Václav Jamek

Nevyspalý Descartes a jiné potíže

To se mi právě na demokracii líbí, že mě sice vůbec nikdo nezvolil (ani jsem se o to neprosil), navíc jsem státem uznaný nevoják, ale když mě to chytne, klidně si mohu veřejně propírat ústavní právo nebo vojenskou strategii, a všichni volení zástupci vespolek (a Ten Jeden zvlášť) smějí leda salutovat. Tak to má být: pěkně zůstaňte, kam jsem si vás zvolil, na vodítku před supermarketem!

Teď se mi kupříkladu zlíbilo fušovat do vojenské strategie. Jedna věc mi totiž nejde do hlavy, stran té slavné letošní technoparty. Být já vojevůdcem, při bojové operaci, pokud by to šlo, bych nejspíš dával přednost tomu vyřadit omezeným zásahem „nervové centrum“ nepřítele, učinit tak bezpředmětným boj jednotek v poli a vyhnout se krvavým ztrátám na obou stranách. V případě technoparty je takovým nervovým centrem zvuková aparatura, ta závisí na přívodu elektrického proudu, takže proč někdo prostě neotočil vypínačem? Pak už stačilo jen sedět na generátoru, klátit nohama a dělat na přístojící dlouhý nos. Brnkáním na rty se velký kravál nenadělá.

Samozřejmě neznám konkrétní podmínky v poli, ale nezaznamenal jsem, že by takhle někdo alespoň uvažoval. Jímá mne tudíž podezření, zda tu zas nestraší nějaký z těch důvtipně cizelovaných, krkolomně svobodomyslných zákonů, jež český génius parlamentní hňácá světu k nápodobě a který třeba zakazuje na nějaký vypínač jen sáhnout, takže kvůli obnově nočního klidu musí český žandár oprášit řemdih s pavézou a v kruté vřavě bitevní rozkřísnout něco lebek.

Schválně jsem si na tohle psaní přivstal, abych byl přiměřeně nevyspalý, a to z důvodů realisticko-dokumentačních; něco jako Alois Jirásek hotovící se popsat bitvu u Lipan, leč v krajině zápasů vnitřních, drásané zuřivým sebezpytem. Takže kdyby teď třeba Václavu Bělohradskému připadalo, že mi kape na karbid, může to přičíst na vrub nevyspání; tak jsem si pojistil, že v každém případě prosadím svou, buďto důkazem logickým, anebo důkazem praktickým.

S Bělohradským jsem se už dlouho nehádal, nebylo zásadních výhrad; až teď. Mně totiž na technoparty ani tolik nevadí, že snad porušuje nějaká majetková práva, protože, jak známo, z cizího krev neteče, a skutečnou újmu nejsem s to posoudit. Zato vím, co to se mnou udělá, když mi někdo i na jedinou noc překazí spaní, natožpak na čtyři nebo pět nocí za sebou: vraždil bych. Je to trapné, ale nemůžu si pomoct. A tu Bělohradský přijde s tím, že zrovna právem na spánek se ohánět nesmím. A hned vypočítává všechny mučivé problémy světa, kvůli nimž by člověk neměl zamhouřit oka, životní pocity technařů k těmto problémům patří, takže ať se proti nim nikdo spánku nedomáhá, to oni mají právo nám ho upřít.

Řekl jsem si, že Bělohradský zase směšuje vlastní a přenesený význam slova, jak to už dělal s pojmem trh. V rétorice se tomu říká sylepse, a mezi námi děvčaty dvojsmysl. Když mi nějaká starost nedá spát, neznamená to nutně, že opravdu vůbec nespím. Nespat opravdu, a nespat symbolicky, to je sakra rozdíl. Smíme se zeptat, jak dlouho už nespí sám Bělohradský? Však to jedna čtenářka Bělohradskému také napsala, a bylo.

Jenže Bělohradský odpověděl a trval na svém, zase vypočítal všechny problémy světa a že nemáme právo jim uniknout, a tedy ani spát, když to na nás zrovna spadne. No, neustoupil, takže bych se asi měl zamyslet. Možná se občas vyspat smím, ale když mi za humny zuří technoparty, asi bych měl věnovat pozornost vážnému problému světa, který na mě takto doléhá, a spánek má jít stranou. V některých situacích je to jasnější: když se na můj domov v Louisianě valí tajfun, a já bych šel spát, místo abych se staral o bezpečí své i druhých, byl bych blázen; když se tajfun přehnal, a já bych šel spát, místo abych pomáhal, byl bych mizera. (Většina lidí v takové situaci neusne tak jako tak, filosofie nefilosofie.) Kdybych ovšem kvůli americkému tajfunu nespal tady v Čechách, neprospěl bych tím vůbec ničemu, byla by to bláhovost nebo i závažnější psychická porucha. Když mě tajfun v Louisianě přivede k tomu, že si uvědomím svou lidskou odpovědnost vůči světu a začnu podle toho jednat, ocitá se spánek v poloze metaforické, nebo oportunní (někdy kvůli tomu třeba nespím).

To platí pochopitelně také o krizích ryze lidských. Ale techno? Co je komu platné, když ten, komu zuří za humny, nebude týden spát? Buďme si jisti, morálně že z toho nevyroste. Snad i tu jde o jistý druh vzpoury, lhostejno jak „kvalitní“ či „nekvalitní“. Mladí lidé, kteří nechtějí mít s dnešní společností nic společného? Co mi na tom vadí? Rozumím tomu, sdílím to. Kudy z toho a kudy kam, babo raď, a baba nic. Jenže ať si to přebereme, jak chceme, tahle vzpoura se o nic nestará, neklade nárok na druhé, natož na sebe. Nespat kvůli ní není k ničemu, protože si z nespaní vybírá jen to nejhorší: otupělou, obluzenou, zatemněnou mysl, mátožné vytržení bez ducha, iluzi splynutí.

Cenné je procitnutí, ne mátožení. Ten, kdo nespí, neprocitne. Nedostatek spánku mysl nepročistí; jasná a zřetelná myšlenka si žádá Descarta vyspalého. Právě on nás naučil, že problémy se neřeší v roztodivné přehršli, leč odděleně a postupně. Pokud zakvedláme všechny problémy světa do jednoho hrnce, a ještě se na to nevyspíme, žádný Descartes už s tím nic neudělá; a nakonec tu šlichtu budeme muset vylít prasatům.

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2005

Související články

Ladislav Major: Čtyřicet let Jednorozměrného člověka

Jan Novotný: Popletova teorie

Václav Jamek

Nevyspalý Descartes a jiné potíže

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu