Adam Krzemiński

Jak věří Němci?

Každých 75 vteřin vystupuje některý Němec z církve. Dvě třetiny obyvatel sice nadále věří v Boha, ale ten Bůh má často málo společného s křesťanskými dogmaty. Ve světě Západu si lidé z cárů nejrůznějších náboženství skládají své privátní slepence – trocha křesťanství, trocha buddhismu, trocha Johna Lennona. A kostely se stále víc vyprazdňují.

Po Polákovi se hlavou katolické církve stal Němec. Po pastýři básníkovi, který zpíval a žertoval se zástupy nadšené mládeže, skvěle se dorozumíval symbolickými gesty a náznaky, se papežem stal dosti sžíravý intelektuál, který působí, jako by zástupům žehnal s jistým pocitem trapnosti.

V oné polsko-německé časové posloupnosti ve Vatikánu okamžitě spatřili znamení Prozřetelnosti. Ke čtyřicátému výročí listu polských biskupů německým – s přelomovou větou „Odpouštíme a prosíme o odpuštění.“ – vydaly biskupské konference Polska a Německa společné prohlášení. Varují v něm před narušováním procesu „porozumění, smíření a polsko-německého přátelství“ a poukazují přitom na politiky, kteří křísí „ducha účtování křivd“ a v zájmu osobních či politických cílů „lehkomyslně drásají stále ještě bolestné rány z minulosti našich národů“.

V poslední době se němečtí biskupové zřetelně distancovali od projektu Centra proti vyhánění v Berlíně. A společné prohlášení episkopátů lze vnímat jako zřetelné znamení, že biskupové obou zemí budou společně zasahovat proti podněcování polsko-německé konfrontace na poli historické paměti. Můžeme tedy chovat naději na dialog a spolupráci církví a křesťanů obou zemí.

Onen dialog není ovšem vůbec čímsi samozřejmým. Příliš odlišná je duchovní skutečnost obou zemí, postavení církví, význam náboženství i formy společenské sebereflexe.

Metafyzičtí emigranti

Německo je považováno za odkřesťanštěnou zemi. Tento obraz nezměnil zástup mladých lidí (v obrovské většině cizinců) na Světových dnech mládeže v Kolíně nad Rýnem. Volbu kardinála Josepha Ratzingera papežem přijali Němci s radostí, ale bez většího vzrušení. „Je to rozhřešení z obou světových válek?“ ptal se jednoho z německých kardinálů prezident Německa Horst Köhler, zatímco bulvární Bild Zeitung uhodila na tóniny národní hrdosti spíše fotbalové: „My jsme papež!“

„Katolíci vymírají,“ provokuje týdeník Spiegel a zveřejňuje nejnovější církevní statistické údaje. Z nich vyplývá, že od roku 1990 klesl počet katolických křtů až o třicet procent. Každých 75 vteřin v Německu někdo vystupuje z církve (katolické či protestantské). Dvě třetiny Němců sice nadále věří v Boha (v bývalé NDR sotva 36 procent), ale ten Bůh nemá mnoho společného s křesťanskými dogmaty.

Křesťanství se stává stále více pouhým kulturním pozadím, hlavně jako vymezení vůči islámu, přičemž se Němci odvolávají na něco, co už neznají. Většina si smontovala soukromý svět víry, který sestává z přesvědčení, že vesmír vznikl velkým třeskem, přičemž vstupenkou do extáze není mystika, ale – podle věku – sex, kariéra, pohled do očí vlastních dětí, anebo už pouhá abonentní vstupenka do filharmonie pro dva. Němci, posmívá se Spiegel, se modlí v sobotu a v neděli, kdy je slosování loterie. Jejich zpovědnicí je internetový chat, a proto Joachim Meissner, kardinál Kolína, tvrdí, že německá mládež jsou „metafyzičtí emigranti“. Je možné je repatriovat?

Ovšem, dvě třetiny mladých se domnívají, že módní je „v něco věřit“. V žebříčcích bestsellerů se vyjímají průvodce po světových náboženstvích. Ovšem jenom 32 procent Němců důvěřuje církvím. Největší důvěru budí policie a pak – síť levných obchodních domů Aldi. Papež je až na třetím místě.

Pro mladou generaci neexistuje žádná vnitřní souvislost mezi náboženskými dogmaty a reálným životem. Kardinálové se tedy obávají, že tato mládež se už do církví nevrátí. Tím spíš, že stále vzácněji chodí do hodin náboženství. V Braniborsku mohou žáci volit, zda chtějí chodit do náboženství, anebo do hodin etiky, v Berlíně bude etika od roku 2006 povinným předmětem. CDU je sice strana porýnských katolíků, ale naprosto nereprezentuje učení církve. V téže době, kdy v Polsku posílali šéfové Práva a spravedlnosti (vítěz posledních voleb; red.) farářům dopisy vyjadřující naprostou oddanost, žádal předseda německé biskupské konference kardinál Karl Lehmann CDU, aby z názvu strany vyškrtla písmeno „C“, „křesťanská“. A když skládali slib, pět ministrů SPZ a Zelených odmítlo vyslovit formuli „V tom mi pomáhej Bůh“.

Tradice teologických debat

Angela Merkelová je dcerou pastora, přičemž v německé kulturní tradici je domácnost pastora tím, čím v Polsku šlechtická usedlost – zdrojem německé identity, jenže spjaté se vzdělaným měšťanstvem, nikoliv se zemanstvem. Syny pastorů byli spisovatelé Gotthold Lessing a Hermann Hesse, filosof Friedrich Nietzsche, objevitel Tróje Heinrich Schliemann. Pastorův dům se spojuje s romantickou selankou – se spořivou ženou a dobře vychovanými, třeba ne vždy nejkrásnějšími dcerami, s rodinným muzicírováním, ale také s askezí, s odpíráním si pohodlí a neurastenickou pracovitostí. V tom domě je Bůh v knihách, v přírodních vědách, v umění, v introvertním pietismu, vedoucím ke světonázorové přísnosti. Zde měřítkem zbožnosti nejsou ani tak mystická vytržení, jako spíše zbožnění vlastní práce, vlastního zaměstnání, vlastního státu a vlastního národa.

Ovšem Angela Merkelová s tím nemá mnoho společného. Členové vedení CDU tvrdí, že „náboženské otázky pro ni nemají větší význam“.

V dnešním světě jako by bylo každé náboženství relativizováno náboženstvím jiným, neutralizováno státem a odčarováno vědou. A každý si pro sebe z cárů nejrůznějších náboženství skládá soukromý slepenec – trocha křesťanství, trocha buddhismu, trocha Johna Lennona. A kostely jsou stále prázdnější.

Ty opuštěné kostely by však nikoho neměly klamat. Navzdory Spieglu je duch křesťanství v Německu stále dosti silný. Jenže je třeba hledat ho jinde než v Polsku. Ne na bohoslužbách, ale v tržnicích, ve kterých pořádají každé dva roky světské katolické i protestantské organizace své sjezdy. Celý týden přicházejí na desítky akcí – panelové diskuse, koncerty, společné čtení bible – statisíce lidí. Sjezdy jsou duchovní i politickou událostí. Vystupují na nich nejváženější představitelé církví, politiky, vědy a hospodářství z celého světa. Mnohokrát také ze sjezdů vycházely důležité politické podněty – v Tübingenu jsem se nedávno dopočítal tisícovky posluchačů! Ta tradice veřejných disputací je v Polsku málo známá a ještě méně uplatňovaná. V Německu tvoří od dob reformace neodmyslitelnou součást duchovního života. Od doby, kdy Martin Luther vyzval Johanna Ecka na teologický souboj o odpustcích, načež sám na říšském sněmu v Augšpurku čelil papežskému legátovi, nepředstavuje německý náboženský život jen zachovávání liturgických příkazů, ale především rozbor Písma svatého a permanentní teologická disputace. A katolíci – vzhledem k blízkému sousedství s protestanty – postupně převzali mnohé z těchto forem víry.

Radikál a inkvizitor

Stigma hitlerovské minulosti vyvolalo po válce silná kritická hnutí stejně tak mezi katolíky, jako mezi protestanty. Zvláště protestantské církve musely veřejně zúčtovat se svou kolaborací s takzvanými německými křesťany, které vedl nacista, evangelický biskup Královce Ludwig Müller. Opoziční skupiny, mezi nimiž byla také vyznavačská církev (jedním z jejích činitelů byl pastor Dietrich Bonhoeffer, zavražděný hitlerovci), soustřeďovaly pouze pár procent protestantů. Jejich protest byl slabý – hájily práva pokřtěných Židů jako příslušníků své obce, ale akceptovaly jejich politickou diskriminaci. Protestantské církve si dobře uvědomovaly, že ve své většině zklamaly. A tak roku 1945 ve Stuttgartu veřejně vyznaly svou vinu.

Katolíci se pak mohli odvolat na pastýřské listy arcibiskupa Clemense Augusta von Galena, kritické vůči režimu, i na opoziční činnost Bílé růže – katolicko-evangelické skupinky studentů, soustředěných kolem evangelických sourozenců Schollových. Od velké debaty, jakou vyvolala divadelní hra Rolfa Hochhutha Náměstek z roku 1963, však zároveň měli potíž s mlčením Pia XII. o vyhlazování Židů. Nebyla tedy náhoda, že právě němečtí – či německy hovořící – teologové patřili po válce k nejaktivnějším stoupencům reformy katolické církve. Nejprve Romano Guardini a Karl Rahner, potom Švýcar Hans Küng a Bavor Joseph Ratzinger. Těm druhým dvěma – vrstevníkům – bylo během II. vatikánského koncilu přes třicet. Lišili se tím, že Künga formovalo švýcarské republikánské zřízení, zatímco Ratzingera – dědictví Třetí říše. A to je rozdíl zásadní: jestliže je totiž Küng povahou optimista, pak Ratzinger byl vystaven pesimistické vyhlídce úpadku kultury Západu, k čemuž zrovna německé nejnovější dějiny poskytovaly mnoho přesvědčivých dokladů. Jejich přátelství a jejich rozchod byly něčím víc než soukromou zkušeností dvou katolických duchovních a univerzitních profesorů. Küng byl v 60. letech všeobecně považován za „člověka koncilu“. Tak ho v roce 1966 představil na první straně – navzdory zřejmé nechuti primase Stefana Wyszyńského – Tygodnik Powszechny. Během revolty německé mládeže v roce 1968 měl v „rudém Tübingenu“ potíže, ale vyrovnal se s nimi. Naproti tomu pro Ratzingera, který se v Tübingenu ocitl právě díky snaze svého švýcarského kolegy, byly násilné stejně jako hloupé útoky studentů na církev a křesťanství šokem. Vycouval tedy do konzervativního Řezna.

Ve skutečnosti se ovšem rozešli už dříve. Küng – jak píše ve své autobiografii Vybojovaná svoboda – odmítl spolupracovat s papežem Pavlem VI., neboť vycítil, že nový papež opouští linii Jana XXIII. Naproti tomu Ratzinger na spolupráci přistoupil. Když vypukla „kauza Küng“, vyvolaná knihou zpochybňující dogma o papežské neomylnosti, ocitli se na opačných stranách barikády. Celá 70. léta vedli souboj prostřednictvím zásadních teologických knih. Küng: Existuje Bůh?, Být křesťanem, Církev, Krédo, Světový étos, Judaismus, Islám. Ratzinger: Úvod do křesťanství, Pravda v teologii, Duch liturgie, Demokracie v církvi, Víra, pravda, tolerance, Můj život. Když roku 1979 Küng ostře zkritizoval první rok pontifikátu Jana Pavla II. a Vatikán mu odňal právo vyučovat teologii jménem katolické církve, Ratzinger – který již byl mnichovským arcibiskupem – se stal předsedou Kongregace pro nauku víry, a tedy „Velkým inkvizitorem“. Setkali se náhodou v roce 1983. Setkání dopadlo velice chladně. Když byl v červnu Ratzinger zvolen papežem, Küng ho označil za „velekonzervativce“. Ten souboj se odehrával na otevřené scéně. Küngovy knihy – ostatně nesnadné – se stávaly bestsellery a on sám platil za nejexponovanějšího představitele revolty v německém katolictví, jejímž projevem bylo mimo jiné hnutí za demokratizaci církevních struktur Církev zdola. Jiným projevem vzpoury byl početný okruh kritických teologů – mezi nimi kněz a psychoanalytik Eugen Drewermann, Joachim Metz, autor Politické teologie a jeden z předchůdců teologie osvobození, ale i feministická teoložka Uta Rankeová-Heinemannová. Spory se vedly o celibát, svěcení žen – v té době už protestantské církve jmenovaly ženy do biskupských úřadů – o vztah k přerušení těhotenství a jeho předcházení, ale i o prohloubení ekumenismu. Ta poslední otázka byla v Německu zvlášť naléhavá – kromě tradičního sousedství s protestanty se od 70. let objevilo sousedství vyznavačů islámu.

Tou dobu platil Ratzinger za mimořádně inteligentního konzervativce. Káral německý episkopát i za nadměrnou kolegialitu, i za ústupky v otázce kontroly porodnosti. Právě on přitahoval odpor liberálního veřejného mínění, zatímco Jan Pavel II. platil za sice konzervativního, ale přece jen velikána. Tak v každém případě vidí Karola Wojtyłu Jan Ross ve své nezvykle uctivé knize Papež. Ross je protestant, takže – jak přiznává v prvních větách knihy – nevěří v to, v co věří papež, ale imponuje mu jeho zarputilé hlásání konzervativních hodnot. To je klasický postoj německého konzervativce, který ví, že jeho myšlení vyrůstá z tradice osvícenství, ale chtěl by vládě rozumu dodat transcendentní rozměr. Chtěl by do současné zesvětštělé společnosti vnést tabu, které by ji zušlechťovalo, jemuž ale chybí poslední stvrzení. A jak to provést?

Co víra může říci vědě?

O to právě šlo na jaře 2004 v již historické debatě Ratzingera s klasikem nového osvícenství Jürgenem Habermasem.

Když jsem Künga navštívil, ptal jsem se ho, jaký by zaujal postoj, kdyby se mohl do tohoto dialogu zapojit. Odpověděl, že by argumentoval jinak než Habermas, neboť sdílí mnoho názorů kardinálových. Ví, že Habermas je nábožensky „amúzický“, ale pod vlivem toho, co se děje v Latinské Americe, se snaží k náboženství přistupovat vážně, třebaže je ve svém dřívějším filosofickém myšlení ignoroval.

Jako mnoho levičáků, říkal mi Küng, není ani Habermas s to zapojit náboženství do své myšlenkové konstrukce. Na druhé straně měl Ratzingera přitlačit mnohem víc. Nakonec hovořil s člověkem, který představuje „nátlakový systém“. Měl mu připomenout přinejmenším Pierra Teilharda de Chardin (jehož dílo rovněž atakovala Kongregace pro nauku víry) a zeptat se Ratzingera, do jaké míry je systém, který představuje, racionální. Habermase by pak Küng požádal o přesnější určení role náboženství ve světě.Küng, k tomuto sporu nepřizvaný, odpověděl – jako obvykle – solidní knihou Počátek všech věcí, věnovanou otázkám vědy a víry, náboženství a osvícenství. A právě tato kniha se pro něj stala mostem, který umožnil znovu navázat dialog s někdejším koncilním spojencem, pozdějším teologickým protivníkem a nynějším papežem.

Küng ji poslal Benediktu XVI. s prosbou o setkání a zřetelně napsal, že mu nejde o revizi výnosu z roku 1979. A okamžitě byl pozván do Castel Gandolfo. To byla senzace. Mitteldeutsche Zeitung s nadsázkou přirovnaly toto setkání „ve vlídné atmosféře“ k pádu berlínské zdi.

To setkání nebyla žádná Canossa. Ani jeden, ani druhý neopustil své stanovisko. Ostatně nehovořili o choulostivých věcech –dogmatu o papežské neomylnosti nebo o demokratizaci vnitřních struktur církve. Hovořili o tom, „v čem se zájmy kryjí, o velkých světových náboženstvích, o podmínkách světového míru, o globálním étosu, o styčných bodech víry a vědy“.

Benedikt XVI. neměl „zásadní výhrady“ ke knize, i když je v ní opět mnoho provokativních soudů o papežské neomylnosti, evoluční teorii a pojmu pravdy nedefinované teologicky. Papeži se však mohlo líbit trvání na náboženské interpretaci kosmu. Poněvadž, píše Küng, „exaktní vědy neposkytují žádný vnitřně soudržný obraz světa, nejsou s to vyřešit otázku smyslu vesmíru“. Zdánlivě objektivní fakta a vědecká data jsou pouze empirickými hypotézami, které nelze definitivně verifikovat. Nejnovější úspěchy matematiky a fyziky ostatně vyjevují hranici vědeckého poznání. Teologie ovšem nemůže zpochybňovat výsledky přírodních věd s odvoláním na autoritu Boha, Bible nebo papeže. Místo konfrontace je tedy potřebný „model komplementarity“, ve kterém „budou svébytné sféry zachovány, v němž se budeme vyhýbat neopodstatněným přechodům a odmítat veškeré absolutizace“. V tomto modelu se však „budou vzájemně klást otázky a skutečnost jako celek obohacovat ve snaze uchopit ji ve všech rozměrech“.

Küng odmítá k náboženství nepřátelské materialisty, jako jsou Jacques Monod, Francis Criuck nebo Stephen Hawking. Již Galileo, Newton a Einstein se přesvědčili, že s věděním roste i nevědění, a osvícenský rozum vede také k iracionalitě, jak to ukázali Max Horkheimer a Theodor W. Adorno v Dialektice osvícenství. Jako osvícený teolog verifikuje Küng svůj „model komplementarity“ a analyzuje objevy biologie, antropologie, teorie velkého třesku, evoluce, ba i výzkumů mozku. Poukazuje přitom na rozpory, do jakých upadá každý pokus o definitivní vysvětlení. „Věřit dnes, když máme k dispozici horizont vědecké kosmologie, ve Stvořitele světa znamená osvíceně důvěřovat, že svět a člověk nejsou nevysvětlitelní, že svět a člověk nejsou nesmyslně vrženi z nicoty do nicoty, ale že mají smysl a hodnotu jako celek, neboť nikoliv chaos, ale kosmos – v Bohu, jeho prapříčině, jeho původci a stvořiteli – je prvním a posledním útočištěm.“

Na mši, ne na stadion

Otevírá toto setkání skutečně prostor pro „lidi z pomezí“, tkvící mezi vírou a vědou, mezi církevními dogmaty a svobodou křesťana, mezi velkými světovými náboženstvími? Pro setkání v duchu – jak říká Küng – globálního étosu?

Samozřejmě že Küng či „církev zdola“ jsou jen zlomkem německého katolictví, které sestává také z tisíců skvěle fungujících katolických institucí – škol, nemocnic, pečovatelských domů, organizací pro pomoc třetímu světu. Pro Poláky je to angažovanost ve prospěch polsko-německého smíření: od Kruhu z Bensbergu v 60. letech přes Dílo sv. Maxmiliana Kolbeho až po Fórum sv. Vojtěcha, soustřeďující gdaňské katolíky.

Kromě toho Němci také mají svůj lidový katolicismus a mariánská poutní místa – nejen v Bavorsku, ale také v katolických enklávách někdejší NDR, v Eichsfeldu na pomezí Duryňska nebo v Lužici. A navzdory Jobovým zvěstem, jaké rozšiřuje Spiegel, pořád chodí v neděli víc Němců do kostela než na fotbalové zápasy. Je nicméně pravda, že německé katolictví se mentálně liší od polského. Z polské perspektivy je to pro jedny oživující důvod ke zvláštnímu zájmu o duchovní život souseda, pro jiné projev cizoty, vzbuzující nedůvěru, ba odpor.

V každém případě pokud se nový polský prezident vydá na jednu z prvních zahraničních návštěv do Vatikánu, v osobě Svatého otce už nepotká krajana, ale souseda odvedle, který bude patronem obnovy polsko-německého společenství, narušeného politiky.

Gazeta Wyborcza, 29.–30. října 2005

Adam Krzemiński (1945) je přední polský znalec Německa. Publicista varšavského týdeníku Polityka, publikuje hojně také v Německu, mj. v týdeníku Die Zeit.

Obsah Listů 6/2005

Související články

Eric Hobsbawm: Shromáždění duchů

Aleksander Fiut: Nápady po smrti Jana Pavla II.

Bedřich Utitz: Německo - něco se musí dít

Adam Krzemiński

Jak věří Němci?

Metafyzičtí emigranti

Tradice teologických debat

Radikál a inkvizitor

Co víra může říci vědě?

Na mši, ne na stadion

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu