Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 6 > Karel Skalický: Fenomény Halas a Vatikán

Karel Skalický

Fenomény Halas a Vatikán

Jméno Halas má v české kultuře nejen dobrý zvuk, ale i nanejvýš zajímavou tradici. Nad jejím průběhem se věru sluší zamyslet, neboť se v ní obráží něco z osudového přelomu, jímž procházela v posledních dvou staletích naše národní duše. Trajektorie této tradice začíná na Českomoravské vysočině Janem Halasem (1812–1900), soukromě podnikajícím tkalcem, jehož syn František (1853–1889), věrný otcovu tkalcovství, byl procesem industrializace vtažen coby tkalcovský dělník do textilní továrny, v níž pak i jeho syn, rovněž František, toho jména druhý (1880–1960), byl navíc i dělnickým funkcionářem, publicistou a neohroženým obhájcem práv a zájmů dělnické třídy v její tehdejší neutěšené situaci; zkrátka, proletář v tom nejlepším slova smyslu. Jeho syn, opět František, toho jména třetí (1901–1949), se proto v rozpuku svého mládí stává v roce 1921 členem Komunistické strany Československa, v roce 1922 se dostává na krátký čas do vězení za organizování komunistické mládeže, píše do deníku Rovnost, s Václavkem zakládá odbočku pražského Devětsilu, podílí se na Wolkerově manifestu Proletářské umění, a jeho básnická tvorba, stojící zpočátku pod vlivem Teigeho avantgardistického programu, dozrává tak, že František Halas III. se stává velikým českým pěvcem, představujícím spolu se Seifertem a Holanem velkou Trojku českých básníků. V roce 1937 se však Fratišku III. rodí syn, i on Fratišek, toho jména čtvrtý, jenž bude svýma nejprve dětskýma a pak chlapeckýma očima sledovat kariéru svého otce, který podepisuje v roce 1938 prohlášení proti moskevským procesům, během okupace se účastní spolu s Václavem Černým a Josefem Palivcem spisovatelské resistence tak intenzivně, že s blížícím se koncem války je nucen skrývat se. Proto po osvobození v roce 1945 se stává předsedou Syndikátu čs. spisovatelů, poslancem Prozatímního shromáždění a předsedou publikačního odboru ministerstva informací. Avšak tak jako už před válkou kritizoval moskevské procesy, nyní spolu se svým proletářským otcem Františkem II. neváhá kritizovat nechvalné praktiky tehdejší KSČ, která se všemožně dere k moci. Po tzv. Vítězném únoru, když se tato strana k této moci konečně prodrala, Halas se vyslovuje proti čistkám, které provádí, a cenzurním praktikám, které zavádí, odmítá vstoupit do totalitního Svazu čs. spisovatelů a nepropůjčuje svůj básnický talent k opěvání Stalina. Proto, když jen rok po „Vítězném únoru“ umírá 27. 10. 1949, lze věru říci, že umírá „naštěstí“; rozuměj: „naštěstí“ pro sebe, neb kdo ví, jak by s ním byli naložili. V básníku Halasovi se tak trajektorie halasovské tradice pozoruhodně odklání od marx-leninské ortodoxie. Jeho blízkými přáteli se stávají katolíci jako Josef Florián, Jan Zahradníček, Jan Čep, Bedřich Fučík, takže po roce 1945 už Halas do KSČ nevstupuje. A jeho syn František IV. bude v tomto obratu pokračovat, takže celý jeho budoucí osud bude tohoto obratu potvrzením a vyvrcholením. Tak jako jeho otec a děd šli proti proudu příliš liberálního kapitalismu a příliš nacionálního socialismu, tak nyní tento nejmladší výhonek halasovského rodu jde proti proudu příliš komunistického socialismu. Celým srdcem se přimyká ke katolické církvi, noří se do rozjímání svatých Písem a do důkladného studia historie vůbec, takže když v roce 1989 opět jednou čas oponou trhnul, byl v roce 1990 poslán jako československý a pak i český velvyslanec do Vatikánu, kde působil devět let. Z tohoto působení pak vzniklo ve svém oboru to nejpozoruhodnější dílo v české, ba dokonce i ve světové literatuře, totiž jeho kniha Fenomén Vatikán. Fenomén Halas a „fenomén Vatikán“ tak podivuhodně splývají! A tu se odvažuji tvrdit, že neexistuje dosud ve světové literatuře kniha, která by pojala, obsáhla, vyložila a představila Vatikán tak, jak je to provedeno v Halasově knize. Toto tvrzení vyslovuji samozřejmě jen s tím stupněm jistoty, jenž odpovídá mé znalosti – vždy omezené – této literatury. Znám různé skandální knihy, které se Vatikánem obírají a o něj se více či méně vybraně otírají. Znám různé průvodce Vatikánem, dobré pro zvídavé turisty. Znám různé dějiny papežů, v nichž se dějiny Vatikánu vždy nějak obrážejí. Znám různé dějiny církve, jež jsou vždy nějak s Vatikánem spojené. Znám politologické studie, které rozebírají vliv Vatikánu na světovou politiku. Ale neznám dílo, které by podávalo tak úplné a všestranné pojednání o Vatikánu jako Halasovo. Pakliže se mýlím, budu potěšen, když se dozvím, kdo je tím Halasovým konkurentem. Halasova „fenomenologie“ Vatikánu je totiž mnohorozměrná. Jsou v ní přítomny rozměry dějin církve, dějin papežství, dějin samého vatikánského státu, jsou v ní rozměry náboženské, teologicko-filosofické, ekumenické, politické, strukturální, právní a diplomatické a ty všechny skloubené v jedno moudře stavěné, jemně vyvážené, jasně podané a dobře přehledné pojednání o čtyřech částech: 1) Náboženský zdroj papežova politického vlivu, 2) Politický nástroj papežova náboženského poslání, 3) Svatý stolec a městský stát Vatikán, 4) České země a Vatikán, a to všechno protkáno 16 exkursy. Vskutku dobře tkaná osnova. Tkalcovské mistrovství halasovského rodu se nezapře.

Takové dílo ovšem vypovídá nejen o tom, co autor chce veřejnosti sdělit, ale i o tom, co autor celým svým bytím a ustrojením prostě jest, takže o tom nezamýšlí mluvit. Jeho první kvalita, vyzařující z jeho díla, spočívá v tom, že je profesionální historik; neboť psát zasvěceně o takové instituci, která má za sebou nejen staletí, ale tisíciletí, vyžaduje smysl pro dějinnost všech lidských výtvorů a patřičnou průpravu v jejím průzkumu, popisu a interpretaci. Druhá jeho kvalita tkví v tom, že je školený teolog se zkušeností obrovského díla, totiž překladu celé Jeruzalemské bible do češtiny, na němž spolu se svou manželkou Dagmar dlouhá léta pracovali a už téměř úplně dokončili. Třetí kvalita, vpravdě osudová, je dána tím, že byl souběhem životních okolností postaven právě do Vatikánu jako poslední velvyslanec Republiky československé a jako první velvyslanec Republiky české. A tu stojí za zmínku, že prvním – tenkrát ještě jen – vyslancem u Vatikánu čerstvě zrozeného Československa byl rovněž historik, totiž Kamil Krofta. Čtvrtá kvalita pak je dána tím, že Halas je katolický křesťan, z čehož vyplývá i jeho jemný, odstíněný, porozumivý a ekumenicky otevřený způsob, jímž pojednává i o méně světlých stránkách fenoménu Vatikán.

Volba Halasovy osobnosti za prvního československého velvyslance u Vatikánu po pádu komunismu byla nanejvýš šťastná. Premiér Marian Čalfa při své návštěvě ve Vatikáně v prosinci 1991 se Halasovi svěřil těmito slovy: „My (myslel tím svou vládu) jsme si vědomi, že Vatikán má velký význam, jenomže nevíme přesně jaký. No a proto jsme sem poslali vás, pane velvyslanče.“ (srov. str. 657) Každý další český a slovenský velvyslanec, jemuž připadne tento úkol, nalezne v Halasově knize jedinečný zdroj informací, potřebných k výkonu diplomatické služby u státu, který se tak hluboce liší od všech ostatních států světa. Stačí uvážit, že Vatikán jako stát nemá občany jako jiné státy. Ti všichni, kdo jsou v něm zaměstnáni, a těch málo, kteří v něm bydlí, jsou vesměs občany jiných států, nejvyšší hlavou počínajíc. Proto nemá příliš dobrý smysl, když se takovému státu vyčítá, že je jedinou absolutní monarchií, která přežila vlnu měšťanských revolucí v Evropě 18. a 19. století. Smysl vatikánského státu je podstatně jiný než smysl jiných států, což Halas vysvětluje dobře, jasně a přesvědčivě. Překlad do nějakého světového jazyka by byl alespoň svými prvními třemi obecnými částmi velmi užitečným uvedením do funkce diplomata u Vatikánu nejen pro Čechy a Slováky, ale pro diplomaty všech národností.

František X. Halas: Fenomén Vatikán, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004, dotisk 2005, 759 s., náklad neuveden, doporučená cena 498 Kč.

Karel Skalický (1934) je kněz a univerzitní profesor; filosof, teolog.

Obsah Listů 6/2005

Související články

Martin Foret: Kontroverzní Lada a kultovní trojskokanka

Němečtí básníci v překladech Ludvíka Kundery

Jiří Lach: Vatikán, komunistické režimy a vydavatelská práce


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.