Jan Novotný

Milovaná koza

Na otázku z dotazníku Marcela Prousta „Tvá nejoblíbenější literární hrdinka?“ bych odpověděl bez zaváhání: „Koza Lujza.“ Sotva to napíšu, objeví se mi před očima obrázek Ondřeje Sekory: domácí zvířectvo a ptactvo, občanská společnost Veselé Lhoty, vybavená různými kuchyňskými a zahradními zbraněmi, se odhodlává k útoku na nebezpečného vetřelce, netušíc, že za deštníkem se skrývá uprchlík z cirkusu, neškodná opička Fifi.

Až Lujzin schovanec kocour Bobek hrdinně prorazí deštník pohrabáčem a okamžitě se mění z útočníka v ochránce. Svěřuje opičku do péče své pěstounky. Z opiččina vyprávění o rodné Africe se zrodí idea obohacení společenského života Lhoťanů čajovým večírkem, na němž se bude kromě pití čaje také hovořit o zajímavých zkušenostech. Uspořádá jej samozřejmě koza, jejíž bělost na Sekorových obrázcích tak úchvatně kontrastuje s kocourovou černí. Když Bobek obchází Lhoťany s pozváním, každý si je samozřejmě vyloží tak, že si objedná u kozy své oblíbené jídlo (při čtení se sbíhaly sliny), a ta nedokáže nevyhovět. Neuspokojí pouze psa Chlupa, který si přál ztracená vejce – kde je měla najít? Dodnes je mi líto psa, který na večírku sušil hubu, a dodnes nechápu, proč žádal takovou pitomost.

Když po polovině století na Veselé příhody kozy Lujzy a kocoura Bobka od paní Emy Tintěrové vzpomínám, nemohu přehlédnout, jak výchovná je to kniha a jak je její výchovnost nadčasová. Není to jen odmítnutí xenofobie a uznání přínosu cizinky Fifi. Lhoťané se dokáží vypořádat s trojicí drzých mafiánů beranem Rumbou, medvědem Bundou a liškou Zuzanou, dík moudré soudkyni sově Ulihutě neuspěje veverka Lucka, když žaluje Lujzu za následky vlastní nenažranosti. A co říci o samotné koze, která nejednou trpí za svou dobrotu, ale nakonec zvítězí v rohovnickém turnaji právě proto, že zatímco ostatní rohovníci se před ním posilují rohlíky, na ni zbyly jen jejich odhozené rohy? Musím však říci, že v dětství jsem tuto výchovnost vůbec nevnímal. Nejlepší je taková výchova, kterou vychovávaný jako takovou nevnímá a patrně ji tak nevnímá ani vychovatel. Jakýsi vědomý záměr však paní Tintěrové nechyběl – teprve nyní jsem zjistil, že svou Kozu vydala v roce 1942.

Ale to je vše, co jsem zjistil. Nevím, kdo byla paní Tintěrová a zda ještě něco napsala. Akademický slovník českých spisovatelů se k písmenu T dosud nedobelhal – a bude tam vůbec autorka (snad jediné) dětské knížky? Neváhám však říci, že Koza Lujza je klenotem české literatury. Dokonce bych se nebál ji znovu otevřít, jako se někdy bojím setkání se starými láskami. (A nebál bych se ani, že se někdy dočtu něco špatného o paní Tintěrové.) Ale Koza se z bratrovy knihovny, kde by podle všeho měla po dospění jeho dětí spočívat, ztratila stejně beznadějně jako Chlupova vejce. Připomíná mi to, že v poslední kapitole navštívily Veselou Lhotu děti, a když se tam chtěly (s poněkud nekalými myšlenkami na únos některých zvířátek) vrátit, cestu už nenašly.

Jako by se koza Lujza, kocour Bobek, pes Chlup, kočka Dája, kozel Eman i opička Fifi spolu s paní Emou propadli do krajin dětství, které já a můj bratr (a snad ještě někdo?) nosíme v sobě.

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2005

Související články

Jan Novotný: Molotovův koktail

Jan Novotný: Veritářův výlet

Jan Novotný: Žena velkého muže

Jan Novotný

Milovaná koza

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu