Michaela Pešková, 128 s., cena 199,- Kč -ajen-

Ivana Mudrová: Prahou s otevřenýma očima

Objevování Prahy je ovšem na celý život a zde nám to připomíná už obálka: nejsou na ní Hradčany, Karlův most ani starý židovský hřbitov, ale cerkev, řeckokatolický kostelík, který bychom očekávali v krajině Karpat, ale nikoliv v zahradě Kinských. Samozřejmě jsou tu i židovské památky, ale takové jako smíchovská synagoga. V běžných průvodcích po Praze také asi nenajdeme příliš mnoho informací o Holešovicích a Bubnech či pojednání o architektonických stopách po dávném zájmu o Lužické Srby. Ani upozornění na náhrobky dojemné a krásné, ale nepatřící k ukázkám tradičních slohů. Autorka nás také vybízí, abychom zvedali zrak k fasádám, neboť jinak přehlédneme třeba na jedné z přelomu 19. a 20. století – ovšem v Podskalí – legračního vodníka.

Ivana Mudrová: Prahou s otevřenýma očima, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, 274 s., náklad neuveden, doporučená cena 199 Kč. -vb-

Jan Masaryk. Úvahy o jeho smrti

Zvláštní sborník, kde spolu autoři polemizují a z něhož nevyplývá žádný jednoznačný závěr. Ale jak by mohl, když smrt Jana Masaryka nebyla nikdy zcela vysvětlena, ba nebyla definitivně vysvětlena vůbec; popsáno bylo jen velmi mnoho okolností a pořád zůstává několik vysvětlení podobně pravděpodobných. Některé příspěvky jsou spíše odborným souhrnem známých faktů, ale také vyšetřovacích peripetií v různých obdobích, vždy s nějakou mocenskou či veřejnou poptávkou. Jiné příspěvky také mluví o faktech, ale jsou vzrušené. Někdejší vůdce únorových studentských demonstrací, které měly podpořit Edvarda Beneše proti komunistickému nátlaku, Josef Lesák končí svůj příspěvek dokonce výzvou k postavení pomníku Jana Masaryka a některá jeho tvrzení („Československý ministr zahraničí Jan Masaryk by zcela nepochybně ráno 10. března 1948 nešel do parlamentu představit se poslancům a na galerii přítomným diplomatům jako člen nové Gottwaldovy vlády.“) jsou zdůvodněna spíše jeho pocitem, vyplývajícím z těžké vlastní životní zkušenosti. Pro nehistorika je možná nejcennější připomenutí těch poznatků, které média příliš nezaujaly. A ovšem strašlivého dějinného tlaku, který ponechával politicky aktivním lidem po válce velmi malý prostor ke svobodnému rozhodování; nakonec – nekomunistům i komunistům. Jako celek to ovšem není sborník vědecký, ale obsahující ne zcela rozlišeně i odbornou reflexi, i výpovědi, které je třeba považovat za prameny.

Antonín Sum, Josef Lesák, Zdeněk Šedivý, Lubomír Boháč, Ilja Pravda, Jiří Kocian, Jan Kalous: Jan Masaryk. Úvahy o jeho smrti, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2005, 496 s., dotisk, 1000 výtisků, neprodejné. -vb-

Josef Ludvík Fischer: Listy o druhých a o sobě

Paměti filosofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera, pečlivě připravené do tisku – nikoliv z jediné a definitivní autorské verze – Jiřím Opelíkem, jsou cenné z mnoha důvodů. Tak jako připomínají samotného autora, připomínají i mnohé jiné neprávem zapomínané; zmiňme zde aspoň mimořádný portrét Jiřího Mahena. Vrstevník čapkovské či peroutkovské generace, neztotožňující se však jednoznačně s žádným intelektuálním či ideologickým prostředím, trávil dětství v jižních Čechách a poznal později blízce Prahu, Brno i Olomouc. I čtenář vzpomínek, končících bohužel s první republikou, se tedy ocitá ve velmi různých prostředích. Sám autor se neocital všude tam vždy zcela rád, ale snažil se ze zkušenosti vytěžit to nejlepší. A tak je velmi poutavé i jeho přemýšlení o potřebné decentralizaci českého kulturního či duchovního života, podobně jako s tím související svědectví o nepovýšeném zkoumání, co může dělat intelektuál s ambicemi v Brně či v Olomouci, o hledání lidí, s nimiž lze spolupracovat. Fischer měl vysoké nároky na to, čím má být filosofie, a tedy i na sebe jako filosofa; tím sympatičtěji vyznívá i autoportrét člověka toužícího systematicky studovat a psát, ale zároveň neodolávajícího glosování doby.

Josef Ludvík Fischer: Listy o druhých a o sobě, Torst, Praha 2005, 632 s., náklad a cena neuvedeny. -vb-

Immanuel Wallerstein: Úpadek americké moci. USA v chaotickém světě

Ať už se díváme na politiku Spojených států pod prezidentstvím George W. Bushe jakkoliv, sotva jí upřeme dynamiku, rozhodnost a energii. Právě to by asi mohly být nové politické ctnosti podle Roberta Kagena, autora známé kontroverzní knihy Moc a slabost, v níž portrétuje mocného amerického Marse a slabou evropskou Venuši, poloslepou, neb se přidržuje vah spravedlnosti, a ty, jak nás Kagan přesvědčuje, vlastně oslepují. Neokonzervativní touhy, aby se 21. století stalo stoletím americké dominance, jsou motorem, který amerického Marta viditelně žene vpřed, zvláště když případná pokušení amerického izolacionismu jsou smetena se stolu dalekonosným novým americkým nacionalismem. Přesto se najdou lidé, kteří za americkou hegemonií vidí rostoucí slabost a omezenost americké moci. S tvrzením o úpadku Ameriky v naší chaotické době přišel Immanuel Wallerstein, proslulý autor takových knih jako The Modern World‑System. Vzbudil ovšem podivení a u mnohých též pohoršení, ale jeho kniha Úpadek americké moci je pronikavou analýzou dynamiky světového systému, jež se opírá o racionální argumenty a zdůvodněné závěry. Nyní se dostává do rukou českého čtenáře v solidním překladu Rudolfa Převrátila (byť užívané novotvary „světosystém“ a „světoekonomika“ češtině nesedí). Wallersteinovou argumentací budou zaujati zejména čtenáři, kteří se zajímají o alternativní argumentaci levicového zaměření, jež není primárně geopolitická, ale vychází z širších, především sociologických a ekonomických úvah o vývoji světového systému, v němž kapitalismus údajně zachází na úbytě. Ovšem popravdě řečeno trocha přemýšlení neuškodí nikomu, obzvláště když jde o docela vážná témata.

Immanuel Wallerstein: Úpadek americké moci. USA v chaotickém světě, přeložil Rudolf Převrátil, SLON, Praha 2005, 286 s., cena 330 Kč. -mz-

Karel Vachek: Teorie hmoty. O vnitřním smíchu, rozdvojené mysli a středovém osudu

Při bloudění labyrintem knih rozevřeme některé pro jejich název, jiné pro jméno autora a ještě jiné pro napětí mezi obojím. Co nám může režisér Karel Vachek říci o teorii hmoty? Zjistíme, že o té pojednává jen čtvrtá část knihy, kterou napsal Vachkův tchán Otakar Urbánek. Sestává většinou z naivních námitek proti teorii relativity, jejichž vyvracení může být užitečnou zábavou pro studenta. První dvě části knihy, „Pseudoteologie“ a „Pseudomodlitba“ jsou koláží autorových soudů o filosofii, umění, dějinách i životě. Řekl bych o nich to, co sám autor říká o Hrabalových textech: „občas se v nich najde zářivé místo“ (důraz kladu spíše na „zářivé“ než na „občas“). „Pseudoliturgie“ je rovněž koláž sestavena ze záznamů o příbězích a příhodách Čechů od počátku národního obrození do vypuknutí první světové války. Svou skladbou i vyzněním připomíná autorovy skvělé filmy: vážné i směšné tu nerozlučně splývá.

Karel Vachek: Teorie hmoty. O vnitřním smíchu, rozdvojené mysli a středovém osudu, Herrmann & synové, Praha 2004, 203 s, 168 Kč -jn-

Tom Hey, Patrick Walters: Nový kvantový vesmír

O dvou pilířích své nauky fyzikové říkají, že teorie relativity je srozumitelně nesrozumitelná, kdežto kvantová teorie nesrozumitelně nesrozumitelná. Odpovídá tomu počet knih, jež se s aspoň částečným zdarem snaží obě teorie přiblížit amatérům – v prvním případě je jich rozhodně víc. „Lehce srozumitelný výklad“ teorie relativity připravil již Einstein (letos u nás po asi osmdesáti letech vyšel znovu v doplněném vydání). V oblasti kvantové teorie jsou takové pokusy většinou až novějšího data. Mezi nejzdařilejší patří nepochybně tato kniha. Zkušení autoři vydali již před dvaceti lety „Kvantový vesmír“ a jsou též autory „Einsteinova zrcadla“. Jak naznačuje název, dotahují nyní svůj výklad až do nejnovější doby. Vyváženě informují o filosofických úskalích kvantové teorie (smíchaně živá i mrtvá Schrödingerova kočka, magický přenos informace nikudy), o zázracích hvězdného vesmíru i pozemské techniky (vypařující se černé díry, CCD kamery), o dějinách a lidech kvantové fyziky. Čtenář uvidí také fotografie roztočů na pastvě či bakterií na špendlíkové hlavičce, jak byly pořízeny elektronovým mikroskopem, a mnoho dalších obrázků. Nakonec se může s autory zamyslet nad ohlasem moderní fyziky ve sci-fi literatuře. I když vím, že „dělání knih mnohých konce nemá a čísti mnoho jest zemdlení těla“, tuto každému čtenáří se zájmem o moderní vědu bez rozpaků doporučuji.

Tom Hey, Patrick Walters: Nový kvantový vesmír, Argo/Dokořán, Praha 2005, 428 s, 499 Kč -jn-

Knihy

Obsah Listů 6/2005